autor: Chayenne7
Hojení
Doch wie ein warmer Sommerregen
Regnest du auf mein Leben
Wie Heer aus Tropfen
Auf den heißen Stein.
Silbermond: Unendlich
Jako teplý letní déšť
Pršíš na můj život,
jako armáda kapek
na horký kámen.
Silbermond: Unendlich
„Jsi si jistý, že to neuspěcháváš?“ Zeptal se Tom se zamračením na tváři. Zjevně se mu ta myšlenka příliš nelíbila, ale pokud to bylo to, co Bill chtěl, pak…
Druhý chlapec seděl mírumilovně na straně postele a sledoval Toma roztahujícího závěsy. Zlaté paprsky brzkého podzimního slunečního svitu okamžitě pronikly skrz vysoká francouzská okna a vrhly se do pološera Billova pokoje, kde naplnily tmavá zákoutí světlem. Proužek slunečního svitu překřížil Billova lýtka a kolena oblečená v pyžamu, a poté pokračoval vzhůru k Billovu lehce splasklému polštáři, kde mohl být stále jasně viděn obrys jeho hlavy.
Bill zvedl ruku a zabořil prsty do světla, jako by se snažil rozvířit drobné částečky prachu plující ve vzduchu. „Rád bych vstal, Tome, má záda už mě zabíjejí,“ řekl jemně a vzhlédl ke svému mladému manželovi s úsměvem. Ten úsměv měl být povzbuzující, ujišťující, ale pocházel z tváře až příliš bledé a příliš ztrhané, aby byl jen tohle. Tomovi pokleslo srdce nad tím pohledem před sebou. Ačkoliv na tom byl Bill znatelně lépe než před týdnem a obvazy z jeho hlavy již zmizely, nedokázal přehlédnout namodralou skvrnu na jeho spánku obklopenou sotva zhojenou jizvou, která pokračovala vzhůru až do Billových vlasů. Po celé jeho tváři bylo několik dalších, malých ran, povětšinou to byla jen škrábnutí, která nasbíral při kutálení ze svahu do křoví po svém pádu ze sedla, ale kůže na jeho čelisti byla ošklivě seškrábnutá a červená. Tom věděl, že ta zranění bolela, ale také jej bolelo se na ně dívat. Vystupovaly z Billovy křehké tváře tak ostře, až to v Tomových očích hraničilo s rouháním.
Když se pro něj Bill natáhl, Tom se instinktivně pohnul a s očekáváním před něj poklekl na koberec. V posledních několika dnes se snažil vyjít Billovi vstříc každým možným způsobem. Předvídat, co by druhý chlapec chtěl, a udělat to ještě dříve, než měl šanci přeměnit svá přání do slov, to bylo pro Toma to nejjednodušší. Byl na svého manžela tak silně soustředěný, že věděl, co Bill chtěl dokonce ještě dříve, než to věděl samotný Bill.
Chlapcova ruka byla suchá a hřejivá, když ji vložil do Tomovy. Tom ji držel, jako by držel motýla.
„Přinese mi to spoustu dobra,“ řekl Bill. „Ale potřebuju tvou pomoc.“
„Jsem tady.“ Tom upřímně přikývl a celou svou bytostí to tak opravdu mínil. Byl tady a teď, víc než kdy byl v posledních letech. Bill jej jako kotva udržoval v přítomnosti a byl to dobrý pocit. Bylo dobré necítit se už tolik jako duch.
„Já vím,“ Bill se znovu usmál a kradmo na Toma pohlédl zpod vějířů svých řas. Tomovi se zasekl dech v hrudi. Na tento nový druh napětí bylo nemožné si přivyknout. Bylo to, jako by vše, co si vystavěli během těch posledních čtyř měsíců, nebylo ničím víc než jen iluzí. Bylo to pouhý týden zpátky, kdy se ve vzájemné společnosti cítili zcela uvolněně, mohli si pohlédnout do očí bez uzardění a mohli se jeden druhého dotknout bez drobných elektrických výbojů probíjejících jejich těly? Byli zpátky na začátku. S výjimkou toho, že nebyli. Oba si byli vědomi, že už si nejsou cizími lidmi, a tak ta rozpačitost mezi nimi byla naplněna něčím odlišným, něčím nekonečně větším. Ne, rozhodně to nebyl začátek.
