autor: Chayenne7
Vytrvat
Wir tragen alle Zeit in unseren haenden,
Sei unbesorgt denn ich beschütze dich.
Silbermond: Endlich
Neseme si všechen čas v našich rukou,
buď bez starostí, neboť tě chráním.
Silbermond: Endlich
Bill držel oči sklopené, zatímco Tom opatrně umisťoval jeho paži do rukávu županu, a poté přikryl druhým rukávem Billovu druhou paži, která se kvůli vymknutému rameni nacházela v závěsu. Tomova blízkost byla téměř dusivá, a přesto by jej Bill nechtěl o nic méně blízko, dokonce i když se mu z toho chvělo srdce v hrudi a on věděl, že se trochu červená. Uvažoval, jestli to takhle bude od teď už napořád, zatímco kradmo pohlédl na svého manžela, který byl zdánlivě netečný, jelikož byl zcela ponořený v tom, co dělal. Koutek Billových úst se zkroutil vzhůru nad tím malým zamračením na Tomově čele a soustředěným výrazem na jeho tváři. Byl tak hezký. Bill si přál, aby na něj mohl jen dlouhé minuty nerušeně zírat, aniž by to Tomovi připadalo divné, nebo aniž by se u toho červenal jako šílenec, ale všechno to bylo až příliš nové, příliš mnoho, a Bill opravdu nevěděl, jak se s tím vypořádat. Nikdy dříve ve vztahu nebyl a to, co měli s Tomem, se dalo za vztah považovat zatím jen stěží. Měl tolik otázek.
V dalším okamžiku, kdy riskl pohled na Toma, málem vyskočil, když se jejich oči nečekaně setkaly. Tom se na něj poklidně usmíval, pobaveně, a Bill si nemohl pomoct a zčervenal až ke špičkám svých uší, zatímco sklopil pohled.
„Ty se mi směješ…“ zamumlal.
„To bych nikdy neudělal,“ odpověděl Tom. Jeho hlas byl jemný a vážný a jeho tvář ani na okamžik neztratila úsměv. Bill mu věřil. Tom mu nikdy nedal důvod nevěřit věcem, které mu řekl. Bill si musel dělat starosti pouze o věci, které mu Tom neřekl.
„Nevím, jak se v tvé přítomnosti mám nyní chovat,“ připustil tiše a pokrčil rameny. „Je to hloupé, nebo ne…?“
Tom zavrtěl hlavou.
„Ne. Proč by to bylo hloupé? Pro mě je to taky zvláštní.“
„Nejde to poznat.“ Bill naklonil hlavu na stranu. „Vypadáš tak uvolněně…“
Tom hned neodpověděl. Dál si pohrával s Billovým županem a upravoval mu jej, ačkoliv už mu perfektně seděl na ramenou.
„Tvá přítomnost mě uklidňuje,“ řekl nakonec, ale stále nevzhlédl. Očividně se se svým přiznáním cítil lehce nepohodlně, a Bill se musel kousnout do rtu, aby se nezačal široce usmívat.
„Opravdu?“ Vydechl.
Tom zabroukal. Poté zalapal po dechu, když se k němu Bill naklonil a velmi jemně jej políbil na tvář.
„Ne vždy, očividně…“ zasmál se Bill. Prostě si nemohl pomoct.
„A teď jsi troufalý,“ utrousil Tom s předstíranou nelibostí, až Bill půvabně zrůžověl. „Co? Ještě nikdo tě nenazval troufalým?“
Jeho manžel zavrtěl hlavou a odvrátil pohled. Zdálo se, že iniciovat ten polibek bylo více, než mohl v tu chvíli zvládnout. V příštím okamžiku jej Tom sevřel ve vřelém objetí a přitiskl mu rty ke spánku.
„Vezmeme to krok za krokem, ano?“ Zavřel oči a nadechl se vůně Billových vlasů a kůže. „Ale vždy si pamatuj, že to chci stejně tak moc jako ty. A že i pro mě to je obtížné a nové.“
Cítil, jak Billovy prsty sevřely látku jeho trička.
