The broken ones 3.

Tears stream down your face
When you lose something you cannot replace
Tears stream down your face

Slzy ti proudí po tváři,

První věc, kterou Tom udělal poté, co vešel do svého apartmánu, bylo, že zapnul kávovar a připravil si své espresso. Před očima viděl svoji sekretářku, jak nesouhlasně kroutí hlavou, až jí kudrliny tančí kolem obličeje. Povzdychl si a myšlenku potlačil. Rozhodně měl spoustu jiných problémů než se svým příjmem kofeinu. Opřel se o kuchyňskou linku, espresso držel v jedné ruce, ve druhé měl telefon a pořád dokola si četl Billovu zprávu. Během jízdy taxíkem se trochu uklidnil, takže i jeho mysl byla jasnější.

Tom se zatahal za vlasy, které mu vypadly z drdolu. Něco na té zprávě bylo tak povědomé. Jako kdyby zažíval déjà vu, na samém vrcholu paměti se mu vynořovala vzpomínka, která byla ale v mlze a tak daleko, že ji neviděl jasně. Bylo to jako změť obrázků. Jako fotografie, které vyprávějí příběh, ale chybí mezi nimi ty s důležitými událostmi. Tom netušil, odkud ten pocit pocházel, jelikož mu bratr nikdy během těch pěti let, co se spolu nebavili, k narozeninám nepopřál.

Jedním z Tomových hlavních charakterových rysů bylo to, že byl tak moc tvrdohlavý a vytrvalý, že to někteří nazývali obsesí. Pokud tady bylo něco, co nezvládal udělat, případně problém, který nemohl vyřešit, nedával si pokoj do doby, kdy to vyřešil nebo se něco nového přiučil. Díky tomu se naučil hrát na piano a všechno o tom, jak správně vést firmu. Na jednu stranu byla pro něj tahle část jeho osobnosti většinou výhodou, na druhou stranu se ale občas stávalo, že negativně ovlivňovala jeho celkové chování.

Georgova odpověď vyzněla mnohem krutěji, než bylo myšleno. Celé ty roky, během kterých chodil kolem tohoto tématu po špičkách, zmenšovaly jeho trpělivost. Ačkoliv válkou, která probíhala mezi dvojčaty, byl poznamenán jak jeho, tak Gustavův život, nikdy nedostali vysvětlení, co se vlastně stalo. Přišlo jim to, jako by se dva lidé, kteří si byli tak blízcí, že by se mezi ně nevešel ani list papíru, najednou rozhodli spláchnout svůj vztah do odpadu a zničit tak všechno, pro co všichni čtyři tak tvrdě pracovali. Tomovo trhané dýchání prozrazovalo, že něco není v pořádku.

„Nedostal jsi je? Nebo si to nepamatuješ?“ Georg si o svého nejlepšího kamaráda opravdu dělal obavy. Občas ho ani nepoznával. Tom se stal workoholikem posedlým obchodem. Pokud se ho někdo zeptal na to, co se mezi ním a Billem stalo, hned se stáhnul do svojí ulity. Sotva svým přátelům volal, či se s nimi setkával. Všechny velké svátky trávil sám, jelikož se bál, že by se setkal právě s Billem.

Z druhého konce telefonu byl slyšet hluboký povzdech a vážnost v Georgově hlase Tomovi prozrazovala, že dostane lekci.

„Bill je na tom bídně?“ zeptal se Tom tenkým hlasem, který zněl, jako kdyby spíše patřil nejistému, zbitému, desetiletému klukovi, než dospělému chlapovi. Na druhé straně linky slyšel povzdech.

Tears stream down your face
I promise you I will learn from my mistakes
Tears stream down your face. I will try to fix you

Slzy ti proudí po tváři,

Billa probudilo pípnutí telefonu. Během lehkého klimbání byl v opravdu nepohodlné pozici, takže teď necítil jednu paži a obě ruce. Několikrát se protáhl a snažil se tak znovu rozproudit krev. Jakmile cítil známé lechtání, jako kdyby mu v prstech běhalo tisíc mravenců, natáhl se pro opuštěný telefon položený na konferenčním stolku.

„Všechno nejlepší, Bille. Oslavoval jsi? Doufám, že sis dnešek užil. Tom.“

Bill byl zmatený. Pořád a pořád dokola si zprávu četl. Byla napsaná, jako kdyby se spolu bavili naposledy včera. Jako kdyby mezi nimi nebyly žádné roky ticha. Se slzami v očích se usmál, protože ačkoliv mohla zpráva vypadat obyčejně, bylo to poprvé během pěti let, kdy ho Tom kontaktoval. Malý plamínek, který uvnitř něj plápolal a reprezentoval naději, se rozhořel trochu silněji.
Třesoucími se prsty Bill ťukal rychlou odpověď. Nechtěl ztratit spojení, které cítil, když si představil Toma, jak sedí na druhé straně konverzace a čte si jeho zprávy.

