Scar Tissue 19.

„Omluvte mne, mohu vás přerušit?“

Bill poodstoupil od postaršího gentlemana, se kterým tančil, a zdvořile se na něj usmál.

„Děkuji,“ řekl, poté přijal Andyho nabídnutou ruku a nechal se svým nejlepším přítelem několika tanečními kroky rychle odvést. Jakmile se ocitli v bezpečné vzdálenosti, Bill se rozhihňal jako malé dítě.

„Ach Andy, byl příšerný! Páchlo mu z úst! Přísahám, že jsem málem omdlel!“

Blonďatý mladík se zazubil a co nejvíce nadmul hruď, zatímco kroužili po parketu mezi desítkami dalších párů.

„Vždy připraven na záchranu, to jsem já, Andreas!“

„Ten nejlepší z přátel!“ Souhlasil Bill a zaklonil hlavu, když Andy provedl výjimečně divokou otočku. Jeho charakteristicky pronikavý a nekontrolovatelný smích za nimi otočilo několik hlav, ale každý jej potají stejně pozoroval, takže na tom vůbec nezáleželo.

„Baví se,“ řekl Georg laskavě. „Nikdy dříve jsem ho takhle neviděl.“

„Možná bychom měli zavést zvyk v pořádání velkých večírků,“ usmál se Tom a napil se ze svého šampaňského. „Kdo by si to byl pomyslel, že můj manžel je lev salonů?“

Stáli společně u zdi, on, Georg a Gustav, tři mladí muži oblečení v bezchybných černých oblecích, všichni tři pohlední a elegantní, avšak obzvláště jeden z nich. Gustav ani Georg si nedokázali vzpomenout, kdy naposledy Toma takhle viděli. Doslova zářil. S jeho přirozeně krásným obličejem, dlouhými, sepnutými zlatými vlasy sahajícími mezi lopatky a téměř knížecí postavou, byl magnetem přitahujícím na sebe všechny obdivné pohledy. Pokud už nepozorovaly Billa, samozřejmě.

Bill byl jednoduše… dechberoucí.

„Věděl jsi, že se chystá…?“ Gustav krátce pohlédl na Toma, než zaměřil svůj pohled zpátky na Tomova chotě. Byli jím snad všichni uhranutí? Muselo to tak být.

Tom samolibě pozvedl obočí.

„Myslíš ten make-up?“

„Ne, ty černé boty. Samozřejmě, že ten make-up, pitomče.“

Tom se usmál, téměř zasněně. Bill se opět rozesmál, bláznivě, rozkošně a divoce, jak je Andy roztočil krkolomnou rychlostí, a Toma až zabolelo srdce pýchou, něhou, láskou a touhou k tomuto úžasnému stvoření, které měl dovoleno nazývat svým manželem.

„Je to jeho tajná záliba, ano…“ zamumlal.

„Už ne tak tajná,“ Georg položil ruku na kamarádovo vycpané rameno a přátelsky stiskl. Tom se zasmál.

„Nemáš ani tušení. Tohle nic není, jen lehký dotek. Měl bys ho vidět, když se nemusí držet zpátky. Všichni tihle nešťastníci by se zadusili vlastními slinami…“

„Už teď se dusí…“ Podotkl Gustav svou obvyklou ironií, očima skenoval místnost. „Kdybych byl vámi, kluci, začínal bych se bát o svůj život. Přísahám, že někteří z nich už zelenají závistí. Podívej se na Frau Heisenbergovou. Bože, takový vtip.“

Georg na něj laskavě pohlédl.

„Neměj jí to za zlé, Wolfie. Není to její vina, že vypadá jako pudl.“

„Jo, ale je to částečně její vina, že tak vypadá její dcera, že ano?“ Poté se přikrčil. „Sakra, blíží se Greta… do prdele…“

Georg konejšivě přiložil dlaň na spodní část zad svého milence. Gustavova žena byla nesnesitelná mrcha, která prostě nedokázala přijmout zjevnou skutečnost, že Gustav o ni nemá ten nejmenší zájem a ani jej neprojeví nikdy v budoucnu, bez ohledu na to, jak neústupně na něm lpěla jako pijavice.