„Ale jsem si jistý, že tys už…“
„Na tom nezáleží. To jsem byl také já, ale teď jsem jiný člověk. Otočil jsem nový list. A teď je to celé na tobě, jak mě popíšeš.“ Byla to hezká fantazie. A nebylo to tak přitažené za vlasy, aby to bylo nepředstavitelné. Pokud by člověk byl kniha, ve které život a ostatní lidé popisovali prázdné stránky, pak by to znamenalo, že bylo možné se posunout dál, zanechat zjizvené, zakrvácené stránky za sebou. Ačkoliv by v takové knize stránky nikdy nemohly být vytrženy a slova a věty smazány, jejich význam by mohl být snížen novými zápisy, nádherným krasopisem stejně nádherné osoby. Bill takovou osobou nepochybně byl.
„Pojďme se projít,“ navrhl Tom s posledním polibkem do Billových vlasů. Druhý chlapec přikývl a odtáhl se. Tom mu položil ruku kolem pasu a sevřel Billovu druhou ruku. „Drž se mě. A až budeš vyčerpaný, nepřepínej se, ano?“
Billovi se zatřpytily oči, když pohlédl přímo do tváře svého mladého chotě.
„Nemohl bych podvádět. Stejně by sis toho všiml.“
Na moment se Tom v těch dech beroucích mandlových očích ztratil. Tělem mu projelo od hlavy až po palce u nohou příjemné zachvění. Mohl vidět, jak se Billovi zrychlil dech podle zvedání jeho drobné hrudi, a opravdu jej chtěl znovu políbit, políbit jej na ústa, cítit ty jemné polštářky na svých. Ale jen se usmál a začal Billa vést směrem ke dveřím. Pohybovali se pomalu, opatrně. Bill zdánlivě neměl žádné potíže pokládat jednu nohu za druhou, ale způsob, jakým svíral Tomovu ruku, vyprávěl zcela jiný příběh.
Na chodbě služebná oprašovala dekorace, a když je spatřila se blížit, oči se jí téměř komicky rozšířily a s upřímným, zářivým úsměvem na tváři udělala pukrle.
„Mladý pane Bille! Jsem moc ráda, že vás opět vidím na nohou, pane,“ zašvitořila.
„Děkuju ti, Ido.“ Bill jí úsměv oplatil. „Bojím se, že prozatím je to jen kymácení.“
Služebná se znovu uklonila – tentokrát Tomovi, který to vzal na vědomí s malým přikývnutím – a poté nadšeně sledovala, jak kolem ní prošli.
„Máš služebnictvo omotané kolem prstu,“ zašeptal Tom Billovi do ucha, které okamžitě trochu zčervenalo.
„Ne, i tak jsou milí,“ protestoval Bill tiše.
„Ne, ve skutečnosti nejsou. Jsou zdvořilí, ale ne milí, pokud tě nemají rádi. Chceš jít dolů, nebo…“ Dosáhli schodiště a Tom si ještě nebyl jistý, jestli by po nich Bill měl jít.
„Myslím, že chci,“ řekl Bill a okukoval točité schodiště. „Bylo by hezké jít do zimní zahrady. Chvíli tam posedět, víš, na slunci.“
„Potom tě vynesu nahoru,“ rozhodl se Tom a navedl Billa k zábradlí. „Drž se. Já tě budu přidržovat z druhé strany, neboj se.“
Bill ukryl úsměv za závojem svých černých vlasů. Tenhle Tom se mu velmi líbil. Ne snad, že by se Tom vždycky nesnažil, aby se cítil dobře, ale tentokrát mohl za jeho činy vidět Toma jako člověka. Bill se cítil drahocennější než kdy dřív.
Pomalu sestoupali ze schodů, což jim zabralo dobrých několik minut, jelikož Tom naléhal, aby si Bill dal na mezipatře oddych.
„Všechno mě bolí,“ zasténal Bill, když dosáhli spodní části schodiště, a poté rychle dodal, jakmile spatřil Tomův panikařící výraz: „Ale hádám, že to je normální, že? Po takovém pádu.“
Tom přikývl.
