Zaslepení 19. (1/2)

Nejprve byla celá ta situace pro Billa obtížná, aby kolem ní dokázal omotat svou mysl. Byl si jistý, že každou vteřinou mu jedna z policistek oznámí, že potřebují jeho popis celé té středeční situace, aby mohly pokračovat v trestním stíhání proti Coreyovi Jamesonovi. Hodně se ptaly na Billovy zkušenosti s Coreyem – jaké bylo jeho obvyklé chování? Přišel někdy do školy s modřinami? Byl z něj cítit alkohol? – ale ani slovo o jejich středeční rvačce.

„Já tomu nerozumím,“ řekl Bill asi po deseti minutách rozhovoru s policistkami. V tu chvíli už byly zcela uvnitř a Simone jim přinesla kávu. „Nehrozilo Coreyovi obvinění z trestného činu?“

„Ano, hrozilo, ale ve světle nedávných událostí… měl doma problémový život, víš, a my jsme neviděly smysl v potrestání někoho, kdo už to má tak obtížné. Náš plán je pokusit se jej místo toho napravit. Dát mu druhou šanci. Po zbytek pololetí, zatímco s ním budeme pracovat, bude pryč ze školy. Doufejme, že pro něj není příliš pozdě,“ vysvětlila Constanza. Bill tím musel vypadat naštvaný, protože okamžitě pokračovala. „Já vím, že ho vidíš jako tyrana a chceš spravedlnost-„

„Ne, ne, to ne,“ přerušil ji Bill, ačkoliv si uvědomil, že skutečný důvod jeho rozmrzelosti byl stejně tak sobecký. Tohle bylo dobré i pro Coreyho, ne jen pro něj. „Já, ehm, myslel jsem si, že u něj doma možná půjde o více.“ To byla, ve vší upřímnosti, z větší části lež. Nikdy se neobtěžoval příliš přemýšlet nad Coreyovými motivy. „Já jen nerozumím, jak se to všechno stalo?“

„Jak už řekla má kolegyně, zatkly jsme Larse Jamesona, Coreyova otce,“ řekla Boulstridgeová, se zcela vážným výrazem. „Když jsme se pokusily promluvit s Coreyem o té středeční události, setkaly jsme se s podezřelými aktivitami. Po získání povolení k prohlídce jsme měli dostatek důkazů k zatčení jeho otce. Bylo nám jasné, jak mohlo Coreye jeho domácí prostředí ovlivnit, a rozhodly jsme se jít raději až ke kořenům celého toho problému. Koneckonců, Corey se nedopustil žádného závažného zločinu, a tak jsme si myslely, že bychom jej mohly napravit dříve, než něco takového nastane.“

„Co se stalo?“ Zeptal se Bill, stále ze všeho lehce nevěřícný, ačkoliv při pohledu zpět to pro něj opravdu nebylo až tak překvapující. „Co jeho otec provedl?“

„Není to moc příjemné na poslech,“ začala váhavě Constanza, poslala Karoline stojící za Billem tázavý pohled, a on ucítil, jak mu jeho matka položila ruku na rameno, jako by mu chtěla dodat sílu. „Většina obvinění byla ve skutečnosti za týrání zvířat, ale máme důvod věřit, že Lars týral i svou ženu a syna. Je to násilný opilec, to prozatím víme. Je to prostě celé extrémně smutné.“

Na moment nastalo ticho a poté Simone, která se posadila vedle Billa, začala vstávat. „Moc vám děkujeme. Pokud byste znovu potřebovaly s Billem mluvit, neváhejte nás kontaktovat.“

Policistky si potřásly rukama se Simone a Karoline, poděkovaly za kávu, a vydaly se na cestu.

***

Bill se vrátil do školy v pondělí. Do té doby většina dramatu – pokud tam vůbec nějaké bylo – zjevně umlkla. Bill si vysloužil přes chodbu několik přetrvávajících pohledů, ale nikdo jej neobtěžoval. Předpokládal, že všichni byli až příliš rozptýleni povídačkami o zatčení Larse Jamesona na to, aby si vzpomněli, co k tomu vedlo.

„Bille, zůstaneš chvíli po vyučování, prosím?“ Požádal Tom tichým tónem, když se zastavil u Billovy lavice. Bill předpokládal, že šlo o hodiny, které zameškal, a Tom prostě jen nechtěl znovu přitahovat pozornost na jeho nepřítomnost před ostatními spolužáky. Bill přikývl a po zbytek hodiny nechal svou hlavu sklopenou.

Celý ten den byl stresující; dokonce i umění, na které se Bill obvykle těšil jako na přestávku od všeho toho chaosu, bylo šílené. Univerzity rozeslaly desky, ve kterých jim měli odeslat nazpět svá díla, což znamenalo, že věci už se opravdu dávaly do pohybu. Billovi zbývaly na dokončení ještě tři kousky. Snažil se zablokovat paniku a nervózní chechot svých spolužáků, ale bylo to téměř nemožné.

