autor: xblindmag
Několik věcí o panenkách…
Bill zasténal, když se mu následujícího rána rozdrnčel budík. Rychle se otočil, aby ho s plácnutím vypnul, než se zavrtal zpátky do hřejivého tepla své postele a zpevnil sevření kolem polštáře ve svém náručí.
„Ehm, Bille?“
Huh. Polštáře obvykle nemluví. Možná, že usnul znovu rychleji, než si mysl-
Počkat. Teď, když nad tím zapřemýšlel, se to opravdu nezdálo být jako polštář. Spíše jako člověk. Oh, jasně, byla to ta divná, dredatá obživlá panenka. Jasně.
Jasně…
„CO TO K SAKRU?!“ Vykřikl Bill, když se okamžitě odtáhl a vyhrabal se z postele. Rychle se posadil na podlahu a nevěřícně pozoroval dredatou osobu na své posteli.
„Než tě napadnou nějaká hlouposti, přísahám, že jsem se tě ani prstem nedotkl,“ řekl Tom a obranně zvedl ruce. „To tys byl ten, kdo se tisknul ke mně.“
„Mohl jsi mě zastavit!“ Bill na něj zazíral.
Tom s úšklebkem pokrčil rameny. „Bylo to docela hezké.“ Rychle pokračoval, když zaslechl Billovo zlostné zavrčení. „A-a říkal jsi, že se tě nemám dotýkat, tak jsem to neudělal!“
„Pitomá panenka, zasraně přísahám, že-„
„Prosím, nezbavuj se mě…“ řekl Tom tiše, zatímco úzkostlivě odvrátil pohled. „Jen jsem se snažil pomoct, a ty jsi opravdu vypadal, že spíš daleko klidněji, a tak jsem se neobtěžoval se zpod tebe vypáčit. Dneska v noci budu spát na zemi nebo ve skříni, pokud tě to tolik obtěžuje, ale prosím, nezbavuj se mě…“
Bill zamrkal, vztek na jeho tváři se rychle rozpustil. Proč se Tom najednou choval takhle? Co se stalo s tím samolibým a otravným bastardem ze včerejška?
„Já… já se tě nechystám zbavit,“ zabručel Bill, snažil se přitom znít podrážděně, ale ve skutečnosti byl zvědavý, proč se Tom zdál být na to téma tak citlivý. „Slíbil jsem Andymu, že nic takového neudělám, takže si tě musím nechat,“ dodal, jen aby Tom neměl nějaké špatné představy.
Tom si úlevně povzdechl, jeho rysy zdobil malý úsměv. „Děkuju ti.“
Bill cítil, jak lehce zčervenal. Bylo to poprvé, co spatřil Tomův upřímný úsměv namísto úšklebku nebo škodolibého výrazu, a bylo to prostě nádherné. Bill sklopil hlavu a svou tvář ukryl za vlasy, jak se vydal ke skříni.
„Půjdu se osprchovat a připravit do školy… a tak… Ehm, pravidla znáš, s ničím v mém pokoji si nezahrávej, ano?“
Tom přikývl. „Nebudu.“
„Okay, ehm…“ Ohlédl se na Toma, a ten na něj zvědavě hleděl nazpět. „Ehm… Jo, okay. Hned jsem zpátky.“
Tom znovu přikývl a lehce se uchechtl, když sledoval, jak lehce zrůžovělý mladík málem vrazil do dveří.
***
„Dun, da da dun, da da bah buh bum bumm~“ zpíval Andreas podivnou melodii, zatímco předstíral, že jeho Tomi panenka hraje na kytaru. Bill na něj pobaveně zvedl obočí.
„Vážně, člověče, někdy opravdu pochybuju o tvém věku.“
„Sklapni. Tom a já jsme prostě takhle úžasní,“ zazubil se Andreas a Bill se rozesmál. „Takže, jak se má tvůj Tom?“ Blonďák na svého kamaráda přimhouřil oči.
„Ehm, no…“ Bill našpulil rty a uvažoval, jestli by mu měl povědět o své obživlé panence.
Andreasovi poklesla čelist. „Bille!!! Tos neudělal!!“
„Pořád je naživu! Uklidni se!“ Velmi, velmi naživu, dodal Bill v duchu.
