autor: Becs
Dny ubíhaly jeden za druhým a než se Tom nadál, byl květen. Všichni šíleli kvůli maturitě, ale jemu to bylo úplně volné. Prvních pár dnů po Billově zmizení umíral strachy. Pokoušel se ho najít pomocí sociálních sítí, a dokonce zašel za učitelkou, jestli o něm něco neví. Nikdo pro něj však neměl žádnou uspokojivou odpověď. Po černovláskovi jako by se slehla zem a za nějaký čas všechny přestalo bavit o něm mluvit. Už nebyl žhavým tématem, a tak na něj zapomněli. Tom by si přál, aby to tak snadné bylo i pro něj.
Jeho mobil se rozezvonil, a tak po něm sáhnul. Georg ho už asi po sto padesáté zve na večírek, který pořádá Andreas. Dřív by se tam nadšeně rozběhl a ukradl blonďákovi všechnu pozornost, ale teď mu na tom nezáleželo. Co na tom? Už ho ty nesmyslné potyčky s kamarády nebaví.
„Tome, kurva, prostě přijď. Ožereme si držku. To pomáhá.“ Četl v příchozí zprávě.
A nakonec proč ne? Upadnout aspoň na chvilku do zapomnění neznělo jako úplně špatný nápad. Zvedl se z gauče, který se stal jeho nejlepším přítelem, a donutil se dojít do koupelny, aby si opláchl obličej a pokusil se ze sebe shodit tu zombie masku.
Kamarádi si samozřejmě všimli, že se jeho chování změnilo a z dřívějšího playboye se stal zamlklý podivín. Někteří to považovali za následek rozchodu s Olivií. Ti, co ho znali nejlíp, věděli, že to má jinou příčinu, ale už se nesnažili z něj cokoliv vytáhnout. Věděli, že to nemá cenu.
Když sbíhal schody do přízemí, cítil se trochu líp, a dokonce se začínal i těšit a apatie posledních dnů z něj trochu opadla.
„Tome,“ zazněl hlas jeho otce z jídelny. „Pojď sem. Musím s tebou mluvit.“
„Tati, já spěchám. Nepočká to?“
„Ne, chci s tebou mluvit hned,“ utnul jeho protesty a pokynul mu, aby se posadil. Tom poslechl jen neochotně, protože otec zůstal stát, takže si vedle něj připadal malý jako nějaký školáček.
„Georg na mě už čeká venku,“ zahučel, i když věděl, že větší pochopení by měl starožitný příborník.
„Jedeš s Georgem? Proč, sakra, nejezdíš svým autem? Dal jsem ti ho, abys mi dělal reklamu a ne proto, aby stálo v garáži a ty jezdil nějakou kraksnou,“ vyjel Gordon.
„Georg má Navaru. To není žádná kraksna,“ bránil kamaráda okamžitě Tom, i když věděl, že to nemá smysl.
„Až na ní bude logo mojí prodejny, budu se s tebou o něčem bavit,“ utnul ho chladně. „Ale o tom jsem s tebou nechtěl mluvit.“
„Gordone, měl jsi na mě počkat,“ přiběhla do místnosti i matka, posadila se a položila propletené prsty na stůl.
„Volali nám ze školy,“ vzal si znovu slovo otec. „Prý se ti dost rapidně zhoršil prospěch. A to ve všech předmětech. Co mi k tomu řekneš?“
Tom chvilku mlčel, než pokrčil rameny a řekl: „Je to poslední rok. Prostě je to všechno těžší.“
„Jenže oni říkají, že se ani nesnažíš. Prý jsi úplně mimo a vůbec se nezapojuješ. Moc dobře víš, co si o těch kreténech ve škole myslím, ale tohle je trochu moc. Dovolili jsme ti mít volnější režim, ale tohle už je sakra moc,“ odbyl jeho chabé výmluvy.
„Není snad jedno, jaké mám známky? Odmaturuju tak jako tak, ne? Nikdo se mě pak už nebude ptát, jestli to bylo za jedna,“ zamručel.
„Nechci, aby se o mém synovi říkalo, že je lempl. Je ti to jasné? Prý dokonce vynecháváš tréninky. Okamžitě se dej do kupy, jinak si mě nepřej. Znova začneš pořádně trénovat, jinak si tě podám, chlapečku,“ ukázal na něj hrozivě prstem. V obličeji byl celý rudý.
