autor: xblindmag
Pár překvapení…
Bill se to snažil ignorovat, opravdu ano. Pokoušel se být ke dredaté panence milejší, což bylo tím jediným důvodem, proč ještě nevylítnul. Avšak nejenže začínal být opět otrávený, ale také lehce vystrašený. Tom si vedle jeho stolu přitáhl sedací vak, usadil se na něj a prostě sledoval, jak si Bill dělá domácí úkoly. Nebo spíše, jak se pokouší dělat své domácí úkoly. Na tváři měl milý úsměv a ani jednou neuhnul pohledem od Billova obličeje.
„Ehm, co to děláš?“ Opovážil se Bill konečně zeptat a doufal, že jeho podráždění nebylo v jeho hlase příliš znát.
„Dívám se na tebe,“ odpověděl Tom klidně, stále s úsměvem na tváři.
„Můžu se zeptat proč?“ Bill vzhlédl od své učebnice historie k panenčině usměvavé tváři.
„Protože jsi krásný. Nezmínil jsem se už o tom?“
Černovlasý mladík sebou trhnul, ale nějak se mu podařilo se stále držet, aby se na něj neobořil.
Tom se uchechtl. „Hej, řekl jsi, že můžu dělat, cokoliv chci, pokud nebudu sklíčeně sedět v koutě nebo tě ochmatávat, a ani jedno z toho nedělám.“
„Ano, ale nemyslel jsem si, že sedět vedle mě a takhle děsivě mě sledovat by mohlo být považováno za nějakou činnost.“
Dredáč pokrčil rameny. „Chci trávit čas se svým majitelem, ale jsi zaneprázdněný, takže tohle je všechno, co právě teď můžu dělat.“
Bill vzdychl, odhodil tužku na sešit a rukou si projel vlasy. „Tome, nemůžeš prostě… Já nevím… Dělat něco jiného? Zabavit se nějakým jiným způsobem?“
Tom se tiše rozesmál, zdánlivě plaše odvracel pohled. „Já jsem panenka. Ty sám jsi řekl, že panenky jsou obvykle jen hračkou pro děti. Takže kromě všech těch věcí, které dělá tahle postava ´Toma Kaulitze´, na které jsem založený, nevím, co jiného bych měl dělat, než jen tady být pro svého majitele.“
Bill po těch slovech ucítil ten největší nával viny. Otočil se zpátky ke své učebnici, sevřel rty a chtěl se omluvit za to, že je takový kretén. Ale opět se nedokázal přinutit ta dvě jednoduchá slova říct. Nevěděl, proč je odmítal říct, jestli to bylo kvůli pocitu hrdosti nebo co, ale vážně ta dvě slova nedokázal vypustit z úst. Když váhavě pohlédl zpátky na Toma, našel jej opět pouze zírat, s úsměvem na tváři, a Bill si povzdechl a zamračil se.
„Promiň,“ řekl Tom, skulil se ze sedacího vaku a zvedl se na nohy. „Budu dělat něco jiného, pokud tě to opravdu tak moc obtěžuje.“
Bill sledoval, jak se panenka rozpačitě rozhlíží po pokoji. Po nějaké chvíli se dredáč uložil na postel a vzal do rukou své mrňavé panenčino příslušenství. Hrál si s tou kytarou a čepicemi stejně jako předchozí večer. Ačkoliv tentokrát rozmrzele netrucoval, Bill si nemohl pomoct a pořád si myslel, že je panenka trochu smutná, pravděpodobně proto, že měla tak příšerného majitele, dokonce i když už prohlásila, že ho nemůže nenávidět. Bill tiše otráveně zavrčel nad svou provinilostí.
„Umíš opravdu hrát na kytaru?“ Zeptal se Bill náhle. Znělo to spíše jako vyštěknutí než jen zvědavá otázka, ale hej, byl to další velký krok v jeho pokusu být na panenku milejší.
Tom překvapeně zamrkal a pohlédl na něj nazpět. „Prosím?“
„Umíš opravdu hrát na kytaru?“ Zopakoval Bill, otočil se na své židli tváří v tvář panence. „Jednou jsem viděl jeden film od Disneyho o panence, která obživla, ale ta panenka neuměla vařit ani uklízet, i když v tom správně měla být dobrá. Takže jelikož jsi skvělý kytarista nebo tak něco, tak se ptám, jestli opravdu umíš hrát, abys měl co dělat.“
Tom se zasmál, znovu odložil stranou panenčino příslušenství a posadil se na kraj postele. „Ty nějakou máš?“
Bill beze slov vyběhl z pokoje a dolů do haly směrem k hudebnímu pokoji. Popadl jednu z otcových kytar, byl extra opatrný, aby ji neupustil nebo nějak jinak nepoškodil, a zamířil zpátky. Ihned po navrácení do pokoje Tom v úžasu vykulil oči při pohledu na nástroj. Když mu Bill kytaru nabídl, Tom málem přestal dýchat a jeho pohled byl nejistý, jak k němu vzhlédl.
