Scar Tissue 14.

Byl slunečný, pozdní letní den třpytící se skrz sotva znatelně nedokonalá skla velkých francouzských oken. Barvy byly tak jasné, až to téměř hraničilo s přeplácaností, a kdyby Andreas stál venku na balkóně, jistě by jej z toho bolely oči. Namísto toho stál v příjemně chladném pološeru pokoje, který mu byl přidělen pro jeho četné návštěvy v domě Kaulitzů. Během svých návštěv Hamburku ten pokoj začínal považovat za svůj a jeho nábytek, výhled do parku, béžové a hnědé barvy, to vše mu svou známostí poskytovalo útěchu. Dokonce si oblíbil i ten lehce zašlý, tajemný zápach prosakující ze stoletých zdí, který se služebné svědomitě snažily přebít ohromnými kyticemi čerstvě natrhaných květin v porcelánových vázách, a stále selhávaly.

Z každého jednotlivého předmětu v té místnosti vyzařovala historie. Vrzající postel, cenné olejové malby na stěnách, malé dekorace roztroušené po policích a rovných plochách, kvalitní závěsy se spletitými obrazci květin se zkroucenými úponky, to vše vypovídalo o ohromujícím bohatství, které nemohlo být nahromaděno za pouhá desetiletí. Andreas sám byl synem z velmi bohaté rodiny, ale neměli takovou historii po mnoho generací jako Kaulitzovi. Ve skutečnosti stejně tak ani Trümperové, ale ti měli tak mnoho peněz, že to tak trochu vynahrazovalo tuto malou nedokonalost v jejich profilu. Andreas nemohl nikdy ani snít o tom, že by byl přijat tak prestižní rodinou, jako byli Kaulitzové. Ale Trümperové nikdy nebyli mimo dosah.

Bill nikdy nebyl mimo dosah, dokud jej náhle neoženili s Kaulitzovým dědicem.

Andreas stiskl rty do rovné, pevné linky, jak si jeho oči prohlížely scenérii za oknem. Prostě nedokázal přijít na kloub svým vlastním emocím. Co to bylo? Zklamání? Strach? Nechuť? Věděl, že to přijde, všichni si byli velmi dobře vědomi toho Damoklova meče visícího nad jejich hlavami. Z tohoto pohledu nebyl jejich život ničím více, než jen ukrajováním si vteřiny za vteřinou tak dlouho, dokud jen mohli. Andreasovi jen bylo dáno trochu více času, aby si užil své svobody. Tak proč měl pocit, jako by něco nebylo na svém místě? Pokud by se podíval hluboko do svého nitra, pak by to věděl přesně, jen se cítil až příliš nepohodlně aby to vzal na vědomí.

Ozvalo se zdvořilé zaklepání a otevřely se dveře, ale Andreas se neotočil. Cítil nechuť k jakémukoliv pohybu.

„Přišli jsme odnést vaše zavazadla do auta, pane.“ Andreas rozpoznal Dunjin známý hlas a vzal ji na vědomí kývnutím hlavou přes rameno. Koutkem oka mohl vidět, že byly dvě, ta druhá možná Ida, soudě dle záblesků blonďatých vlasů. Andreas si odkašlal a zabořil si ruce hlouběji do kapes svých kalhot. Chtěl, aby rychle odešly, protože ten šustivý zvuk přenášení zavazadel jej pekelně iritoval, a jejich horlivé kroky jako podle hodin byly konečným odpočtem jeho zbývajícího času v domě Kaulitzů.

„Andy?“

Andreas na moment zavřel oči, aby se sebral, a poté je dál držel zavřené, zatímco se Bill přitiskl k jeho boku a omotal mu svou nezraněnou ruku kolem ramen.

„Pohybuješ se tak tiše…“ zamumlal Andy unaveným hlasem. „Neslyšel jsem tě přijít…“

„Nevěděl jsem, že jsem měl zaklepat,“ odpověděl Bill, a Andreas slyšel, že se usmívá.

Po dlouhou chvíli žádný z nich nic neřekl a poté Bill vzdychl.

„Prostě mi řekni, co mám říct, aby ses cítil lépe, a já to řeknu.“

Andreas nevěděl, jestli by se měl smát nebo brečet.

„Ty si to pamatuješ.“

„Samozřejmě, že si to pamatuju. A pamatuju si, jak bylo uklidňující slyšet ta slova tenkrát, dokonce i když jsme oba věděli, že tam nebyl žádný způsob, jak bys to mohl zlepšit.“

Andy přikývl.

„Máš pravdu. Je to uklidňující. Trošku.“

„Spíše to hlavně bolí. Já vím,“ řekl Bill smutně a vtiskl drobný polibek na napjaté rameno druhého chlapce. Poté od Andrease poodstoupil a posadil se na okenní parapet zády k chladnému sklu. Natáhl se pro Andreasovu ruku a sevřel ji mezi svými lehce vlhkými, hřejivými dlaněmi.