„Jo, jasně,“ odkýval mu to, jen aby už měl tenhle rozhovor za sebou.
„Počítám s tím, že nastoupíš do mé firmy, ale to nepůjde, pokud nebudeš pořádně studovat. Chceš být ředitel, nebo jen ubohý mechanik? Srovnej si priority, sakra. Bez fotbalové protekce se nikam nedostaneš.“ Tom se musel v duchu ušklíbat. Otec na něj moc často nepoužíval tyhle rádoby výchovné proslovy. Většinou si opravdu mohl dělat, co chtěl, když na sebe moc neupozorňoval. Připadalo mu, že se nejdřív inspiroval nějakým stupidním filmem, než na něj naběhl.
„Prý už ani nechodíš s Olivií,“ vložila se do toho matka. „Je to taková škoda. Vždyť to byla taková milá holka. Dokonale se k tobě hodila.“
„Ne, nehodila, mami,“ odsekl jí.
„Víš, kdyby ses k ní vrátil, třeba by se dalo všechno zase do pořádku. Zase bys to byl ty. A rozhodně by to vydalo ten pravý signál. Jsi fotbalista, ona roztleskávačka. Takhle to prostě má být.“
Tom otevřel pusu, že se s ní začne přít, ale nenacházel vhodná slova. Jak těmhle dvěma vysvětlit, že by s Olivií nebyl šťastný? Jak jim vysvětlit, že mu na ničem nezáleží, protože se zamilovat do kluka, který pochází z toho nejhoršího prostředí? Jako dva lidi ve svazku z rozumu tohle nikdy nemohli pochopit. Zabručel něco neurčitého a rychle zmizel, než mu začnou dělat další přednášku. Na tohle vážně neměl.
U Andrease byla nakonec taková nuda, že se rozhodli přesunout do klubu. Tomovi to bylo všechno úplně jedno. Nezáleželo mu na tom, kde je, co pije a ani s kým se baví. Přikyvoval na těch správných místech a pokoušel se usmát pokaždé, když to situace vyžadovala. Za nějaký čas mu dali všichni pokoj a odešli se někam bavit. Tom zůstal v boxu sám jen se skleničkou zteplalého piva.
„Dobře, takhle už to dál nejde,“ pronesla Olivie a posadila se vedle něj. „Dali jsme ti pokoj, protože jsme si mysleli, že se z tohohle vyhrabeš sám, ale je to den ode dne horší. Musíš mi říct, co se děje, abych ti mohla pomoct.“
„O nic nejde, Liv,“ pousmál se na ni, ale působilo to dost nevěrohodně.
„Tome, sakra. Záleží mi na tobě,“ chytla ho za ruku a on se nebránil. Podařilo se jim vytvořit mnohem lepší vztah, než když spolu chodili. „Něco s vašima? Odkopla tě holka? Máš nevyléčitelnou nemoc? Napověz mi.“
„Vážně se nic neděje. Jsem v pořádku,“ kroutil hlavou.
„Ale běž do prdele. Vidím, že je něco špatně a frustruje mě to,“ vybuchla a pustila ho. Hleděla na něj tak vyčítavým pohledem, že si chvilku představoval, jak jí všechno vysype. Už, už se nadechoval, když ho všechna odvaha opustila. Ano, z Olivie se stala skvělá kamarádka, ale tohle by nepochopila.
„Promiň, ale nemůžeš mi pomoct,“ pokrčil nakonec rameny. Uchopil skelničku a napil se, aby nějak zaměstnal ruce.
„Dobře, už do tebe nebudu hučet. Kdyby sis to rozmyslel, jsem tady pro tebe, jo? A ne jako v nějakém trapném americkém filmu. Myslím to vážně,“ zkoumavě se na Toma podívala, kousla se do rtu a zavrtěla hlavou v jasné rezignaci.
„Naši do mě dneska hučeli, abych se k tobě vrátil,“ uchechtl se Tom a očekával, že se Liv zatváří překvapeně nebo alespoň pobaveně, jenže ona jen pokývala hlavou.
„Jo, tvoje mamka mi před pár dny volala a vyptávala se, proč jsme se rozešli,“ povzdychla si a jedním ladným pohybem si přejela ukazováčky pod očima, aby si setřela rozmazanou řasenku.