Před týdnem, například, by Tom v tuto chvíli Billovu ruku políbil, aniž by nad tím příliš přemýšlel – nyní to náhle nepřicházelo v úvahu.
„Dobře…“ vzdychl namísto toho a vstal. „Pak ti tedy potřebujeme sehnat ponožky a… něco na sebe…“
„Ponožky jsou v zásuvce.“ Bill jej ukazováčkem nasměroval správným směrem. „A můj župan je ve skříni.“
Takhle to bylo již několik dní. Bill nevěděl, co si má myslet, ale zároveň ani příliš času k přemýšlení neměl, jelikož většinou byl zaneprázdněn snahou zůstat v Tomově společnosti v klidu a nečervenat se nebo neříct něco hloupého. Ale bylo to obtížné, opravdu obtížné při způsobu, jakým se na něj Tom občas díval. Tyhle pohledy si Bill ani za život nedokázal vysvětlit. Rád by si myslel, že se na něj Tom dívá tím způsobem jako chlapec, kterému se někdo líbí, ale je příliš stydlivý to přiznat, nebo váhá udělat první krok; a nepochybně zde mezi nimi nyní takové momenty nastávaly. Billovi z nich lahodně mravenčila kůže, dech se mu zrychloval a jeho duše se vznášela, ale – což bylo celkem zneklidňující – tam za Tomovýma jantarovýma očima bylo něco více, něco, v čem se střídalo naprosté ztracení a zjevný strach.
Touha v jeho kradmých pohledech smíchaná s těmito podivnými emocemi byla pro Billa téměř až příliš moc. Přál si, aby šlo pouze o to, že má Tom potíže smířit se s tím, jak se jejich vztah změnil v záležitosti několika dní. Ale od chvíle, kdy se Bill do domu Kaulitzů nastěhoval, se musel naučit nebrat vše tak, jak to vypadalo, a přišel o velkou část své přirozené naivity. Věci byly mnohem komplikovanější, než vypadaly, zvláště když přišlo na Toma. Takže když Tom vypadal, jako by chtěl něco vyhrknout, ale slova mu uvízla v hrdle – a to se nyní stávalo dost často – ta poslední věc, kterou si Bill pomyslel, byla, že se prostě Tom nedokázal přimět, aby se mu vyznal. Prostě věděl, že to muselo být cosi odlišného. Úlomek toho ošklivého tajemství, které jeho manžela neustále tížilo na ramenou a způsobovalo, že po nocích v posteli naříkal prosebná slova a že se na svého otce díval způsobem, k jakému by žádné dítě nemělo mít důvod se tak na svého otce dívat.
Tom se navrátil k posteli s požadovanými kusy oděvu a zpátky do své pozice v podřepu před Billa. Natáhl se pro Billovo nahé chodidlo a zvedl jej, aby na něj mohl natáhnout ponožku. Když jeho ruka přišla do kontaktu s Billovým kotníkem, Bill musel potlačit zachvění. Dobrý druh zachvění, který způsoboval, že jeho bradavky ihned ztvrdly. Neměl tušení, jak citlivá byla kůže kolem kotníku – nikdo se jej tam nikdy dříve nedotkl. Ve skutečnosti se jej nikdo nedotkl na žádném místě, ne takhle, Meyerovy doteky a doteky jeho perverzních kolegů se nepočítaly, rozhodl se Bill rychle, a on nebyl na takovouhle reakci svého těla vůbec zvyklý.
„Je ti chladno?“ Tom vzhlédl a v jeho výrazu byly vyryté obavy. Musel si toho zachvění všimnout.
„Ne, je mi fajn. Opravdu…“ Bill proti své vůli zčervenal, což způsobilo, že na oplátku zčervenal i Tom, ze žádného jiného důvodu než jen proto, že tam pro Billovo červenání nebyl žádný zjevný důvod. Oba sklopili pohledy a Tom se vrátil ke své předchozí aktivitě se soustředěním, které bylo mnohem intenzivnější, než na jaké by měla ta ubohá ponožka nárok.
