Scar Tissue 18.

Když Bill otevřel oči, utápěl se v teple a temnotě. Po několik otupělých vteřin mrkal do noci kolem sebe, stále omámený, stále si jen napůl vědomý toho, kde to je a jak se tam dostal. Poté si vzpomněl. Jak mohl jen zapomenout, když poprvé po několika dnech to konstantní napětí v jeho podbřišku chybělo a vzduch mu z plic a do plic protékal zcela volně. Nadýchaná přikrývka jej zakrývala od krku až po palce u nohou, vytvářela pod sebou sálající teplo a Bill se cítil lahodně ztěžklý spánkem, všechny jeho končetiny se utápěly v matraci. Po dlouhou, dlouhou chvíli se ani nepohnul, jen tam ležel se zavřenýma očima, a hlavou mu probíhaly myšlenky na to, jak se jej Tom ne tak dávno dotýkal. Tváře mu automaticky zrůžověly, ale ústa se mu zkroutila do malého, tajuplného úsměvu.

Věci byly jiné, a nejen proto, že nyní se ten hlad vytvořený afrodiziaky zdál být uspokojen. Bill se cítil odlišně. Jako by jej ten dotek Tomových rukou na jeho těle udělal nějak skutečnějším. Vždy měl z tohoto druhu intimity takový strach, nejspíš kvůli všem těm neautorizovaným rukám, kterým se během jeho života podařilo přijít do kontaktu s jeho tělem. On toužil po teple, po pocitu sounáležitosti, po tom emocionálním aspektu intimity, ale také potřeboval svůj soukromý prostor, aby se cítil v bezpečí.

Nyní věděl, že žil v bublině. S naolejovaným povrchem průsvitné membrány mezi ním a světem byl schopen oklamat každého včetně sebe. Byl tam, ale ve skutečnosti nebyl. Vždy tam mezi ním a ostatními byl rozestup, bez ohledu na to, jak nekonečně malý. Nyní už ne. Tom tu bublinu prasknul svými něžnými, láskyplnými prsty, a Billa z ní vyloupnul. Už nebylo cesty zpět a Billovi to nevadilo. Dokonce i když věděl, že bude vždy cítit trochu chlad s pocitem další kůže na své kůži bez toho tepla, které mu bublina poskytovala, nevadilo mu to. Protože měl svou Polovičku. Tom jej navždy udrží v teple.

A Bill už jej postrádal. Nikdy ve svém životě takhle nikoho nepostrádal. Byla to touha vycházející přímo z jeho nitra, bolestivá touha toho nejlahodnějšího druhu, a Bill tento nový druh neklidu vítal, byl tak jiný než ten druhý, odporný, který v něm vyvolalo afrodiziakum. Věděl, že to ještě není konec, ale to nejhorší už měl za sebou. Tělo se mu chvělo při sladkých vzpomínkách na Tomovy ruce a ústa na jeho těle, ale když v žaludku opět pocítil známé víření, nevzbuzovalo to paniku nebo odpor, jen sladký úsměv na Billově tváři, který okamžitě s tichým zachichotáním skryl do polštáře.

Kde je Tom? To byla otázka, která se v něm zformovala v následující chvíli. Bill zvedl hlavu a rozhlédl se po tmavém pokoji. Tom nebyl vedle něj v posteli, to bylo zjevné, a tak Billův pohled skočil rovnou k velkému křeslu u okna, obvyklému místu nočního bdění jeho manžela, a mohl na opěrce spatřit Tomovu ruku, která mdle držela zářící cigaretu. Kouř se s krouživými pohyby vznášel vzhůru a ven z okna do nočního letního vzduchu.

Bill se zamračil.

V jeho mysli byl Tom sedící na tom místě propojený s Tomem a jeho nočními můrami, s problémy, které jej trápily a o nichž s Billem nemluvil. Bill si tak moc přál, aby tentokrát, po tom všem, co se mezi nimi stalo, Tom pouze cítil potřebu si zakouřit, a to byl důvod, proč obsadil své obvyklé místo u okna, a ne kvůli traumatickým vzpomínkám na minulost. Byl tam chlapec, tolik Bill věděl, ale tento tajuplný chlapec Billa znepokojoval jen tak dalece, dokud zapříčiňoval Tomovo utrpení.