„Opravdu na to můžu hrát?“ Zeptal se Tom, znovu si prohlížel akustickou kytaru, jako by byla vyrobená ze zlata.
Bill pokrčil rameny. „Jen pokud ji nerozbiješ nebo tak něco.“
Tom opatrně převzal nástroj do svých rukou, ohromeně vydechl a položil si ho do klína. Bill opět usedl ke stolu a zvědavě sledoval dredáče a každý ohromený výraz na jeho nádherné tváři. Tom jemně přejel rukou po křivkách kytary, než ji přiložil ke strunám. Jednou přes ně prsty přejel a téměř zasténal nad zvukem, který kytara vydala.
„Panebože, zní stejně tak nádherně, jako vypadá,“ zamumlal Tom, a tentokrát zahrál akord.
„Jo, no, můj táta věnuje svým kytarám extra péči, dává si pozor, aby byly naladěné a vyčištěné a tak, dokonce i když je nepoužívá.“
Tom přikývl a zavřel oči, zdánlivě poslouchal jen napůl, jak velmi pomalu zahrál několik dalších akordů a nechával si čas, aby každý z nich plně vyzněl.
„Takže,“ promluvil Bill tiše, téměř se bál přerušit tu extázi, ve které se dredatý mladík zjevně nacházel. „Umíš zahrát, no, skutečnou píseň? Co třeba tu, kterou Andy pořád předváděl, že ty a jeho panenka hrajete, když tady byl?“
Na Tomově tváři se objevil malý úšklebek a otevřel oči, poupravil si úchop kytary a okamžitě zahrál předehru, téměř koketně znějící. Tentokrát byl na řadě Bill, aby ohromeně hleděl, zatímco sledoval Tomovy prsty, které vypadaly, jako by na kytaře tančily. Ta píseň takhle rozhodně zněla lépe, než zpívaná Andyho ne až tak talentovaným zpěvem.
Bill byl tou písní tak pohlcený, že si ani nevšiml Tomova upřeného pohledu.
„Páni,“ vydechl mladík, když píseň skončila. „To bylo prostě… úžasné…“
„Opravdu?“
Bill konečně zvedl oči od strunného nástroje a dovolil svému pohledu setkat se s Tomovým. Panenčiny oči jiskřily vzrušením a malým pocitem pýchy. Billovi připomínal dítě, kterému se něco poprvé podařilo, a on si nemohl pomoct a nad tím pohledem se usmál.
„Ano,“ promluvil téměř hrdě. „bylo to vážně úžasné, Tome.“
Tom se nesměle zazubil, šťastný, že byl konečně schopný udělat něco, čím svého majitele potěšil. „Děkuju.“
Bill přikývl, zdánlivě nevědomky natáhl ruku a poplácal Toma lehce po hlavě. Čekal nějaký namíchnutý komentář o tom, že není žádný pes – protože, zcela upřímně, on sám by něco takového určitě řekl – ale panenka se jen ještě více zazubila a plaše sklopila hlavu. Bill se zasmál, až nyní si uvědomil ten ohromný rozdíl mezi panenčinou skutečnou duší a tím samolibým ´Tomem´, kterým měl být. Tuhle milejší a téměř dětinskou stránku měl raději.
Ano, rozhodl se mnohem, mnohem raději.
„Zahraješ další píseň?“ Zeptal se mladík jemně. „Totiž, jen jestli chceš. Očividně už jsi dokázal, že se ten film mýlil, a já pořád ještě musím udělat ty úkoly, a–„
„Moc rád.“
Jak dredáč začal hrát další píseň, Bill se neochotně otočil ke své učebnici a snažil se soustředit na úkol, ovšem přišlo mu to obtížné, když by si raději plně užíval hudbu. Sevřel rty a otáčel tužkou mezi prsty. Nakonec se rozhodl, že úkoly mohly ještě chvíli počkat, a dovolil hudbě, aby zcela naplnila jeho smysly.