„Gustí!“ Popadla mladíkovu paži a zatahala, okázale přitom ignorovala Georga po jeho boku. Mezi ní a mužem, o kterém věděla, že vládne nad srdcem jejího manžela, nebylo žádné lásky. „Chci tančit! No tak, nestůj tady jen tak! Lidé začnou mít řeči, pokud mě budeš ignorovat!“

Takže Gustav byl efektivně odtažen, což zanechávalo na místě Georga, který za ním hleděl napůl otráveně a napůl toužebně. Tom nebyl Gretiným zásahem nijak rozrušen, měl oči pouze pro svého manžela.

„Stalo se mezi vámi dvěma něco?“ Zeptal se Georg podezřívavě.

Tom pomalu zamrkal.

„Co tím myslíš?“

„Dneska si hraješ na nedostupného, člověče,“ Georg dobrosrdečně protočil oči, v duchu jásal nad kamarádovou nově nalezenou ochotou k hravosti. Už to bylo tak dlouho. Tak zatraceně dlouho. „Bill je jako… já nevím. Nový člověk. A to všechno po tom utrpení, kterým si musel v posledních několika dnech projít. Takže, co se děje?“

Tom si povzdechl. Bylo pro něj obtížné věnovat pozornost čemukoliv jinému kromě Billa. Dokonce i Georg, jeho nejlepší přítel, mu připadal jako vyrušení. Hlavu měl plnou obrazů jejich večerního milování, a poté znovu i z rána, kdy Bill nejenže akceptoval jeho dotek, ale otevřeně o to Toma požádal, ačkoliv velmi plaše a s tváří zabořenou v manželově hrudi. Po Tomově páteři se rozlévalo horko a shromažďovalo se v jeho bedrech při vzpomínce na to, jak Bill sténal a třásl se, když do něj opět vklouzl prsty, jak vzdychal kolem Tomova jazyka ve svých ústech, zatímco Tom nelítostně třel prsty jeho bod. On byl tím, z čeho byly tvořeny vlhké sny, ale jako zázrakem byl Tomovou realitou.

Tom se musel napít svého nápoje, aby si navlhčil nyní vyschlé hrdlo.

„My jsme se… sblížili, okay?“ Odpověděl rozpačitě, jako by nevěděl, jak odhalit dostatek informací, ale ne příliš.

Georg nebyl jeho nejlepší přítel pro nic za nic.

„Ach,“ pozvedl obočí. Poté zopakoval ´Ach!´ jako prohlášení, jak se vedle jeho hlavy rozsvítila malá příslovečná žárovka pochopení.

„Jo…“ Zamumlal Tom, ale koutek úst se mu zkroutil vzhůru a naznačoval, jak moc byl potěšený nedávným pokrokem v jejich vztahu. Georg se vedle něj doslova neklidně ošíval, na čele se mu zformovalo zmatené zamračení.

„Ty jsi skutečně…“

„Ne!“ Přerušil jej Tom rychle. Ani jeden z nich na toho druhého nepohlédl. Zaměřili své pohledy na Billovu tančící, smějící se postavu. „Ne. Jen prostě… věci.“

Po dlouhou chvíli mezi nimi nebyla vyřčena žádná slova, poté Georg řekl:

„To musely být opravdu dobré věci, člověče.“

Tou poznámkou si vysloužil od Toma ránu loktem do boku spolu s pobuřujícím pohledem, ale v následující chvíli se oba prohýbali v záchvatu smíchu, naprosto nevhodného pro gentlemany v jejich postavení.

Bill si tento okamžik vybral pro příchod na scénu, zadýchaný a zčervenalý z fyzické námahy.

„Tomi! Tomi! Co je tady tak legračního?“

Padl do Tomovy náruče proti manželově hrudi, a Tom nemarnil ani vteřinu, okamžitě jej políbil a prsty Billa zbožně hladil po tvářích.

„Je legrační, že se zdá, že jsem se oženil s andělem,“ usmíval se, hluchý a slepý ke komukoliv jinému kromě svého Billa. Nestaral se, jestli Georg vydával dávivé zvuky, nebo jestli Andreas zasténal, jako by trpěl příšernou bolestí, dokonce se ani nestaral, jestli k nim byly namířené pohledy všech lidí v místnosti. Žil pro tuto chvíli a měl v úmyslu užít si ji naplno tak dlouho, jak jen bude trvat. Byl zamilovaný, byl milován nazpět, a pro teď, v tomto bláznivém momentu, to bylo vše, co za něco stálo.

