Scar Tissue 10.

Billova ruka byla stále tak nehybná a bledá jako zbytek jeho těla, jak tam ležela na sněhově bílé přikrývce, s výjimkou toho, že její jemná kůže nebyla poznamenána žádným zraněním. Tom, který byl na kolenou schoulený na zemi vedle postele, přitiskl rty a poté čelo k ruce svého chotě a zavřel oči. Bill byl stále v bezvědomí. Soudě dle ošklivé rány na jeho pravém spánku jej buď zasáhla větev stromu, anebo jej shodil jeho kůň, pravděpodobně vylekaný bleskem. V tom pekelném počasí se mohlo přihodit cokoliv a podle diagnózy doktora Krause utrpěl tak rozsáhlý otřes mozku, že se nedalo říct, kdy se probudí. Domníval se, že to potrvá minimálně jeden nebo dva dny. Tom odmítal vzít na vědomí ta nevyslovená ´jestli´ za každým slovem, která jim ten muž říkal tím charakteristickým hypnotickým hlasem, jež lékaři používali, když museli příbuzným sdělit špatné zprávy. Ne, Bill se probudí. Musí se probudit. Možnost jeho ztráty Toma děsila až do nitra jeho bytí a krev mu měnila v led.

Jeho rty přejely po Billově ruce v dalším chvějícím se polibku, a poté Tom vstal a upravil druhému chlapci přikrývku na hrudi. Svým způsobem byl rád, že je Bill v bezvědomí a nemůže cítit bolest. Měl zlomené žebro a lehce vymknuté rameno, nemluvě o několika otevřených ránách a odřeninách po celém těle a tváři – výsledkům toho nejspíš nejnešťastnějšího koňského incidentu v historii – a Tom věděl, že dokonce i s prášky proti bolesti by tato zranění byla procházkou peklem. Oči se mu stále navracely k manželově bledé, pohmožděné tváři, a srdce se mu nad tím pohledem sevřelo. Absolutně však neměl v úmyslu své místo po Billově boku opustit, a tak si vybral procházet se kolem postele, uhladil záhyby na přikrývce, zastrčil pramen vlasů Billovi za ucho a pod tlustý obvaz na jeho hlavě, a srovnal předměty na nočním stolku do systematičtějšího uspořádání. Něco dělat, cokoliv, ať už jakkoliv zbytečného, bylo stále lepší, než připustit si skutečnost své vlastní bezmocnosti. A Tom byl ochoten se v současné situaci držet čehokoliv.

Bill ležel mezi keři dole pod svahem, když jej našel. Devilish, ta jeho bláznivá klisna, nebyla nikde k vidění. V tu chvíli už bouře řádila v plné síle, takže Tom měl potíže udržet v tom lijáku oči otevřené, a taky udržet se na nohou, zatímco vítr všude kolem něj lámal větve. Jeho vlastní kůň poskakoval na místě a v panice ržál, když jej Tom přivazoval ke stromu. Bylo mu toho nebohého zvířete líto, ale čekat na Sakiho, než z garáží vyveze automobil, nebylo přijatelnou možností. Jakmile zanechal majordoma s instrukcemi, aby vzal auto a jel za ním tak rychle, jak jen to dokáže, Tom seběhl do stájí a vyskočil na koně. Věděl, že nemá času nazbyt.

Zvedl ruku ke svému rozraženému rtu a trhnul sebou. Stále to bolelo, spolu s ošklivou modřinou na levé tváři a s několika místy na hlavě, kde jej Jörg popadl za vlasy a nelítostně s ním třásl. Tahání za vlasy byla preferovaná metoda jeho otce, jak mu způsobit bolest, pokud Tomovi potřebovalo být připomenuto, kdo je pánem domu, a komu Tom dluží absolutní poslušnost. Nezanechávalo to viditelné jizvy, a tak nikdo nepokládal otázky. Jörg měl image, kterou si před svými obchodními partnery a takzvanými přáteli musel udržovat. Tentokrát však Tom zašel až příliš daleko.

Tomovi to zabralo dlouhých deset minut, než změnil názor a rozhodl se, že dovolit Billovi, ať je po jeho, byla příšerná chyba. Venku se schylovalo k obrovské bouři, která slibovala mnohem více, než jen těch několik dešťových kapek, nad kterými Bill před odchodem pokrčil rameny, a Tom dokázal rozpoznat nebezpečí, když ho viděl. Byl na cestě ven z domu, aby Billa přivedl dovnitř, když jej zastihl jeho otec a zatáhl jej do své kanceláře. Otevřené vzepření se Jörgovým výslovným nařízením Jörga vyburcovalo do takové zuřivosti, že se zcela zapomněl a několikrát s Tomem praštil o zeď, zatímco mu křičel do tváře.

„Jsi slaboch, Tome, vždycky jsi byl.“ Jörg se k němu naklonil blíž a odhalil zuby. „Nestojíš za nic. A až si ten tvůj manžílek nakonec uvědomí, jak slabý…“

Tom poklesl na stranu Billovy postele a zíral na mladíkovu podivně klidnou tvář.

