See You In Hell 19. (konec)

Ztěžka otevřel oči a hned je zase zavřel, když ho oslepilo prudké bílé světlo. Chtěl ho zastínit, ale ruce měl jako z olova.

„Je vzhůru!“ Uslyšel vedle sebe a pak se přidaly další hlasy. Někdo mu posvítil malou baterkou do očí a jemu se konečně povedlo zvednout ruku, aby je odehnal. Ty hlasy kolem byly moc hlučné, bolela ho hlava, na hrudníku jako by měl olovo a chtělo se mu spát. Byl k smrti unavený. Ještě chvíli mžoural do světla, než zase usnul, aby ho probudilo zavrzání židle někde vedle něj.

„Umh…“ Zamručel a otočil se za zvukem.

„To nic, mladej, klidně ještě spi.“ Uslyšel hrubý hlas, který mu byl povědomý.

„Co…“ Zkusil promluvit, ale v puse měl sucho a hrdlo ho pálilo. Objevil se před ním hrnek s brčkem a on se vděčně napil a mžoural při tom kolem sebe.

„Jsi v nemocnici…“ Dostalo se mu vysvětlení a hrnek vystřídala zarostlá tvář. „Vítej mezi živými, mladej.“ Gomez…

„Co?“ Nechápal a pokusil se posadit.

„Brzdi, tohle není dobrej nápad.“ Gomez ho chytil za ramena a donutil ho znovu se vrátit na polštář. Tom se znovu rozhlédl a ruka mu vystřelila k obvázanému hrudníku. Bezva, další jizva. Ještě že Bill je měl všechny rád.

„Bill…“ Uvědomil si a vzpomínka ho uhodila jako kladivo.

Prudce se narovnal a málem spadl z lůžka.

Gomez ho rychle stáhnul zpátky a zavrtěl hlavou.

„Na to, abych se s tebou pral, už jsem starej. Takže zůstaň ležet. Vyškubal sis ty podělaný hadičky.“ Pokáral ho a nechal sestru znovu vše zapojit a zkontrolovat obvaz na hrudi. Přísně se na něj podívala a oběma jim vyčinila, než odešla. Hlavně Gomez měl nakázáno, aby pacienta nerozrušoval, jinak ho nechá vyvést.

Ušklíbl se a sedl si zpátky na židli vedle postele.

„Podívej, mladej, nebudu ti lhát, kluk je na tom zle. Fyzicky je v pohodě, ale jinak… Nejí, nepije, jen čumí do zdi a ani s nikým nemluví. Zatím si nejsou jistý, co s ním dělat.“ Vybalil na Toma bez obalu, protože pochyboval, že tohle jde podat stylem dobré a špatné zprávy.

„Udělal jsi, co se dalo. Nikdo by nečekal, že to bude náš šéf…“ Dodal a stiskl Tomovi rameno, když viděl, jak zprudka začal Tom nasávat vzduch.

„Jak… dlouho…“

„Čtyři dny.“

„Chci… ho vidět.“

„To teď nepůjde. Musíš se dát do kupy a k němu nikoho nepouští. Vzali nám případ ty nahoře a poslali k němu federály, ale bylo to k ničemu. Mlčí. Jak kdyby nevnímal. Nevím, k čemu by jim ale cokoliv, co by mohl říct, pomohlo. Ukázalo se, že kluk není jedinej, kdo je ochotnej mluvit. Zjistili, že Listing tam jednu… společnici… vydíral skrz dceru… Navíc po tý nahrávce…“ Rozhodil rukama a najednou si nebyl jistý, co mu říct. Hned jak se rozkřikne, že se probral, stejně na něj federálové naběhnou kvůli výslechu a nedaj mu pokoj.

„Myslíš… nahrávku výslechu?“ Tomovi pomalu docházelo, že o ni kolegu požádal. A když Gomez přijel, ani nezaváhal, takže vše musel poznat z videa.

