autor: Chayenne7
Rozkvět
Billova ruka byla stále tak nehybná a bledá jako zbytek jeho těla, jak tam ležela na sněhově bílé přikrývce, s výjimkou toho, že její jemná kůže nebyla poznamenána žádným zraněním. Tom, který byl na kolenou schoulený na zemi vedle postele, přitiskl rty a poté čelo k ruce svého chotě a zavřel oči. Bill byl stále v bezvědomí. Soudě dle ošklivé rány na jeho pravém spánku jej buď zasáhla větev stromu, anebo jej shodil jeho kůň, pravděpodobně vylekaný bleskem. V tom pekelném počasí se mohlo přihodit cokoliv a podle diagnózy doktora Krause utrpěl tak rozsáhlý otřes mozku, že se nedalo říct, kdy se probudí. Domníval se, že to potrvá minimálně jeden nebo dva dny. Tom odmítal vzít na vědomí ta nevyslovená ´jestli´ za každým slovem, která jim ten muž říkal tím charakteristickým hypnotickým hlasem, jež lékaři používali, když museli příbuzným sdělit špatné zprávy. Ne, Bill se probudí. Musí se probudit. Možnost jeho ztráty Toma děsila až do nitra jeho bytí a krev mu měnila v led.
Jeho rty přejely po Billově ruce v dalším chvějícím se polibku, a poté Tom vstal a upravil druhému chlapci přikrývku na hrudi. Svým způsobem byl rád, že je Bill v bezvědomí a nemůže cítit bolest. Měl zlomené žebro a lehce vymknuté rameno, nemluvě o několika otevřených ránách a odřeninách po celém těle a tváři – výsledkům toho nejspíš nejnešťastnějšího koňského incidentu v historii – a Tom věděl, že dokonce i s prášky proti bolesti by tato zranění byla procházkou peklem. Oči se mu stále navracely k manželově bledé, pohmožděné tváři, a srdce se mu nad tím pohledem sevřelo. Absolutně však neměl v úmyslu své místo po Billově boku opustit, a tak si vybral procházet se kolem postele, uhladil záhyby na přikrývce, zastrčil pramen vlasů Billovi za ucho a pod tlustý obvaz na jeho hlavě, a srovnal předměty na nočním stolku do systematičtějšího uspořádání. Něco dělat, cokoliv, ať už jakkoliv zbytečného, bylo stále lepší, než připustit si skutečnost své vlastní bezmocnosti. A Tom byl ochoten se v současné situaci držet čehokoliv.
Bill ležel mezi keři dole pod svahem, když jej našel. Devilish, ta jeho bláznivá klisna, nebyla nikde k vidění. V tu chvíli už bouře řádila v plné síle, takže Tom měl potíže udržet v tom lijáku oči otevřené, a taky udržet se na nohou, zatímco vítr všude kolem něj lámal větve. Jeho vlastní kůň poskakoval na místě a v panice ržál, když jej Tom přivazoval ke stromu. Bylo mu toho nebohého zvířete líto, ale čekat na Sakiho, než z garáží vyveze automobil, nebylo přijatelnou možností. Jakmile zanechal majordoma s instrukcemi, aby vzal auto a jel za ním tak rychle, jak jen to dokáže, Tom seběhl do stájí a vyskočil na koně. Věděl, že nemá času nazbyt.
Už byl zdržen dostatečně dlouho.
Zvedl ruku ke svému rozraženému rtu a trhnul sebou. Stále to bolelo, spolu s ošklivou modřinou na levé tváři a s několika místy na hlavě, kde jej Jörg popadl za vlasy a nelítostně s ním třásl. Tahání za vlasy byla preferovaná metoda jeho otce, jak mu způsobit bolest, pokud Tomovi potřebovalo být připomenuto, kdo je pánem domu, a komu Tom dluží absolutní poslušnost. Nezanechávalo to viditelné jizvy, a tak nikdo nepokládal otázky. Jörg měl image, kterou si před svými obchodními partnery a takzvanými přáteli musel udržovat. Tentokrát však Tom zašel až příliš daleko.
