autor: Chaynne7
Přicházející bouře
Jörg nebyl ve své kanceláři sám, když do ní Tom vstoupil. Stál vedle svého obrovského mahagonového stolu s dalším mužem, kterého Tom nikdy dříve neviděl. Jörg se napřímil a pohlédl svému synovi přímo do očí.
„Thomasi, dovol mi, abych ti představil doktora Krause.“
Tom zamrkal. To byla veškerá reakce, kterou navenek ukázal, ale uvnitř mu začalo srdce bít na poplach. Lékař. Sakra. Přál si, aby mohl říct, že to bylo nečekané. Samozřejmě, že nebylo.
„Doktore,“ kývl a poté si potřásli rukama. Koutkem oka Tom mohl vidět otcův potměšilý úsměv a už nebylo žádných pochyb, proč byl lékař do domu pozván. Tomovi se sevřel žaludek do bolestivého uzlu, ale přinutil se zůstat v klidu. Přes lékařovo rameno se setkal s Jörgovým pohledem a své rysy přeměnil do mírné zvědavosti.
„Mohu se zeptat proč…?“
„Doktor je tady proto, aby prohlédl tvého manžela, Thomasi,“ přerušil ho Jörg a přiložil ruku na Krausovo rameno. „Obávám se, že je to nezbytné, vzhledem k okolnostem.“
„Jakým okolnostem?“ Dostal ze sebe Tom, ačkoliv to přesně věděl. Bylo to jen otázkou času. Byl překvapený, že jim vůbec bylo dopřáno tolik času.
Kraus si odkašlal, aby k sobě přitáhl pozornost mladšího muže.
„Pane Kaulitzi, váš otec mi pověděl, že váš svazek stále ještě nebyl požehnán početím dítěte. Dokonce i když od svatby již uplynuly čtyři měsíce.“
Tomovy oči krátce bleskly ke tváři jeho otce.
„Čtyři měsíce jsou velmi krátká doba.“
„Ne s Elixírem,“ řekl Jörg. „Bill už by měl být těhotný.“
Poté dodal s jízlivostí odkapávající z jeho hlasu:
„Ledaže bys dělal něco špatně, synu.“
„Ale, ale, drazí pánové…“ Lékař zvedl ruku dřív, než Tom mohl odpovědět stejně ostrou poznámkou. „Tohle není potřeba, věřte mi. Za krátkou chvíli budeme mnohem moudřejší. Poté, co vyšetřím mladého pana Kaulitze-Trümpera, samozřejmě.“
„Přesně tak,“ Jörg vypjal hruď, jako to bývalo jeho zvykem, než vydal rozkaz. „Thomasi, dojdi pro svého manžela. Vyšetření se bude konat ve Žlutém salónku.“
Nebylo tam nic, co by mohl dělat. Tom se na patě otočil a opustil místnost.
Bill byl smrtelně bledý a ruce měl lepkavé od potu, jak svíral Tomovu ruku, když dorazili ke dveřím Žlutého salonku. Nahoře v jejich pokoji si jej Tom pevně přitiskl k hrudi, políbil jej do vlasů a šeptal mu do nich, že se o všechno postará, aby se Bill nemusel ničeho ani na minutu obávat. Oba však věděli, že to byla jen prázdná slova a že ta prohlídka mohla také velmi dobře znamenat konec jejich malé šarády. Co však věděl jen Bill, bylo, že si celou tu věc způsobil sám tím, jak Jörga předchozího dne v telefonní místnosti provokoval. A za tuhle svou hloupost se nenáviděl.
Jörg s doktorem Krausem na ně čekali na chodbě.
„Lékař si přeje mluvit s Billem o samotě,“ oznámil Jörg s definitivností, a Tom okamžitě věděl, že doktor s tímto přáním nemá nic společného. Billovo sevření jeho ruky se proměnilo až v bolestivé, jak druhý chlapec zalapal po dechu. Tom posbíral veškerou kuráž, kterou v sobě měl, a rozhodl se Jörga ignorovat, jako by starší muž vůbec nepromluvil. Adresoval svá slova doktoru Krausovi.
„Jsem jeho manžel. Mám právo být tam s ním, pokud si žádá mou přítomnost.“
Bill rychle přikývl.
„Žádám. Chci, aby u toho Tom byl.“ Jeho hlas byl napjatý, ale držel se docela obdivuhodně, a Tomovi se nadmulo srdce při pohledu na něj – tak křehký, a přesto tak silný. Nebyl tu žádný způsob, jak by jej Tom mohl zklamat jen proto, že se musel postavit proti vůli svého otce a ukázat se být příliš slabým. Ostatně, Jörg vypadal téměř na mrtvici. Vztek z něj vycházel ve vlnách a nutil Tomovo srdce bít jako srdce splašeného králíka, ale nebylo tam nic, co by mohl udělat. Nemohl Tomovi upřít jeho právo. A stejně tak ani doktor.