Ze všeho nejobtížnější však byla přítomnost Natálie. Bill už Andreasovi řekl, že se tak trochu usmířili, ale oba jeho přátelé se zdáli být extrémně váhaví ohledně toho, aby s nimi seděla, a všechno to napětí mezi nimi na Billa po celou hodinu silně doléhalo. Bill si myslel, že ji Andreas přivítá zpátky, ale k jeho překvapení se na ni Andreas dokázal jen sotva podívat. Na konci hodiny se Bill cítil mizerně. Rozloučil se s Andreasem i Natálií odděleně, a vydal se za Tomem.

Když vstoupil do třídy, stále se tam ještě motalo několik studentů a Tom vzhlédl, kývl na něj a zvedl prst.

„Ano, Megan?“

Bill si povzdechl, dosedl do jedné lavice v zadní části třídy a položil si hlavu. Byl vyčerpaný, byl to dlouhý den a on si nemyslel, že se už plně zotavil z toho otřesu mozku. Nebyl si jistý, jak dlouho tam tak ležel, než se Tom dotkl jeho ramene, ale připadalo mu to jen jako pár minut. Každopádně když zvedl hlavu, třída byla prázdná a na chodbách ticho.

„Ahoj.“ Tom si vedle něj přidřepl a on kolem něj omotal paže a pevně jej stisknul. „To byl ale týden, co?“ Tom vstal, posbíral nějaké papíry a poté se posadil do lavice před Billem. „Cítíš se dobře?“

„Ne, cítím se na hovno,“ přiznal Bill a promnul si oči. „Chci si zdřímnout.“

„Hádám, že dneska nejsi pro nějaké to opakování…“ Bill zavrtěl hlavou a Tom se zamračil a pohlédl na materiály ve své ruce. „No, tak si to vezmi s sebou domů. Myslel jsem, že bychom si to mohli projít spolu, ale možná bys měl počkat na později, až…“

„Mám práci,“ přerušil ho Bill, a Tom vzdychl a rukou si projel skrz vlasy.

„Bille…“ Vypadal frustrovaně, a Bill se na něj usmál a ten stoh papírů si od něj vzal.

„Udělám, co budu moct, a na zbytek se můžeme podívat zítra,“ navrhl a začal si ukládat papíry do batohu.

„Já zítra nemůžu. Schůze zaměstnanců. Stavíš se během oběda?“ Tom vstal a doprovodil Billa ke dveřím. Vypadal tak ustaraně, ať už kvůli Billovým známkám nebo jeho blahobytu, ale nejspíš v tom bylo obojí, a Bill se díky tomu cítil poněkud lépe. Tom nikdy nezklamal v tom, aby se s ním cítil opečovávaně.

„Takže zítra, během oběda. Snad už v tu dobu nebudu úplně zničený.“

„Okay, odpočiň si. A dávej na sebe pozor.“

„Ach, Tome-“ Začal Bill, pak se zarazil, jak tím překvapil sebe i Toma. Bill si odkašlal, napřímil se a rychle řekl: „Děláte si o mě až příliš velké starosti, pane Kaulitzi. Uvidíme se zítra.“ Bill se kousl do rtu, sdílel s Tomem ztrápený pohled, a poté se otočil a opustil třídu. Nemohli si dovolit být neopatrní.

***

Věci s Tomem začaly být mdlé a strnulé; sotva se na sebe vůbec podívali. Bill věděl, že to bylo celé předstírané, ale byla to velká rána pro jeho ego, když se Tom pokaždé, když se na něj podíval, odvrátil. Alespoň byl schopný ponořit se do učení. Začal si brát oběd do učebny umění a pracoval na svých dílech během přestávek, dokonce vyměnil své sendviče s burákovým máslem a želé za nakrájenou mrkev a müsli tyčinky. Naštěstí, když potřeboval pomoc s angličtinou, měl většinou jako zálohu Marinu.

„Je mezi vámi dvěma všechno okay?“ Zašeptala Marina, když jednoho dne odešli ze třídy, a Bill se zašklebil a poté ze sebe vynutil úsměv.

„Jo, je to jen těžké. Ale jsme v pohodě,“ ujistil ji. Dokonce i když to byla pravda, tak nějak mu to připadalo jako lež. Ohlédl se přes rameno a v okamžiku, kdy se jeho pohled setkal s Tomovým, věděl, že to byla chyba. Tentokrát se odvrátil Bill, ačkoliv se mu při tom sevřel žaludek.