Tomovi to zabralo dlouhých deset minut, než změnil názor a rozhodl se, že dovolit Billovi, ať je po jeho, byla příšerná chyba. Venku se schylovalo k obrovské bouři, která slibovala mnohem více, než jen těch několik dešťových kapek, nad kterými Bill před odchodem pokrčil rameny, a Tom dokázal rozpoznat nebezpečí, když ho viděl. Byl na cestě ven z domu, aby Billa přivedl dovnitř, když jej zastihl jeho otec a zatáhl jej do své kanceláře. Otevřené vzepření se Jörgovým výslovným nařízením Jörga vyburcovalo do takové zuřivosti, že se zcela zapomněl a několikrát s Tomem praštil o zeď, zatímco mu křičel do tváře.
Tom věděl lépe, že je lepší se nebránit a přijmout následující bití v tichosti, zatímco bude uvažovat, jak to vysvětlí Billovi, až se jeho manžel setká tváří v tvář s jeho zraněními. Ale jeho mysl už byla nastavená a nic z toho, co mu Jörg udělá, nemohlo změnit jeho rozhodnutí. Věděl, odkud jeho nově nalezená síla pochází. Nyní už to nebyl jen on proti Jörgovi – kde Tom byl téměř směšně mimo Jörgovu úroveň – ale on a Bill, dokonce i když Bill nemohl mít ani tušení o povaze probíhající války mezi otcem a synem.
„Nestarám se o to, co mi uděláš,“ řekl Tom poté, co se s potížemi postavil zpátky na nohy a podíval se přímo do Jörgových maniakálních očí. „Ale musíš se dostat přese mě, aby ses dostal k Billovi. A to tě bude stát hodně.“
Ze způsobu, jakým se Jörgovy oči změnily, Tom instinktivně věděl, co uslyší. I přesto mu ta slova způsobila větší škodu, než jakákoliv rána.
„To se vsadím,“ protáhl Jörg a koutkem jeho úst se zkroutil vzhůru v ošklivém úšklebku. „My oba víme, za co stojíš, když přijde na tvé stání mezi mnou a ostatními.“
Na okamžik Tom nemohl ani dýchat ani myslet a ani se hnout. Jen pouhá existence se zdála být nesnesitelnou, jak jej přepadla vina. Tak příšerná vina zanechávající za sebou vlnu ochromující nevolnosti. To byl ten zdroj síly, který Jörgovi umožňoval nad Tomem vládnout. Čirá nenávist by Tomovi dala sílu mu vzdorovat, ale vina z něj veškerou sílu vysála a způsobovala, že vše, včetně vzdoru, se zdálo být zbytečné. Nic z toho, co Tom mohl vznést proti svému otci, nemohlo změnit skutečnost, že v tom rozhodujícím momentu Tom zamrzl, když měl jednat. Neměl tu sílu Jörga zastavit.
„Jsi slaboch, Tome, vždycky jsi byl.“ Jörg se k němu naklonil blíž a odhalil zuby. „Nestojíš za nic. A až si ten tvůj manžílek nakonec uvědomí, jak slabý…“
Ohlušující zvuk hromu se roznesl burácející oblohou a přerušil tak Jörgova zlomyslná slova. Ale udělal toho víc. Přinutil Toma se vzpamatovat a v hlavě se mu okamžitě rozjasnilo.
Bill.
Musel svého manžela přivést zpátky. Bez ohledu na to, jak k ničemu nebo slabý mohl být, tohle ještě pořád udělat mohl.
„Schovej si svůj jed na později, otče,“ zasyčel Jörgovi do tváře. „Bill je někde tam venku v té bouři a může mít potíže. Jen si představ, jak by Gordon Trümper reagoval, kdyby se jeho jedinému dědici něco stalo. To by bylo pro obchod příšerné, že?“
Tom poklesl na stranu Billovy postele a zíral na mladíkovu podivně klidnou tvář.
Málem jsem tě opustil také, pomyslel si. Málem jsem tě ztratil.
Natáhl se a špičkami prstů přejel po podlitině na Billově tváři a nemohl si pomoct, aby se neztratil v těch hezkých rysech tváře svého chotě. Bill nikdy nevypadal hůř, a přesto jej Tom ještě nikdy neviděl tak krásného. Billova krása byla něco tak zjevného, že dokonce i Tom to musel vzít na vědomí v tom prvním okamžiku, kdy se setkali, navzdory tomu, jak moc si přál poslat to manželství do pekla. Vzal to na vědomí, ale zas to z něj vyklouzlo, aniž by jej to zasáhlo někde uvnitř a dotklo se jej to. Tom si myslel, že tam uvnitř něj nebylo nic, čeho by se to mohlo dotknout, to byl ten důvod, ale nyní viděl, jak moc se mýlil. Byl neproniknutelný, ale ne prázdný.