„Dobře. Už sis k němu našel cestu?“
„Ehm,“ Bill pomyslel na celou předchozí noc a ráno. „Opravdu ne.“
Andreas se zamračil. „Doufám, žes ho prostě nehodil do skříně s úmyslem se ho už nikdy znovu nedotknout. Víš, že za to bych tě zabil, Bille.“
„Ne, samozřejmě, že ne!“ Bill si připomněl Tomovu nabídku, že bude spát ve skříni, a náhle znovu pocítil, jak mu vnitřnosti rozežírá vina.
Blonďák se spokojeně usmál. „Fajn, ale hádám, že po škole zjistíme, jestli jsi nelhal.“
Bill úplně zapomněl na to, jak k němu Andreas každý den chodil po škole domů. Jak by zareagoval na to, až Toma uvidí?
„Hej, Andy?“
„Hm?“ Blonďák mu věnoval pozornost jen napůl a více se soustředil na drahocennou dredatou panenku ve svých dlaních.
„Myslíš si, že… že panenky mají duše?“
Andreas přerušil své předstírané vystoupení s Tomem a podivně se na svého kamaráda podíval. „Duše?“
Bill se zašklebil. „Ehm, zapomeň na to…“
Andreas zmateně nakrčil obočí, ale rozhodl se dál nevyptávat. Věděl, že mu Bill nakonec poví, co jej trápí.
Jakmile Bill odemkl vstupní dveře svého domu, Andreas se okamžitě vydal dovnitř.
„Tak pojď, Tomi, přesvědčíme se, jestli je tvé dvojče živé a zdravé!“ Mluvil ke své panence, zatímco spěchal do schodů. Bill zděšeně vytřeštil oči, rychle zavřel dveře a spěchal za ním.
„Počkej! Andy, nechoď ještě dovnitř!“
Blonďák neposlouchal a rychle otevřel dveře Billova pokoje. Najednou ztuhl na místě mezi dveřmi.
Bill se úzkostlivě kousl do rtu, vyšel posledních několik schodů a váhavě zamířil ke svému kamarádovi. „Andy, můžu to vysvětlit… No, vlastně nemůžu, ale–„
Když se k němu blonďák otočil čelem, k Billovu překvapení se široce usmíval. „Bille! Takže se staráš!“
Bill přihlouple zamrkal. „Co?“
Andreas vběhl do místnosti a Bill jej rychle následoval, jen aby spatřil malou, plastovou dredatou panenku sedící pohodlně na jeho posteli, s kytarou na klíně a permanentním úšklebkem zdobícím jeho rysy.
„Aww, dokonce jsi mu vyměnil čepici! Jak roztomilé!“ Pronesl Andreas, když zvedl panenku. „Tome, seznam se s mým Tomem.“ Dětinsky se zazubil, zatímco obě panenky spolu v jeho rukách tančily.
„Hej, nepomíchej je…“ řekl Bill unaveně, nebyl si opravdu jistý, jestli proto, že chtěl svého živého Toma vidět znovu, anebo proto, že před ním chtěl Andrease chránit. Ale neříkal Tom, že tam byl jen proto, že si to Bill ´přál´? Takže to znamenalo, že by se neproměnil, pokud by si jej Andreas omylem vzal?
„Nepomíchám je,“ Andreas protočil oči. „Můj Tom má fialovou čepici a mikina tvého Toma… chybí… Kde má mikinu?!“
Billovi okamžitě zabloudily oči do rohu pokoje, kde Tom předchozí večer trucoval, a opravdu, jeho mikina v životní velikosti tam stále ležela. „Já-já myslím, že je… ehm… v kuchyni! Jo, vzal jsem si s sebou Toma včera k večeři a asi jsem ji tam nechal!“
Andreas zalapal po dechu a vyběhl z místnosti se dvěma panenkami v rukách. Jakmile byl pryč, Bill rychle popadl mikinu, hodil ji do skříně, zabouchl dveře a přitiskl se k nim, jako by ta mikina snad mohla obživnout nebo tak něco. Několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, zatímco čekal na Andreasův návrat.
„Bille, tady není!“ Zavolal Andreas zoufale a spěchal zpět do Billova pokoje.
„Aha, no, tak nevím. Ale jsem si jistý, že mému Tomovi stejně není zima,“ pokrčil Bill rameny.
„Ale ale ale–„
„Je mu fajn,“ trval na svém Bill, vzal panenku z Andreasových rukou a zmáčkl tlačítko na malé ruce.