„Proč jsi mi to neřekla?“ otočil se na ni s výčitkou ve tváři.
„Nechtěla jsem ti ještě přidávat. Ať už tě trápí cokoliv, tahle informace by tě určitě nepotěšila. Říkala jsem si, že to prostě nechám být,“ pokrčila rameny. „Neboj se. Tvojí matce jsem neřekla nic zásadního. Podařilo se mi z toho vykroutit.“
„Takže dneska naběhli na mě. Bože, čím jsem si tohle zasloužil?“ zakňučel Tom a měl sto chutí několikrát praštit hlavou o stůl.
„Ale no tak. Přejde je to,“ poplácala ho po rameni a povzbudivě se usmála. „Potřebuješ se pokochat nějakým pěkným zadkem. To určitě pomůže.“
„Liv,“ okřikl ji na oko káravě. Bylo zvláštní, když vás bývalá přítelkyně nabádá, abyste pro zlepšení nálady, očumovali jiné holky a jisté konkrétní partie.
„No hele, Natalie. Ta je oblečená jako striptérka. Možná, že kdybys na ní udělal oči, dokonce by ti i udělala lapdance.“
Olivie to řekla jen jako sarkastickou poznámku, ale v jeho mozku něco zadrnčelo. Natalie. Natalie? Přišlo mu to povědomé. A pak to udělalo cvak a všechno se mu projasnilo. „Natalie si myslí, že bychom spolu mohli chodit alespoň tajně.“
„Co o ní víš?“ vyhrkl a otočil se k Liv čelem tak prudce, až několikrát zamrkala.
„Já nevím. Nic moc. Oblíká se jako štětka a je hodně hlučná. Máš snad zájem o něco takového?“ zeptala se a znechucení z jejího hlasu přímo odkapávalo.
„Ne, já jen… To je jedno. Nech to být,“ zavrtěl Tom hlavou. Nemohla to být ta samá holka.
„Hodně se bavila s tím klukem, co se mu předávkovala matka. Nevím, jak se jmenoval. Kopitz? Tak nějak,“ mávla ve vzduchu rukou ve svém typickém přezíravém gestu.
„Kaulitz?“ vyštěkl Tom a chytil ji za nadloktí.
„Au,“ zamračila se na něj. „Jo, myslím, že jo.“
Tom už na nic dalšího nečekal. Vysoukal se z boxu a nechal za sebou Liv, která na něj ještě něco volala. Jenže on to nevnímal. Okolní zvuky vůbec neslyšel a měl dojem, že skrz tunelové vidění má výhled jen na jedinou osobu v celém klubu.
Chvilku mu trvalo, než se prodral davem lidí až k baru, kde dívka seděla. Zrovna se něčemu hlasitě smála a zakláněla při tom hlavu dozadu jako houpací koník. Jejího společníka to očividně velmi potěšilo, protože se k ní naklonil blíž, připravený vyprávět něco dalšího. Jenže Natalii jako by zamrzl úsměv na rtech, když ho uviděla. Znenadání se snažila vypadat, co nejmenší, a dokonce sklouzla ze stoličky a chystala se odejít. Jenže to už byl Tom u ní.
„Natalie,“ oslovil ji s otázkou v hlase, aby se ujistil, že je to opravdu ona.
„Jo?“ houkla rádoby s nezájmem. „Co chceš?“
„Ty jsi Billova kamarádka, že jo?“ šel na to přímo.
„Hmm,“ zahučela a začala se ošívat. Vypadala, jako by se nejradši propadla do země.
„Vím, že jsi. Mluvil o tobě,“ zatlačil na ni trochu Tom, když viděl, jak se před ním kroutí jako ještěrka.
„Vážně?“ rozzářila se jako sluníčko a vzápětí zase zvážněla, když jí došlo, jak snadno se nechala vyvést z míry a prozradila se. „No dobře. Co chceš, Trumpere?“
„Víš o něm něco?“ naléhal a srdce se mu rozbušilo tak rychle, jako by tam místo něj najednou měl kolibříka. „Kam šel? Je v pořádku? Proč utekl? Nemá nějaké problémy?“
Natálie si povzdechla, a pak si ho několik nemilosrdně dlouhých vteřin měřila pohledem. „Pojď radši ven. Nechci, aby nás slyšel někdo z těch tvým pitomých kamarádů.“
Tom zcela ignoroval urážku svých nejbližších a víc než ochotně ji následoval ven z klubu. Dveře se za nimi automaticky zabouchly a Natalie svižným krokem zamířila někam doleva. Večer byl vlahý a on okrajově zaznamenal, že se mu zježily chloupky na rukou. V mikině by mu určitě bylo líp. Musel trochu popoběhnout, aby ji dohnal a srovnal s ní krok. Nešli moc daleko. Za chvilku se dívka zastavila a hopla na zídku u nějakého parku.