Nyní jej Bill náhle začínal vidět v jiném světle. Ten chlapec měl na Toma stále vliv. Byl konstantní přítomností v Tomově životě, v Tomových vzpomínkách, držel Toma v noci vzhůru a byl tím, kdo do Tomových nádherných nazlátlých očí vnášel pohled nesmírného smutku. Bill se nikdy nepovažoval za žárlivý typ. Ta emoce se zdála být malicherná a laciná, téměř na hranici s ubohostí – což bylo zjevně pod jeho úroveň. Ale když ucítil píchnutí u srdce, jak v něm poprvé v životě žárlivost zamávala svými křídly, Bill si uvědomil, že člověk se dokázal vyhnout tomu být žárlivý typ jen do chvíle, než dostal k žárlivosti důvod.

Aniž by promrhal další vteřinu, Bill vylezl z postele. Jakmile se jeho bosé nohy zabořily do tlustého indického koberce, uvědomil si, že už na sobě nemá své pyžamové kalhoty a rozhořely se mu tváře, ale prostě si jen utáhl pásek na županu a opatrně se v pološeru vydal směrem k oknu. Tom zaslechl šouravé zvuky a lehce pootočil hlavu, než přes rameno zavolal:

„Liebchen…?“

Bill přistoupil až ke křeslu. Okolí okna se koupalo v měsíční záři, která osvětlovala předměty i Tomovu sedící postavu, takže jej Bill mohl vidět téměř stejně tak dobře jako za denního světla. Tom byl od pasu nahoru nahý, jeho hruď vypadala v tom stříbřitém světle hladká a bledá jako mramor, ale když k němu Tom vzhlédl, Bill okamžitě zapomněl na všechnu tu krásu před sebou. Natáhl ruku a přejel prsty po lesklých cestičkách slz stékajících po tvářích jeho chotě, aniž by vykázal nějaké příznaky překvapení, pouze smutku.

„Zase pláčeš,“ řekl, neschopen skrýt ze svého tónu nesouhlas. Tom zůstával potichu, pouze políbil Billa do dlaně a jeho oči nikdy neopustily chlapcovu tvář. Bill v tu chvíli pocítil podivný klid. Normálně býval rozpačitý a nejistý, ale právě teď tam stál pevný a nepoddajný, neotřesitelný jako válečník, který si byl poprvé ve svém životě vědom své vlastní síly. Stejně jako Bill připadal sám sobě více skutečný po jejich milování, Tom mu připadal také více skutečný, jako by z Billových očí někdo odstranil závoj. Byl do tohoto mladíka zamilovaný. A nyní Bill plně porozuměl, co to opravdu znamená. Byl připravený přijmout zodpovědnost.

Aniž by cokoliv řekl, Bill obešel křeslo a poklesl na plyšový koberec, zkroutil pod sebe své dlouhé, nahé nohy, a své tělo kolem Tomovy nohy. Když si položil hlavu na Tomovo koleno, druhý chlapec okamžitě zabořil prsty do jeho dlouhých vlasů a nepřítomně mu začal masírovat pokožku hlavy tím nejpříjemnějším způsobem. Obklopilo je ticho. Zůstali nehybní, s výjimkou příležitostného pohybu Tomovy ruky, když si zvedl cigaretu k ústům pro další potáhnutí, a pomalého, téměř letargického zvedání a klesání Billových řas, jak pomrkával do okolní temnoty.

Bylo to poprvé, kdy společně sdíleli Tomův žal. Během všech těch nocí, kdy se Bill probudil za Tomovy nepřítomnosti v jejich posteli, ani jednou nepomyslel na to, aby vstal a skutečně za druhým chlapcem zašel. Namísto toho zůstal ležet a sledoval Toma, dokud neodvratně opět neusnul. Buď byl až příliš bojácný, anebo se z toho cítil být vyloučen. Byl to Tomův problém, a dokud by to Bill zanechal nepojmenované, věci by zůstaly zvládnutelné.

Nyní bylo nemožné zůstat od toho dál. Stejně jako bylo nemožné držet tu fasádu. Bill stále mohl slyšet Tomův tichý pláč, nepokoušel se ho skrýt ani se ze slušnosti dát dohromady. Oba věděli, že to bylo skutečné, a konečně to společně vzali na vědomí. Skutečnost, že Tom byl ochoten sdílet svou bolest s Billem takto otevřeně, byla takovým ohromným projevem důvěry a lásky, až se Bill z toho náporu emocí uvnitř něj cítil otupělý.