„Hlavně se nepřepínej, ano? Nechci, abys zkolaboval.“
„Já nezkolabuju, Tomi, nejsem tak nezodpovědný,“ zahihňal se Bill. Tom se na něj zvláštně podíval a on si v tu chvíli uvědomil tu přezdívku, kterou použil. „Ach…“
„To je v pořádku,“ ujistil jej Tom spěšně a pozvedl Billovu bradu, když druhý chlapec plaše sklopil hlavu. „Já… to jen, že… už je to dlouho, co mi tak naposledy někdo řekl.“
Bill přikývl a kousl se do jazyka dřív, než se mohl Toma zeptat, jestli tím myslel Anitu, anebo někoho jiného. Ale na něco se zeptat musel.
„A míval jsi to rád?“
Tomův úsměv byl trochu vynucený a pohled v jeho očích byl stále trochu rozrušený, zatímco pokrčil rameny.
„Jo… hádám, že jsem to měl rád,“ zamumlal. Ztrácel se, Bill to mohl cítit, a na moment zpanikařil, protože neměl ani tušení, jak jej přivést nazpět. Bill měl pouze matnou představu toho, proti čemu to stál, a navzdory všemu, co se mezi ním a Tomem za poslední týden stalo, včetně jejich polibku nahoře, stále mohl zřetelně cítit, že ještě stále nebyl žádným skutečným soupeřem Tomovým hrůzným tajemstvím.
„Pojďme…“ začal pokusně a jeho prsty přejely po jemném a drahém materiálu Tomova trička. „Pojďme do zimní zahrady. Myslím… že se nyní potřebuju posadit.“
Tom zamrkal. Potřeboval vteřinu, aby se dal dohromady, ale když to udělal, Bill na něj hleděl s tak žalostně ztraceným výrazem, až Tomovu duši zaplavila vina. Bill by nikdy neměl mít důvod cítit se po boku svého manžela ztraceně. A tak automaticky uchopil do dlaně jeho bledou tvář a omluvně jej políbil do koutku úst.
„Omlouvám se. Do zimní zahrady. Jistě,“ zamumlal a usmál se tak hřejivě, jak jen mohl, se vzpomínkou na Kaie stále prodlévající na okraji jeho vědomí. Jemně uchopil Billův nezraněný loket a začal jej odvádět od schodů. V tichosti pokračovali chodbou, ale bylo to méně nepohodlné, než by si každý z nich myslel po tom malém incidentu, a Bill si povzdechl, trochu silněji se o Toma opřel a nechal druhého mladíka podpírat svou váhu, což Tom s radostí udělal.
Když odbočili do chodby vedoucí do zadní části domu, náhle k jejich uším dolehly útržky sporu. Jörgův pronikavý, arogantní hlas se dal lehce rozeznat, a ten druhý byl rezervovanější, ale stejně tak odhodlaný.
„Vychází to z kanceláře tvého otce?“ Zeptal se Bill se zamračením.
Tom neodpověděl. Pokoušel se zaměřit na to, co mohlo být zaslechnuto, a jak se dostávali blíž, rozmazané zvuky pozvolna nabíraly formu slov:
„Jak se opovažuješ vzdorovat mým příkazům? Jsi naživu pouze proto, že jsem byl natolik milosrdný, abych tě nechal žít! Na to nikdy nezapomínej!“
„Nezáleží mi na tom, co mi uděláte, můj pane, ale pokud tohle chcete, musíte si na ten úkol najít někoho jiného. Já mu to odmítám podávat, dokud nebude zcela zotavený.“
„Saki…“ Zašeptal Tom překvapeně, zatímco v kanceláři Jörgův hlas ještě zesílil, až byl téměř hysterický.