„Ahoj, zlato,“ pozdravila Simone svého manžela s úsměvem a otočila se od sporáku, aby spojila jejich rty v polibku. „Jak bylo v práci?“
„Skvěle. Ta nová kapela, se kterou jsme podepsali smlouvu, právě vydává nové album. Jsou to blázniví mladí kluci a je s nimi vážně zábava pracovat.“ Gordon se zasmál a ukradl si plnou lžíci těstovin z hrnce, ve kterém Simone vařila. Tmavovláska zavrčela a hravě jej odstrčila.
„Běž se převléknout nebo tak něco,“ mávla Simone rukou, aby jej odehnala. „Ještě to není hotové.“
Gordon protočil oči, ale usmál se a polechtal svou ženu na krku, než zamířil do schodů. V patře se zastavil a nakrčil obočí, když zaslechl z pokoje svého syna zvuk hrající kytary. Podezíravě hleděl na dveře jeho pokoje a opatrně se k nim vydal. Od kdy Bill hraje na kytaru? Pokoušel se svého syna naučit hrát na nějaký nástroj celé věky, ale ten chlapec prostě neměl dost trpělivosti sedět a učit se hrát. A nyní zničehonic prostě hrál? A navíc ještě dost zručně?
Starší muž otevřel dveře synova pokoje, jak nejtišeji jen dovedl a opatrně vklouznul dovnitř jen natolik, aby viděl, že to není Bill, kdo hraje na kytaru. Černovlasý mladík místo toho seděl zády ke stolu, lokty měl zapřené o opěradlo židle a se zalíbením sledoval blonďatého, dredatého chlapce zkušeně hrajícího na nástroj. Gordon na dredáče dlouhou chvíli zíral, měl pocit, jako by už jej někde viděl. Byl zcela pro, aby si Bill nacházel nové přátele, ale mohl alespoň říct, že si domů přivedl někoho, koho ani jeden z rodičů neznal.
Jak mu do uší dál zněla známá píseň, starší muž zalapal po dechu, když si uvědomil, jako kdo ten dredatý chlapec vypadá.
„Tom!“ Vykřikl muž se zazubením. Dva mladíci sebou překvapeně trhli, oba náhle vypadali, jako by byli přistiženi při nějaké nelegální činnosti. Gordon se rozesmál. „Omlouvám se, ale ty máš být Tom, že? T.K.? Úžasná práce, vypadáš přesně jako on! Ty dredy a to oblečení, to je prostě dokonalé!“
Tom pohlédl na Billa, který na něj s hrůzou hleděl nazpět jako opařený, a nevěděl, co dělat. Dredáč se otočil zpátky ke staršímu muži a váhavě přikývl. „A-ano, jsem velký fanoušek T.K. Opravdu velký fanoušek…“
„To je tak cool!“ Vyrazil ze sebe Gordon. „Bille, proč jsi mi neřekl, že znáš někoho, jako je on?“
„Já, ehm… Zrovna nedávno přestoupil k nám na školu,“ vykoktal černovlasý mladík. „Pracovali jsme na skupinovém projektu a on se pak zmínil, že umí hrát na kytaru, takže…“
„To je skvělé,“ řekl Gordon, neschopný potlačit nadšený úšklebek. „No, pane T.K., přidáte se k nám u večeře?“
„No, vlastně jsem–„
„Skvělé! Dám to vědět své ženě!“ Otec ihned odešel a zavřel za sebou dveře. Tom zmateně zamrkal a ohlédl se na svého majitele, který byl stále v šoku. Panenka si nemohla pomoct a musela se nad tím pohledem usmát.
„Jsi roztomilý, když máš tenhle pohled jelena oslněného světlomety,“ zasmál se Tom.
Bill zasténal a ruku si připlácnul na čelo.
Večeře nebyla tak špatná, jak si Bill myslel, že bude. Tom přešel do plného T.K. módu, ke Gordonově velkému potěšení. Byl stejně tak samolibý a otravný jako předtím, ale Bill byl vděčný, že se po něm během toho nepokoušel vyjet.
„Čau, Tome! Doufám, že tě zase brzy uvidíme!“ Gordon mával jako velký fanoušek a Bill svého ´spolužáka´ vyprovodil ke dveřím.
„Nashle, pane Trümpere, moc rád jsem vás poznal,“ řekl Tom zdvořile, jak následoval svého majitele ven ze dveří a stále nadšeně mávajícího otce nechal za sebou. Bill ze sebe vypustil dlouhý povzdech a zavřel dveře.