„Neměl bys vstávat z postele,“ poukázal Andreas, ale zřetelně do toho nedal srdce. Oba věděli, že by bylo nepředstavitelné, aby Bill zůstal v posteli ve svém pokoji, zatímco Andreas odjížděl. Ve skutečnosti by to bylo nepředstavitelné i pro Andyho. Jeho oči se potulovaly po elfí tváři druhého chlapce s beznadějí, kterou dříve neznal, a vstřebával z ní tolik, kolik bylo jen lidsky možné.

„Ach, Andy, nedívej se na mě tak!“ Bill nakrčil obličej, jeho oči byly plné obav. „Není to tak, jako bychom se už nikdy neměli znovu vidět…“

Andreas věděl.

„Bille, potřebuju se tě na něco zeptat.“

Druhý chlapec se zamračil.

„Je to… důležité,“ povzdechl si Andreas a jemně vymanil ruku z Billova sevření, záměrně přitom ignoroval směsici zmatení a ublíženosti na jeho tváři. Ale nemohli zůstat spojeni, ne, když se Andy chystal odpojit od Billa způsobem, o jakém ani nikdy nevzal na vědomí, že k němu byl připoután. Jeho modré oči přejely přes malebnou krajinu bohaté vegetace a široké lány zářivě zeleného trávníku pod horizontem neuvěřitelně jasné oblohy. Tato jeho touha po otevřených prostorách byla také nová zkušenost, a on přitiskl dlaň proti sklu a roztáhl prsty.

„Viděl jsi někdy…“ začal, zaváhal, poté se zhluboka nadechl a začal znovu: „Viděl jsi ve mně někdy něco více než jen dobrého přítele?“

Bill zamrkal.

„Více než…“

„Ano, více než dobrého přítele.“

Byl k sobě nelítostný a to naneštěstí znamenalo, že Bill bude muset také přijmout tvrdé zacházení, jelikož to bylo vše, na co měl Andy v tento okamžik sílu. Okamžitě věděl, kdy Bill porozuměl, protože lehce zalapal po dechu.

„Ach, ne.“ Přitiskl si ruku k ústům a zíral na blonďatého mladíka širokýma, šokovanýma očima. „Ach, Andy, prosím tě, neříkej mi…“

„Takhle to není,“ přerušil jej Andreas rychle. „Nikdy jsem do tebe nebyl zamilovaný…“

„Tak o čem to tedy mluvíš?“

Jejich pohledy se setkaly a náhle se Andreas cítil těžký jako se závažím. Potřeboval se posadit.

„Vždycky jsem cítil takové poblouznění,“ vysvětloval, když se usadil vedle Billa. „Však víš, to poblouznění, které k tobě cítí každý.“

Bill se zašklebil.

„Každý ne…“

„Huš, nech mě to vysvětlit, ano? Takže, tohle poblouznění… Naučil jsem se s tím žít po tak dlouhou dobu, po většinu času se zdálo být neexistující. Trávili jsme spolu tolik času a tys jen sotva bral na vědomí kohokoliv jiného než mě. Měl jsem tebe a měl jsem to poblouznění, a dokonce i poté, co sis musel vzít Toma, pořád jsem tě měl téměř stejně jako předtím, chápeš?“

Bill bezútěšně zavrtěl hlavou.

„Sakra, jak to mám vysvětlit?“ Andreas si zatlačil pěstmi do očí a zasténal. „Dobře, takže… Když ses oženil, normální by bylo si uvědomit, že ta loď se už nadobro potopila, že? Totiž, kdybych někdy pomyslel na to, co by se z nás mohlo stát, což jsem ve skutečnosti dělal jen velmi vzácně. Ale zdálo se, že nic skutečně důležitého se nezměnilo. Stále jsi byl Bill, kterého jsem znal. Stále jsi byl… nedotčený. A já jsem se ukolébal do nějakého druhu falešné reality, kde tvé manželské pouto s Tomem je jen fraška.“

„Ona to ´byla´ fraška,“ Bill zlomeně sklopil hlavu.

„Ano. Až do teď.“

Nějakou chvíli oba hleděli do prázdna, dokud Andreas nepokračoval.

„Když jsem tě viděl, jak jej líbáš v té zimní zahradě, bylo to jako facka, protože mi zrovna bylo řečeno, že se budu ženit, a… víš, co byla moje první reakce na tu novinu? Že tě budu muset nechat za sebou. Jak bláznivé to je? A pak tys tam byl s Tomem a já si musel uvědomit, že ty ses posunul dál už dávno předtím, a že já byl ten, kdo zůstal stát na místě jako idiot, který má zavřené oči, zatímco svět se kolem něj nadále točí.“

Nevěřícně zavrtěl hlavou nad iracionálností svého chování.

