Zaslepení 20. (konec)

Nejprve to Bill Simone a Karoline neřekl. Přišel domů, poslal Jörgovi email s obecnými kontaktními informacemi, a poté nad tím tiše přemítal, dokud se jeho matky nevrátily domů. Neptaly se na jeho náladu, nejspíš předpokládaly, že je smutný z konce školy, ale následujícího rána, na cestě na předávání maturitního vysvědčení, jim to pověděl. Nejdříve byly skeptické, zvláště Karoline, ale změkly, když jim Bill popsal, jak byl Jörg upřímný a že dokonce chtěl i založit rodinu. Měl teď krátce po čtyřicítce – nijak zvlášť mladý, ale ani ne příliš starý. V tom správném věku, pomyslel si Bill, aby věděl, že chce založit rodinu, zvláště po tom všem, čím si Jörg ve svém životě prošel.

Jako u Natálie to neznamenalo, že by Jörgovi začal přes noc věřit, nebo s ním dokonce často mluvit. Jen, že si bude udržovat přehled o Jörgově životě, a Jörg o tom jeho. To byl správný pocit.

„Takže, jsi nervózní?“ Zeptala se Karoline, když spolu se Simone Billa vysadily. Talár měl přehozený přes jednu ruku, a na sobě měl sako, volné kalhoty, bílou košili a černou kravatu – předepsaný oděv pro studenty mužského pohlaví. Bill pokrčil rameny a hodil na sebe talár.

„Vlastně ani ne. Trochu vzrušený… opravdu nadšeně vzrušený,“ prohlásil, když pomyslel na Toma, který bude na ceremonii, ačkoliv ne ve svém taláru. Jak říkal, bude se dívat z tribuny spolu s Derekem.

„Máš čapku?“

„Ano! Ehm… ne.“ Bill poslal Karoline ostýchavý úšklebek, když se mu začala smát, a naklonil se zpátky do auta, aby si ji vzal. Simone uvnitř auta už ji držela v rukou s vědoucím pohledem.

„Čau,“ řekl, objal ji a políbil, poté se narovnal a zopakoval to samé s Karoline. Jeho matky si zajedou na oběd, než se ceremonie připraví, což bude trvat minimálně hodinu.

„Čau! Hodně štěstí. Budeme se dívat – hledej plakáty Tým Bill!“

„KiKííííí,“ zakňoural Bill škádlivě a poté s ní sdílel úšklebek, než jim zamával na rozloučenou a rozběhl se ke škole.

***

Začátek ceremonie byl nudný a Bill strávil většinu času hledáním svých matek na tribuně. Jak je znal, pravděpodobně přišly pozdě a byly až někde úplně nahoře, nebo hůř, nenašly vůbec žádné místo. Toma však nebylo tak těžké najít – musel přijít brzy, protože spolu s Derekem měli místo hned u pódia.

Po zahajovacím proslovu, který Billa ani trošku nezajímal – lepší by si mohl vyhledat na YouTube, kdyby chtěl – a několika slovech ředitelky Greenové, začala rozdávat maturitní vysvědčení, zatímco učitelka jazyků četla jména. Bill nedával příliš pozor až do písmena F, kdy začala přicházet jména lidí, na kterých mu záleželo.

„Natálie Anette Franz.“

Bill hulákal a tleskal tak hlasitě, jak jen mohl. Věděl, že tam pro ni nebude příliš mnoho dalších jásajících lidí, ale obdržela úctyhodný aplaus. Když se posadila, nadšeně na ni zamával a snažil se v davu najít Andrease. Brzy bude zavolán. Poté on sám, pak Georg, pak Gustav, a nakonec Marina při písmenu V. Billův ročník však byl velký a zdálo se to jako celá věčnost, než byl Andreas zavolán. Bill křičel z plných plic, nepřístojně mával rukama, hlavně proto, aby Andrease pozlobil, a měl pocit, že i napříč tělocvičnou dokázal zachytit jeho protočení očí. Bill se zubil, když se Andreas vrátil na svoje místo, měl za něj radost.

Bylo zavoláno dalších asi deset studentů, a poté vstala Billova řada. O několik desítek studentů později byl zavolán i on.