V tuto chvíli cítil vše, kromě prázdnoty, a ten, kdo udržoval tuto vířivou záplavu emocí uvnitř něj v pohybu, byl Bill. Ta myšlenka na Billovu ztrátu, na neschopnost ještě někdy vidět jeho úsměv, nebo jej už prostě nemít blízko sebe, jej natolik vyděsila, až mu do očí vyhrkly slzy. Snažil se je chvějícíma se rukama otřít, rychle, jako by to snad znamenalo, že čím rychleji zmizí, tím jednodušší bude zastavit jejich proudění. Musel zavřít oči a zhluboka se nadechnout. Netřásly se mu pouze ruce, ale třes vibroval každou buňkou jeho bytí a každou vteřinou byl silnější a silnější, a Tom se obával, že se rozpadne, pokud nenajde způsob, jak to zastavit. Něco obrovského a těžkého se uvnitř něj pohybovalo, pukalo, začalo opět téct, a zatímco se to zdálo být osvobozující, v tu samou chvíli to Tom téměř nedokázal zvládnout.
Předklonil se a zabořil si tvář do dlaní. Byl zvyklý na břemeno viny sedící na jeho ramenou, ale tentokrát byl zdroj té viny odlišný.
Co teď budu dělat?
opakoval si v hlavě. Nevěděl, jak k tomu přistoupit, jak své zmatení zvládnout. Myslel si, že už tam nebylo nic, ohledně čeho mohl být zmatený. Všechno se to zdálo být tak konečné. A na svůj osud rezignoval. Zasloužil si ho, správně? Zasloužil si nadále žít v pekle za to, že byl tak slabý, tak k ničemu. Zasloužil si své noční můry a své osamění, s výjimkou toho, že už nadále nebyl tak osamělý. A Billova přítomnost po jeho boku v jejich posteli, v jeho životě, se zdála být schopná zažehnat to nejhorší z jeho nočních můr.
Napřímil se a znovu pohlédl na chlapce v bezvědomí.
Bill měl svůj vlastní soukromý pokoj, se svou vlastní postelí, ale v té posteli od jejich takzvané svatební noci nespal. Tomovi se sevřel žaludek nad myšlenkou, jak hřejivé bylo Billovo tělo v jeho náručí pod přikrývkou, jak jeho vlasy sladce voněly. Dokonce i v ty noci, kdy spánek nepřicházel a Tom tam ležel a pomalu mrkal do tmy, to bylo mnohem snesitelnější, jelikož měl Billa po svém boku. Naslouchal jeho dýchání a vždycky poznal, kdy Bill spal nejtvrději, protože přitom začal dýchat pusou a z hrdla mu začaly vycházet ty roztomilé mlaskavé zvuky…
Tom pohledem pečlivě studoval manželovu tvář. Ano, nějaká podoba s Kaiem tam byla, o tom nebylo pochyb, ale nyní se to zdálo téměř směšné, jak Tom vídával jinou tvář pokaždé, když se na Billa podíval. Jak jej to bolelo se na Billa podívat. Nyní mu to přinášelo jen radost. Tom si ani zaboha nedokázal vybavit, kdy Bill přestal být v jeho hlavě vzdálenou replikou někoho jiného, ale v určitém okamžiku se to stalo a poté druhé chlapec vystoupil na světlo mezi skutečné, trojrozměrné lidi.
Byl to Bill – se svými dlouhými, zatočenými řasami, orientálně tvarovanýma jantarovýma očima, dokonale tvarovanými jemnými rty a lehce křivými zuby. Bill – se svým zvláštním, dětským smíchem, a svou nechutí k vařené zelenině, se svou vášní ke koním a stydlivostí, když přišlo na tělesné části. Bill – se svými delikátními prsty, jejichž lehounký dotek jako pírko dokázal odvrátit Tomovu pekelnou bolest hlavy a jež dokázaly stáhnout jeho blond vlasy po ránu do ohonu. Bill – který rád trávil hodiny v koupelně a vycházel z ní zářivě čistý a voňavý jako nymfa…
Kdy se z toho cizince stal Tomův Bill?