„Cítíš se lépe?“ Zeptal se Tom po době, která se zdála být věčností.

Bill zpevnil své sevření kolem jeho nohy.

„Ano. Děkuju ti,“ odpověděl a vtiskl polibek na Tomovo koleno.

Tomovy prsty dál projížděly Billovými vlasy a hladily jej, jako by to byl jeho oblíbený pes, a Bill byl zcela ztracen v doteku těch dlaní, které již tak intimně poznaly jeho tělo. Na okamžik zavřel oči a plně se tomu pocitu poddal. Miloval na sobě Tomovy ruce a to spojení mezi tímto a jeho láskou k Tomovi jako k člověku pro něj až nyní bylo zcela smysluplné.

Poté otevřel oči a zeptal se:

„Proč pláčeš?“

Tomova ruka se v jeho vlasech jen na prchavý moment ustálila, než pokračovala v jemném hlazení.

„Pro věci, které jsem ztratil,“ odpověděl po nějaké chvíli ochraptělým, unaveným hlasem.

„Znovu se ti to připomnělo. Tím, co jsme dělali předtím.“ Nebyla to otázka.

Dokonce i jen před týdnem by tento rozhovor Billovi připomínal vkročení do minového pole, kdy máte příšerný strach udělat další krok, který by mohl znamenat konec všeho. Nyní si Bill byl jistý, že zde bylo jen velmi málo věcí, které by měly tu moc věci mezi ním a Tomem ukončit. Chtěl vědět, a tak se zeptal, protože podvědomě cítil, že Tom chtěl být otázán. Jedinou skutečnou otázkou bylo, na které otázky byl Tom ochoten odpovědět.

„Stále ti jej připomínám?“

Slyšel, jak Tom odložil cigaretu na kulatý stolek, a poté se Tom naklonil a omotal se kolem Billa tak kompletně, až Bill nevěděl, kde on končí a kde začíná Tom.

„Ty jsi ty,“ Tomovy rty se pohybovaly proti Billově tváři. „Moc se omlouvám, jestli jsem tě někdy přinutil cítit se jako méněcenný.“

„Nikdy jsi mě nepřinutil se cítit jinak než jen drahocenně, Tome. Hned od prvního okamžiku,“ opravil jej Bill tichým, ale pevným hlasem. Tom k sobě přitiskl jejich tváře a vydechl v provinilém povzdechu.

„Já vím, že je tady spousta věcí, které ti neříkám.“

Bill vyčkával. Vše kolem něj i v něm se ustálilo, jak zaměřil všechnu svou pozornost na to, co se dělo mezi nimi. Nikdy dříve k němu neměl Tom tak blízko. Navazovali spojení způsoby, které pro ně dříve byly nemožné. Skutečně komunikovali a nechodili kolem sebe po špičkách. Bill věděl, že kdyby se nyní zeptal, některé z jeho otázek by určitě byly zodpovězeny.

„Rád bych o něm slyšel,“ řekl. „Neznám ani jeho jméno.“

Trvalo chvíli, než Tom zašeptal:

„Kai.“

Bill hleděl do noci. To jméno mu znělo v mysli a vytvářelo podivnou rezonanci. Tohle jediné jméno neslo tak velkou důležitost, a ve stejnou chvíli neznamenalo pro Billa absolutně nic. Pro Toma však znamenalo hodně.

„Pracoval ve stájích,“ pokračoval Tom, aniž by potřeboval pobídnutí. Jeho hlas byl lehce omámený, váhavý, jako by byl v transu. „Byl menší než ty, ale stejně tak štíhlý… havraní vlasy jako ty tvé, a oči měl jako dva kousky uhlí.“

Bill se pokoušel si toho druhého chlapce představit, toho Kaie ze stájí, který vypadal tak moc jako on, zatímco mu Tom vtiskával malé, hloubavé polibky na tvář. Tom byl všude kolem něj, jeho vůně a teplo Billa obklopovaly jako jemná přikrývka a pro něj tak bylo obtížnější se soustředit.

„Jaký byl?“ Uvažoval Bill nahlas.

