autor: Becs
Ahoj všichni, chci Vám všem moc poděkovat za komentáře. Jsem za ně neskonale vděčná. Přiznám se, že povídka měla mít trochu jiný konec, ale nakonec to dopadlo takhle. Snad s ním budete spokojení i tak. Chci poděkovat Bitter za brainstorming. Pokaždé mě nakopne, když se mi kolečka zadrhnou. Užijte si poslední díl.
Becs
Byl čtvrtek. Za normálních okolností by se Tom právě převlékal v šatně na jeden z posledních tréninků a žertoval by s kamarády o tom, jestli se mu v klubu podaří sbalit nějakou kočku. Jenže pro Toma už teď nebylo nic normální. Minul Georga, který na něj hleděl s povytaženým obočím a nevyřčenou otázkou na rtech. Tom se na trénink nechystal. Neviděl v tom žádný smysl. Aniž by na kohokoliv promluvil, zamířil rovnou na parkoviště. Bezvládně se svalil na sedadlo řidiče a pár vteřin jen tupě zíral přes sklo svého Audi. Co měl dělat teď? Jet domů absolutně nepřipadalo v úvahu, protože by tam jen dostal hodinové kázání o tom, proč není na tréninku a kam si myslí, že tenhle jeho styl života povede. Na to fakt neměl sílu.
Zařadil rychlost a prostě někam jel. Čas se mu bude zabíjet lépe, když bude v pohybu. Aspoň měl dojem, že něco dělá. A i když neměl žádný konkrétní cíl, pořád to byl pohyb dopředu.
Pořád jako by čekal na nějaké znamení. Čekal, že se stane „něco“. Cokoliv, co mu napoví, jak teď dál žít. Co mu pomůže dostat se z téhle letargie. Jenže to nepřicházelo. Věděl, že by tomu měl jít naproti a vyvinout nějakou snahu, ale nenacházel v sobě sílu se k tomu donutit. Jeho srdce bolelo a bez Billa na ničem nezáleželo. Hodil blinkr doprava a zabočil do další ulice, kterou neznal. Jestli to takhle půjde dál, bude muset brzo někde natankovat, ale ani to mu nedělalo starosti. Bezedný účet jeho otce mu umožňoval cokoliv. Jen ne to, po čem toužil ze všeho nejvíce.
Když už jezdil pár hodin, hlasité škrundání v břiše ho upozornilo, že má vlastně hlad. Zastavil u prvního bistra, které viděl. Byl tak daleko od domova, že ubylo nebezpečí ze setkání s nějakým známým. Jídelna byla omšelá, ale vonělo to tu bezvadně. Jeho žaludek zareagoval pochvalným zakručením.
Posadil se ke stolu úplně vzadu, aby měl soukromí a mohl se tak vyhnout hovoru s kýmkoliv, kdo nebyl personál. Servírka k němu přišla a on jí nadiktoval objednávku, aniž by zvedl oči od jídelního lístku. Nepřítomně hleděl z okna a čekal na svůj burger. Když se ozvalo cinknutí talíře o naleštěný povrch stolu, konečně vzhlédl a dech mu uvízl v hrdle. Stála před ním ta nejkrásnější holka, jakou kdy viděl. Dlouhé světlé vlasy ji spadaly na záda v malých vlnkách a oči měla tak modré, že mu to připomnělo oceán.
„Bude to všechno?“ usmála se na něj a jeho srdce vynechalo úder.
„A-ano, děkuju,“ vykoktal a pokusil se napodobit její úsměv. Po tak dlouhé době ho při tom zabolely koutky.
„Kdybys ještě něco potřeboval, stačí zavolat. Jmenuju se Marrisa,“ mrkla na něj a otočila se. Měla drobnou postavu, ale ne tak vysportovanou jako Oliviie. Zadeček byl zaoblenější a nevkusná uniforma jí seděla způsobem, který napovídal, že si může obléct cokoliv a stejně bude vypadat krásně. Najednou ho při těch myšlenkách píchlo u srdce. Ačkoliv to bylo naprosto absurdní, měl dojem, že tím Billa podvádí, když se takhle dívá na tuhle nádhernou holku.
