The broken ones 2.

High up above or down below
When you’re too in love to let it go
But if you never try you’ll never know
Just what you’re worth

Ať jsi dole nebo nahoře,

Uběhlo několik hodin, než Tom konečně odpověděl na poslední nezodpovězený email a zaklapnul svůj tenký MacBook. S úlevným vydechnutím padnul hlavou do záklonu, zapřel si ji o opěradlo měkké kůže svého kolečkového křesla, která byla jemná jako máslo. Dopřál si luxus pár minut odpočinku, než bude muset pokračovat v práci a vydat se na obchodní večeři.

Poté, co Tom dojel svým autem k restauraci, ve které měl schůzku domluvenou, a vešel dovnitř, rozhlížel se po spoře osvětleném prostoru, aby našel muže, se kterými se měl zde setkat. Ještě před tím, než udělal další krok do moderní restaurace s ostrými úhly a velkými okny, objevila se mu před očima servírka.

„Pánové, vidím, že jste již pochopili, proč jsem se s vámi chtěl setkat tady, namísto v mojí kanceláři,“ Tom pozdravil muže ve středním věku pevným potřesením ruky. Již se dříve setkali, dnešní setkání bylo třetím v řadě setkání nezbytných k tomu, aby se domluvili na přesných podmínkách, za kterých se pan Donovan přidá k jeho firmě a sepíšou smlouvu ke spokojenosti obou stran. Tom nepochyboval o tom, že smlouvu podepíšou právě dnes, což pro něj bude znamenat, že se stane ještě bohatším, než byl, a že bude moci začít jednat se dvěma malými nahrávacími společnostmi v okolí. „Už jste se dívali do menu? To jídlo je výborné,“ usmál se Tom a vypíchnul několik rozdílných variant italských pokrmů s tím nejkvalitnějším masem ve městě. Tom většinou volil steak na jakýkoliv způsob, už dávno měl za sebou období, ve kterém se stravoval pouze vegetariánsky.

První věc, která proběhne následující ráno, bude převod peněz, a Tom bude schopný získat ještě větší vliv v hudebním průmyslu. Pro toho teenagera uvnitř jeho těla, který trpěl pod vlivem mizerné smlouvy s nahrávací společností, jež nutila jeho kapelu k celosvětovému turné bez pořádného odpočinku nebo vydělání pořádných peněz, bylo uspokojením, že má na hudební průmysl momentálně takový vliv.
Tom se zvedl od stolu a omluvil se s tím, že musí na toalety. Oči mu během večeře bloudily k několika párům, které si spolu povídaly, zatímco sdílely dezert a plamen svíčky se jim blýskal ve šťastných očích a drahých špercích. Jakmile procházel kolem jejich servírky, slečna se na něj usmála svými hydratovanými rty a prohlédla si jeho vypracované tělo. Tom hned od začátku věděl, že se bude snažit mu podstrčit své telefonní číslo. Neutrálně se na ni usmál, aby byl dostatečně zdvořilý, ale zároveň jí dal najevo, že nemá zájem. Servírka mu přišla atraktivní, ale nikdy by neporušil své pravidlo: sexuální aktivity provozoval pouze s lidmi, kteří nebyli v blízkosti jeho každodenního života. Pokud si chtěl najít nějakou známost na jednu noc, vždy utíkal z Manhattanu a využíval velikosti New York City. Ačkoliv nikdy dívkám, se kterými spal, nelhal a vždy jim jasně vysvětlil, že ráno bude pryč, některé dívky doufaly, že si to přeci jenom rozmyslí. Když došlo na přítulné dívky, Tom naprosto ztrácel trpělivost, jelikož nechtěl, aby jeho osobní život zasahoval do každodenního života a obchodu. Roztomilá servírka tedy nepřipadala v úvahu, protože chtěl restauraci využívat pro obchodní setkání i nadále.

O chvíli později si Tom umýval ruce a sledoval svůj odraz v zrcadle. Všiml si, že díky noci beze spánku má lehce nateklé a modré kruhy pod očima. Žasnul nad luxusem toalet se zlatými detaily a miskami, ve kterých byly různé věci jako deodoranty, mýdlíčka vonící po liliích, a dokonce i kondomy.

„Všechno nejlepší, Tome. Doufám, že máš úžasný den. Myslím na tebe… Bill.“

Tomův žaludek sebou škubnul a on to jen tak tak stihl do kabinky, aby do zářivě bílé toalety vyprázdnil obsah svého žaludku. Žaludeční kyselina ho pálila v krku, oči se mu zalévaly slzami. Snažil se uklidnit tím, že zhluboka dýchal, zatímco toaletu pevně svíral, až mu bělaly klouby na rukou.