„Bill Kaulitz.“

Aplaus od jeho spolužáků a hlasitý jásot z tribuny – nejspíše Karoline – Billa doprovázel po cestě na jeviště. Blízko zaslechl taky hlasitý pískot a okamžitě věděl, že to byl Tom. Jejich pohledy se setkaly, když Bill převzal vysvědčení, a Tom znovu zapískal. Lehce nervózní Bill spěchal z jeviště, přesto se však široce usmíval, a následně byl zavolán další student. Po zapózování fotografovi Bill poslal Tomovi pohled a vrátil se na své místo.

Georg přišel na řadu snad až za celou věčnost, poté Gustav. Bill jim oběma nadšeně tleskal, jeho trapná minulost s Georgem byla v tom okamžiku zapomenuta.

„Marina Valdezová.“

„Jooo, Marináááá!“ Vykřikl Bill s dlaněmi stočenými kolem úst, až trochu pozdě si uvědomil, že její rodiče na tribuně to nejspíš neocení, ale Marina si toho zjevně všimla a vypadala potěšeně. Bill jí zamával, když kolem něj prošla, a poslal jí pusu. Zdála se být překvapená, ale přesto ji chytila.

Bill prostě nedokázal zůstat v klidu. Měl tolik energie, a po finálních slovech ředitelky Greenové – která zabrala snad celou další věčnost – začala hrát kapela a maturanti byli vyzváni, aby vyhodili do vzduchu své čapky. Bill vyskočil na nohy a strhnul si čapku z hlavy, zapomněl na klipy, kterými si ji připevnil k vlasům, a jen sotva si všiml toho, jak odletěly, než vyhodil čapku vysoko do vzduchu. Na moment obdivoval velký oblak čapek, pak popadl první, která přistála blízko něj, a vydal se na cestu z davu.

Poté začalo hemžení plné hledání přátel, známých a učitelů, společné focení, vyhýbání se z cesty ostatním, a hledání cesty za svými matkami. Billovi se nepodařilo najít, kde seděly, jen to, že byly na opačné straně než Tom.

Když už na něj přišla řeč…

„Gratuluju, maturante!“ Bill se za tím hlasem otočil, poté se mu na tváři rozšířil široký úsměv a on více méně skočil do Tomovy náruče. Tom ho na půl vteřiny zvedl ze země, poté se odtáhl a rozzářil se na něj. „Jsem na tebe pyšný,“ řekl a Bill věděl, že to tak vážně myslel. Bill mu omotal ruce kolem krku v dalším objetí, ale až příliš brzy přicházeli ke svému učiteli další studenti, žádali jej o společné fotografie a naprosto nedbali jeho chvíle s Billem.

Tom zaváhal, ale Bill ho ujistil, že to bude v pořádku. Mohli se sejít znovu, až Bill najde své rodiče.

Po dalších několika minutách, kdy se mu podařilo vběhnout do Mariny, která Billa několikrát pevně objala, a dokonce jej i políbila na tvář, než zase zmizela na nějakou důležitou rodinnou věc, jak to sama podala, Bill konečně našel své matky a obě dvě je objal.

„Konečně! Tohle je blázinec,“ zakroutila hlavou Simone, když se od sebe odtáhli. „Pojďme se vyfotit, co ty na to?“

Bill si svlékl talár a začal vytahovat z davu přátele a známé na fotografování, protože si byl dobře vědom, že tohle je možná poslední chvíle, kdy některé z nich uvidí. Přišel Andreas a společně si udělali několik praštěných fotek, než se k nim přidali Georg s Gustavem.

„Kde je Marina?“ Zeptal se Andreas a rozhlížel se.

„Odešla dřív, než jsem se s ní vůbec mohl vyfotit. A příští týden odlétá na měsíc za svou rodinou do Mexika. Takže…“ Bill pokrčil rameny. Chtěl ji vidět ještě alespoň jednou, než se jejich cesty rozejdou.

„Chlape, to je v háji! Hej, támhle je Emma – hned jsem zpátky!“

Andreas zmizel a celá ta vřava se začínala uklidňovat. Georg s Gustavem odešli krátce poté, a Bill vedl své matky zpátky k Tomovi, který mluvil s jiným učitelem.

„Hej, pane Kaulitzi. Našel jsem mámy! Chcete se vyfotit?“ Zeptal se ho Bill ležérně.