Jenže to bylo totálně přitažené za vlasy. Bill nikdy doopravdy nebyl jeho. Nebyli pár, a dokonce ho ani neměl rád. Kdo ví, kolikrát ho Bill „podvedl“ za tu dobu, co spolu spali? Od kolika dalších lidí bral peníze? Snažil se tuhle úvahu zasunout někam do pozadí své mysli a pustil se do jídla. Nedokázal si pomoct a čas od času zalétl k dívce pohledem a ona se na něj pokaždé usmála.
Zaplatil jí a nechal štědré dýško, ale k dalšímu kroku se neodvážil. Mohla být jeho jízdenkou z mizérie jménem Bill, ale ne dnes. Ještě je brzo. Možná, že se sem za pár dní vrátí a pozve ji na rande, ale teď ještě ne.
Nasedl zpátky do auta a znovu se vydal na svou cestu nikam. Měl v úmyslu přijet domů co nejpozději. Nejlepší by bylo, kdyby rodiče už spali a on se s nimi nemusel vůbec potkat. Aniž by to vědomě zamýšlel, zamířil na místo, kde už nějakou dobu nebyl. Vyhlídka byla prázdná, stejně jako pokaždé, když tady byl s Billem. Bylo to jejich místo. Byl rád, že ho nikdo nenarušuje.
Vylezl z auta ven, zapálil si cigaretu a kochal se výhledem na město. Tolik lidí, tolik tváří, a přesto ani jedna nepatří tomu, koho chtěl vidět. V tichosti vtahoval šedý kouř a v duchu se loučil. Cítil, že je na čase se posunout dál. Znovu se mu vybavily Marrisiny oči a on se pousmál. Jo, bude to ještě nějakou dobu bolet, ale nakonec to překoná. Přejde ho to. Zamilovaný byl poprvé, ale moc dobře věděl, že se na to neumírá. Konec konců, bylo naivní předpokládat, že vám štěstí může dát jen jedna jediná osoba, a když to nevyjde, jste v háji. Bill si vybral život bez něj. A on si chce vybrat život, ve kterém bude šťastný. Odhodil nedopalek přes okraj útesu a byl připravený vrátit se domů a zpátky ke všemu, co tak dobře zná.
Když vystoupil z auta, potěšilo ho, že v domě nesvítí ani jediné světlo. Dnes tedy bude výslechu ušetřen. Pohrával si s klíčky od auta a zdálo se, že krok má najednou o trochu lehčí. Už se chystal vyjít po schodech, když si všiml jakési postavy, které seděla na trávníku u zdi.
„Bille?“ zašeptal do tmy. „Jsi to ty?“
„Jsem,“ potvrdil chlapec a vstal.
První Tomův instinkt mu radil, aby ho sevřel v náručí, umačkal a už ho nikam nepustil, jenže takhle to mezi nimi nebylo. Pořád si musel připomínat, že Bill to takhle necítí.
„Co tady děláš?“ vydechl Tom. Pořád tak úplně nevěřil tomu, že je tady.
„Přišel jsem za tebou… já jsem musel… nemohl jsem jen tak… potřebuju ti to vysvětlit,“ soukal ze sebe, a když udělal dva kroky směrem k Tomovi, na tvář mu dopadlo světlo z pouliční lampy a Tom si uvědomil, že pláče. Líčka měl celá mokrá a oči opuchlé.
„Stalo se něco? Někdo ti ublížil?“ sondoval rychle a jen při té myšlence se mu v hrudi rozžehnul hněv.
„Ne, jsem v pořádku. Potřebuju s tebou mluvit,“ pokusil se Bill trochu uklidnit.
„Tak pojď dovnitř,“ povzdychl si Tom. Řešit cokoliv tady před domem mu přišlo nepatřičné. A taky nechtěl, aby je šmírovali sousedi.
„Ale co vaši?“ namítl Bill a trochu couvl.
„Ti už dávno spí,“ odbyl ho Tom a vyšel schody. Neohlédl se, jestli ho Bill následuje, a ruka se mu zběsile třásla, když odemykal domovní dveře.
Už ani nedoufal, že někdy bude mít Billa zpátky ve svém pokoji. Tisíckrát si představoval, jak k němu znovu vpadne oknem a všechno se vyřeší jako mávnutím kouzelného proutku. Jenže teď tady stál a vypadal jako ta nejžalostnější hromádka neštěstí. Oblečení měl špinavé a taška, kterou táhl s sebou, jako by vážila nejméně tunu. Shodil ji z ramene a trochu se narovnal.
„Tak co se děje?“ začal znovu Tom. Snažil se udržet si klidný tón a příliš na něj netlačit. Nechtěl ho vyděsit ještě víc, než už očividně byl.