„Když jsem chtěl ten záznam, nikde nebyl, nedalo mi to a zmáčknul jsem Archera, kdo tu nahrávku má, no a vylezlo z něj, že Listing. Kvůli Quinzelovu právníkovi, že prý něco s nátlakem u výslechu a další kecy, a že mu ji Listing předá. Už to mně bylo divný, proč se mu nepošle kopie. Nejdřív mě napadlo, že na něj třeba něco maj nebo tak… Když jsem mu projel kancl a našel to… ježíš… Nechápu, kde ten kluk vzal sílu na to se vůbec zvednout a odejít po svejch… Nedivím se, že je na tom, jak je… Zbil ho, zbičoval ho páskem. Kluk se tě pořád zastával, že nic nevíš, že jsi neškodnej. Už ho chtěl vyrazit, ale pak si to rozmyslel, že mu moc nevěří, že tě dokáže odradit a… Nechal toho údajnýho právníka ho znásilnit, aby to hodili na tebe, kdyby ses chtěl kolem něj motat dál i přes to, co ti měl nakukat. A v tom bytě…“

Flashback

V první chvíli měl Tom pocit, že se nic nestalo, že minul. Bill naproti němu je dál s hrůzou sledoval. Zkusil se znovu vzepřít a k jeho překvapení se Listing svalil na bok a zůstal ležet.

Tom přepadl dopředu a jen tak tak stihl natáhnout ruce před sebe.

„Mladej, jseš v pořádku?“ Ozvalo se nad ním, a když zvedl hlavu, chvíli mu zabralo, než zaostřil tak, aby rozeznal Gomeze, který stál vedle něj a mířil na ležícího Listinga.

„Jo… myslím, že jo…“ Vysoukal ze sebe a pustil zbraň, jako by ho pálila.

„Bill… zkontroluj Billa…“ Dodal a pokusil se zvednout. Zraněná noha ho zradila a tvrdě dopadl na kraj postele. Gomez se ale stejně nehnul z místa a nejistě těkal pohledem z blonďáka na Listinga.

„Tome, rovnou ho odsud odveď, jestli to zvládneš, posily jsou na cestě.“ Zaúkoloval ho, zbraň na zemi zakopl pod postel a pomalu zaklekl, aby mohl nehybné tělo prohledat.

Nemusel Toma pobízet dvakrát, hned se natáhl k Billovi a vzal ho za ruku.

„Pojď, už je to dobré.“ Zkusil ho k sobě přitáhnout, ale Bill se k odchodu neměl. Místo toho mu ruku vyškubl a zacouval od něj.

„Billy, no tak… Už to skončilo, pojď,“ zkusil to znovu, ale blonďák se jen schoulil do klubíčka.

Další příležitost k přemlouvání už nedostal. Gomez vykřikl a za Tomem se spustila rvačka.

Zaklel a jak mohl, pustil se do Listinga taky. Ten měl v ruce další pistoli a Gomezovu se snažil volnou rukou vykroutit. Tom chytil Listingovu hlaveň oběma rukama, aby mu zabránil ve výstřelu po Billovi, na kterého se snažil zamířit, ale kopl ho do kolene a noha se pod Tomem podlomila. Pistoli držel dál pevně v rukách a Gomezovi se povedlo strčit mu svou pod bradu a volnou ruku znehybnět za zády.

„Teď to hezky pustíte… šéfe. Ten bastard má vestu.“ Zafuněl vztekle a Listing ochabl. Pustil pažbu a Tom s pistolí couvl.

Pak se všechno stalo tak rychle, že ani jeden neměli čas zareagovat. Lustingův loket udeřil Gomeze do obličeje, vytrhl mu zbraň, zamířil na Billa a dvakrát vystřelil.

Teprve když se zhroutil k zemi, si Tom uvědomil, že druhý výstřel vystřelil on a zasáhl ho do hlavy. Pistole mu vyklouzla a vrávoravě se otočil na Billa. Ten se tiskl ke stěně a dlaněmi si zakrýval obličej.

Gomez k němu došel, a téměř násilím mu ruce z obličeje sundal.

Bill se hned začal cukat a snažil se ho kopnout nebo uhodit.

„Klid, chlapče, klid…“ Tišil ho Gomez a ohlédl se po Tomovi. „Je v pořádku, netrefil… Tome!“

Bill se přestal bránit a ztuhl s očima vytřeštěnýma na něj. Jeho tiché „Tome“ bylo poslední, co zaslechl, než se propadl do temnoty.

„Podepište se mi prosím tady a tady.“ Sestřička na recepci Tomovi vzala podepsaný dokument a vyměnila jej za balíček s doklady, cennostmi a telefonem. Zářivě se na něj usmála, když si vyndal hodinky a chvíli zápasil s řemínkem. Snažil se usmát nazpět, ale moc mu to nevyšlo. Posbíral svoje věci a vydal se ven, kde na parkovišti čekal Gomez.