A samozřejmě, že následujícího dne měli odevzdat zadané opakování a Marina se po škole nemohla zdržet, protože musela s něčím pomoct své matce. Bill zvažoval, že by akceptoval horší známku jen proto, aby se vyhnul Tomovi, ale okamžitě zalitoval, že jej to vůbec jen napadlo. Toma miloval a neměl by se mu vyhýbat, ne, když měl naprosto oprávněný důvod jej vidět. Toho dne se Bill u Toma zastavil po vyučování.

„Bille… ehm, teď není dobrá chvíle,“ utrousil Tom a ani se nesetkal s Billovýma očima, zatímco si sklízel věci ze stolu. Bill okamžitě přemýšlel, jestli je něco špatně, ale nevěděl, co má říct, s tou řadou studentů stojících za ním a chtějících mluvit s Tomem.

„Okay, ehm… já jen… mám potíže s tím opakováním,“ řekl Bill, nejistý, jak se chovat s tolika faktory ve hře. Váhavý způsob, s jakým k němu Tom vzhlédl, byl tou jednou odpovědí, kterou Bill potřeboval; Tom jim dával výmluvu se nesetkat. Bill si přál, aby jej dokázal přimět porozumět, že tohle nebylo jen proto, aby s ním mohl trávit čas; skutečně potřeboval pomoc.

„Zavolej Lauře. Ona dělá doučování,“ navrhl Tom, uklízel si složky do své tašky, ale jeho spěch byl předstíraný, to Bill dokázal říct. Pohyboval se s naléhavostí, ale jen sotva během toho, co spolu mluvili, něco udělal.

„Myslel jsem, že jste říkal, že vždy pomůžete studentovi, který to bude potřebovat,“ zkoušel to Bill, jeho slova měla trochu ostřejší podtón, než měl v úmyslu, a on se kousnul do jazyka, jak si přál, aby je mohl vzít zpět, jakmile spatřil na Tomově tváři záblesk ublíženosti. Bill pokročil kupředu, chtěl říct nebo udělat něco, čím by jej ukonejšil, ale uvědomil si, že v tomto bodě tam doslova nebylo nic, co by některý z nich mohl udělat.

Hra měla do konce ještě daleko, ale oba hráči byli vyčerpaní. Snažili se svůj vztah skrývat, a selhali, snažili se být od sebe, a selhali. Nyní se museli stát cizinci, aby sami sebe ochránili. Bill poodstoupil od Tomova stolu, otočil se a odešel. Jejich čas nebyl nyní, ale brzy. Už jen jeden měsíc.

Přesto to byla jen neurčitá naděje a Billova nálada ležela v následujících týdnech u ledu. Čas utíkal rychle ale bolestivě, jako by každý den byl další mílí mezi Billem a Tomem. Bill vzdal snahu o doučování a místo toho si pečlivě plánoval čas s Marinou, aby se ujistil, že bude dostupná, kdykoliv ji jen bude potřebovat. Dokonce začal té lži věřit, začal věřit, že Tom s ním skončil a že vše, na čem Bill po celý rok pracoval, bylo k ničemu.

Když se na začátku května Bill posadil ke své zkoušce z PoLit a úředník začal předčítat instrukce, tak Toma nenáviděl. Nenáviděl jej za to, že se na něj vykašlal, když ho nejvíce potřeboval. Když potřeboval podporu, dokonce i jen tak obyčejnou, jako byl úsměv z druhé strany třídy, Tom selhal. Proč Bill tuhle zkoušku vůbec dělal? Nezůstal v té třídě po celý rok jen kvůli Tomovu naléhání, že je inteligentní a schopný?

Pořád si to myslí, říkal mu hlas v zadní části hlavy, ale bylo lehké ho potlačit. Co na tom záleželo? Ten jediný důvod, proč tam Bill dnes seděl, byl, že jej Tom během cesty při každém kroku držel za ruku. Nevzdal se jen Billa, svého přítele, ale také Billa, svého studenta.

A jako by to snad nestačilo, soud s Larsem Jamesonem byl za šest dní a Bill souhlasil, že bude svědčit. Billovu mysl to tížilo jako váha několika tun; nikdy se příliš neptal, aby se dozvěděl něco o Coreyově osobním životě, natož aby byl jeho součástí, a obecně pro něj ta představa byla děsivá. Nevěděl, jak se vůbec bude schopný s blížícím se soudem soustředit.

„Má každý dvě tužky číslo dvě a pero?“

Billovi se zhoupnul žaludek stejně jako pokaždé, když se v těchto dnech nacházel kolem Toma. Podíval se na svou lavici a uvědomil si, že má jen mechanickou tužku, která nebyla úředně povolena. Nejprve si Bill pomyslel, že se o tom nezmíní, ale pak Tom pohlédl jeho směrem a jejich oči se setkaly. Bill čekal, až se odvrátí, ale když se tak nestalo, Bill pokorně zvedl ruku.