Když Tom vzhlédl, pohledem přejel Billa od shora dolů, a ušklíbl se. „Vypadáš ostře,“ okomentoval, a Bill zčervenal; i ta nejmenší Tomova flirtující poznámka jej rozjařila. Už to trvalo až příliš dlouho. „Jistě, moc rád se s tebou vyfotím.“

Bill se postavil vedle Toma, a Tom přiložil dlaň na spodní část Billových zad. Oba se zazubili do fotoaparátu a Karoline je vyfotila, zatímco Simone áchala nad tím, jak jsou oba úžasně fotogeničtí.

„Ukažte, teď já vyfotím společně vás,“ nabídl Tom, natáhl se pro fotoaparát, a Bill se šťastně vmáčkl mezi své matky. Po asi tuctu fotografií fotoaparát zase vrátil. „No… bylo mi potěšením tě učit, Bille,“ řekl Tom a napřáhl ruku, což Billa krátkodobě překvapilo. Pak sám sebe nakopl a Tomovu ruku přijal. „Vrátíš se a přijdeš mě navštívit, to vím.“

„Samozřejmě,“ řekl Bill a snažil se nevypadat naprosto poblouzněně, když pomyslel na to, jak často bude Toma jen přes samotné léto navštěvovat. „Děkuju za všechno v tomto roce, pane Kaulitzi.“

S tím se rozloučili a Bill až vibroval s očekáváním všeho, co budoucnost přinese.

***

Tom byl zaneprázdněný až do posledního dne školy, kdy Bill obdržel esemesku s textem: Zvládli jsme to! Přijdeš dnes večer?

Billovi to nemuselo být řečeno dvakrát. Jeho matky, které ten okamžik očekávaly po celý týden, mu jen popřály, aby si to užil, a řekly mu, aby byl opatrný. Poté, co Bill zhltnul nějaké jídlo a oblékl se, to zvládl k Tomovi za necelou hodinu.

Mimo práci a poslední setkání s Marinou, než odjela, byl Billův týden překvapivě mdlý. Nejprve byl relativně prázdný rozvrh příjemný, ale ke konci týdne už Bill nevěděl, co má sám se sebou dělat. Sobotní večírek byla zábava, ale Bill tím byl jen zmožený – bylo to až příliš navrch všeho ostatního. Ve skutečnosti ta jediná věc, kterou chtěl od chvíle, kdy sešel z pódia, byl Tom, a nyní ho konečně měl.

Bill vyběhl schody k Tomovu bytu, zaklepal, a byl Tomem dovnitř prakticky vtažen, poté natisknut ke dveřím a jejich rty se okamžitě setkaly ve spalujícím polibku. Na půl vteřiny Bill cítil překvapení – nějakým způsobem nečekal, že jej Tom postrádal stejně tak moc, jako Bill postrádal jeho. Nicméně to byl neuvěřitelný pocit být opět tak explicitně chtěný, a Bill se kolem Toma omotal a jen sotva si všiml, kdy byl zdvižen ze země a odnesen. Polibek se proměnil v něžnější a Bill zabořil prsty do Tomových krásných, dlouhých vlasů a dovolil si ještě naposledy Toma ochutnat, než se musel odtáhnout s potřebou vzduchu.

„Mmm… myslel jsem… že možná chceš pomoct se známkováním?“ Zamumlal Bill přes polibky, a poté zalapal po dechu, když jej Tom začal líbat na krku, ani trochu se nedržel zpátky. Položil Billa opatrně na kraj postele, než se připlazil nad něj a popohnal jej doprostřed.

„Možná později. Potřeboval jsem pauzu,“ řekl Tom chraplavě, uchopil Billovu tvář a silně jej políbil. Bill toužebně pootevřel rty, chtěl z Toma více, chtěl jej celého najednou. „Miluju, miluju tě tak strašně moc, děkuju, že jsi na mě počkal,“ zašeptal zaníceně, jejich nosy se k sobě přitiskly, než naklonil hlavu a olízl Billova ústa. Jejich jazyky se propletly a Bill brzy zapomněl, které části těla jsou jeho a které Tomovy; byli to prostě oni. Spolu jako jeden.

Bill si nemyslel, že se kdy cítil s někým bezpečněji, nebo dokonce šťastnější, milovanější, než tu noc v Tomově náruči. Všechno bylo zase tak, jak to mělo být. Když jej Tom držel, když byl Tom Billův, všechno bylo v pořádku.