Bill ho při práci tiše sledoval. Líbil se mu způsob, jakým se jej Tom dotýkal. Vždy se mu to líbilo, ale až do této chvíle byla Tomova něžnost směrem k němu spíše automatická. Jako by byl inteligentní stroj, který sám sebe nastavil na určitý mód a bez ohledu na okolnosti se podle něj řídil. Bill mohl být nahrazen jakýmkoliv jiným mladíkem, další ubohou duší přinucenou do manželství s Tomem, a bylo by to naprosto stejné. Tom se rozhodl chovat se ke svému choti dobře, a tak to dělal. To byla jeho samozvaná mise.
Ale v poslední době – a bylo to déle než jen ten jeden týden od nehody – si Bill všiml v jeho chování změny. A nyní, jak Tom klečel na podlaze s Billovým chodidlem na klíně, ty jemné doteky byly míněny pouze a jen pro Billa a o tom nemohlo být žádných pochyb. A Bill musel mrkáním zahnat pár pitomých slz, v duchu si nadával za svou směšnou sentimentálnost, ale prostě to byl tak neuvěřitelně dobrý pocit, tak povznášející. Doslova se cítil, jako by byl vytažen z dvojrozměrného světa lepenkových figurek do trojrozměrného světa skutečných lidí, a bylo úžasné, jak Tom dokázal jeho tělo rozezpívat pouhým nevinným dotekem na jeho kotníku.
„Děkuju ti,“ ta slova se vyřítila z jeho úst dříve, než si to uvědomil.
Tom k němu vzhlédl, a když spatřil slzy lesknoucí se v Billových očích, natáhl se a přejel prsty po jeho rameni.
„Co se děje?“ Srdce se mu v hrudi sevřelo stejně, jako se sevřelo pokaždé, když se na Billa v poslední době podíval, ale nyní to bylo starostlivostí. „Máš bolesti?“
Bill se trochu bezmocně rozesmál, potřásl hlavou a promnul si oči. Vážně, co se to s ním stalo? Ale on věděl co.
„Já jen…“ Rozhodl se ignorovat své rozpaky, protože to chtěl Tomovi říct, chtěl, aby to Tom věděl. Blonďatý mladík se na něj díval tak zaujatě, visel na každém jeho slově, a v jeho očích nebylo nic jiného, než jen upřímná vlídnost a láskyplnost. Bill chytil svého manžela za ruku a vytáhl jej z podlahy, aby se posadil vedle něj na postel. Zaměřil oči na svá malá kolena a promluvil: „Jen jsem ti chtěl poděkovat, Tome.“
„Za co?“ Tom zamrkal. Jeho bezradnost Billa hřála na srdci a způsobovala, že se mu lépe dýchalo.
„Za… tohle,“ Bill udělal pokusné, rozmáchlé gesto svou zdravou rukou a zahrnul do toho celý pokoj, Toma a obecně vše. „Jsi na mě tak hodný. Tak moc hodný. Nikdy o mě nikdo lépe nepečoval. Nikdy.“
Tom polkl. Jen sedět u Billa takhle blízko, jej připravovalo o dech. Jen sotva se na něj dokázal podívat. Z Billovy krásy jej bolely smysly, srdce se mu zahřívalo, a to vše pro něj bylo tak nové, tak podivné. Cítil se jako novorozenec při svém prvním nádechu, ale stejně jako u dítěte, po několika okamžicích panika zeslábla a Tom se naprosto přirozeně ponořil do líbeznosti Billovy blízkosti.
„Neplač…“ zašeptal tiše. Chtěl pohladit Billovy havraní vlasy, ale nějaká neviditelná síla držela jeho ruku dole. Dotýkat se jej už nebylo tak jednoduché, jako bývalo. Tom musel být velmi opatrný, pokud nechtěl spustit lavinu něčeho… obrovského. Dotknout se Billa bylo jako dát prvnímu kousku domina nezbytné popostrčení. Tom nevěděl, jestli je připravený na následky. Ve skutečnosti věděl, že není. Ale už to nebylo proto, že by nechtěl. A to bylo to, co dělalo celou tu situaci tak frustrující.