Bill se několikrát nadechl a pokusil se začít mluvit, ale všechno, co se mu dralo skrz hrdlo, byly jen další a další vzlyky. Tom z toho byl úplně v šoku. Vždycky se před ním prezentoval jako silný člověk, který má všechno na háku. Vůbec to neodpovídalo tomu, co měl teď před sebou.
„Do prdele, já to snad neřeknu,“ zaklel Bill a utíral si slzy do dlouhého rukávu.
Aniž by nad tím přemýšlel, Tom vstal a překonal vzdálenost, která je dělila. Popadl Billa za zápěstí a přitáhl si ho do náruče. Nic neříkal, na nic se neptal. Jen čekal, až se Bill zklidní. Po nějaké době vzlyky ustaly a jeho dýchání už bylo pravidelné.
Tom se od něj odtáhl a přelétl po něm očima. „Nechceš si dát sprchu, než si promluvíme?“ navrhnul.
„Chceš říct, že smrdím?“ pousmál se Bill, což bylo dobré znamení.
„Ne, jen by ti to možná pomohlo se dát trochu dohromady,“ usmál se nazpátek, aby mu dodal klid. Kde se v něm tahle empatie, kruci, bere? Dřív měl holky na jednou použití a bylo mu jedno, jestli kvůli němu probrečí celé dny. Jenže tohle byl Bill. Stačilo, aby se trochu pousmál a on okamžitě zapomněl na Marrisu i na celé své předsevzetí, jak ho nechá plavat a bude si žít svůj život.
Když Bill vylezl ze sprchy, měl na sobě jedno z Tomových triček. Dlouhé hubené nohy mu z něj vyčuhovaly, jako by patřily žirafímu mláděti.
„Nevadí? Nechtěl jsem si na sebe brát znovu to špinavé oblečení,“ hlesnul Bill a vypadal tak zranitelně jako ještě nikdy.
„V pohodě,“ polknul Tom a ruce se mu roztřásly. Ke svému zděšení zjistil, že na jeho vzezření reaguje i jižnější část jeho těla. Poposedl na posteli, aby ulevil tlaku ve svých džínách. Bohužel se mu tvrdá látka otřela o špičku a on měl co dělat, aby utlumil zasténání.
Bill mezi tím přešel k psacímu stolu, odsunul židli a posadil se na ni. Objal se rukama, jako by se snažil chránit sám sebe.
„Vrátil jsem se, abych ti to všechno vysvětlit,“ pustil se konečně do obávaného hovoru. „Zachoval jsem se jako totální kretén, když jsem takhle zdrhnul a nic ti neřekl. Já jsem zpanikařil. Moje matka…“ zarazil se, zavrtěl hlavou a pokračoval. „Prostě to vůči tobě nebylo fér.“
„Nemusíš mi nic vysvětlovat. Mluvil jsem s Natalií,“ přiznal Tom.
„Tys mluvil s…? Co ti řekla?“ vykulil Bill oči, div že mu nevypadly z hlavy. Najednou seděl vzpřímeně jako svíčka.
„Řekla mi, na co jsi potřeboval ty peníze. Že to bylo na útěk a ne na drogy,“ pokrčil Tom rameny, jakože o nic nejde a nechává to plavat. „Taky mi řekla, žes mě opravdu nikdy nemiloval. Nevím, proč jsem to potřeboval slyšet i od ní, když ty ses vyjádřil dost jasně,“ dodal rádoby lhostejným tónem, jenže přes knedlík v krku se mu to tak úplně nepovedlo. „Chápu, že jsi ty peníze potřeboval a nevyčítám ti to. Ani ty ostatní, se kterýma jsi spal.“
Billovy oči se už zase plnily slzami, a tak dřív, než se mu sevře hrdlo pláčem, vybreptnul. „Jenže žádní ostatní nejsou.“
„Jak to myslíš?“ nakrčil Tom čelo.
„Já jsem s nikým jiným nespal. Jen s tebou. A před tebou jsem měl jen jednoho kluka. Nejsem taková děvka, za jakou mě všichni máte.“ Úmyslně do toho zahrnul i jeho, protože tak se zkrátka věci měly.