Na moment mezi nimi bylo ticho, a pak ho přerušila tím, že řekla: „Nemáš cigáro?“
„Jo, očividně jsi Billova kamarádka,“ zavrtěl Tom hlavou a jedno jí podal. Ihned si ho zapálila a hluboce potáhla. Pak když k nebi vyfoukla šedý dým, promluvila znovu. „Tak co chceš vědět?“
„Kde teď je?“
„To já nevím,“ pokrčila rameny a znovu potáhla. Mezi jednotlivými vdechnutími ještě stihla v puse převalovat žvýkačku.
„Proč odešel? Někdo mu chtěl ublížit? A vrátí se? Jeho matka se prý předávkovala. Má s tím ten útěk něco společného?“ chrlil na ni otázky, jako když střílí z kulometu.
„Hele, Trumpere, brzdi. Tohle snad není výslech,“ zvedla jednu ruku do vzduchu, aby zadržela proud jeho slov. Kolem nich prošla dvojice pochechtávajících se puberťáků, takže oba zmlkli.
„Prostě mi řekni, co víš. Byl za tebou předtím, než odešel?“
„Jo, byl. Ale nic mi neřekl.“
„Má problémy s drogama? Proto odešel?“ nenechal se tak snadno odbýt.
„Bill a problémy s drogama? Zbláznil ses? Bill nefetuje. Nesnáší drogy. Není se co divit, s takovou matkou.“
„Počkej, počkej. Ale mně řekl, že si ode mě bral peníze, aby měl na fet,“ vysvětlil Tom a tvářil se zmateně. Natalie znovu potáhla a zahleděla se na špičky svých bot, aby jí neviděl do tváře. V duchu Billa proklínala. Tak takhle to navlíkl, aby ho Trumper nehledal. Přesvědčil ho, že ho využíval kvůli drogám. Ten geniální pitomec. Myslel si, že Trumper ztratí zájem, pokud ho dostatečně znechutí.
„Bill ty peníze neměl na drogy. Měl je na to, aby mohl utéct. Už dlouho plánoval, že od matky zdrhne, jakmile mu bude osmnáct, jenže když umřela, naskytla se mu možnost, jak to provést hned. Ty peníze od tebe použil na útěk. Bill opravdu není žádný feťák,“ pokusila se o povzbuzující úsměv.
„A to ti vážně ani nenaznačil, kam půjde?“ nevzdával se Tom.
„Nechtěl, aby někdo věděl, kde je. Bál se, že ho sociálka přitáhne zpátky, protože ještě není plnoletý. A než se zeptáš, nenechal mi na sebe žádný kontakt. Byl rozhodnutý se tady na všechno vysrat a už se nikdy nevrátit.“ V jejích slovech zaznívala určitá dávka rozmrzelosti. Ani ona zřejmě nebyla nadšená z toho, jak Bill svůj útěk pojal.
„Neřekl ti něco… nechtěl… nemluvil o mně? Nevzkázal mi něco?“ koktal Tom, jako by jen stěží hledal slova. Natalie se na něj upřeně podívala a přemýšlela. Měla dvě možnosti. Buď mu řekne pravdu, že je do něj Bill zamilovaný a Trumpera to bude užírat, bude se ho snažit najít, a nakonec zmagoří z toho, že se mu nedaří. Druhou možností bylo následovat Billova příkladu a zalhat. Sice ho to nějakou dobu bude bolet, ale pak se otřepe a jeho život půjde dál.
„Sorry, nevzkázal,“ zavrtěla nakonec hlavou a naposledy nasála do plic kouř.
„Já to nechápu. Jednou mu vyklouzlo, že mě miluje a žes mu ty sama doporučovala, aby se mnou chodil tajně. Byl sice opilý, ale vážně jsem si myslel, že ke mně něco cítí,“ mumlal Tom více pro sebe, než pro ni.