„Tomi, to bylo opravdu… příšerně… úžasně… kýčovité…“ Bill v jeho náruči tál a rozhihňal se. Byl lehce v náladě z té trochy šampaňské, kterou si ukradl z Tomovy sklenice, než jej ten chlípný starý kozel požádal o tanec. Tom neměl v úmyslu mu pro dnešní noc dopřát více, až příliš dobře věděl, jak Bill neměl s alkoholem žádnou výdrž, ani kdyby na tom závisel jeho život. Takže když se Bill natáhl pro jeho poloprázdnou sklenici se šampaňským, Tom ji zvedl do vzduchu mimo jeho dosah, a zamlaskal:

„Pro tebe dnes večer jablečný džus, lásko. Promiň.“

Billovy našpulené rty by dokázaly rozpustit ledovce na pólech, ale ne Tomovo rozhodnutí.

„Jsi zlý…“ Ale poslechl. Ani jeden z nich nechtěl zopakovat výstup, který se stal před dvěma dny. „Pak si se mnou alespoň zatanči příští tanec. Pěkně prosím?“

Tom pohlédl do jeho krásné, odhalené tváře a pocítil z té intenzity emocí lehkou závrať. Neexistovala slova k tomu, aby dokázala popsat, jak nádherně Bill dnešního večera vypadal. Kouřový lem kolem jeho mandlových očí to jen zvýrazňoval, takže o tom nemohlo být žádných pochyb, ale Tom znal to tajemství: Billova oslnivá krása přicházela zevnitř. Vždy byl výjimečný, ale spíše jen pouhou kuklou v porovnání s tím okázalým motýlem, kterým se stal, a jenž poprvé zkoušel svá křídla. Bill byl téměř připraven létat.

„Neměl by sis oddechnout, lásko?“ Zeptal se Tom jen pro jistotu.

Bill zavrtěl hlavou. Oči mu svítily jako dva kousky drahocenného kamene.