„Můj den byl v pohodě. Nejdřív jsem měl focení, a pak jsem si vyrazil zatancovat. Měl jsem svoje nejoblíbenější narozeninové jídlo: špagety s marinara omáčkou. Co ty?“

Bill se snažil udržet ležérní tón zprávy, který zvolil Tom. Nemohl ale uvěřit tomu, že se opravdu zmínil o špagetách. Ve chvíli, kdy zprávu odeslal, toho litoval, jelikož se bál, že si Tom bude myslet, že je blázen, když zničehonic začal mluvit o jídle. Bill začal žmoulat v prstech svoji chlupatou deku a skousnul si piercing ve rtu. Vzpomínal na to, jak se s Tomem dřív bavili naprosto o všem, sdíleli spolu všechny svoje myšlenky a nezáleželo na tom, jak divné nebo hloupé by to mohlo někomu připadat. Bill byl zarmoucený kompletní ztrátou důvěry v jejich vztahu, na které byl jejich vztah dříve vystavěný.

„Cože? Vážně? Já měl to samý.“

Tomova odpověď Billa vyděsila, párkrát zmateně zamrkal. Dříve, když jejich dvojčecí pouto bylo ještě neporušené, se takovéhle věci stávaly pořád. Klidně mohli jít ven jeden bez druhého, aby se i tak neúmyslně setkali. Několikrát šli domů ze školy každý sám, oba se cestou zastavili v místní cukrárně a doma zjistili, že si koupili úplně stejný mix sladkostí. Takové propojení pro ně bylo přirozené a takovéhle situace pouze znamenaly, že jejich spojení tam bylo a fungovalo tak, jak mělo. Dlouhá léta žil Bill v přesvědčení, že se tohle spojení vytratilo, či úplně zaniklo.

„To je vtipný. Musím se ale přiznat, že to jím často. Pravděpodobně častěji, než bych měl.“

„Já jsem to neměl už roky, ale dneska jsem na to dostal takovou chuť, že jsem si to prostě musel objednat. Můžeš za to ty, že? A proč bys, sakra, nemohl jíst tolik těstovin, kolik jen chceš?“

Bill se pobaveně usmál nad Tomovou zprávou. Mezi řádky viděl Tomovu dřívější osobnost. Viděl před očima chlapce ve vytahaném hiphopovém oblečení doplněném čepicí. Pokaždé byl vtipný a měl připraven nějaký nevhodný vtípek. Bill svého velkého bratra miloval tak zuřivou a obrovskou láskou, že si tehdy ani nedovedl představit život bez něj. Pouze v bratrově velkém a ochranitelském stínu mohl zářit a být sám sebou. Ta kompletní důvěra, která se mu od bratra dostávala, byla základem jeho bytí. Poté, co Toma ztratil takovým způsobem, se cítil jako lístek ve větru: pouze bezdůvodně poletoval sem a tam.

„Jo, řekl bych, že za to můžu já. No, zaprvé si to kupuju pouze v italské restauraci, kterou mám tady za rohem a je to opravdu drahé, neměl bych utrácet tolik peněz za jídlo. A za druhé se blíží týden módy. Hádám, že návrháři by nebyli příliš nadšení, kdybych přišel na přehlídku buclatý.“

Třas v Billově těle polevoval a on byl opět schopný znovu normálně dýchat. Zády se opřel o měkký polštář a snažil se uvolnit své strnulé tělo.

„Zmizel jsi a ztloustnul jsi?! Věděl jsem to! :-D“

Hysterický smích se rozezněl Billovým obývákem poté, co si přečetl Tomovu poslední zprávu. Částečně stále nedokázal uvěřit tomu, že sedí ve svém apartmánu a esemeskuje si se svým bratrem.

„Jo, jsem tak tlustý, že už ani neprojdu dveřma. Potřebují jeřáb, aby mě odsud vůbec dostali, ale já a moje těstoviny jsme spokojení.“

Po pár sekundách, co Bill zprávu odeslal, se na obrazovce objevilo několik smějících se smajlíků.

„Musím už jít do postele, ráno brzy vstávám. Dobrou noc a děkuji za náš rozhovor. Dávej na sebe pozor!“

Billovo celé tělo bzučelo emocemi a i on sám se odebral do postele. Ležel sám v manželské posteli a jeho myšlenky se ubíraly k jeho bratrovi. Přemýšlel, jak asi tak vypadá jeho ložnice, a jestli ještě pořád pije před spaním sklenici mléka.

V podobně velké posteli, kterou vlastnil Tom, se Tomovy myšlenky točily kolem jeho bratra. Trochu se obával, že má problém s penězi a že se opět vrátily staré problémy s tělem, které prožíval v období puberty. Pokud to byl opravdu ten případ, Tom s jistotou, která ho mrazila v kostech, věděl, že on je ten, kdo to zavinil. Stejně tak jako on je zodpovědný za to, že Billa zranil, způsobil mu bolest a zostudil ho. Kdyby jen tak uměl být lepším bratrem, nikdy by se nic takového vůbec nemuselo stát.