„Hej krásko, chceš se pobavit?“
„Vidíš? Je šťastný a koketní jako vždy.“ Bill ze sebe vynutil malý úsměv.
Když Andreas odešel domů, Tom byl stále jen malá, plastová panenka sedící na posteli. Bill ji dobrých několik minut podezřívavě pozoroval, ale nijak se nezměnila. Pak si Bill vzpomněl na mikinu a rychle vešel do své malé, průchozí skříně, aby ji našel. Zvedl nadměrně velikou lidskou mikinu a intenzivně si ji prohlížel. Když pomalu vycouvával z šatníku, málem vyskočil z kůže při pohledu na skutečnou osobu ležící pohodlně na jeho posteli.
„Takže jsi přece jen věděl, kde ta moje mikina je,“ podotkl Tom pobaveně.
„Do prdele, mám z tebe infarkt!“ Bill se chytil za srdce, oči měl strachy vytřeštěné.
„Promiň, to jsem nechtěl,“ zasmál se Tom, když se posadil a všemi směry si protáhl končetiny. „Takže to byl Andy, jo? Hádám, že technicky už jsme se setkali. Je milý.“
Bill získal zpátky svou vyrovnanost a hrubě po dredáčovi mrskl jeho mikinou. „Na co si to hraješ, Tomi?“
„Hm?“ Tom zvědavě naklonil hlavu, zatímco si mikinu pečlivě poskládal a uložil ke svému ostatnímu ´majetku´.
„Nedělej, že nevíš, v jedné vteřině člověk a v té další mrňavá plastová věc.“
„Nebyl jsem si jistý, jestli jsi chtěl, aby mě tvůj kamarád viděl lidského, a tak jsem se přeměnil zpátky.“
„Takže ty víš, jak se přeměnit zpátky!“
„Tak trochu.“
„Tak trochu?!“
Tom pokrčil rameny. „Někdy to dokážu kontrolovat, někdy ne.“
Bill se zamračil, obočí se mu téměř spojilo dohromady. „Co to vůbec znamená?“
Tom vzdychl. „Těžko se to vysvětluje. Hádám, že by se dalo říct, že tady jsou takové… ´panenkovské zákony´, které nás obvykle drží v plastové podobě, až na zvláštní příležitosti, jako bylo například tvé upřímné přání mé přítomnosti. Tvoje přání zahrnovalo pouze tvou expřítelkyni, a protože nespecifikovalo nic o tvém kamarádovi Andym, ty ´zákony´ mi povolily udělat ohledně něj své vlastní rozhodnutí.“
Bill na Toma nějakou dobu zíral, snažil se plně strávit všechny ty nové informace. „Takže se můžeš prostě kdykoliv přeměnit, dokud moje přání nebude ´naplněno´?“
„Ne tak úplně. Nezapomeň, že druhá část toho přání byla se se mnou pobavit, takže jestli se pořád snažíš najít výmluvu, aby ses nemusel dívat na mou krásnou tvář, nebude to fungovat.“ Tom mrkl a rozesmál se.
„A co včera, když přišla moje máma? Proč ses nepřeměnil?“
„Chtěl jsem strávit čas se svým vlastníkem,“ odpověděl Tom s pokrčením ramen a roztomilým zazubením. Bill si otráveně povzdechl a unaveně si promnul oči.
„Bože, tak komplikovaná pravidla,“ zamumlal Bill. „A já jsem si myslel, že panenky jsou jen hračky, se kterými si děti moc rády hrají a mazlí se s nimi.“
Mladík vyjekl, když byl náhle vtažen do Tomovy náruče a zpátky na postel. Tom jej pevně držel a nosem se otíral o Billovy hladké, černé prameny vlasů. „Panenky milují mazlení se svými vlastníky. Je to takový příjemný pocit, být si tak blízko s lidmi takovým láskyplným způsobem. Je úžasné, jak jsou lidská těla teplá, opravdu vám to závidím.“
Bill mohl cítit, jak se červená, a sám sebe za to nenáviděl. Snažil se panenku odstrčit, ale zjistil, že jej Tom pevně drží. Frustrovaně zavrčel.
„Ještě chvilku,“ zamumlal Tom, než mohl Bill začít protestovat. „Nejspíš to bude dlouhá doba, než k tomu dostanu další šanci, takže prosím, jen mě nech si to teplo trochu užít.“
Bill nerozuměl, co panenka tím prohlášením myslela, ale poraženě vzdychl a rozhodl se, že to Tomovi později oplatí.