„Byl… velmi energický, velmi temperamentní… A drzý.“

„Byl drzý k tobě?“

Cosi velmi podobného zasmání, co však mohlo být stejně tak i vzlyk, opustilo Tomovo hrdlo.

„Ach ano. Neustále.“ Bill měl potíže ta slova vůbec zaslechnout. „Věděl, že může…“

„Byl… byl krásný?“

Tom na chvíli zaváhal, a poté řekl:

„Nebyl tak krásný, jako jsi ty, ale přesto… pro mě byl krásnější než kdokoliv jiný na této planetě.“

„Protože jsi ho miloval,“ nemohl si Bill pomoct a zašeptal, ohromující smutek sevřel Billovo srdce železnou pěstí. Chtělo se mu plakat.

Tomovy řasy se zachvěly proti jeho spánku a Bill si pomyslel, že na své kůži ucítil vlhkost.

„Ano. Ano, byl pro mě vším…“

Bill se v objetí automaticky otočil a políbil koutek Tomova uslzeného oka, objal druhého chlapce, jak nejlépe jen mohl v této zkroucené pozici.

„Je mi to tak líto,“ zašeptal, jeho oči byly také vlhké. „Jsem sobecký. Nemusíme o něm mluvit…“

Tom zabořil tvář do Billových vlasů a zhluboka se nadechl.

„Je samozřejmé, že to chceš vědět…“

„Ne, pokud tě to tak moc bolí…“

„Vždy mě to bude bolet. Vždy,“ zamumlal Tom. Billa pálily oči, jak vydechoval milující, konejšivé polibky na krk svého chotě.

„Já nechci, abys byl celý život raněný,“ hlas se mu zlomil. „Chci, abys byl díky mně šťastný…“

Přišlo to nečekaně, když se Tom náhle odtáhl a pohlédl Billovi přímo do očí, ale syrové emoce v tom pohledu držely Billa tak připíchnutého na místě, že nedokázal odvrátit pohled. Tom se na něj takhle nikdy dříve nepodíval. Bill uvažoval, co udělal, že se na něj Tom díval, jako by jej chtěl sežrat zaživa, ale když druhý chlapec přitiskl rty k těm jeho, Bill přivřel oči a vzdychl do Tomových úst, téměř poslušně, celé tělo mu bzučelo nad správností toho být spojený s tím, koho miloval. Když Tom natáhl ruce, aby Billa zvedl z podlahy, Bill se nechal zdvihnout nejprve na kolena a poté napříč na Tomův klín. V měsíčním světle vypadal Tom étericky, téměř magicky – jako zářící princ z pohádky, který bojoval s draky a byl popálen jejich smrtícím dechem. Bill si představoval sám sebe jako princeznu, která sama měla tu moc uzdravit prince svým polibkem.

„Chci tě vyléčit,“ naléhal bez dechu, špičkami prstů přejížděl po Tomově nahé hrudi přímo nad jeho srdcem. „Neříkej mi, že je to nemožné.“

Způsob, jakým k němu Tom vzhlédl, s očima téměř uctivýma v jejich intenzitě, způsoboval Billovi obtíže s dechem.

„Nikdy jsem nevěděl, že bych mohl znovu tak kompletně někoho milovat,“ řekl Tom a sjel svou silnou dlaní dolů po Billově páteři, téměř majetnicky. „Přivedl jsi mě zpátky ze smrti. Pokud má kdokoliv sílu mě vyléčit, jsi to ty, Bille.“

Ta slova pronikla přímo do Billova srdce, pohladila jej zevnitř a náhle si byl velmi vědom toho, že Tom neměl na sobě žádné tričko, a toho, jak byla jeho kůže horká v místech, kde se jejich těla dotýkala, a začal panikařit. Panikařil, protože zrovna v tom okamžiku se nic nezdálo být méně vhodné, než být vzrušený. Přál si, aby se mohl stulit s Tomem v tom křesle a dýchat uklidňující noční vzduch v soudržném tichu a harmonii, ale už nyní mohl cítit známý oheň probouzející se v jeho podbřišku. Nemilosrdně jej zevnitř olizoval, rozpínal se a on se instinktivně pokoušel odtáhnout, ale Tom si toho samozřejmě všiml a zadržel jej.