„Já to nechápu. Vždycky jsi vypadal, že musíš rychle vypadnout, protože máš na práci něco lepšího.“
„Musel jsem rychle vypadnout, protože jinak bych se neovládnul a řekl ti pravdu,“ přiznal Bill a kulil do široka otevřené oči, jako by mělo být Tomovi jasné, o čem mluví.
„A pravda je?“ nabádal ho Tom, protože sám se cítil úplně v lese.
„Pravda je, že k tobě taky něco cítím,“ pípnul Bill a zase už byl maličký.
„Cože?“ zeptal se Tom, ale ne proto, že by neslyšel. Potřeboval to zopakovat, protože tomu nemohl uvěřit.
„Zamiloval jsem se do tebe skoro okamžitě,“ vypustil Bill další bombu, při které se Tomovi zatmělo před očima.
„Tak proč to všechno? Proč ses ke mně choval tak…?“ větu nedokončil. Slova mu došla, jak si v hlavě přehrával všechna setkání s Billem. Všechny své zoufalé pokusy o vykřesání nějakého citu. Všechna odmítnutí. Všechny platby.
„Protože pravdou zůstává, že ty jsi bohatý, oblíbený fotbalista a já jsem syn feťačky, o kterém si všichni myslí, že je děvka. Nehodíme se k sobě. Naše světy už nemůžou být víc vzdálené,“ promluvil Bill tiše. Už neplakal. Vypadal smířený se svým osudem. Dřív, než na to stihl Tom nějak reagovat, pokračoval. „Přišel jsem sem, protože jsem ti dlužil vysvětlení. Choval ses ke mně moc hezky a já byl idiot. Oběma se nám bude lépe dýchat, když budeme vědět, na čem jsme.“
„Bille, proč mluvíš, jako by měl být konec? Ty ses nevrátil natrvalo? Přišel jsi sem, jen abys mi tohle řekl? A pak si zase zmizíš?“ vybuchl Tom, protože Billova netečnost a smířenost ho dráždily. „Nemůžeš mi říct, že mě miluješ a pak odejít. Víš, jak mi bylo zle, když jsi odešel poprvé? A to jsem si myslel, že mě máš u prdele. Nenechám tě odejít.“ Vstal, přešel k Billovi a kleknul si před něj. Vzal ho za ruce, jako kdyby ho to mělo udržet, aby neodešel.
„Tome, kruci. A co chceš, abych udělal?“
„Chci, abys tady zůstal. Abys tu zůstal se mnou. Miluješ mě přece,“ zopakoval, jen aby se ujistil, že se přece jen nepřeslechl.
„Jasně, že tě miluju, ale myslíš si, že nás ta láska spasí nebo co? Že budu mít zčistajasna, kde bydlet? Že mě všichni tví kámoši, tví rodiče, přijmou a nebudou se na mě dívat jako na tu feťáckou děvku?“
„Asi by to nebylo jednoduché, ale časem by si zvykli,“ bránil se Tom.
„Ne, nezvykli. Časem by se s tebou přestali bavit a ty bys to pak dával za vinnu mně,“ odseknul Bill a vstal. Nemohl přemýšlet, když mu Tom hnětl zápěstí. Vůbec se mu nechtělo odcházet. Chtěl ho obejmout a nikdy nepustit. Uvěřit všemu tomu, co Tom říká, ale na to byl až velký realista.
„Mám je u prdele. Chci jen tebe,“ pronesl Tom a tvářil se při tom jako tvrdohlavé děcko, kterému odepřeli hračku.
„Nech toho. Teď to tak možná vidíš, ale není to pravda. A i kdyby se stal nějaký zázrak a oni mě přijali, tak jak to bude? Nic tady pro mě není. Nemůžu tady zůstat, protože mě všichni znají jako syna feťačky. Ty si myslíš, že tady dostanu práci? Ještě mi ani není osmnáct. Kdyby mě čapla sociálka, strčí mě někam do děcáku. Anebo k posraným pěstounům, kteří budou na hovno, protože o puberťáky nikdo nestojí.“
„Zaplatím ti byt. Budu tam bydlet s tebou,“ vyhrkl Tom první věc, která ho napadla.
„Tome, no tak. Na to tvůj otec nikdy nepřistoupí,“ zavrtěl hlavou, zatímco přecházel po pokoji sem a tam.
„Nemusí o tom vědět,“ namítl.