„Ty odmítáš?! Ty nevděčný bastarde! Nařizuji ti, abys to udělal!“
„Stále je příliš slabý, můj pane, potřebuje svou sílu, aby se uzdravil…“
„Co je tak obtížného na tom, aby roztáhnul ty svoje zatracené nohy?“ Zařval Jörg a Bill sebou trhnul zpátky do Tomovy náruče. „Jsi mi k ničemu, ty venkovský balíku! Jdi mi z očí! Vypadni, kurva, odsud! Neschopný idiote!“
Oba mladíci rychle ustoupili, když se Saki vyřítil z kanceláře, na tváři měl masku plnou zlosti. Nevzal na vědomí jejich přítomnost, prostě jen zmizel a zanechal je zírající za sebou s pokleslými čelistmi.
„Sakra,“ zaklel Tom přes zaťaté zuby. „Co to, do prdele, bylo?“
„Takže teď odposloucháváte, jo?“
Trhli hlavami ve směru toho potměšilého hlasu v dokonalé synchronizaci. Jörg stál ve dveřích s rudou tváří a rozšířenými nozdrami, a Bill se instinktivně přitiskl k Tomovi, protože nikdy neviděl staršího muže vypadat tak ošklivě a děsivě, s rysy natolik pokřivenými, že byl jen sotva rozpoznatelný. Tom jej konejšivě stiskl kolem pasu.
„Otče. Co se tady děje?“
Jörg na něj vycenil zuby.
„To není zatraceně tvoje věc,“ vyplivl, poté se jeho oči zaměřily na Billa, a chlapec se pod jeho spalujícím pohledem přikrčil. „Už jsi zase na nohou, princezno, jaká úleva.“
Z hlasu mu odkapával sarkasmus a opovržení.
„D-děkuju, pane…“ Vykoktal Bill čistě reflexivně, ačkoliv bylo zřejmé, že si Jörgovo prohlášení žádné poděkování nezasloužilo. Oči staršího muže se zmenšily do malých štěrbin, jak se napřímil a shlížel dolů na chlapce.
„Takže nyní, když už brzy budeš zotavený, domnívám se, že je na čase domluvit další prohlídku s doktorem Krausem, jelikož ta předchozí neproběhla zcela tak, jak bylo očekáváno.“
Billovi celé tělo v Tomově náruči ztuhlo, a pokud to vůbec bylo možné, jeho tvář ztratila ještě více barvy. Tom mohl cítit, jak se začínal třást a podlamovala se mu kolena, takže jej Tom musel udržet prakticky jen tou jedinou rukou kolem pasu. Vztek se mu rozvíjel v žaludku jako ocelový had, těžký a nebezpečný, připravený zaútočit, a on pohlédl přímo do otcových nenávistných očí.
„To nebude nutné, otče,“ syknul na staršího muže, jen sotva schopný držet se zpátky. Bill byl stále tak slabý, jak se Jörg opovažoval rozrušovat jej svými nechutnými intrikami? „My žádnou prohlídku nechceme. Doktor Kraus bude svým příchodem sem pouze mařit svůj drahocenný čas. A nyní, pokud nás omluvíš…“
Zdálo se, že vše, co poslední dobou dělal, bylo dostávání Billa z nepříjemných situací. V zádech cítil Jörgův pronikavý pohled, zatímco se od něj vzdalovali a mířili na konec chodby, ale ani v nejmenším se nestaral o to, co si jeho otec myslel, nebo jaká muka mu způsobí za jeho neposlušnost.
„Je to v pořádku. Už jsme skoro tam…“
Vše, na čem záleželo, byl Bill a Billův blahobyt a naděje, kterou Tomovi dával, poprvé za dva nekonečné roky. V tomto bodě tam opravdu nebylo nic, co by Tom pro Billa neudělal. V hrudi mu rozkvétala láska, využívala vyživujícího letního deště dopadajícího na vyschlou, rozpraskanou zemi jeho duše a přeměňovala ji na úrodnou půdu, kde mohlo opět něco růst. A to vše díky této báječné bytosti v jeho náručí, která si nic nenárokovala, akceptovala Tomovo mlčení, a přesto mu ještě poskytovala podporu, dokonce i když neměla ani tušení, co se to kolem děje.