„Proč jsem nikdy neměl žádné podezření?“ Zašeptal Bill vedle něj. „Jsi můj nejlepší přítel. Rozumím, že jsi mi to nemohl říct, ale měl jsem si uvědomit…“

„Nebylo tam nic k uvědomění, copak to nevidíš?“ Andreas se hořce rozesmál, a poté se začal smát hlasitěji, silněji, se zakloněnou hlavou, smeten podivným pocitem nezatíženosti, jako by téměř nic nevážil. „Tom… on tě tak vášnivě líbal, a ty jsi odpovídal tak urputně… a já mohl vidět, kam by to eventuálně vedlo. Možná jsem párkrát přemýšlel, jaké by to bylo tě políbit, ale nikdy jsem nefantazíroval o tom, že bych se tě nějak sexuálně dotýkal. Moje poblouznění nikdy nebylo sexuální. Přál bych si, aby bylo. Nejspíš bych se teď cítil méně uboze…“

Bill se konejšivě dotkl jeho zápěstí.

„To neříkej. Ty nejsi ubohý.“

Andrea pohlédl na tu liliově bílou dlaň a nemohl si pomoct, popadl ji a zvedl k ústům pro zoufalý polibek.

„Jsem ubohý,“ promnul si o ni tvář. „Ale to je v pořádku. Tak dlouho, dokud mě nezačneš nenávidět.“

„Nikdy bych tě nemohl nenávidět!“ Řekl Bill vehementně. „Pokud cokoliv, pak jen cítím více opovržení k téhle… k téhle tváři…“ udělal neurčité gesto směrem k sobě. „Zdá se, že přináší jen neštěstí. Přál bych si, abych se narodil nehezký.“

Andreas přejel prsty po Billově čelisti a zasmál se.

„Hádám, že to je něco, co nakonec pronesla i trojská Helena. Ale poté už tisíce lodí byly vyslány…“

Bill nakrčil obličej v roztomilém pobouření.

„Přirovnal jsi mě právě teď k ženě, Andreasi?!“

„Jo,“ zazubil se Andreas. „A navíc k té nejkrásnější ze všech.“

Rozesmáli se a usadili se zpátky proti oknu, oba dva poněkud s úlevou, že tohohle stále byli schopni, že ta důvěra, kterou měli jeden ve druhého, byla dostatečně pevná, aby zpražila jakoukoliv bouři.

„Nechci, aby se věci mezi námi změnily,“ vzdychl Andreas. Bill se k němu naklonil a sklouznul podél skla, dokud jeho hlava nespočívala na rameni druhého chlapce.

„Kvůli nějakému hloupému poblouznění? Nežertuj,“ zamumlal Andreas roztržitě.

Oba mladí muži se k sobě přitulili s lehkostí a odhodláním malých štěňat sdílejících společný košík ve zverimexu. Ne ze stejného vrhu, ale tělesné teplo je tělesné teplo, ať už pochází od kohokoliv, když je vám chladno. A v tomto světě, kde rodinná pouta už téměř ztratila svůj skutečný smysl, kde nepřinášela žádné záruky ani láskyplnost, byli oba připraveni bojovat za své přátelství až do konce.

Když se Tom objevil ve dveřích, žádný z nich se nepohnul. Zamrkali na něj se stejnými smutnými, skleslými pohledy.

„Auto je připravené,“ oznámil Tom soucitně. „Andy musí odjet, pokud chce stihnout svůj vlak.“

„Ještě jednu minutu,“ prosil jej Bill tiše.

Tom se usmál. Byl to velmi něžný úsměv, který Andreas z celého srdce schvaloval. Jeho Bill si nic menšího nezasloužil.

„Dobře, ale přesně za minutu budu zpátky. Rozlučte se.“

„Děkuju, Tomi.“

„Budeš v pořádku, že?“ Zeptal se Andreas, jakmile Tom odešel.

„Více než v pořádku, nedělej si starosti.“

„On tě miluje.“

Bill se usmíval.

„Jo, hádám, že ano. Věci se mění k lepšímu, že?“

„Alespoň pro tebe. U mě uvidíme za pár dní.“

„Natálie von Franz je milá dívka. Mohlo to být mnohem horší a ty to víš.“

„Například ten její drsňácký starší bratr, že?“

„Vždy ber život z té lepší stránky.“

Tom se opřel o rám dveří s omluvným výrazem na své hezké tváři a ukazováčkem poklepal na hodinky. Oba chlapci se odtáhli a neochotně se vyškrábali na nohy. Bill zahákl paži o Andyho nabídnutou a rozešli se společně ke dveřím. Tam se Andreas na okamžik zastavil a zahleděl se Tomovi přímo do očí. Ten přikývl a velmi vážně odpověděl na tu tichou žádost.

„Neboj se. Budu.“

Vedle nich Bill protočil oči, ale tváře mu zrůžověly.

„Kluci, vážně…“

autor: Chayenne7