„Právě jsem si oddechnul. No tak, Tomi! A roztoč mě opravdu rychle!“

Kdo byl Tom, aby mu řekl ne? Nikdy toho nebyl schopný. Za jiných okolností by to bylo ubohé, jak příliš jej Bill měl omotaného kolem prstu, ale on se o to prostě nestaral. Nechali své přátele za sebou, nevěnovali jim ani jedinou myšlenku, jakmile Tom předal svou sklenici Georgovi, a poté tančili. Tomova dlaň na Billově neuvěřitelně drobném pase, Billova dlaň v jeho dlani, a bylo to, jako by byli jediní dva lidé na světě tančící ve vakuu lásky.

~~~(*)~~~

„Vypadáš, jako bys ucítil něco opravdu páchnoucího,“ řekl Ernst Meyer Jörgovi se svým obvyklým cynismem. Z jejich místa u jednoho ze stolů, které sloužily jako provizorní bar, měli dokonalý výhled na celý sál. Bill s Tomem právě vstoupili na taneční parket a stejně jako všichni ostatní, oba muži je intenzivně pozorovali.

Jörg neodpověděl a Meyerovi to bylo jedno. Bavil se, poměřoval reakce hostů na ten nechutně šťastný pár. Měl by být vzteklý, jako se zjevně zdál být Jörg – ten muž svíral svou sklenici tak pevně, až mu zbělely klouby, rty měl stisknuté do úzké, tvrdé linky – nebo byl alespoň pekelně podrážděný, ale to prostě nebyl jeho styl. Byl obchodník, a jako takový věděl, kdy příležitost přestala být příležitostí. Malý Bill Trümper byl nyní oficiálně mimo dosah a Meyer nikdy nenaháněl kořist, která již byla míle daleko. To by bylo neefektivní.

Naposledy, kdy se Billova a jeho cesta střetly, měl Meyer takový výrazný pocit… bylo obtížné to popsat, ale přísahal by, že měl s Billem stále šanci. Ne ve smyslu, že by se snad Bill někdy rozhodl mít s ním aféru – Bill jej k smrti nenáviděl a příšerně se jej bál, chudáček – stejně tak se Meyer nikdy nebavil představou, že jednou se toto manželství nějakým způsobem vypaří a Bill mu spadne přímo do klína. Ne. Ta šance, kterou cítil, byla ta stejná, kterou mohl cítit lovící predátor, zatímco v plné rychlosti sprintoval za běžící antilopou, která svého pronásledovatele stále ještě nesetřásla. Meyer cítil krev a byla to jen pouhá náhoda, že jeho hlad nakonec nebyl uspokojen. Pouhá náhoda: ve špatný čas na špatném místě. A ne kvůli tomu ubohému štěněti Tomovi Kaulitzovi, který vyklopýtal z koupelny s popelavou tváří a klepající se jako novorozené hříbě, aby Meyera z Billa strhnul. Meyer drtil takové slabochy podpatkem své boty dennodenně. Tom Kaulitz z toho okamžiku nebyl pro Ernsta Meyera žádným soupeřem.

Avšak tenhle Tom Kaulitz, který nyní vedl svého étericky krásného manžela po tanečním parketu, měl v sobě nádech sebejistoty a rozvahy, který Meyera nekonečně mátl. Štěně? Již ne. Byl tam mladý muž, u kterého by si to Meyer dvakrát rozmyslel, než by s ním vyvolal spor. Fyzická síla byla jen jedním elementem, který mohl jednomu z nich pomoci k vítězství. Na čem záleželo více, byla duševní kondice pro tu konfrontaci. Meyer věděl, jednoduše díky pohledu na Toma, že ten chlapec by nyní vytrval, a to stačilo, aby se Meyer stáhnul. Ale kde se ta nově nalezená síla vzala? A co bylo zajímavější, co se to stalo s malým Billym?

Meyer znal Billa ještě dříve, než u něj nastoupila puberta, a ten chlapec měl slovo ´kořist´ napsané na čele. Ve chvíli, kdy se k němu Meyer dostal, byl Bill vytrénovaný akceptovat a tolerovat doteky proti své vůli. Nenáviděl to, a přesto se nikdy neozval, jednoduše proto, že si na to zvykl, a během let sám sebe přesvědčil, že takhle věci prostě byly. Také měl nějaké osobní problémy se svou vlastní výjimečnou krásou, což Meyer s velkou oblibou obracel proti němu. Velká škoda, že když Bill téměř začal věřit, že jen on sám může být viněn za jeho vlastní trápení tím, že nutí ostatní slušné muže šílet chtíčem, Gordon Trümper se rozhodl jej oženit. Meyer přišel o svou oblíbenou hračku.

Ale spatřil to znovu, ne tak dávno, když navštívil Jörga kvůli pracovní večeři. Bill byl ta stejná plachá, bezmocná malá věcička, která se snažila, co mohla, zůstat ve společnosti neviditelná, pro případ, že by snad mohla v ostatních mužích vzbudit nechtěný zájem. Bylo to, jako by se ty měsíce mezi Billovým odjezdem z Berlína a jejich setkáním v Hamburku nikdy nestaly. Bill byl ženatý, už nebyl panic, a byl očividně emocionálně připoután ke svému manželovi – všechny tyto věci by jej měly změnit alespoň natolik, aby už Meyer necítil touhu se jím nadále zabývat. Tak proč to bylo až nyní, zatímco sledoval toho chlapce tančit s jeho manželem, kdy Meyer mohl cítit v Billovi tento druh změny, jako by byl zcela jiný člověk?

„Čemu se to kčertu směješ?“ Slyšel Meyer vedle sebe zavrčet Jörga.