„Myslím, že tak velkou částku bys neutajil. A i když představa, že se spolu někde zašíváme, je neuvěřitelně romantická, nakonec by nám z toho akorát hráblo.“
„Nesmířím se s tím, že je tohle loučení. Nedokážu tě nechat odejít, když teď vím to všechno,“ přiznal Tom na pokraji zhroucení. „To prostě nedokážu.“
„Pro mě to taky není zrovna jednoduché,“ povzdechl si Bill a došel až před klečícího Toma. „Ale musím to udělat. Musím odejít. Potřebuju začít nový život. Tady zůstat nemůžu.“
„Tak půjdu s tebou,“ navrhnul Tom se zoufalstvím ve tváři.
Bill si jen povzdechl a pohladil ho po tváři. Tom se do toho doteku opřel a zavřel oči, protože si chtěl vychutnat každý moment.
„Já tě miluju,“ zakňučel nedůstojně Tom, jako by to byl ten nejpádnější argument ze všech, i když v hloubi duše věděl, že Billa nepřemluví.
„Kdybych věděl, že budeš takhle tvrdohlavý, poslal bych ti jen smsku,“ pokusil se Bill o vtip, ale neusmál se.
„A z jakého čísla, když sis svoji simku zlomil?“ řekl Tom a veškerá bojovnost z něj vyprchala.
„Jak to víš? Tys byl…?“
„U tebe doma, jo,“ potvrdil. „Vážně jsem se o tebe bál.“
„Do prdele Tome,“ povzdechl si Bill a klesnul k němu. Stulil se mu do klubíčka na klíně a nosem mu oňufával krk. „Vůbec mi to neulehčuješ.“
„Ani ty mně,“ vrátil mu to.
Na okamžik zavládlo ticho, které prolomil Tom. „Můžu tě o něco poprosit?“
Bill se na něj podezřívavě podíval, ale nakonec kývnul.
„Zůstaň tu se mnou aspoň přes noc. Slibuju, že tě pak nechám jít.“
Černovlásek zalétl pohledem k jeho posteli a zamračil se. Sváděl vnitřní boj sám se sebou. Už teď by bylo těžké od Toma odejít. O kolik těžší to může být, když stráví noc zachumlaný s ním pod jednou přikrývkou? Jenže mu to dlužil. Po všem, co mu provedl, mu to zkrátka dlužil.
„Tak dobře,“ souhlasil nakonec a vstal. Přetáhl si přes hlavu Tomovo tričko a bez okolků skočil do postele. Tom zhlédl dolů na své džíny a propocený nátělník, a pak zpátky na Billa.
„Klidně můžeš jít do sprchy. Slibuju, že tady budu, až se vrátíš,“ zašklebil se na něj černovlásek, když pochopil, o čem přemýšlí.
O několik desítek minut později už leželi čelem k sobě a jen si hleděli do očí. Tom zkoumal každičkou část Billova obličeje, aby si ji mohl vtisknout do paměti. Nakonec dostal, co chtěl. Odpovědi k němu přišly, ale necítil se o moc líp. To, že ho Bill miluje a stejně nebude jeho, bylo frustrující úplně stejně, jako když byl pryč a nic o něm nevěděl.
„Miluju tě,“ zašeptal.
„Já tebe taky,“ oplatil Bill. „Budeš na mě celou noc jen zírat, nebo mi i dáš pusu?“
„Na pusu tě smí přece líbat jen tvůj přítel,“ namítl Tom, ale už se přibližoval.
„Myslím, že u tebe udělám výjimku,“ stihl Bill zašeptat, než se na něj přitiskl.
Hodiny utíkaly na Tomův vkus až moc rychle, a než se nadál, začala obloha za okny růžovět. Ze všech sil se snažil neusnout, aby nepřišel ani o jediný okamžik s Billem, jenže nakonec ho zmohla únava. A když se probudil, našel vedle sebe jen prázdný prostor. Chápal, proč se Bill vytratil tajně. Možná dokonce čekal na moment, kdy usne, aby mohl utéct. Kdyby byl Tom vzhůru, určitě by ho znova přesvědčoval, aby zůstal, a loučení by pak bylo o to těžší.
Posadil se a promnul si oči. Ačkoliv spal jen chvilinku, cítil se naprosto odpočatý. Rozhlédl se po pokoji a ve vzduchu ještě cítil Billovu vůni. Kdyby mohl, nejradši by si ji pochytal a zavřel do lahvičky, aby ji mohl dle potřeby používat. Až takový sentimentální blbec se z něj stal. Pohled mu ulpěl na čtvrtce papíru na jeho nočním stolku. Úhledným rukopisem, který už jednou viděl, tam bylo napsáno devět číslic a pod nimi srdíčko. Tomův žaludek samou radostí udělal několik přemetů. Tohle rozhodně nebyl konec. Tentokrát tu po Billovi něco zůstalo.