„Víš,“ začal Bill, pokoušel se zahájit konverzaci, aby se rozptýlil od skutečnosti, že se v Tomově náruči cítí pohodlně. „Mluvíš o tomhle lidském teple, ale nejsi technicky právě teď taky člověk?“
Tom se zasmál. „Ano, ale rozhodně to nebude trvalé. Navíc je mnohem příjemnější najít teplo u někoho jiného. Co chceš, abych dělal? Mazlil se sám se sebou?“
Bill vyprskl nad tou divnou a idiotskou představou Toma objímajícího sám sebe, která mu v tu chvíli vyskočila v hlavě. Pobaveně protočil oči.
Jak minuty ubíhaly, Bill znovu promluvil. „Nemělo by to být jako obráceně? Mám pocit, jako bych tady já byl ta panenka.“
Tom se rozesmál a jemně projel prsty skrz Billovy vlasy. „To je pravda, ale opravdu bys mě takhle držel?“
„Ehm… No…“
„To jsem si myslel.“ Tom zavrtěl hlavou a Bill v jeho hlase mohl zaslechnout ten nejmenší nádech smutku. Opět byl přemožen tou příšernou věcí zvanou vina.
„Nenávidíš mě, Tome?“ Ta zašeptaná otázka vyšla ven, aniž by si to Bill uvědomil, a on cítil, jak opět zčervenal. Najednou už nechtěl slyšet odpověď.
„Nikdy bych tě nemohl nenávidět. Jsi můj vlastník.“
„Dokonce i když se k tobě chovám tak příšerně?“
„Máš v sebe velmi malou důvěru.“
Bill nakrčil obočí a tlačil do Tomovy hrudi, dokud své sevření natolik nepovolil, že se ocitli tváří v tvář. Dredatý mladík se zdál být vážný, ale Bill té odpovědi, kterou obdržel, stále nemohl uvěřit. „Zahráváš si se mnou?“
„Ne, myslím to vážně,“ odpověděl Tom lehce. „Na někoho, kdo prohlašuje, že nesnáší panenku, jako jsem já, a nechce se mnou mít nic společného, mě tady stále necháváš a ještě jsi mě nevyhodil, takže ne, nemůžu tě nenávidět.“
Znova zde vyvstalo téma zbavování se. Bill byl stále zvědavý, ale měl pocit, že to bylo něco, na co by se ptát neměl. Alespoň zatím ne. Možná někdy, až bude jejich vzájemný vztah o trochu lepší.
Počkat, přiznal Bill právě, že chtěl mít s tou žijící panenkou lepší vztah?
„Okay,“ vyvlékl se z Tomova objetí, náhle se cítil z celé té situace velmi nepohodlně. „Mazlení už bylo dost. Musím… ehm… dělat domácí úkoly,“ zamumlal, ačkoliv obvykle nikdy nedělal domácí úkoly takhle brzy odpoledne. „Ehm…“ Bill pohlédl na dredáče, který očividně poslušně čekal na příkaz. „Ehm, můžeš dělat cokoliv, co chceš, jen pokud nebudeš jako včera sklíčeně sedět v rohu, nebo mě znovu ochmatávat, okay?“
Tom se uchechtl, ale s porozuměním přikývl. „Okay.“
autor: xblindmag
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
To jsem zvědavá jak to bude dál je to zvláštní povídka ale moc se mi líbí.
Vobec to nie je zvlastna poviedka!!! Cestne prehlasujem, ze ked existuje nejaka sila na tomto svete, tak si prajem takuto panenku domov. Ta Tomova oddanost k Billovi ma uplne dojima. Ako o nom rozprava ako o majitelovi. Ako sa s nim chce mojkat a citit jeho teple telo. A ked sa obava ze ho Bill opusti a sa ho zriekne…..uplne sa toho obavam aj ja. Bill sa tu sprava tak nepredvidatelne. A je dost mozne ze moze nastat aj takato situacia. A bude to lutovat. A poriadne. Ze bud sa ho zriekne alebo mu splni jeho "zelanie" donuti jeho exfrajerku ziarlit a uzije si s nim. A Tom sa proste zmeni na panenku a uz sa nebude moct vratit do ludskej podoby. Dufam v stastny koniec.
To je taaak sladkyyyy <3 parádní dílek 🙂 … už se těším na pokračování 🙂