Světlovlasý obchodník jen pobaveně potřásl hlavou.

„Je to ples, Jörgu. Lidé se obvykle baví. Měl bys dělat do samé.“

Jörg si odfrkl a hodil do sebe zbytek svého drinku. Okamžitě si znovu dolil.

„Nevidím žádný důvod k veselosti. Je to fraška.“

„Ach, no,“ Meyer pokrčil rameny. „Tvůj syn a jeho manžel vypadají, jako by prožívali nejlepší chvíle svého života. Všem kolem nich je na zvracení z jejich štěstí. Jako v pohádce… navzdory očekávání, blablabla…“

Meyerovi přišel k smíchu i Jörg. Ten muž očividně cítil ke svému synovi nevysvětlitelnou nenávist, která zacházela až za hranice, zatímco na druhé straně jej Tom nenáviděl nazpět se stejným zápalem. Ten mladík byl ze svého fotříka také natolik vyděšený, až se z něj mohl podělat, nebo alespoň taková byla situace, když je Meyer spolu viděl naposledy. Když viděl Toma nyní, Meyer měl podezření, že poměr sil mezi otcem a synem se poněkud změnil. A také měl podezření, že s tím měl něco společného malý Billy.

Mezitím orchestr začal hrát další píseň, pomalejší než předtím, a páry na tanečním parketu se k sobě přitiskly blíž. Bill se k Tomovi také přitiskl blíž, a jeho blonďatý manžel nemarnil příležitost a políbil jej na ústa. Meyer je sledoval s nově nalezeným zájmem, způsob, jakým se k sobě chovali, způsob, jakým se dotýkali, způsob, jakým ´Bill´ nechal Toma se ho dotýkat… z této intimnosti tam nebylo nic, když je Meyer spolu viděl naposledy. Pouze něco jako nevinné kamarádství, které je nemožné udržet poté, co spolu dva lidé…

Meyer zamrkal. Poté se uchechtl, když se mu v mysli objevila nová myšlenka. Velmi zábavná myšlenka.

„Víš… mám takovou bláznivou teorii,“ otočil se k Jörgovi, který očividně neměl náladu na nějaké teorie.

Meyer mu ji i přesto pověděl.

„Nebylo by to legrační…“ uvažoval, „kdyby tě po celou tu dobu tahali za nos?“

Jörg na něj zíral, tvrdě, ale Meyer byl zvyklý na jeho temné, hrozivé pohledy. Jörg byl opravdový bastard, ale Meyer byl ten druh člověka, který se vyšplhal tam, kde byl, po zádech takových hajzlů. Pokud oni byli zvířata, Meyer byl jejich vůdce.

„Chci říct,“ začal vysvětlovat, „kdybych já byl Tom a chtěl tě opravdu dostat, předstíral bych, že svého manžílka poslušně šukám, zatímco ve skutečnosti bych se ti za zády vysmíval. To by bylo brilantní, nebylo by?“

„O čem to, kurva, blábolíš?…“ Přecedil Jörg skrz zuby, a Meyer si začínal myslet, že možná nebyl ten nejlepší nápad začínat o tom právě teď. Ten muž vypadal doslova na mrtvici, a zatímco Meyer dokázal svá zvířata lehce ovládat, když přišlo na obchod, nebyl až tak nadšený z myšlenky, že by od zuřivého Jörga dostal ránu do obličeje.

Muž k němu přistoupil blíž a Meyer váhavě o krok poodstoupil.

„Hele, Jörgu,“ Meyer se neúspěšně pokoušel se tomu zasmát, „byl to jen vtip, víš… Neměl jsem v úmyslu tě tolik nasrat, člověče…“

„Řekni to znovu,“ zasyčel Jörg. Nebyla to výhružka, byl to spíš příkaz, aby to Meyer rozvinul. „Vysvětli to.“

Meyer zamrkal, poté bezmocně pokrčil rameny.

„Jde jen o to, jak se chovají. Podívej se na ně,“ ukázal směrem ke dvojici na tanečním parketu, která se pohupovala do hudby v pevném, intimním objetí. „Jako by poprvé šukali teprve včera…“

Jörg na ně tvrdě zíral, oči měl přimhouřené do malých štěrbin. Pokud se někdy opravdu Meyerovi podařilo způsobit mu husí kůži, pak to bylo teď. Tohle zvíře se před Meyerovýma očima přeměnilo na vícehlavou chiméru, a světlovlasý muž si až nyní uvědomil, jak byl slepý, když po celou tu dobu neviděl, kým Jörg Kaulitz skutečně byl.

„Ten zkurvysyn!“ Kapky slin odlétly od Jörgových úst, jak ta slova odplivl. „Jestli opravdu…“

Meyerův první instinkt byl položit ruku na mužovo rameno v marném pokusu jej uklidnit, ale Jörg jej okamžitě setřásl a popadl Meyerovo zápěstí v bolestivém sevření. „Nikomu ani slovo, rozumíš?“ Vyštěkl. „Pokud o tom uslyším od kohokoliv jiného, tak jsi skončil.“

Šílený pohled v Jörgových očích by Meyera v tu chvíli přinutil souhlasit s čímkoliv. Chabě přikývl, a poté sledoval, jak se Jörg vyřítil ze sálu, až se k němu otočilo několik překvapených hlav. Meyer si rukou promnul své bolavé zápěstí. Bill a Tom stále tančili, nedbajíce okolního světa, byl to ten nejkrásnější pár, jaký kdy vysoká společnost viděla, omotaní jeden kolem druhého a zamilovaní láskou, která je nepochybně spojovala. Mohlo to tak být? Meyer znovu pomyslel na toho plachého, křehkého chlapce u večeře před pár týdny a pokusil se na něj umístit jiný štítek namísto slova ´kořist´. Co takhle ´nedotčený´?

Široce rozevřel oči, když to dokonale pasovalo.

autor: Chayenne7