„Možná, že jsem mu něco takového řekla, ale určitě to bylo míněno jen v žertu,“ nadechla se, aby si dodala odvahy, a pak řekla. „On tě nikdy nemiloval. Byl jsi jen jeho jízdenka odsud.“
Viděla tu bolest v jeho očích, ale přesto své prohlášení nezměnila. Bill by si to tak přál. Nechtěl, aby se Tom dostal do stejných sraček jako on. Když se všechno zadaří, vrátí se zpátky k té své roztleskávačce a bude z něj děvkař jako dřív. Bill pro něj bude jen epizoda.
„Mrzí mě, že jsem ti nepomohla,“ pronesla zpěvavým veselým hlasem, který jí zněl falešně, ale on to přes své trápení nepostřehl. Seskočila ze zídky a ukázala směrem ke klubu. „Já se teď vrátím. Jdeš se mnou?“
„Ne, myslím, že radši půjdu domů,“ zadrmolil. Mračil se tak usilovně, že bylo znát, jak se ještě pořád ztrácí ve svých myšlenkách. Neobtěžovala se s rozloučením a vykročila pryč.
„Ty, Natalie,“ zavolal na ni ještě. „Myslíš, že se někdy vrátí? Myslíš, že ho ještě někdy uvidím?“
„To nevím, Tome,“ odpověděla smutně. „Člověk vždycky může doufat.“
autor: Becs
betaread: J. :o)
Och, Natalia, ty hnusoba. Takto Tomovi klamať. To nebude dobré. Stale viac mám pocit, že sa opäť stretnú až za pár rokov. A nebude to šťastné stretnutie. Ďakujem za časť.
Ach…ja si prajem stretnutie az po rokoch!!!
Ked Tom bude nasilu robit u tatka vo firme. Bude nestastny z celeho zivota. Mozno v nejakom dohodnutom vztahu (ak nie rovno manzelstve) a Bill spokojny. Stastny. Niekde dobre zamestnany s dostatkom penazi. Nie nechutne bohaty. Ale tak akurat. A pride stretnutie!!! Uplne im puknu srdcia. V Tomovi sa opat vsetko prebudi. Billovi bude luto, niekde hlboko vo vnutri, ze ho takto na rychlo opustil. Mozno sa daju zo zaciatku len do reci. Mozno na to hned vletia a bude coromoro. 🙂
Natalii by som jednu strelila po papuli. Takto ze Billa ochrani!?!?! Skor ho uplne od Toma odreze!!! Ale ja som z Toma na makko. Ako je z toho celeho nestastny. Je to velmi miky chlapec a vobec nie devkar ako o jom vsetci hovoria. 🙂
OK. Skoncila som so svojimi myslienkami. Ako stale, neuveritelne sa tesim na pokracovanie.
Mně je z toho všeho tak strašně smutno. Vážně jsem doufala, že Natálie Tomovi nějak pomůže, že ho aspoň utěší, a ona ho takhle ještě více srazí k zemi 🙁 To vážně vypadá na dlouhé, dlouhé roky než dojde k nějakému setkání. Ale asi je to dobře, co by jim to pomihlo, kdyby se teď dali dohromady? Tomovi rodiče by to tak rozhodně nenechali….
Jen je mi vážně líto, že si Tom myslí, že jej Bill jen využíval…
Toma mi je líto ale Natalie mu to měla říci jsem zvědavá kdy se setká z Billem.
Hmmm tak tady je ten tvuj vzdor Tomanku? Bill udelal dobre ze te nechal. Co by z toho chudak pak mel?
Tak…dovolena u konce a ja dohnala zameskane. Co na to rict. Je mi z toho hrozne smutno. Tom se trapi a Bill jiste taky. Nedokazu pochopit proc Bill tak moc lhal. Proc nepriznal co citi. Copak nebylo ocividne ze Tom je na tom stejne? Olivie me velice prekvapila tak doufam ze se v ni nezklamu. Ale Natalie….hergot. na druhou stranu jak by Tomovi pomohla kdyz ani ona nevi kde Bill je. Vubec nedokazu predvidat jak to bude pokracovat a jen doufam ze tahle povidka nehodla mit BE. Jinak se zhroutim.