Vstoupili do zimní zahrady a rychle zamířili k dřevěné lavičce schované v rozlehlé, listnaté vegetaci. Tom na ni Billa usadil, a poté se s těžkým povzdechem zhroutil vedle něj.
„Sakra… Neměli jsme jít tak daleko,“ řekl, když viděl, v jaké stavu se Bill nachází. Tělesná námaha v kombinaci s Jörgovým duševním útokem, to vše se ukázalo být až příliš pro stále tak extrémně křehkého chlapce opírajícího se o Tomovo rameno, jako by měl každou chvíli omdlít.
„Tomi… Necítím se moc dobře…“
„Já vím, zlatíčko, je mi to líto… ten bastard…“
„On se nevzdá,“ Billův hlas se měnil v naříkání. „Ty víš, že ne… co budeme…?“
Tom zoufale přitiskl své rty k Billovu spánku a vlisoval pružné tělo svého manžela ke svému tak moc, jak jen mohl, s Billovou rukou v závěsu. Nebylo co povědět. Tomovy prázdné sliby se časem opotřebovaly a oba dva věděli, že tam nebylo nic, co by mohli vymyslet a co by je mohlo zachránit. Jejich vlastní hra je nakonec doběhla a oni prohrávali.
„Co je to nejhorší, co by se mohlo stát…?“ Uvažoval Bill nahlas, jakmile se jeho dech vrátil téměř do normálu. „Totiž, i kdyby na to přišli… nemohou nás přinutit…“
Tom zíral před sebe do prázdna.
„Naše manželství nebylo naplněno,“ řekl monotónním, dutým hlasem. „Mohlo by být bez průtahů anulováno. Vzali by tě odsud pryč… ode mě… a oženili tě s někým jiným…“
„Ne!“ Bill se s námahou narovnal, aby mohl na Toma pohlédnout. Byl viditelně vyděšený, v očích se mu objevily slzy a svou bílou, jemnou rukou svíral přední stranu Tomova trička. „To nemůžou udělat! Já si nechci vzít nikoho jiného! Nechci nikoho jiného kromě tebe!…“
Tom přiložil prst na jeho rty, hladil je a jemným nátlakem nutil ten panikařící vodopád slov vyschnout, zatímco k Billovi tiše mumlal, horký dech dopadal na jeho chvějící se rty.
„Ššš… nedovolím, aby se to stalo… nikdy nedovolím, aby se nám to stalo… věř mi… věř mi…“
Bill se proti němu zhroutil, zabořil tvář do Tomova krku a tiše plakal.
„Nemůžou mi tě vzít… právě jsem tě našel!…“ Tom slyšel ta tichá slova a cítil se tak marně bezmocný, že chtěl skučet jako raněné zvíře. Jak se dostali sem? Jak je ten zdánlivě bezvýznamný čin rezignujícího vzdoru dovedl k tomu, že se nyní tiskli jeden ke druhému a třásli se strachy z rozdělení? Tom Billa potřeboval. Ještě více: on Billa chtěl. Nevěděl, co by dělal, kdyby někdy došlo k tomu, že by jejich manželství bylo anulováno. Protože prostě věděl, že pokud by se Jörgovi někdy tato informace dostala do rukou, už by jim nedal druhou šanci. Vyhodil by tuto lukrativní obchodní dohodu s Gordonem Trümperem z okna a násilně by je rozdělil, jen aby viděl Toma znovu trpět. Ne, nebyly by žádné druhé šance. Ale co jiného…
„Tomi…“ promluvil Bill náhle. „Mohli bychom… Chci říct, teď, když my… Myslím, že bych nebyl příliš proti, kdybychom…“
Tom pozvedl oči k nebesům. Bylo by to tak jednoduché, dokonalé řešení, ta jediná věc, která se od nich stejně očekávala. A Tom by ve vteřině řekl ano, kdyby to bylo možné, ale dostali se do bodu, kdy jediná věc stojící mezi jejich spásou a štěstím bylo Tomovo zrádné tělo.