Oba milenci upadli do blaženosti, zatímco se společně pohybovali, Tom jednou rukou uchopil Billovo lýtko, druhou jeho tvář, a vášnivě jej líbal, jak držel jejich těla blízko u sebe. Vše, co Bill cítil, byl žár, rozkoš a láska, a nechtěl, aby tento okamžik někdy skončil, jako by o to všechno mohl přijít, kdyby přestali. Když bylo po všem, uvědomil si – on snad zapomněl? – že Tom byl nyní jeho. Už tam nebyl nikdo, kdo by je držel od sebe. Bill by to nikomu nedovolil.

„Miluju tě,“ zamumlal Bill do Tomových úst později toho večera. Společně leželi, omotáni jeden kolem druhého, ale nyní nehybně. Několikrát zvažovali sledování filmu, ale pokaždé byli až příliš rozptýleni jeden druhým na to, aby se hýbali. Tom zabroukal a pohladil Billa po vlasech, na ústa mu vtiskával polibky. „Nevím, jestli jsem to už říkal,“ dodal Bill s mlhavým úsměvem, a šťastně vzdychl, když Tom uchopil jeho čelist pro tvrdší polibek.

„Asi… milionkrát,“ připustil Tom, vtiskl se nosem Billovi za ucho, a poté jej políbil i tam. „Ale mohl bych to slyšet ještě milionkrát více.“

„Miluju tě,“ řekl Bill, líně se přetočil na Toma, položil se na něj a líbal jej na krk s rukou v jeho vlasech. „Miluju tě, miluju tě, miluju tě.“ Během toho líbal Toma na hrudi, s úmyslem poznačit každý centimetr Tomovy kůže těmi slovy. „Miluju, miluju, miluju-„

„Hej, zpomal tam dole,“ přerušil jej Tom, omotal paži kolem Billovy a pohladil jej po rameni. Bill zvedl hlavu a usmál se na něj. „Víš, že teď už mám čas. Žádné další schovávání, plížení, zůstávání od sebe… máš celou věčnost.“ Tom se na něj usmál, prsty hladil Billa na krku, než mu jimi zajel do vlasů. Bill se zachvěl.

„Věčnost?“ Zopakoval Bill se zatajeným dechem a přitulil se k Tomově hrudi. „Myslíš to vážně?“

„Bille, každý okamžik, který trávím s tebou, je nejšťastnější okamžik v mém životě. Pokud bych s tebou mohl být navždy… byl bych nejšťastnější člověk na světě.“

Bill se široce zazubil, pak se kousl do rtu, jak se snažil potlačit šťastně zahihňání, a pozvedl na Toma obočí. „Ne, jsem si docela jistý, že bys byl druhý nejšťastnější člověk na světě.“

„Opravdu? Kdo by byl první?“ Tom se tvářil nevěřícně.

„Já,“ řekl Bill a spojil jejich ústa do dalšího polibku, který trval dlouho do noci.

Následující ráno se od sebe jen sotva dokázali odloučit, ale nakonec Tom vstal a začal připravovat snídani. Bill se chopil příležitosti se osprchovat a zůstával pod proudem teplé vody po dlouhou dobu, zatímco si vybavoval všechny ty hřejivé vzpomínky na předchozí noc. Omotal si ruce kolem sebe a usmíval se. Bylo hezké mít hřejivé, příjemné vzpomínky, tak čerstvé ve své mysli, které nahrazovaly jeho potíže. Nad těmi teď přemýšlet nemusel. Nad tyrany, nad svými přáteli, nad svým otcem… jistě, tyhle věci zase přijdou, ale Bill už byl nyní lépe připravený jim čelit.

Když se Bill dostal ze sprchy, použil Tomův ručník, aby se osušil a pak prozkoumal svůj odraz. Vysoký, hubený, bledý, ale zářící štěstím. Bill zvedl ruku, aby se dotkl všech bledých značek na svém krku a po celém těle; Tom k němu nebyl nic jiného než něžný, ale možná, že Billův koncept něžnosti byl v posteli odlišný. Nicméně to byla fantastická noc; Bill upřímně ztratil přehled o tom, kolikrát se milovali. Byly tam všechny možné způsoby… strávili téměř hodinu jen líbáním, mezi mnohem energičtějšími aktivitami, ale v těch polibcích nebylo o nic méně vášně nebo lásky.

Byla to báječná noc, dokonalá noc, a navzdory vší té jeho frustraci, všemu tomu času strávenému čekáním a bolestí a sledováním z dálky, každá vteřina stála za to.