Než stihl Tom otevřít, kolega se natáhnul a otevřel mu.

„Tak co, mladej? Jak ti je?“

„V pohodě.“ Odvětil a opatrně se posadil do auta. Hrudník, kam ho Listing střelil, ho pořad bolel, ale už se to dalo vydržet.

„Chceš tam jet rovnou, nebo se ještě stavíme u tebe doma?“

„Jeď rovnou.“

„Jak myslíš.“

„Co se děje?“

„Jen si nemyslím, že je to dobrý nápad, mladej. To je všechno. Ten kluk se nelepší. Už je týdny na umělý výživě a nemluví. Ráno jsem tam volal a je to pořád stejný. Posadí ho na lavičku a jen zírá před sebe, dokud ho někdo neodvede zase zpátky. Když na něj sáhne někdo jinej než ženská, začne řvát a nakonec omdlí… Nechci ti lhát, mladej… Nic si od toho neslibuj.“

Toma drtilo slyšet pořád to samé dokola, ale bylo to lepší, než kdyby ho utěšoval. Naděje si nedělal ani v nejmenším.

„Ví, že přijedu?“

„To nevím. Nedává nijak najevo, jestli vnímá, co se kolem něj děje, ani když jde o tebe… Mrzí mě to.“

„Jo…“

Gomez se jen pousmál a dál jeli mlčky. Hrozně rád by mu řekl, že to bude dobré, ale sám toho kluka viděl a nikam se to s ním nehlo…

Nejradši by ho nikam nevozil.

„Tak jsme tady. Je tam pod jménem William Trümper. Mám na tebe počkat?“

„To je dobrý… Myslím, že se tu nějakou dobu zdržím.“ Poděkoval a při loučení se zkusil na Gomeze usmát, aby si dodal odvahu.

Na recepci se ho ujala postarší doktorka a vybídla ho, aby ji následoval. Představila se mu jako Gretchen Loveová a koukala se na něj, jako kdyby jí přišla inspekce.

„Z toho, co víme, měl Bill silnou poruchu osobnosti už před tím, co se stalo teď, já jen doufám, že to není žádný váš trik. Ten chlapec potřebuje klid. Už jsem vaše kolegy varovala, že není schopný jakéhokoli výslechu nebo identifikace. Nesmíte se o nic takového pokoušet. Žádný nátlak, křik, prudké pohyby… Jeho stav je velice kritický. Spoléhám se jen na vaše slovo, když tvrdíte, že jste měli intimní vztah, a že je i ve vašem zájmu nijak nedopustit, aby se jeho stav ještě zhoršil. Jestli byl váš poměr z vaší strany jen pokus o získání informací a jeho vaše přítomnost rozruší, okamžitě se stáhněte. Přestaňte na něj mluvit a nedotýkejte se ho. Nechte nás udělat naší práci.“

„Ujišťuji vás, že to nebylo kvůli informacím. Jestli nebude chtít, abych mu byl nablízku, máte mé slovo, že vypadnu. A co se týká vašich obav ohledně výslechu, na případu nedělám a jen co mi skončí rekonvalescence, končím u policie. Jde mi jen o to, aby byl v pořádku.“ Doktorka jen kývla, ale nezdálo se, že by jí jeho upřímnost obměkčila.

„Nebyl byste první, kdo to takhle zkouší. Byl jste u toho?“

„Ano.“

„A co vaše rekonvalescence, jde vše, jak má?“

„Více méně, pár týdnů budu ještě chodit na kontroly a musím mít ještě psychologický posudek kvůli možnosti post traumatu.“

„V tom případě vám domluvím schůzku. Doufám, že by to mohlo pomoct i s ním.“ Pousmála se konečně a mávla k lavičce ve společenské místnosti, na které Bill seděl úplně sám a nepřítomně zíral před sebe. Vedle sebe měl stojan s výživou a hadička se ztrácela pod vrchním dílem stejnokroje. Byl téměř průsvitný, kůži měl jako potaženou šedým povlakem a tváře měl vpadlé.