„Ach, bože, prosím uzdrav se, prosím uzdrav se…“ šeptal blonďatý mladík chraplavě, jak se mu hrdlo stáhlo kolem vzlyku, který hrozil, že unikne ven. Přitiskl svou tvář jemně k Billově nezraněnému líci a pokládal mu na něj malé, láskyplné polibky. Poté jej políbil na spánek a na čelo a se zavřenýma očima šeptal prosebná slova, o kterých mohl jen doufat, že se nějak dostanou skrz tu mlhu bezvědomí a Billa probudí.
Zůstal tak po dlouhé minuty, zapomněl na celém světě na všechno ostatní, soustředil se pouze na Billa a zoufale se snažil přesměrovat svou sílu do druhého chlapce, silou vůle jej probudit, dokud nezaslechl zdvořilé zaklepání na dveře. Neochotně se posadil a poté, co se trochu sebral, pozval osobu za dveřmi dál.
Objemový majordomus vešel do místnosti se svou obvyklou důstojností.
„Prosím o prominutí, pane Tome,“ Saki se lehce poklonil. „Myslel jsem si, že byste byl rád informován, že pan Andreas právě dorazil ve společnosti pana Georga a pana Gustava.“
Tom zamrkal.
„Konečně…“ Vstal a přikývl. „Děkuju, Saki. Kde jsou nyní?“
„Doprovodil jsem je do velkého salónu a požádal je, aby tam počkali,“ řekl majordomus, a poté váhavě dodal: „Nebyli z toho tak úplně šťastní, pokud mohu říct.“
Tom nebyl překvapený. On by z toho také nebyl šťastný.
„Za minutku budu dole.“
„Ano, pane Tome,“ odpověděl Saki, a poté se zdál být váhavý ohledně opuštění místnosti. Tom viděl jeho neochotu i to, jak jeho oči neustále posílaly kradmé pohledy na Billovo nehybné tělo pod velkým baldachýnem. „Mohu se dotázat na zdraví pana Billa, pane?“ Odvážil se starší muž pomalu. „Pokud mám dovoleno to říct, služebnictvo, včetně mě, si o něj dělá extrémně velké obavy a přeje si jeho brzké uzdravení.“
Tom se na staršího muže vděčně podíval.
„Děkuji, Saki. Ale jak můžeš vidět, jeho stav se nijak nezměnil. Stále je v bezvědomí a podle doktora Krause se očekává, že to tak zůstane ještě minimálně jeden nebo dva dny.“
Saki znovu přikývl a obezřetně Billovo drobné tělo pozoroval. Tom se cítil být upřímně dojatý majordomovou starostlivostí, ale nebyl tím ani v nejmenším překvapený. Bill měl celé služebnictvo omotané kolem prstu a Saki… no, Saki tady sloužil od chvíle, kdy se do domu přistěhovala Tomova matka, a on a Tom už měli nějakou tu společnou historii. Saki mu byl více otcem než Jörg, a pokud tady byla jedna věc, kterou pán a služebník sdíleli, pak to byla definitivně jejich nenávist k hlavě domu Kaulitzů. Oba dva měli své vlastní důvody, které se v jednom okamžiku v minulosti střetly a svázaly je do jednoho ošklivého, zamotaného uzlu plného tajemství, viny a hororu. Nikdy o tom nemluvili – nebyl žádný důvod o tom mluvit – ale bylo to všudypřítomné v jejich vzájemné interakci a stalo se to součástí jejich přirozenosti. Po dlouhou dobu ta jediná věc, která Toma držela při smyslech, bylo vědomí, že měl v domě alespoň jednoho spojence, který, pokud by na to někdy přišlo, by vždy stál na jeho straně proti jeho otci, a který by Jörga vždy viděl jako to, čím opravdu byl: monstrum.