***

Příští víkend zastihl Toma a Billa usazené v koutku Derekovy kavárny, s papíry poházenými úplně všude, ačkoliv Tom přísahal, že v tom má nějaký systém, s hrníčky s kávou a prázdnými talíři, okupujícími jediný zbývající volný prostor na stole. Derek přišel, dolil jim kávu a položil jim na stůl talíř sendvičů.

„Z kuchyně. Na účet podniku,“ řekl svému bratrovi vřele, a Tom mu s úsměvem poděkoval. Ten večer měli mít večeři s Billovými rodiči, a ačkoliv byly Simone a Karoline dychtivé mít Toma opět doma, Bill už umíral hlady.

Bill zvedl sendvič a přitulil se blíže k Tomovu boku, pak se podíval na stoh čerstvě oznámkovaných papírů, které mu Tom právě podal; Tom dělal všechnu těžkou práci, zatímco Bill zpracovával čísla a organizoval hotové papíry.

„Ale ne, dochází mi v laptopu baterie, mohl bys mi podat nabíječku?“ Požádal Tom, když jeho laptop vydal zvuk, který zněl trochu jako elektronické zachrochtání. Bill mu vyhověl, nacpal si zbytek sendviče do úst a začal se přehrabávat ve věcech. Nejprve ve velké tašce, kterou si Tom přinesl, a poté v jeho příruční tašce. Když zevnitř vymotával kabel, jeho pohled zavadil o cosi, co vypadalo jako růžový kousek papíru.

Bill ho zvědavě vytáhl a poté, co zapojil Tomův počítač, se podíval důkladněji. Papír byl složený napůl a na přední straně byl inkoustem nakreslený Amor. Vypadal jako každý jiný Amor, baculaté nahaté miminko držící luk a šíp, s výjimkou toho, že měl šátkem zavázané oči.

„Co to je?“ Zeptal se Bill a šťouchl do Toma.

„Ach! To je… no, je to jen hloupá valentýnka, kterou jsem pro tebe v únoru vyrobil. Nikdy jsem ti ji nedal, protože, no… jsem nemohl. Otevři to.“ Tom odložil papír, na kterém pracoval, a vklouznul paží kolem Billova těla.

Uvnitř valentýnky bylo napsáno Tomovým rukopisem: Věcem všedním a bezvýznamným dost, dá bůžek lásky lesk i důstojnost, vidí, co vidět chce, zrak na nic mu je, proto se Amor slepý zobrazuje. Krásného Valentýna, Bille! S láskou, Tom. ♥

„Zdálo se mi to příhodné,“ řekl Tom jednoduše a pokrčil rameny. „Promiň, je to jen špatná čmáranice.“

„Ne! Je to roztomilé,“ vyhrkl Bill a cudně Toma políbil. Stále byli opatrní, ale nyní už méně a kavárna byla v tuto chvíli stejně skoro prázdná. „To dvojverší jsi napsal ty?“

„Bille… to je Shakespeare,“ Tom našpulil rty, a Bill se nad ním rozesmál. Rozkošný ve své vášni pro anglickou literaturu jako vždy. Bill byl na sebe upřímně pyšný jen za to, že poznal dvojverší. „Je to ze Snu noci svatojánské. Což bylo ve volitelné četbě… hádám, že to odpovídá na otázku, jestli jsi to četl,“ zabručel Tom, ale Bill věděl, že většina jeho hněvu byla předstíraná. Bill se znovu rozesmál, zubil se a omotal kolem Toma své ruce.

„Jako bych na to snad měl čas. Tohle nikdo nečte.“

„No, jsem odhodlaný tě vzdělávat,“ řekl Tom pevně, a Bill pokrčil rameny. Neměl pochyb o tom, že to Tom zkusí; vlastnil celou knihovnu jen samotné Shakespearovy produkce na DVD.