„Jsem prostě tak hloupý…“ zamumlal Bill a rezignovaně pokrčil rameny. „Vždycky brečím. Nevšímej si toho…“
Jak bych si toho nemohl všímat? Jsi prakticky vše, na co v poslední době myslím.
„To je v pořádku. Já… jsem rád, že už je ti lépe,“ řekl Tom, a bojoval přitom s každým slovem. Proč bylo mluvení náhle tak obtížné? Začínaly se mu potit dlaně. „Taky jsem brečel, víš.“
Bill zvedl hlavu a překvapeně se na něj podíval.
„Opravdu?“ Popotáhl.
Tom přikývl. Nenáviděl to hloupé červenání. Připlížilo se to k němu v těch nejhorších možných chvílích. Ale Bože, Bill vypadal křehce jako okvětní lístek! Takový, který byl utržen a roztrhán krutým, násilným větrem a Tom jej tak strašně moc chtěl sevřít v náručí, políbit víčka jeho asijsky tvarovaných očí a celého jej laskat. Ano, to bylo to, co chtěl, i když byl jen sotva schopen to sám sobě přiznat. Všechno tohle udělal již nespočetněkrát během jejich čtyři měsíce trvajícího manželství, ale nyní mu i jen myšlenka na to způsobovala závrať.
Povzdechl si.
„Brečel jsem, když jsem tě našel tam venku v dešti.“ Nadále si nervózně pohrával s Billovými štíhlými prsty ve svém klíně a zaměřil na ně své oči. Přiřítily se k němu vzpomínky a hrdlo se mu sevřelo, až začal chraptět. „Ležel jsi tam… zakrvácený a potlučený… a já si na okamžik myslel…“ Odvrátil se, zahanbený svými vlastními slzami. „Myslel jsem si, že jsi mrtvý.“
Opravdu si to myslel. A těch několik vteřin nejvyšší hrůzy by nikomu nepřál. Smrt se o něj už jednou otřela z opravdové blízkosti a od té chvíle si myslel, že už ze sebe ten příšerný pach nikdy nesmyje. Myslel si, že jakmile se jednou dostanete do kontaktu s takovou hrůzou, s takovou nečistotou, bude z vás cítit už navždy, bez ohledu na to, co uděláte. Květiny budou kolem vás vadnout, zvířata budou pelášit pryč z vaší blízkosti, země pod vašima nohama bude neúrodná. Nic nemohlo zachránit ani vás, ani osoby poblíž. Když Tom uviděl Billovo polámané tělo ležící v křoví pod kopcem, byl si jistý, že virus smrti, který v sobě nosil, nakonec nakazil i Billa. V tu chvíli málem přišel o rozum. Ten promáčený, černý chumel vlasů se mu před zamlženýma očima smíchal s Kaiovými zakrvácenými ebenovými kadeřemi a on prostě věděl, věděl, že se historie opakuje, protože vše, co kolem sebe dokázal vytvořit, bylo utrpení.
Ale jak se ukázalo, Bill byl naživu a pouhou existencí vyvracel vše, co Tom ohledně sebe považoval za samozřejmost.
„Tome…“
„Myslel jsem, že jsi mrtvý,“ zopakoval Tom téměř neslyšně. „Ale nebyl jsi. Dýchal jsi a… a my jsme tě vzali zpátky a…“
Jemné prsty sevřely Tomovu tvář a natočily ji zpátky směrem k Billovi. Tvář druhého chlapce byla mokrá od slz, ale koutek jeho úst byl zkroucený vzhůru v plachém úsměvu, ačkoliv spodní ret se mu viditelně třásl.
„Vzal jsi mě zpátky, Tome,“ přikývl, a jeho teplý dech dopadal na Tomovy rty jako něžné pohlazení. Ta blízkost Billovy tváře a nelíčený obdiv v jeho očích Toma zasáhly, beznadějně zamotaly jeho myšlenky a jemu se z toho točila hlava, a zároveň jej to nutilo puknout tajnou energií. „Zachránil jsi mě…“
„Tak moc jsem se bál…“ Vzlyknul Tom, překryl dlaň na své tváři svou vlastní rukou. O slzy už se více nestaral. „Neprobouzel ses, a doktor říkal…“
„Teď už jsem v pořádku,“ zašeptal Bill, oči se mu zatoulaly k Tomovým rtům a jeho prsty je následovaly, hladily ty měkké, růžové polštářky a Tom se přistihl, jak ty váhavé prsty líbá. Líbal je se zavřenýma očima, a v dalším okamžiku líbal Billa, jejich rty do sebe hladce zapadly v odlišném druhu hlazení, který se brzy proměnil v něco mnohem náruživějšího a žhavějšího až do náhlého konce v okamžiku, kdy se náhodně střetly špičky jejich jazyků.