„Nuže dobrá,“ Kraus pokrčil rameny, zatímco si ukradl bezmocný pohled na Jörga. Jak společně ve třech vstoupili do salónku, Tomovi přinášelo nesmírné uspokojení zavřít Jörgovi dveře před nosem.
Usadili se kolem skleněného konferenčního stolku a Kraus okamžitě vylovil ze svého kufříku poznámkový blok. Tom se podíval na Billa, který seděl vedle něj s prkenně rovnými zády, a stiskl mu ruku, kterou ani na okamžik nepustil od chvíle, kdy sešli dolů. Bill mu jeho pohled oplatil a Tomovi se sevřelo srdce, když spatřil, jak vyděšený druhý chlapec opravdu je. Ale vedle zjevného strachu bylo v těch jantarových očích i něco dalšího. Důvěra. Tolik důvěry. Nebylo to poprvé, co ji Tom v Billových očích viděl, ale pokaždé jej to ohromilo. Nepovažoval se za někoho, kdo by za to stál. Byl až příliš slabý na to, aby mu někdo takto důvěřoval, správně? Ale slabý hlásek v jeho hlavě mu připomněl, jak se Jörgovi právě postavil a i mnohokrát předtím, když přišlo na Billovo pohodlí a štěstí. Byly to malé věci, ale ne bezvýznamné. A vysvětlovaly Billovu důvěru. „Bude to v pořádku,“ naznačil Tom ústy a podařil se mu malý, povzbuzující úsměv. Bill přikývl.
Doktor zadrmolil několik standardních omluv za nepříjemnosti, které způsobí rušivou povahou dotazů, ale dělá pouze svou práci… blablablabla… poté pevněji sevřel své pero a hodil na ně první bombu: „Jak často máte pohlavní styk?“
Bill pomalu otevřel ústa a tvář mu silně zrudla. „My…“ zakoktal. Tom na moment zavřel oči, aby se dal dohromady. Musel zůstat v klidu, to bylo vše, na čem teď záleželo. Bill byl ohledně těchto věcí tak plachý, dokonce i ta nejmenší narážka na sex jej dokázala dostat celého do rozpaků. Tom si nemyslel, že to byla špatná věc. Ve skutečnosti si myslel, že to bylo rozkošné. Ale nyní to bylo přítěží.
„Pravidelně,“ odpověděl namísto druhého chlapce chladně, ale důrazně. Kraus zabručel a dělal si poznámky.
Od toho okamžiku už to šlo jen z kopce. Otázky pokračovaly, jedna dotěrnější a troufalejší, než druhá: jestli Bill cítil během styku nějaké nepohodlí, jak hluboko do něj Tom obvykle pronikl, jak dlouho trvaly Tomovy ejakulace, a tak dále. Bill zřetelně bojoval proti slzám zahanbení. Tom si byl jistý, že by druhý chlapec nediskutoval o takových věcech tak explicitně dokonce ani s Andreasem, svým nejlepším přítelem, natož s nějakým cizím člověkem. Snažil se pomoct tím, že odpovídal místo svého manžela, ale byly tam otázky, na které mohl znát odpovědi pouze Bill. S každou minutou, která uběhla, Tom cítil větší nutkání udeřit Krause do tváře a poté mu přidat ještě několik dalších ran.
Pak, asi po dvaceti minutách toho mučení, muž svůj poznámkový blok náhle odložil.
„Nu, děkuji vám za vaši spolupráci v této choulostivé záležitosti, džentlmeni,“ řekl upjatě. „Myslím, že jsem od vás sesbíral dostatek cenných informací.“
Z Billových plic uniklo obrovské množství vzduchu, jak se chlapec zhroutil proti Tomovu boku. Je konec, pomyslel si Tom úlevně. Máme to za sebou. Konečně.
Ale to nebyl konec.
„Vyžadujete přítomnost svého manžela také u tělesné lékařské prohlídky?“
Oba na něj pouze zamrkali, nervově otřeseni.
„Tělesné…“ Bill kolem toho slova zalapal po dechu a Tom mohl cítit, jak se mu jeho hubené tělo začalo v ohybu paže třást.
Kraus se zdál být upřímně rozpačitý.