Čerstvý večerní vzduch uhodil Toma do obličeje hned, jakmile vylezl ze skleněné budovy. Na chvíli se zastavil na chodníku, aby vzhlédl k noční obloze. Procházeli kolem něj smějící se a štěbetající lidé. V dáli slyšel pištění pneumatik a naštvaně křičící hlas. Známý zvuk večerního New Yorku vždy uklidňoval jeho pocuchané nervy. New York se stal jeho domovem a on to místo neskutečně miloval. Nyní ho zvuk a pach města zahalovaly důvěrností.
Tom se podíval na parkoviště, ale nakonec se rozhodl mávnout na taxi, protože se mu ještě pořád třepaly ruce. Pár sekund na to, co Tom zvedl jednu ruku do vzduchu, u něj zastavil žlutý taxík. Nastoupil dovnitř a sdělil řidiči svoji adresu. Aniž by řekl něco víc, opřel se hlavou o chladné okýnko a poslouchal rozhovor v řidičově rádiu, který mu šel jedním uchem tam a druhým hned ven.

Lights will guide you home
And ignite your bones
And I will try to fix you

Světla tě dovedou domů

V době, kdy se Tom setkal se svými obchodními partnery v restauraci, Bill seděl u svého dřevěného stolu v kuchyni a přejížděl po skvrnách na dřevě konečky prstů. Byly dvě ráno a Bill se akorát dostal domů z klubu, který navštívil se svými přáteli. Poté, co odeslal Tomovi zprávu, byl tak nervózní, že nemohl zůstat doma. Konec konců měl narozeniny a spousta jeho přátel se sešla v jejich oblíbeném tanečním klubu, aby oslavili jeho narozeniny a protančili celou noc.
Ačkoliv se Billovi během celého večera nabízela spousta jak chlapců, tak dívek, on všechny odmítl. Dneska myslel na jiné věci. Zatímco tancoval do pulsujícího rytmu hudby, až mu pot v krůpějích stékal po čele, čekal na reakci na zprávu, kterou odeslal. Jelikož mezi Paříží a New Yorkem byl časový rozdíl, tak předpokládal, že bude pár hodin trvat, než obdrží odpověď. Od Georga a Gustava věděl, že Tom vlastní úspěšnou nahrávací společnost a stal se workoholikem. To Billa nijak nepřekvapilo, jelikož věděl, že to v Tomovi vždycky bylo. Bill si dával pozor na to, aby si kupoval hudbu pouze od Tomovy nahrávací společnosti a pokaždé hudbu shledával inovativní a umělce čerstvé a moderní. Tom svůj talent bez sebemenších pochyb vytáhl na další úroveň.

Po noci v klubu se Bill usadil ve své kuchyni s velkým talířem špaget s marinara omáčkou, které si koupil během dnešního dne v nedaleké italské restauraci. Bylo to jeho nejoblíbenější jídlo na světě. Liboval si v tom, jak skvěle chutnají čerstvé těstoviny s horkou rajčatovou omáčkou a sýrem na jeho jazyku. Jedl tohle jídlo opravdu často, ale pokaždé ho překvapovalo, jak dobré ve skutečnosti bylo. Bill snědl celou svou porci a omáčku, která se dostala na jeho prsty, slízal. Ačkoliv už bylo dost hodin, rozhodl se umýt nádobí hned. Apartmán nebyl příliš velký, takže pokud se Bill neměl k domácím pracem, vypadalo to tam, jako kdyby se tam prohnal hurikán.

Bill věděl, že by neměl příliš doufat. Konec konců, nebyla to první zpráva k narozeninám, kterou Tomovi během posledních pěti let poslal, a odpověď nikdy nedostal. Naděje byla ale něco tak záludného. Dokonce i teď, když vše bylo proti tomu malému plamínku naděje, který plápolal uvnitř jeho těla, přesvědčoval sám sebe, že jednou bude všechno opět v pořádku. To byl ten důvod, proč pořád kupoval věci pro Toma: hluboko uvnitř doufal, že jednoho dne mu je bude moci předat.

Ve svých tmavých hodinkách Bill věřil tomu, že je psychicky nemocný, jelikož není schopen nechat svého bratra prostě odejít. Nejednou vytočit číslo psychologa, aby hned na to hovor ukončil dřív, než ho volaný stihl přijmout. Jednou věcí bylo myslet si, že je psychicky nemocný, mít to ale potvrzené od profesionála bylo už něco úplně jiného.

Georg a Gustav pro něj byli hlavním zdrojem informací a podle toho, co mu o Tomovi říkali, to vypadalo, že se mu bez něj daří celkem dobře. Tom měl svoji novou kariéru, která ho pohlcovala, učil se nové věci a setkával se s novými lidmi, zatímco Bill měl problém vůbec zůstat naživu. Každý jeho nádech byl vědomým rozhodnutím neodejít z toho pekla, ve které se jeho život obrátil. Pouze neustálá podpora od rodiny a přátel mu pomáhala přežít tohle utrpení. Nikdy nikomu neřekl, co se mezi ním a Tomem stalo. Dokonce vyslovení těch slov bylo tak bolestivé. Věděl, že především jeho matka si dělá opravdu starosti, ale ani tak o tom nezvládal mluvit. Možná jednou, až se bolest, kterou si v sobě nesl, zmenší, bude schopen promluvit o tom, co se skutečně stalo.