„Co myslíš?“ Bill k němu vzhlédl s širokýma, nevinnýma očima. Byl tak nádherný, i navzdory jeho bledosti a poškrábané tváři, až to bylo téměř neúnosné. Tom uchopil do dlaně jeho tvář a vdechl polibek na jeho lehce pootevřené rty.
„Já se tak omlouvám…“ kníknul ta slova v okamžiku vzácné upřímnosti. Bylo mu to tak neuvěřitelně líto. „Odpusť mi…“
„Já na tebe nejsem naštvaný,“ Bill zavrtěl hlavou v roztomilém zmatení. „Není to tvá chyba. Ale, víš…“
Zčervenal a plaše odvrátil pohled.
„Myslím, že jsem připravený na další krok. Ne hned, ale… brzy. Samozřejmě, pouze pokud to chceš taky… pokud chceš mě…“
„Bože, pojď sem…“ Zasténal Tom, srazil svá ústa s Billovými a políbil jej tak, aby nemohlo být žádných pochyb o tom, jak moc žádoucí Bill je. Nebylo to vůbec jako jejich polibek nahoře. Ten byl téměř cudný ve své nevinnosti. Ale nyní Tom zaplul svým jazykem hluboko do Billových úst a vysloužil si tak od svého manžela ty nejdelikátnější tiché zvuky. Když Bill začal pokňourávat, Tom vzdychl a vzdálil se spolu s malými, láskyplnými polibky na chlapcovy nyní nateklé rty.
„Tomi…“ vydechl Bill trochu zadýchaně a poté se zahihňal. Byl rozkošně rozpálen a Tomovi se jeho vzhled líbil poté, co z něj málem vylíbal duši. Bylo to tak odlišné od toho, jak Billa obvykle viděl, ale musel si uvědomit, že toto byl také Bill. Byl to Bill s ním. Takovíhle mohli být.
„Nikdy nepochybuj o tom, jestli tě chci!“ řekl vehementně, stiskl Billovi rameno a jemně, ale pevně s druhým chlapcem zatřásl. „Kdokoliv by velebil bohy, kdyby tě mohl mít.“
„Ale já chci jen tebe, Tome,“ vydechl Bill a naklonil se blíž, žádal o další polibek čistě tím, že nabídl své plyšové rty. A kdo byl Tom, aby mu cokoliv odpíral? Zvláště, pokud mu to umožňovalo ten luxus nemuset reagovat na Billovu nabídku. Ještě ne. Přijal Billova ústa, a když je Bill otevřel, Tom lapil jeho jazyk a sál jej dlouho a tvrdě a Bill ze sebe vydal tak nemravný sten, až to téměř zamířilo Tomovi přímo do rozkroku. Téměř.
Byli natolik ztraceni jeden ve druhém, že když Andreas otevřel dveře a ztuhnul nad tím pohledem před sebou, v tu chvíli si jej nevšimli. Blonďatý mladík tam jen stál s bolavým výrazem ve tváři a s bolestí v srdci, ale také s rezignací někoho, kdo konečně musel čelit nevyhnutelnému. Andreas byl připravený, ale nic jej nemohlo plně připravit na skutečnost. Vidět Billa, jak se jej někdo dotýká a jak si to on sám užívá, to stálo za to menší odhalení. Andy si uvědomil, že se na svého přítele nikdy dříve nedíval jako na sexuální objekt. A přesto tady Bill sténal a strkal jazyk do Tomových úst a bylo to příšerné a zároveň krásné, stejně jako každá důležitá věc v životě.
Andy si odkašlal, aby upoutal pozornost na svou přítomnost. Bylo to téměř komické, jak od sebe odskočili. Bill silně zčervenal, jak bylo očekáváno, a kroutil se na lavičce v nepochybně roztomilé směsici rozpačitosti a vzrušení.
„Ehm…“ Řekl Andy přihlouple a postával u dveří s rukou stále na klice. Bill si plaše zastrčil vlasy za ucho a usmíval se. Andreas jej nikdy neviděl se takhle usmívat. Byl to úsměv těhotných žen nebo úsměv Mony Lisy, směsice pýchy a povinné rezervovanosti nad tajemstvím, které bylo dokonale viditelné. Pouze poté, co Tom vstal a vzal na vědomí Andreasovu přítomnost vyslovením jeho jména, Bill vzhlédl a nasměroval na svého nejlepšího přítele stydlivý úsměv.
