Scar Tissue 20.

„Je to nádherné,“ Natálie se naklonila blíž k Billově tváři, aby si prohlédla jeho kouřový make-up. Byli na terase v chladném venkovním vzduchu pozdního letního večera, kde se mísili s ostatními pokuřujícími a popíjejícími lidmi. Bill poslušně zavřel oči, aby mohl ukázat svou práci, a tváře mu zrůžověly z té pozornosti, na kterou ještě nebyl zvyklý. Tom, který jej zezadu objímal, jej v pase láskyplně stisknul.

„´On´ je nádherný,“ zašeptal do Billova ucha dost hlasitě, aby to jejich přátelé slyšeli.

Bill byl nyní červený jako rajče a rozpačitě sklopil pohled. Nakonec se musel otočit a zabořit tvář do Tomovy košile, když už pro něj byl smích ostatních až příliš.

„Nechte ho být,“ slyšel Toma, jak je napomenul, než se nadechl sladké vůně Billových hedvábně jemných vlasů. „Pouze jeho manžel má dovoleno jej škádlit.“

Bill si nemohl pomoct a zazubil se do Tomova ramene, poté vtiskl několik maličkých polibků na horkou, suchou kůži na jeho krku.

„Mizero…“ řekl už snad po sté za ten večer. Bill však nebyl naštvaný. Věděl, že je snadným soupeřem, když přišlo na popichování, ale rozhodl se to po malých krůčcích změnit, stát se ohnivějším, aby stál za ten make-up, který nosil. Přece jen, to byl důvod, proč ho nosil. Tom jeho rozhodnutí hned od začátku podpořil, a nejlepší způsob, jak ukázat svou vděčnost, bylo nosit jej s hrdostí.

„Tomasi Kaulitzi!“

Otočili se k tomu známému hlasu jako jeden.

„O-ou,“ Georg sebou trhnul. „Tatík vypadá připravený explodovat…“

A to Jörg opravdu byl. Snažil se, co mohl, aby to skryl, jak se prodíral směrem k nim mezi hosty na terase, ale odváděl v tom dost špatnou práci. Bill se instinktivně přisunul blíž k Tomovi.

„Co by teď mohl chtít?“ Zeptal se vystrašeným šepotem.

Tom jej políbil na vrcholek hlavy.

„Nemám tušení.“ Poté to znovu promyslel a vzal Billa za ruku. „Může to povědět zítra. Pojď, lásko, vypadneme odsud!“

Bill vykulil oči a zachichotal se.

„Sakra! Bude tak moc nasraný!“

„Pospěšte!“ Andy je netrpělivě odmávl a po celou tu dobu z Jörga nespustil oči. „My vás budeme krýt!“

On, Natálie, Georg a Gustav se k sobě přimkli blíž a vytvořili tak lidskou zeď, která před Jörgem prchající dvojici skryla. Připravovali se na kolizi, ale v tom jako by ho seslalo samo nebe, před Kaulitze staršího přistoupil vysoký, důležitě vypadající muž.

„Jörgu! Jaký úžasný večer!“

„Pane starosto…“ zakoktal Jörg, stále přitom v davu pátral po svém synovi a jeho choti.

„Vím, že není ta správná chvíle na obchodní věci,“ starosta položil paži kolem Jörgových ramen a začal jej odvádět pryč. „Ale jak víte, Rada má v pondělí schůzi a já vás musím požádat…“

Jörg neměl na vybranou a musel s ním odejít, k velké úlevě čtyř mladých lidí.

Mezitím, tak diskrétně, jak jen mohli, Tom s Billem spěchali do domu přes taneční sál, a poté ven chodbou, kde se již naplno rozběhli; jejich kroky a svobodný smích se odrážely od stěn, jak běželi ze schodů a vydali se první odbočkou, která jim přišla do cesty. Byla to dlouhá chodba s řadou výklenků, jejichž okna nabízela výhled do zahrady.

„Tady!“ Tom jim našel perfektní místo k úkrytu.