„Já potřebuju dvě tužky… a pero,“ zašeptal. Úředníkova slova se dále utápěla v pozadí.

„Ach! Proč jsi to neřekl?“ Tom mu poslal oslňující úsměv a vydal se mezi stoly směrem k němu, aby mu podal psací potřeby. Jeho oči se znovu setkaly s Billovýma, hřejivé a plné viny a omluvy.

„Omlouvám se,“ utrousil pod vousy, a ta dvě slova byla dostatečná – ne kvůli svému obsahu, ale dle způsobu, jakým byla vyslovena: potají, důvěrně. Pouze pro Billovy uši, pouze Bill jim mohl rozumět. Tak, jako to bývalo dřív. „Povedeš si skvěle, vím to.“

Po finálním úsměvu, než následně opustil aulu, Bill věděl, že to tak vážně myslel. Možná to byl důvod, proč to s Billem vzdal – měl tak moc důvěry v Billovy schopnosti. Což byla hřejivá myšlenka, i když zcela naivní.

***

Po zkoušce se Bill se svěšenými rameny a sklopenou hlavou vyšoural z auly. Tom čekal na své studenty v hale a Bill se přikrčil, když za Tomem přišlo několik studentů a nadšeně mu vykládali, jak dobře si nejspíš vedli, a jak to bylo o hodně jednodušší, než čekali. Bill vyhledal Marinu, která se zdržovala vzadu a vypadala sama se sebou očividně spokojena.

„Vsadím se, že máš za pět,“ řekl jí vyčítavě, a přitiskl si dlaň na obličej. Dal do toho všechno, ale nakonec Tomova dvouvteřinová povzbuzující řeč nebyla dostatečná. Selhal, bezútěšně, tím si byl jistý. „Ugh, proč se vůbec tolik starám? Jdu na uměleckou školu.“

„Protože jsi šprt,“ zabroukala Marina a poplácala jej po zádech. To bylo tak nepravdivé, až to bylo téměř vtipné, ale Bill neměl energii se dohadovat. „Ale, bude to v pohodě. Vážně sám sebe podceňuješ.“

„Totiž, ne že bych si myslel, že bych to nemohl zvládnout…“ Tom teď mířil směrem k nim a Bill nechtěl, aby věděl, jak moc selhal. Ne, když měl v něj Tom takovou slepou důvěru. „Jsem jen nervózní, to je všechno,“ zalhal. „Výsledky se nedozvíme dřív než v červenci.“

Marina se rozesmála, a poté se rozzářila na Toma. „Tady dvakrát za pět, pane Kaulitzi,“ řekla, a Bill trochu povadl.

„… pět?“ řekl chabě a poslal Marině boční pohled. „Abych byl upřímný, doufal jsem tak v trojku.“

Tom se rozesmál. „To rád slyším. No, oba jste výborní studenti, jsem si jistý, že se nemám čeho bát.“ Nejprve mluvil jen k Marině, ale pak pohlédl na Billa a lehce přitom nakrčil obočí, jako by už ani nevěděl, jak se má k Billovi chovat. Bill předpokládal, že Tom dříve svůj kodex porušil, aby mohl Billa povzbudit, a nyní se museli vrátit k chování dvou cizinců. Billovi to přinášelo smíšené pocity; chtěl Toma zpátky, ale věděl, pro jeho i Tomovo dobro, že takhle to bylo nejlepší.

„Co budeme dělat teď, když už máme test z PoLit za sebou?“ vyzvídala Marina, a Tom se podíval zpátky na ni a nadšeně se zazubil, jako by jen čekal, kdy se na to někdo zeptá. Alespoň byl v dobré náladě, pomyslel si Bill zachmuřeně.

„Budeme číst pár krátkých povídek – zábavných! – a opakovat na závěrečnou zkoušku, kterou bude kreativní projekt. Žádné otázky!“ Bill šoupal nohama o linoleum na podlaze. Přál si, aby už školní rok byl u konce. Neměl energii se dokonce těšit ani na zábavné úkoly.

A ten soud. Bill lehce klopýtnul, pocítil trochu slabost a jen sotva si povšiml, kdy Tom odešel a začal zahánět studenty do tříd. Bill se jen na patě otočil a začal mířit pryč; téměř Toma neslyšel, když na něj zavolal.

„Jo, a Bille!“

Překvapený, že Tom vůbec bral na vědomí jeho existenci, se Bill pomalu otočil, jako by Tom měl být pryč a Bill měl zjistit, že to byl jen výplod jeho fantazie. Ale ne, Tom stál v polovině chodby a zubil se Billovým směrem.

„Budeš v pohodě.“ Kývl na Billa, a Bill nějakým způsobem věděl, že tím myslel: My budeme v pohodě.

autor: Dušinka