„Snažil jsem se jej varovat…“ zamumlal majordomus téměř neslyšně, ale Tom to stejně slyšel a položil svou ruku chlácholivě na mužovo široké rameno. Saki dodal, tentokrát hlasitěji: „Požádal jsem ho, aby to zvážil… upozornil jsem jej na hrozící bouři, ale on se jen usmál a řekl, že to je jen zatažená obloha a že stejně nebude ani pršet…“
„Nedávej to za vinu sobě, prosím. Ta bouře přišla prakticky zničehonic. Nikdo nemohl očekávat, že bude tak velká.“
Jejich oči se setkaly a Tom se málem hlasitě rozesmál, když si uvědomil tu pravdu ve svých slovech. Byla míněna pouze k utěšení Sakiho, ale Tom v nich bezděčně našel také trochu útěchy. Lehce se na sebe oba usmáli a Saki strnule přikývl. Očividně měl potíže polknout kolem knedlíku ve svém krku.
„Pan Bill je tvrdohlavější, než by si člověk na první pohled myslel, pokud to mohu říct, pane. To odpoledne se nedalo jej zastavit.“
„Měl dobrý důvod být rozrušený,“ Tomovi potemněla tvář nad tou připomínkou. Saki se okamžitě napřímil a jeho tvář získala prázdný výraz. Byl to jeho způsob, jak se vyrovnat se svými emocemi, ale Tom jej znal už dostatečně dlouho na to, aby jej dokázal lehce přečíst, a Saki byl rozzuřený.
„Jak je na tom váš ret, pane?“ Zeptal se majordomus, a jeho hlas pasoval k prázdnotě na jeho tváři. Vzájemně se vyhýbali pohledům do očí. Bylo to tak choulostivé téma, až bylo prakticky neexistující. Ten jediný důvod, proč si Saki dovolil se jej dotknout, byl ten, že to nedělal jako člen služebnictva, ale jako bližní lidská bytost, která sdílela část Tomova břemene.
„Je mi fajn, Saki,“ odpověděl Tom tiše. „Ale v současné situaci by sis měl dělat větší starosti o pana Billa…“
„Promiňte, ale dovoluji si nesouhlasit,“ řekl Saki vážně, a poté dodal: „A odmítám to.“
To Toma příjemně zahřálo u srdce a přinutilo jej se usmát.
„Hádám, že existují věci, které pán svým sloužícím nemůže přikázat, je to tak?“
Zatímco Saki přeměnil své rysy na nevyzpytatelné s profesionální lehkostí a rutinou, zajiskření v jeho očích bylo nemožné přehlédnout. Hluboce se uklonil a to byla veškerá odpověď, kterou Tom potřeboval.
„Dobře. Půjdu přivítat návštěvu,“ prohlásil a zamířil ke dveřím. „Oh, a Saki, prosím, řekni služebné, aby sem přinesla květiny. Pivoňky, pokud možno, Bill má rád jejich vůni.“
„Velmi dobře, pane.“
V momentě, kdy se Tom objevil ve dveřích salónu, byl Andreas první, kdo vyskočil z křesla a vydal se mu naproti. Krátce se objali, zatímco Gustav s Georgem ustaraně čekali v pozadí.
„Jak mu je?“ Zeptal se Andreas a vypadal, jako by byl na pokraji slz. Tom mu stiskl paži a dalším dvěma věnoval přes jeho rameno pochmurný úsměv.
„Ještě se nevzbudil.“
„Aha, okay…“
Tom jej jemně zavedl zpátky ke křeslu a přinutil jej se znovu posadit. Gustav okamžitě nalil do sklenice brandy a dal ji Tomovi, který ji poté vtiskl do Andreasových chvějících se prstů.
„Napij se. Jsi bílý jak stěna.“
„Dělám si příšerné starosti,“ přiznal druhý mladík, jakmile do sebe hodil alkohol. „Po tom telefonátu jsem málem zešílel, a pak byly cesty po té bouři zablokované a… ach, do prdele,“ třesoucí rukou si promnul zpocené čelo. „Pořád jsem přemýšlel, co když se to zhoršilo a já dorazím příliš pozdě…“
Tom se posadil do druhého křesla.
„Je v pořádku,“ řekl, a svá slova adresoval i dalším dvěma v místnosti. „Chci říct, vzhledem k okolnostem. Není tady nic, co můžeme dělat, jen čekat.“
„Ale probudí se, že, Tome? Že ano?“ Andreas jej popadl za ruku a způsob, jakým se na Toma díval, mu způsobil bolestivé sevření žaludku. Byly to tyhle chvíle, kdy si připomněl, jak mladí všichni jsou, zvláště Bill a Andreas. Žádný z nich by neměl mít tyto starosti a neměli by nést tohle břemeno sami.