V tuto chvíli cítil vše, kromě prázdnoty, a ten, kdo udržoval tuto vířivou záplavu emocí uvnitř něj v pohybu, byl Bill. Ta myšlenka na Billovu ztrátu, na neschopnost ještě někdy vidět jeho úsměv, nebo jej už prostě nemít blízko sebe, jej natolik vyděsila, až mu do očí vyhrkly slzy. Snažil se je chvějícíma se rukama otřít, rychle, jako by to snad znamenalo, že čím rychleji zmizí, tím jednodušší bude zastavit jejich proudění. Musel zavřít oči a zhluboka se nadechnout. Netřásly se mu pouze ruce, ale třes vibroval každou buňkou jeho bytí a každou vteřinou byl silnější a silnější, a Tom se obával, že se rozpadne, pokud nenajde způsob, jak to zastavit. Něco obrovského a těžkého se uvnitř něj pohybovalo, pukalo, začalo opět téct, a zatímco se to zdálo být osvobozující, v tu samou chvíli to Tom téměř nedokázal zvládnout.

Co teď budu dělat? opakoval si v hlavě. Nevěděl, jak k tomu přistoupit, jak své zmatení zvládnout. Myslel si, že už tam nebylo nic, ohledně čeho mohl být zmatený. Všechno se to zdálo být tak konečné. A na svůj osud rezignoval. Zasloužil si ho, správně? Zasloužil si nadále žít v pekle za to, že byl tak slabý, tak k ničemu. Zasloužil si své noční můry a své osamění, s výjimkou toho, že už nadále nebyl tak osamělý. A Billova přítomnost po jeho boku v jejich posteli, v jeho životě, se zdála být schopná zažehnat to nejhorší z jeho nočních můr.

Roztomilé…

Tom pohledem pečlivě studoval manželovu tvář. Ano, nějaká podoba s Kaiem tam byla, o tom nebylo pochyb, ale nyní se to zdálo téměř směšné, jak Tom vídával jinou tvář pokaždé, když se na Billa podíval. Jak jej to bolelo se na Billa podívat. Nyní mu to přinášelo jen radost. Tom si ani zaboha nedokázal vybavit, kdy Bill přestal být v jeho hlavě vzdálenou replikou někoho jiného, ale v určitém okamžiku se to stalo a poté druhé chlapec vystoupil na světlo mezi skutečné, trojrozměrné lidi.

Jeho Bill.

Kdy se z toho cizince stal Tomův Bill?

„Ach, bože, prosím uzdrav se, prosím uzdrav se…“ šeptal blonďatý mladík chraplavě, jak se mu hrdlo stáhlo kolem vzlyku, který hrozil, že unikne ven. Přitiskl svou tvář jemně k Billově nezraněnému líci a pokládal mu na něj malé, láskyplné polibky. Poté jej políbil na spánek a na čelo a se zavřenýma očima šeptal prosebná slova, o kterých mohl jen doufat, že se nějak dostanou skrz tu mlhu bezvědomí a Billa probudí.

~~~(*)~~~

Objemový majordomus vešel do místnosti se svou obvyklou důstojností.

Saki znovu přikývl a obezřetně Billovo drobné tělo pozoroval. Tom se cítil být upřímně dojatý majordomovou starostlivostí, ale nebyl tím ani v nejmenším překvapený. Bill měl celé služebnictvo omotané kolem prstu a Saki… no, Saki tady sloužil od chvíle, kdy se do domu přistěhovala Tomova matka, a on a Tom už měli nějakou tu společnou historii. Saki mu byl více otcem než Jörg, a pokud tady byla jedna věc, kterou pán a služebník sdíleli, pak to byla definitivně jejich nenávist k hlavě domu Kaulitzů. Oba dva měli své vlastní důvody, které se v jednom okamžiku v minulosti střetly a svázaly je do jednoho ošklivého, zamotaného uzlu plného tajemství, viny a hororu. Nikdy o tom nemluvili – nebyl žádný důvod o tom mluvit – ale bylo to všudypřítomné v jejich vzájemné interakci a stalo se to součástí jejich přirozenosti. Po dlouhou dobu ta jediná věc, která Toma držela při smyslech, bylo vědomí, že měl v domě alespoň jednoho spojence, který, pokud by na to někdy přišlo, by vždy stál na jeho straně proti jeho otci, a který by Jörga vždy viděl jako to, čím opravdu byl: monstrum.

„Snažil jsem se jej varovat…“ zamumlal majordomus téměř neslyšně, ale Tom to stejně slyšel a položil svou ruku chlácholivě na mužovo široké rameno. Saki dodal, tentokrát hlasitěji: „Požádal jsem ho, aby to zvážil… upozornil jsem jej na hrozící bouři, ale on se jen usmál a řekl, že to je jen zatažená obloha a že stejně nebude ani pršet…“

„Jak je na tom váš ret, pane?“ Zeptal se majordomus, a jeho hlas pasoval k prázdnotě na jeho tváři. Vzájemně se vyhýbali pohledům do očí. Bylo to tak choulostivé téma, až bylo prakticky neexistující. Ten jediný důvod, proč si Saki dovolil se jej dotknout, byl ten, že to nedělal jako člen služebnictva, ale jako bližní lidská bytost, která sdílela část Tomova břemene.

~~~(*)~~~

V momentě, kdy se Tom objevil ve dveřích salónu, byl Andreas první, kdo vyskočil z křesla a vydal se mu naproti. Krátce se objali, zatímco Gustav s Georgem ustaraně čekali v pozadí.

„Ale probudí se, že, Tome? Že ano?“ Andreas jej popadl za ruku a způsob, jakým se na Toma díval, mu způsobil bolestivé sevření žaludku. Byly to tyhle chvíle, kdy si připomněl, jak mladí všichni jsou, zvláště Bill a Andreas. Žádný z nich by neměl mít tyto starosti a neměli by nést tohle břemeno sami.

Tom se odvrátil.

autor: Chayenne7