KONEC
autor: Becs
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 40
Ooooooooo srdce mi puklo ked som uvidela slovo koniec!!!
Ale zaroven je uplne rozjarene z takehoto konca. Skvele. Nie je to "zili stastne az do smrti" ale je to "miluju sa a snad na seba este natrafia" a toto ja mam rada. Maly listok s cislom a sedieckom. Az mi slzy vyhrkli z tej Tomovej nadeje na stretnutie s Billom. Juj….mi bude luto za touto poviedkou. Inak dozvieme sa aky mal byt povodny koniec poviedky??? Mna by to zaujimalo. Ja by som si predstavovala, ze by spolu utiekli niekam daleko. Nasli si pracu. Byvanie. A boli by stastna dvojica. 🙂
Já si teda taky představovala úplně jiný konec, asi dramatičtější, kde spolu buď utečou někam hodně, hodně daleko a najdou si tam svoje štěstí, a nebo kde se potkají az o spoustu let a zkušeností později… No ale tato druhá varianta stále může nastat, protoze tenhle poslední díl si přímo říká o pokračování!!!!
Taky bych to tak viděla že by to nutně chtělo další řadu. Perfektní povídka těšila jsem se na každou středu.
Konec z nadějí moc pěkná povídka a pokračko by neuškodilo.
Ah jak ja preju Billovi jeho happy end. Holky uvedomte si ze pro nej v tuhle chvili je ta svoboda vse. Tom je tom, ale momentalne by byl olovena koule u jeho nohy. Uteky atd… Jak by mu to asi vydrzelo kdyz byl cely zivot hyckan a rozmazlovan. Neverila bych mu ze to da. Tohle je naprosto dokonale. Oba maji prostor se najit a kdo vi co bude dal. Je to dokonaly konec ❤️
A nedekuj, pockej jak budu ted naopak prudit ja tebe 🤦🏻♀️
[5]: och boze…bude nova poviedka?!?! Tesim sa!!!!!
Super…vazne super. Jeste ze sefka sedi za rohem a nevidi muj rotmazany makeup. Tohle jsem totalne obrecela. I kdyz to vlastne neni uplne spatny konec. Zustava v nem nadeje. A kazda z nas muze snit o tom jak se jejich cesty znovu stretnou. Az prijde ten spravny cas. Ale presto je mi z toho smutno. Bill ma ale pravdu. Napred se sam musi postavit na nohy. Bylo to krasne. Moc jsem si povidku uzila. A pokud bude jednou i treba druha rada….budu nadsena. Dekuji za krasny zazitek.
Tak nakoniec to neskoncilo az tak zle. Skoncilo to nadejou. Hoci… to, v ajim stave sme videli Billa mi prenho moc velku nadej nedava. Skor sa bojim, aby neskoncil ako bezdomovec. A Tom? Neuci sa, nehra… s nim to vyzera podobne. Ze ostane doma z bude musiet makat pre otca. A ak sa tak stane, nadej, ze budu moct byt spolu dosahuje uroven nula. Takze koniec sice dava nadej Tomovi, ale realne tam takmer ziadna nie je, ak skutocne nezacnu so sebou nieco robit. Tak ci tak, dakujem. Je to lepsie, akoby sa uz Bill nemal ukazat nikdy.
Jééé to byla super povídka ❤️!!! Uz jsem tu několikrát zmínila, ze styl psani Becs se mi zamlouvá, ale presto to radeji zopakuji i zde. A dale … Absolutne se mi líbilo, jak i navzdory tomu, ze kluci byli z naprosto odlišných sociálních vrstev, presto mezi nimi na mentální rovině nebyly takove rozdíly 👍. Jinymi slovy chci rict, ze ve vztahu byli dost vyrovnaní, respektive Bill mel mozna prekvapive i malinko navrch, coz byla opravdu prijemna zmena od vsech tech ostatních pribehu, kde ma roli uslapnuteho outsidera. Za me tedy tleskám a rozhodne se připojuji k názoru většiny, ze tenhle volny konec si tutove rika o druhou radu 😍😍😍!!!!!!!!!!!!!!!!