„Doktor říkal, abychom čekali a modlili se,“ zopakoval vědomě hypnotickým tónem. Vybral svá slova opatrně, ale nechtěl dávat druhému chlapci falešnou naději. Oni všichni museli být připraveni na nejhorší, dokonce i když si Tom odmítal připustit, že by něco takového mohlo přijít.
Andreas se nahrbil přes svá kolena a rukou si přikryl ústa, ale nedokázal zabránit úniku přidušeného vzlyku.
„Panebože… měl jsem tady zůstat… neměl jsem ho poslechnout…“
Georg položil ruku na Andyho rameno a stiskl.
„Nikdo to nemohl vědět, Andy, není to ničí chyba,“ zamumlal povzbudivě, ale byl stejně tak bledý a ustaraný. Oni všichni byli.
„Přijedou i Gordon a Simone?“ Zeptal se Tom, než se mohl druhý chlapec zcela zhroutit. Andreas na něj přes slzy zamrkal, lehce mimo.
„Oni… no, oni… požádali mě, abych přijel a vše zjistil, když už jsem stejně ve městě…“
„Oni nemají v úmyslu přijet a podívat se na Billa osobně?!“
„Gordon je obchodně v zahraničí a Simone se cítí pod psa,“ vysvětloval Andy urychleně, když viděl Tomův hněv. „Nebylo by to moudré v jejím stavu…“
„Ne, samozřejmě, že ne,“ zavrčel jen sotva schopný se kontrolovat. Byli sami. Zcela sami. Měli pouze jeden druhého.
„Tome… můžu ho vidět?“
Ale měli jeden druhého. Kdo říkal, že potřebují kohokoliv jiného?
„Pojďte,“ vstal, položil paži kolem Andyho ramen a pomalu s ním kráčel směrem k hlavnímu schodišti s Georgem a Gustavem v závěsu. „Je velmi bledý a má spousty ran a modřin… Jen chci, abyste byli připravení, okay?…“
„Má takovou starou hudební skříňku, víš… na svém toaletním stolku…“ začal Andy.
„Hmm…“
„Možná, když mu ji pustíme, probudí se dříve…“
„Dobrý nápad…“
„Myslíš?“
„Ano. Pojďme vyzkoušet, jestli to bude fungovat.“
autor: Chayenne7
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
Ach….tak toto sa dost skomplikovalo
Napadlo ma – Bill si je tak istý, že by sa ho otec zastal, keby mu povedal ako ho ten chlap chcel znásilniť. Ale pritom, ako sa k nemu správa – alebo skôr nesprával, keďže tam nie je – tak je skôr pravdepodobné, že nie. Chudák malý.
Hlavně ať je Bill v pořádku a brzy se probere. tom by si mohl už uvědomit co k němu doopravdy cítí.
Doufám že se Bill brzo uzdraví a z Tomem začnou bojovat proti Jorgovi ale Tom by měl Billovi říci co se stalo.
Mne je Toma tak moc lito… Ma neuveritelne tezky zivot se svym otcem a uprimne nechapu, jak se k nemu muze chovat takhle! Bylo nacase, ze mu byl do zivota dan Bill, ktery ho ma uprimne rad a zalezi mu na nem, protoze Tom si lasku skutecne zaslouzi za to vsechno, co si ve svem zivote jiz vytrpel!!
Ta cast s Tomovým otcem mi skutecne trhala srdce. Tom je ale hrdina a radeji snasel vsechny rany, hlavne aby mohl za svym Billem. Ach… To taky bylo tak krasne! Jak o nem uvazoval jako o svem. Zacinam si myslet, ze ho ma vic nez rad, takze doufam, ze se nic nepokazi!!! Nebo spis ze jim to nekdo nepokazi.
A zaver, jak tam prijeli jejich kamaradi… Vazne maji pouze sami sebe. Ale i to je lepsi, nez kdyby byli pouze sami dva. Jsou takova rodina a mne se to skutecne libi 🙂
Miluju tuhle povidku ❤️