Tom se s tichým zalapáním po dechu odtáhl, ale pouze o jeden nebo dva centimetry, a ztuhnul. Bill tolik nespěchal. Dal si na čas s otevřením očí a spokojeně vzdychl.
„Omlouvám se…“ Zamumlal Tom v panice, ačkoliv toho ani v nejmenším nelitoval, pokud toho nelitoval Bill.
Bill cítil vše, jen ne lítost.
„Neomlouvej se…“ vydechl opile se zasněným úsměvem na tváři. „Já jsem to chtěl. Chtěl jsem, abys mě políbil.“
Tom by neměl být tím přiznáním tak překvapený, jak ve skutečnosti byl. Náhodně zaslechl Billův rozhovor s Andreasem před pár dny a od té chvíle se už prostě nedokázal vedle Billa chovat stejně jako předtím. Ale slyšet ta slova z Billových úst, slyšet je pronesena takovým způsobem, a vidět tu zjevnou spokojenost na jeho andělské tváři, to bylo něco naprosto odlišného. Nic nemohlo na tohle Toma připravit. Nic.
„Políbíš mě znovu?“ Zeptal se Bill, jeho slova byla nezřetelná, a Tom mu vyhověl.
Nepřemýšlel, prostě to udělal. Už dlouho věděl, že Billovi nedokázal nic odepřít. Zvláště ne něco, co sám chtěl stejně tak moc. Jemně svým jazykem pootevřel Billovy rty a vysloužil si tak od svého manžela malé zakňourání. Trpělivě Billa naváděl, věděl, že to je jeho první skutečný polibek a že je téměř zcela nezkušený, ale brzy Tomova koncentrace nevyhnutelně uklouzla, jak jeho mozek z toho pocitu tál, a jejich polibek začal být vášnivější a nemravnější.
Tom omotal paži kolem Billova pasu, druhou ruku přiložil na chlapcovu šíji a přitáhl si jej blíž až k hrudi, jak jen to Billova zraněná ruka dovolovala. Bylo to téměř nesnesitelné, to horko, ten pocit být opět naživu, znovu se někoho dotýkat, být schopen spojit se s jiným člověkem takto intimně. Tom tiše plakal, slzy mu stékaly z očí a on o tom neměl ani tušení, dokonce si ani nevšiml slané chuti svých slz mísící se se sladkou příchutí Billových slin, dokud jej jeho manžel nepohladil po tváři a nepolíbil jej chlácholivě do koutku oka.
„Neplač…“
Tomovi se chtělo smát nad slovy, která se mu navracela zpátky. Co odejde, to zase přijde, správně? Zdálo se, že se s Billem pohybovali v kruhu s téměř směšnou pravidelností. Vzájemně si olizovali rány, kdykoliv si jen nějaké povšimli, a vysávali z toho druhého otrávené střípky zaklíněné do duše, srdce, hrdosti. Znamenalo to, že přijde čas, kdy už nezbudou žádné střípky, a bolest bude jen mdlou vzpomínkou? Když Tom pohlédl do Billových jantarových očí, dokázal v to věřit. Už se to dělo.
Vtiskl polibek na chlapcovo čelo a Bill si položil hlavu na Tomovo rameno. Nějakou dobu tak zůstali, opájeli se nově nalezenou intimitou, dokud Bill to ticho nepřerušil.
„Myslel jsem to vážně, Tome. Chtěl jsem to už nějakou dobu.“ Jeho prsty si pohrávaly s materiálem Tomova trička, jen aby se něčím zaměstnaly.
„Od kdy?“ Zeptal se Tom, protože nedokázal přijít s ničím jiným, co by měl říct.