„Potřebuji vás prohlédnout, pane Kaulitzi, abych mohl vyřknout svou diagnózu. Prohlédnout vaše genitálie, váš konečník…“
Bill začal plakat. Tom cítil, jak mu tělem prochází chlad, jako by mu vystydla krev v žilách. Pomalu se napřímil v zádech a výraz na jeho tváři musel obsahovat něco, co podědil od Jörga, protože lékař se ve svém křesle přikrčil, jako by mu právě vyhrožoval.
„Omluvte nás, doktore,“ řekl Tom hlasem, který nepřipouštěl žádné slitování, „ale žádný takový druh prohlídky se tady konat nebude. Bill má svého osobního lékaře v Berlíně, a pokud si bude přát podstoupit prohlídku, jeho lékař bude povolán a zhostí se tohoto úkolu.“
Mohl vidět, jak na něj Bill zírá širokýma, nevěřícnýma očima, jako by Tom byl nějaký superčlověk, který přiletěl z nebes na jeho záchranu. Tom vytáhl druhého mladíka s sebou, když z gauče vstal. „Děkujeme vám za váš čas, doktore,“ přikývl, a pak je oba ze salónku vyvedl. Nezastavili si, jen tiše kráčeli, oči měli namířené kupředu ke schodišti, a ignorovali Jörga, který se na místě zmaterializoval zdánlivě odnikud a začal je bombardovat otázkami. Nezastavili si, dokud dveře od jejich obytné části nebyly za nimi pevně zavřené, a Tom otočil klíčem v zámku.
„Je to v pořádku… je to v pořádku…“ mumlal do Billových vlasů, když s ním klesl na pohovku. Poklekl před něj na kolena a pokrýval jeho bledé dlaně omluvnými polibky. „Už je po všem. Vedl sis tak dobře… Bože, je mi to tak líto. Tak líto…“
Bill se nad něj naklonil a zabořil tvář do Tomových blond vlasů.
„Jsem v pořádku,“ popotáhl po nějaké době, a povzdechl si. „Hádám, že jsem jen… začal panikařit.“
„Já vím, já vím. Je mi to tak moc líto, že jsem nedokázal zabránit tomu, aby se to stalo…“
„Dokázal jsi to, Tome… nedovolil jsi mu…“ Bill pevně zavřel oči a otřásl se nad tím pomyšlením. „Ach bože, já bych snad zemřel, kdyby on…“
Tom zatnul zuby tak silně, že to až zabolelo. Mysl mu zahalil hněv nad představou cizího člověka dotýkajícího se Billa na těch nejintimnějších místech, kde se jej ještě nikdo, dokonce ani Tom, jeho manžel, nedotkl. Tom by reagoval stejně, i kdyby žili manželským životem, ale se zcela nedotčeným Billem se i pouhé odhalení jeho těla lékařovým očím zdálo být téměř svatokrádeží.
„Nikdo se tě nemůže dotknout, pokud to ty sám nechceš,“ zvedl hlavu a pohlédl do Billových stále uslzených očí s tichým fanatismem, který už ani jednoho z nich opravdu nepřekvapil. „Nemusíš se bát. Nikdy.“
Bill se na něj díval s tak plachou vděčností, až se Tomovi v hrudi zatřepetalo srdce. Byl tak nádherný. Každý rys na jeho tváři byl uměleckým dílem a byl drahocenný, tak drahocenný pro Tomovo srdce, uvědomil si blonďatý mladík. Kdy se pro něj stal tak důležitým? Kdy paprsky jeho neslýchané krásy získaly schopnost proniknout do Tomovy duše a naplnit všechny její tmavé, pusté a chladné skuliny světlem? Byl to tak dobrý pocit, cítit to hřejivé teplo. Vůbec něco cítit. A když se Bill naklonil a vtiskl jemný polibek do koutku jeho úst, na okamžik zapomněl dýchat. Byl to jen stejně tak obyčejný a cudný polibek jako ten, který dal Tom Billovi předchozí večer, ale bylo to také trochu více, protože to bylo pokračování něčeho, co začalo Tomovým polibkem.