„Pardon,“ zamumlal Andreas. „Neměl jsem v úmyslu sem vpadnout…“
„To je v pořádku,“ mávl Tom roztržitě rukou. „Vypadáš ustaraně. Stalo se něco?“
Andreas si povzdechl, vešel do zimní zahrady a zavřel za sebou dveře. Oba dva k němu s očekáváním vzhlíželi, Bill také s obavami ve tváři.
„Andy…?“
„Moje matka volala,“ řekl Andreas. „Musím okamžitě odjet domů.“
Bill chtěl vstát, ale Tom jej zadržel.
„Co se stalo, Andy? Někdo snad…“
Blonďatý chlapec si projel rukou skrz své stříbrné prameny a zavrtěl hlavou.
„Ne… to jen…“ Pak se zhluboka nadechl a vypustil tu bombu. „Budu se ženit.“
autor: Chayenne7
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 16
Tohle byl nádherný díl! Mrzí mě za Andrease, že se musí ženit, doufám , že si nebude muset vzít někoho s kým nechce být a pak by byl nešťastný. Díky moc za překlad.
Ach…genialne. chlapci su spolu tak stastny. Spokojny. Citia sa spolu bezpecne. Aj ked he Tom s Billom, tak mam pocit, ze sa vie postavit aj proti otcovi. Predpokladam ze Andreasova svadba bude nejaka komplikacia. No…necham sa prekvapit. Dakujem za diel
Tak, konečně jsem dočetla až sem. Tahle povídka mě neuvěřitelně baví. Líbí se mi jak pomalu oba vylézají z ulity. Je mi líto, že si Tom musel projít takovýma hnusnýma věcma. A o jeho fotrovi ani nemluvím. Ten je na ránu kladivem do hlavy. Zmetek jeden. Jsem každopádně ráda, že se Tomovi daří překonat Kaie a nebrání se lásce s Billem. Řekla bych, že to jejich dohodnuté manželství je u nich takové štěstí v neštěstí.
Děkuju za překlad.
Krásná kapitolka doufám že Andreas bude šťastný.
Budu se opakovat, ale musím to říckat pořád. Já tuhle povídku tak moc miluju!!! A nejen ten příběh, ale hlavně styl, kterým je přeložený. Slova, která jsou volená, věty, všechno. Čte se to jedna báseň. Opravdu klobouk dolů, je to neskutečně dobře odvedená práce!
Billův a Tomův vztah je něco tak magického. Jejich krásné rozhovory, ze kterých něha jenom teče, styl, kterým spolu mluví, jak ukazují tomu druhému svůj pohled na svět… Nekecám, vážně se celou dobu, co díl čtu, usmívám jako měsíček na hnoji.
Jejich procházka taky byla neuvěřitelně magická. Tom, který se o Billa strachuje, aby ho nic nebolelo a měl pohodlí… A Bill, který ho přesvědčuje, že je všechno v pořádku a nemusí mít nejmenší strach. Přijde mi, že ne každým dnem, ale každou hodinou se mají kluci radši a radši a opravdu ne jen jako kamarádi. Tvoří nádherný pár, který sdílí neskutečnou lásku! Až mi přijde, že se něco takového muselo někdy udát, protože to působí neskutečně reálně.
A Saki je opravdu dobrej chlap! Víme, že má kluky rád, ale chová se mnohem lépe, než Tomův otec a to není jeho rodina. Je pro Toma mnohem větší táta, než Jörg. Alespoň někoho takového Tom má. 🙂
A Andrease mi je líto chudáčka… Nejen, že musel být svědkem žhavé líbačky, ale také jeho svatba, ze které není příliš nadšený. Nezbývá nám než doufat, že jeho manžel/manželka aspoň nebude nějaké zlo, protože už tak ho bolí u srdce.
Moc děkuji! ♥