„Co se děje? Řekl jsem něco špatně?“

„N-ne, to jen…“ Bill se zakoktal. „Já…“

Byl vděčný za temnotu, když se jeho tváře rozhořely, ale jak Tom něžně sevřel jeho čelist a otočil jej zpátky k sobě, Bill věděl, že jeho manžel jej lehce prokoukne. Zavrtěl se pod Tomovým ohledem a také proto, že byl každou vteřinou tvrdší.

„Omlouvám se…“ zašeptal zahanbeně. „Prostě tomu nedokážu zabránit…“

„Zlato…?“ Tom se zamračil, a poté porozuměl, když se Bill pokoušel oběma rukama zakrýt svůj rozkrok. „Ach, to ještě pořád…?“

Bill se kousal do spodního rtu a přikývl.

„Omlouvám se, Tomi…“ začal, ale Tom mu přiložil ukazováček na rty a utišil jej.

„Není se za co omlouvat. Není to žádná přítěž. Miluju dotýkat se tě více, než bys jen dokázal uvěřit.“

Způsob, jakým to řekl: tak jednoduše, s takovou vážností a přesvědčivostí, Billa okamžitě uklidnil, ačkoliv musel na okamžik odvrátit pohled. Když si jej Tom přitáhl k hrudi, Bill se proti němu uvolnil s hlubokým povzdechem a hlavu si opřel o Tomovo rameno.

„Tak hezky voníš…“ zamumlal dřív, než se dokázal zastavit. Tom spokojeně a pochvalně zabroukal, zatímco udělal rychle proces s rozvazováním pásku Billova županu. Nerozevřel ho, pouze dovnitř vklouzl rukou a hladil Billovu rapidně stoupající a klesající hruď.

„Miluju o tebe pečovat,“ řekl a políbil vrcholek Billovy hlavy. Jeho prsty našly bradavku a promnuly ji dostatečně silně, až se Bill lehce prohnul v zádech. „Je manželskou povinností postarat se o svého chotě. Každým způsobem.“

Velmi lehce pohladil Billův bok a pak jeho ruka sklouzla níž a cestovala dál. Když dosáhl místa, kde křivka Billova zadku přecházela ve stehno, Bill zalapal po dechu. Překvapilo jej, jak byl na tom místě velmi citlivý. Tom nechal svou ruku na místě. Bill se jen sotva odvažoval dýchat. Srdce mu bušilo tak silně, až hrozilo, že mu zlomí žebra.

„Chci se tě dotknout uvnitř,“ pronesl Tom tiše. „Ale hádám, že na to ještě nejsi připravený.“

Billovi projel tělem záchvěv vzrušení při představě Toma, jak do něj vkládá své prsty. Stačilo to, aby to napumpovalo tolik krve do jeho již tak tvrdého mužství, až to hraničilo s bolestí. Starý Bill by byl zděšený, ale tato nová osoba, tento nový Bill, do kterého byl přetvořen Tomovýma láskyplnýma rukama, vítal a oceňoval ten nápad pustit svého milovaného dovnitř. A také to Tomovi řekl, zamumlal to proti horké kůži na jeho krku a doufal, že to jediné, téměř neslyšné ´prosím´, bude stačit a Tom porozumí. V následující chvíli byl zdvižen do vzduchu, okraje jeho županu se rozevřely a zanechávaly jeho tělo nezakryté, ale on se o to nestaral, pouze zabořil tvář hlouběji do křivky Tomova krku, zatímco jej jeho manžel přenášel přes pokoj zpátky do postele.

To, co následovalo, bylo o tolik jednodušší, než si Bill kdy myslel, že by to mohlo být, že by se rozesmál, kdyby jen neměl potíže se samotným dýcháním. Nebyla tam vůbec žádná bolest, nic než jen správný pocit otevření se pro Toma, pro jeho úžasný jazyk a jeho něžné prsty. Jak Billovy oči nevidomě hleděly na baldachýn nad postelí, jeho dlaně svíraly prostěradlo a jeho ústa byla otevřená v permanentním, nehlasném výkřiku rozkoše, jeho mysl pouze pronásledovala tu matoucí myšlenku na to, jak zavřený, tvrdý a zelený pupen růže mohl během dvou dní rozkvést do nádherné rudé květiny, o které sám cítil, že se jí náhle stal.

autor: Chayenne7