„Děkuju,“ zašeptal Bill. „Jsi na mě tak hodný. Ty jsi tak dobrý člověk, Tome.“
Tom v tu chvíli přese všechnu snahu nedokázal říct vůbec nic. Pouze dál hleděl na druhého chlapce jako někdo, kdo byl zasažen kouzlem, ale nezdálo se, že by se o to Bill nějak staral nebo snad měl námitky. Jeho jemné, láskyplné prsty hladily Toma po čelisti a spáncích a proplétaly se do vln jeho zlatých vlasů s takovou něžností, až to Tomovi vhánělo slzy do očí. Byla to chvíle nebývalé upřímnosti mezi nimi, zvláště na Tomově straně. Upřímnosti, které Bill nemohl rozumět, ale která druhého chlapce přinutila připustit si tu bolest, kterou si v sobě nesl, jako to, čím to opravdu bylo: jako překážku, která mu bránila v kontaktu s vnějším světem. Stála mezi ním a Billem jako obrovský balvan ledu, průhledný ale neústupný, a poprvé od chvíle, kdy se setkali, jej ta možnost, že tento led možná nikdy neroztaje, že nikdy nebude schopen jasně vidět a znovu volně dýchat, děsila až do hloubi duše. Ale ta skutečnost, že začal chtít, aby roztál, jej děsila ještě více.
„No,“ řekl Bill po chvíli a zhluboka se nadechl. „Hádám, že bych si teď moc rád šel zajezdit. Potřebuju dostat to příšerné setkání ze své mysli.“
Tom zamrkal. Chvíli mu trvalo, než vstřebal význam Billových slov.
„Zajezdit?“ Zopakoval a pohlédl z okna. „Víš jistě, že je to dobrý nápad?“
Navzdory brzkému odpoledni bylo venku neobvykle temno. Tmavé mraky se hromadily, jasná indikace blížícího se deště a možná i bouře.
„Déšť mi nevadí,“ pokrčil Bill rameny a vstal. „Už jsem jezdil ve všech možných variantách počasí. Z jedné nebo dvou kapek se nerozpustím. Ale musím se odsud dostat, Tome, jinak zešílím.“
V tu chvíli Tom nebyl schopný říct mu ne. Ve skutečnosti poté, co mu Bill věnoval krátké, ale srdečné objetí a vyběhl z pokoje, si uvědomil, že nikdy nebyl schopný druhému chlapci cokoliv upřít.
Což byl důvod, proč Tom asi půl hodiny poté sám pro sebe štědře klel, zatímco vyjížděl ze stájí krkolomnou rychlostí uprostřed hromů a blesků osvětlujících oblohu. Vítr kalamitní síly mu poslal první kapky deště do tváře takovou silou, že mu to na jeho pohmožděné tváři připadalo jako drobné kamínky. Stále mohl na jazyku cítit krev a rozražený ret jej pekelně štípal, ale jediná věc na Tomově mysli byla nalézt Billa a přivést jej zpátky dřív, než se rozpoutá peklo.
Kdyby jen nepromarnil tolik drahocenného času doufáním v to nejlepší.
Měl to vědět.
autor: Chayenne7
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
Paneboze to co sa stalo na konci??? Niekto Toma zbil?!?! Vy ma chcete zabit? Inak skoro som infarkt dostala ked doktor chcel telesnu prehliadku. Ale Tom to uhral na pana. 🙂 teraz aby som cakala ze co sa to na tom konci stalo.
Doufám že Tom Billa brzo najde a bude v pořádmu
Proč mám pocit,že se stane něco nečekaného? Třeba první polibek? Doufám,že vše bude v pozitivní míře a ne negativní.Oba si zaslouží už trošku klidu po tom všem. Díky za překlad 🙂
Já tak nějak ani nevím, co bych měla říct… Opět musím začít tím, jakej je Jörg neskutečnej hajzl!!! Já si úplně živě dokážu představit ten jeho spokojenej úsměv, když udělá nějakou sviňárnu, jako například teď toho doktora. Vážně by se mě za sebe začít stydět!!! Ale bohužel, lidé, jako on, nemají žádné svědomí a v takových věcech se jen vyžívají. A čím více sviňárem utíkají, tím lépe si přijdou. Bože, já jsem tak ráda, že Tom je tak dobrej člověk! Úplně jsem cítila, jak moc mu na Billovi záleží a že nechce, aby mu někdo prováděl věci, které mu jsou nepříjemné. Krásně stál po jeho boku a bravurně zvládl celou tu situaci za ně oba. Bill v něm má opravdu poklad. Hlavně část, když nedovolil, aby se Billa někdo cizí dotýkal. Začínám si myslet, že to nebylo jen kvůli tomu, že je Bill neposkvrněný, ale také kvlůi tomu, že je Bill jeho a on si ho bránil a trošičku v něm propukla žárlivost.
A ten konec… Bože, co se stalo!!! Doufám, že Tomovi nikdo neublížil. A štve mě, že nevím, kdy si přečtu další díl, protože teď momentálně nestíhám! Bože, musím tu povídku číst hned v okamžiku, kdy je na blogu online, protože pak se stávají tyhle věci. 😀
Moc děkuju Zuzu. ♥