„Já nevím. Vždycky jsem tě měl rád. Jako člověka. To jen, že teď tě mám rád… více.“
Tom si nemohl pomoct a usmál se. Prsty hladil Billovy vlasy a líně mu rozplétal zacuchané prameny. Od chvíle, co byl Bill upoután na lůžko, mu vlasy česal každý den více než jednou, ale prostě nebyl tak dobrý v péči o Billův vzhled jako Bill sám.
„Myslíš si, že ty bys mohl…?“ Začal mladík.
„Už teď jsi pro mě důležitější než kdokoliv jiný, Bille,“ přerušil jej Tom jemně.
Bill nad tím chvíli přemýšlel, silou vůle se snažil uklidnit své srdce.
„Je to to samé?“
„Téměř.“
„Co to znamená?“
„Že možné je cokoliv. A že už teď tě mám opravdu velmi rád.“
Bill se otřel tváří o Tomův krk a naléhavě se k němu přitiskl.
„Já myslím, že bych se do tebe mohl zamilovat,“ zašeptal tak tiše, až Tom musel ta slova málem hádat podle toho, jak se Billovy rty pohybovaly proti jeho krku. Zavřel oči a nechal ta slova vstřebat. Mluvili o lásce. O vztahu. O všem, co to s sebou přinášelo. Mluvili o otočení jejich předstíraného manželství do skutečného.
„Já myslím, že to by se mi opravdu líbilo,“ řekl navzdory tomu, že to nebylo jen o tom, co chtěl. To, že mohl upřímně říct, že to začal chtít, mu neposkytovalo mnoho útěchy, pouze to dělalo jeho situaci mnohem komplikovanější.
„Mmm…“ cítil, jak se Bill proti jeho krku usmívá. „Myslím, že už se to děje, víš…“
Tom si povzdechl a otočil hlavu, aby Billa políbil do jeho hedvábných vlasů.
„Hádám, že ano.“ Zavřel oči, vdechl sladkou vůni druhého chlapce a dovolil, aby se mu na tváři rozprostřel široký úsměv. Byl sobecký, věděl to, v jednom pohledu byl upřímný a ve druhém předstíral, ale byl to tak neuvěřitelně dobrý pocit a poprvé za několik let mu v mysli vyvstala otázka: Proč ne? Proč nepřijmout tuto šanci na štěstí? Proč nežít každým okamžikem a nevymáčknout z toho vše, co jen šlo? Ach, ano, byl sobecký, hrál spolu s Billem, jako kdyby mu mohl dát to, co chtěl, jako kdyby se v konečném momentu pravdy ta představa, kterou si o něm Bill ve své mysli vybudoval, neměla rozpadnout na kousíčky. Ale tím, že byl takto sobecký, se Tom cítil živěji, než si jen kdy v poslední době pamatoval.
A toho pocitu se prostě nedokázal vzdát.
autor: Chayenne7
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
krásná kapitolka.
Ach…naozaj nadherny diel. Konecne sa chlapci odhodlali k bozku. Aj ked je citim z Toma, ze sa trochu drzi v uzadi. Ako keby sa bal svojho stastia. Jeho otec ho uplne vnutorne znicil. Znicil ho tak ze si uz sam pripustil ten stav, ze on si nezasluzi byt stastny. A toto bude dolezite. Aby si sam uvedomil..tak ako na konci uz zacina…ze sa kusi chopit sance a drzat ju pevne a nevzdat sa jej. Bill je uz uplne do Toma :-*
To byl tak úchvatný díl!!! Od samého začátku až do konce. Jak Tom pomáhal Billovi obléknout se, jak mu říkal, že se o něj bál, že se bál, že je mrtvý… Jak se mu Bill vyznal. A jejich polibek taky nádhera!
Jak píše Iwuanka, také mám z Toma pocit, že se drží zpátky. Bojí se být šťastný a to je špatně, protože Bill by ho udělal skutečně šťastným! Já doufám, že mu to brzy dojde a nenehcá se už více zastrašovat, protože to si nezaslouží. Zaslouží si Billa. Já jen doufám, že se těm svým pocitům, které ho nutí držet se zptáky, vzepře a bude Billabláznivě milovat, tak, jako on jeho.
Mockrát ti děkuju Zuzu! ♥