Tom musel zadržet slzy. Vypadal ještě hůř, než myslel. Všiml si, že doktorka bedlivě sleduje jeho reakci a musel se odvrátit. Pár vteřin se dával dohromady, než se odvážil udělat několik váhavých kroků směrem k Billovi. Přidřepl si před něj a pokusil se zachytit jeho pohled.

„Billy… zlato…“ Oslovil ho tiše, ale Bill se ani nepohnul. Jen dál upíral pohled před sebe a nedal nijak najevo, že ho slyší. „Billy, to jsem já…“ Zkusil to znovu a včas se zarazil, aby jej nepohladil. I tak se Billův dech zrychlil a roztřásl se. „Promiň, to jsem nechtěl, už to nebudu zkoušet. Nebude ti vadit, když tady s tebou chvilku budu?“ Mluvil dál tiše, i když uvnitř něj všechno křičelo. Zhluboka se nadechl a posadil se vedle něj co nejdál. „Byl jsem v nemocnici, jinak bych za tebou přišel už dávno… Hrozně mi chybíš…“

O půl roku později…

Tom se vracel každý den. Nejprve absolvoval sezení s doktorkou Loveovou, a pak šel za Billem. Občas byli i venku, Tom dostal vozíček a mohl Billa vzít na krátkou vyjížďku a vyprávět mu o všem možném. O počasí, když mu došla témata, o Jerrym, o tom, že končí, jak probíhá rehabilitace i o tom, o čem mluvil s Gretchen. Jindy seděl a mlčel stejně jako Bill.

Bylo to, jako by se od první návštěvy nic nezměnilo. Ale už po prvním týdnu začal Bill jíst a za dva měsíce dokonce svým způsobem komunikovat. Stále nemluvil a většinu dne seděl a nevnímal, ale doktorka si víc než všímala toho, jak chlapec sleduje hodiny, když se blíží čas návštěv, jak v nestřežených chvilkách maličko, sotva znatelně zvedne ruku, jako by jí chtěl Toma chytit, když odchází.

Jen doufala, že není pozdě. Tom byl sice chápavý a rozuměl tomu, že se Billův stav nezlepší ze dne na den, ale už byl zoufalý. Trvalo to tak dlouho a začínal se cítit bezmocný a zbytečný.

Tom zkontroloval hodinky na zápěstí a promnul si krk. Byl nervózní a podrážděný už od rána a setkání s Billem mu nepomohlo. Chvilkami se přistihl, že má chuť s ním zatřást, aby se probral, i když věděl, že takhle to rozhodně nefunguje.

„No… já musím už domů… Musím ještě vyplnit nějaký papíry kvůli tomu zítřejšímu pohovoru. Nevím, jestli pak stihnu návštěvní hodiny,“ omluvil se mu a ztěžka vydechl. „To je vlastně jedno… stejně mě neposloucháš a ani si toho nevšimneš.“ Zamumlal spíš pro sebe a vstal. Už měl nakročeno, když ho lehký dotek na konečcích prstů přikoval na místě. Zalapal po dechu a málem se rozbrečel jako malý kluk, když se chladné prsty propletly s těmi jeho. Pomalu se otočil a soustředil se jen na ten dotyk.

Bill porad upřeně sledoval jejich spojené prsty a víc než cokoli vypadal šokovaný sám sebou.

„Po… poslouchám…“ Zachraptěl tiše a hrdlo ho z toho jediného slova pálilo, jak už měsíce svůj hlas nepoužil.

„Billy…“ Šeptl a klekl si před něj. Když se mu Bill zadíval do očí, slzy už neudržel a musel se přemáhat, aby si jej nestáhl k sobě a pevně neobjal. Opakoval si, že musí být klidný, nevystrašit ho a nechat na něm, jak daleko bude moct zajít.

„Zů… staň… je…ště…“ Vysoukal ze sebe namáhavě a Tom kývl.

„Nikam nepůjdu, slibuju. Jsem tady. Neboj se, lásko.“ Ujistil ho a Bill svůj stisk zesílil, až to skoro bolelo. Posadil se zpátky vedle Billa, a než stačil cokoliv říct, objevily se na Billově tváří slzy a v další chvíli se mu choulil v náručí a poprvé po měsících je nechával odplavit všechno, co se stalo a co tak urputně zadržoval.

Tom ho pevně objal a dovolil si políbit jej do vlasů.

„Jsem u tebe. Už je to dobré… jsem u tebe, lásko moje…“

autor: Bitter & Mykerina