„Tví rodiče jsou milí,“ nabídl Tom.
„Nemůžu uvěřit, že se to všechno právě teď stalo.“ Bill se téměř nervózně zasmál a trochu se otřásl, jako by chtěl celou tu situaci ze sebe setřást. Hleděl nazpět na svou obživlou panenku, vděčný za to, že přestal se svým T.K. jednáním pro jeho vlastní dobro. „Dobře, jak se teď dostaneme zpátky dovnitř?“
Tom vzhlédl k Billovu domu a zdálo se, jako by studoval jeho výšku a stěny. Bill pevně zavrtěl hlavou.
„Ne-e, na tuhle obří věc šplhat v žádném případě nebudeme,“ prohlásil.
„My?“ Zopakoval Tom pobaveně. „Ty můžeš jít prostě zpátky dovnitř, já jsem ten, kdo–„
„Fajn, na tuhle obří věc ty v žádném případě šplhat nebudeš,“ opravil se Bill.
„Proč? Jsem panenka, není to tak, jako bych si snad mohl vážně něco zlomit.“
„Ne.“
„Ale já–„
„Ne.“
„Bille, to je–„
„Ne,“ procedil Bill podrážděně skrz zuby a snažil se sám sebe přesvědčit, že to dělá proto, že už nechtěl ve svém svědomí žádnou další vinu, kdyby se cokoliv stalo, a ne proto, že by se o dredáče bál. „Proč se… nepřeměníš zpátky na panenku? Jen na tak dlouho, abych tě mohl přinést zpátky dovnitř.“
„To bys udělal?“ Zeptal se Tom s evidentním překvapením v hlase.
„Pokud nemáš v úmyslu spát dneska v noci tady venku…“ zamumlal Bill, odvrátil pohled a snažil se nezíral na panenčin roztomilý úsměv.
„Okay.“
„Dobře, takže–“ Bill vzhlédl, jen aby Toma nenašel nikde v dohledu. Několikrát zmateně zamrkal. „Tome?“
Mladík udělal několik kroků kupředu k místu, kde Tom předtím stál. Vzdychl, když tam na trávě spatřil ležet malou plastovou panenku. Sklonil se a panenku zvedl.
„Snad s sebou nepřineseš žádné brouky,“ zamumlal Bill a trochu panence oprášil oblečení i vlasy. Poté si panenku zastrčil do mikiny, aby to vypadalo, jako že má překřížené ruce, a zamířil zpátky do domu. Rychle zavřel vstupní dveře a vyběhl po schodech nahoru.
Bill spěšně vešel do svého pokoje a plastovou panenku odložil nepřítomně na malou knihovničku vedle dveří. Poté vykoukl a ujistil se, že jej rodiče nenásledovali nahoru.
„Okay,“ řekl Bill, když se odtáhl od dveří. „Myslím, že jsme – do prdele!“
Bill šokovaně poskočil, když se setkal se skutečným člověkem sedícím ležérně na vrcholku jeho poloviční knihovničky. Rychle dveře s prásknutím zavřel a přitiskl si ruku na hruď, jak se snažil uklidnit své zběsile bušící srdce.
„Bože, příště mě musíš nějak víc varovat, až se zase takhle proměníš.“
Tom se jen mile usmál, aniž by opět svůj pohled z Billa spustil. Bill se zašklebil.
„Co zase? Pořád si musím udělat ty úkoly…“ řekl Bill unaveně.
„Děkuju,“ řekl Tom, neschopný přestat se usmívat.
„… Ehm, a za co?“
Tom se zasmál a potřásl hlavou, než seskočil z knihovničky a uložil se na postel. Ano, lidské teplo bylo vskutku tak příjemné.
autor: xblindmag
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Tak už o Tomovi ví otec který si myslí že je skutečny to jsem zvědavá jak to bude dál.
To je genialna poviedka. Velmi sa bavim nad Billom,ktory este stale este poriadne nechape celu tu panenkovsku vec. 🙂 a Tom…carovny ako vzdy. Skvele. Uplne ai uzivam citanie tejto poviedky
Takze Tom, ktory doteraz nepocitoval ziadne ludske potreby typu jedlo, voda, toaleta zrazu moze normalne jest? A pojde to aj von? Ci to v nom ostane a bude to zahnivat… ja viem, je to len poviedka, ale aspon nejaku logiku by to mat malo. Tak uvidime. Dakujem za cast.
[3]: Všechno bude, neboj 😉