„Ale proč jsi vybral zrovna tohle? Z toho miliónu citátů o lásce, které Shakespeare určitě má.“

„Protože… no, však víš. Převážně kvůli těm rozdílům mezi námi. Ale na žádném z nich nezáleží, na ničem z toho, čím jsme na povrchu. Protože to, na čem záleží, všechno, na čem záleží, je to, že se vzájemně milujeme a jsme ochotni za sebe bojovat. Máme lásku, která stojí za to, aby se za ni bojovalo. Myslím, že… to je ta nejlepší věc, o kterou jsem kdy mohl žádat.“ Tom uchopil Billovu čelist, palcem mu přejel po spodním rtu a naklonil se, aby jej políbil jen o vteřinu déle, než byl poslední polibek, který spolu sdíleli, ale nějakým způsobem to bylo tisíckrát intimnější, a oba se odtáhli s červenými tvářemi a zubící se jako zamilovaní blázni, kterými byli.

***

„Jsi si tím opravdu jistý, Bille?“ Zeptala se jej Simone už asi po milionté spikleneckým šepotem, zatímco nakládali kufr jejího auta.

„Mami, ty víš, že bych se stejně nakonec odstěhoval. Tohle mi dává příležitost zvyknout si žít sám a trávit více času s někým, koho miluju.“ Bill opatrně položil své portfolio na zadní sedadlo, byla to jedna z posledních věcí, které zbývaly.

„Ale stěhuješ se pryč od lidí, kteří tě taky milují.“ Alespoň to Simone konečně vyslovila; bála se toho, že Bill opouští své hnízdo.

„Bude to v pořádku, mami,“ řekl Bill a přitáhl si ji do pevného objetí. „Pro mě je to taky divné. Budete mi chybět, lidi. Budou mi chybět vaše večeře.“ Nad tím se Simone rozesmála a hravě jej plácla do paže. „Ale chci říct, ještě to bude trvat celý rok, než se opravdu odstěhuju! Budete mít spoustu času přijít na to, co budete beze mě dělat. A my občas přijdeme na večeři.“

„Což znamená každý večer,“ skočila do toho Karoline, když přinesla poslední z Billových tašek. „Nějak to bez našeho muže v domě zvládneme, Simone.“

„Možná bychom mohly přijmout studenta z výměnného pobytu!“ Vykřikla Simone a Bill se usmál.

„Jo! To je něco, o čem jsi vždycky mluvila, mami.“ Bill pomohl Karoline s poslední taškou a pak nastoupili do aut, Karoline se Simone do jednoho a Bill do druhého. Jeho matky souhlasily, aby si to auto nechal na cesty do práce, ale musel si platit benzín a pak jim ho vrátit, až nastoupí na vysokou.

Cesta k Tomovu bytu už byla Billovi velmi známá, jak tam jezdil po celé léto. Byla polovina srpna, brzy začne nový školní rok a on a Tom měli příjemné léto. Dokonce perfektní léto. Chodili do kina, trávili víkendy na pláži, jedli v nóbl restauracích a občas prostě trávili dny neděláním ničeho a jen povídáním a tvořením. Ačkoliv byl Tom učitel, měl pěkně kreativní duši a s Billem velmi dobře spolupracoval.

Zatímco Bill si nechal svou práci v supermarketu – ačkoliv si nyní hledal něco, kde by byl vyšší plat – Tom přes léto pracoval u Dereka. A Derek měl své vlastní vzrušující novinky: byl nyní se svou přítelkyní zasnoubený a měli v úmyslu se k sobě sestěhovat, což zanechávalo Toma v bytě o samotě.

A to byl důvod, proč se Bill nyní k Tomovi stěhoval.

„Ahoj, Bille. Vítej v tomto sousedství!“ Prohlásil Tom, když Bill vystoupil z auta, a natáhl se pro něj, aby si jej přitáhl pro polibek. Bill se na něj nadšeně zazubil; bylo děsivé opustit své rodiče, bezpečnou síť, kterou znal po celý svůj život, ale bylo to jen o kousek dál, opravdu. Převážně byl Bill nadšený, že bude schopný být s Tomem častěji, být tam pro něj, když přijde z práce, spát každou noc ve stejné posteli, každý víkend s ním sledovat ranní pohádky.

Všechno se to zdálo být permanentní, jako že by to mohlo vydržet. Před rokem by Bill nikdy nic takového nepředvídal. Dokonce ani před devíti měsíci nebo šesti nebo třemi. Ale ačkoliv Tom možná na nějakou dobu věci v Billově životě zkomplikoval, Bill cítil, jako by na tom byl nyní díky němu lépe. A jestli tady byl někdo, kdo stál za to, aby pro něj člověk snášel rány a kopance osudu, byl to Tom.

KONEC

autor: Dušinka