Stáhl hihňajícího se Billa za sebou do prvního výklenku, a přitiskl jej ke stěně. Oba byli zadýchaní, ale když Tom srazil svá ústa s Billovými, druhý chlapec jeho horečnaté polibky dychtivě přijal a olizoval nazpět Tomův jazyk malými, kočičími pohyby jazyka, které už nyní Tom znal jako způsob Billova líbání. Také věděl, že Bill prostě nedokázal zůstat potichu, bez ohledu na cokoliv. Vydával ze sebe ustavičné pochvalné zvuky, tiché vzdechy a toužebné kňučení a Tom si myslel, že snad přijde o rozum. Srdce mu bušilo do žeber tak hlasitě, až to téměř přehlušilo mdlé zvuky hudby vzdáleně se rozléhající chodbou, a jen sotva dokázal dýchat, když přitiskl svá ústa na sněhobílé hrdlo, které mu nyní Bill nabízel. Bill pro něj byl v tuto chvíli nepopsatelně krásný a Tom měl v úmyslu zvěčnit všechny své city a touhy svým jazykem a rty na krémovou pokožku svého chotě.

„Ach… Tomi…“ vzdychl Bill. „Utekli jsme mu…“

Jeho jemné prsty se zabořily do Tomových nyní uvolněných vlasů, a aniž by doopravdy věděl, co to dělá, masíroval blonďatému chlapci pokožku hlavy tak delikátním způsobem, až se Tomovi podlomila kolena.

„Zlato…“ zasténal přerývaně a sál pokožku na Billově krku. Bill se k němu tiskl, jako by na tom závisel jeho život, a hluboce v hrdle zanaříkal, až to Tomovi připomnělo, jak Bill toho rána přijal jeho pátravé prsty, jak citlivý byl i k tomu nejmenšímu doteku, a v tu chvíli už z toho nemohla být viněna afrodiziaka. Kdepak, to byl čistě jen Bill.

Když Bill obzvláště ničivě zasténal, Tom se natáhl rukou dolů mezi ně a přitiskl dlaň na manželovu probouzející se erekci. Bill zalapal po dechu a prohnul se v zádech. V jiném životě, za jiných okolností, by už Tom Billa měl otočeného zády k sobě a přirážel by do jeho drobného těla k potěšení jich obou. Ale i kdyby toho Tom byl schopen – což očividně nebyl – kvůli Billově panictví by to vůbec nepřicházelo v úvahu. Nijak mu to však nebránilo v tom, aby svého manžela začal třít přes společenské kalhoty a znovu zachytil Billovy pootevřené rty těmi svými.

Způsob, jakým Billova tvář jasně zčervenala, Toma pobavil, a zároveň jej i přiváděl k šílenství, stejně jako Billovo zjevné dilema, jestli má Toma odstrčit, či ne, soudě dle jeho vlajících rukou, které se náhle objevily mezi jejich hrudníky. Tom se zazubil, jak spodní část Billova těla instinktivně přirazila proti Tomově ruce, zatímco horní část se snažila odtáhnout, jako by Billovo tělo bylo bojištěm dvou různých osobností. Tom je miloval obě. Chtěl je obě.

„Tomi… co to dě…?“

„Šššš… jen mě nechej…“

„Tady ne… ach, bože…“

Tom už se potýkal se zipem v přední části Billových kalhot a Bill jeho ruce sledoval širokýma, nevěřícnýma očima a s ústy zformovanými do stejně nevěřícného, tichého ´o´, ale neudělal nic, aby jej zastavil. Zip se samozřejmě zasekl a Tom zaklel a kdo ví, k jakým barbarským metodám by se musel uchýlit, aby se dostal rukama k Billovu tělu, kdyby se náhle v chodbě neobjevila skupinka lidí a nezamířila k jejich konci chodby.

„Do prdele!“ Zasyčel Tom, zatímco Bill ze sebe vydal za jiných příležitostí roztomilé malé vyjeknutí – byla velká škoda, že Tom nebyl v pozici, aby to ocenil – a poté je zatáhl hlouběji do výklenku, do stínů, kde světlo z blikajících plynových lamp na stěnách nedosahovalo. Napůl opilý, smějící se dav kolem nich prošel, zatímco oni dva těžce oddechovali jeden druhému do tváře, poté zmizel z dohledu i doslechu a zamířil nejspíš do parku, kde se nějakou dobu budou vzájemně nahánět a poté dělat to, co páry nevyhnutelně dělávají za takovýchto večerů v úkrytech.

„Panebože, Tomi…“ Zakňoural Bill a pověsil se na druhého mladíka. „To bylo blízko…“

„Ne dost blízko,“ zazubil se Tom a sugestivně sevřel Billův rozkrok, což mu vyneslo další roztomilé vyjeknutí a pobouřenou ránu do ramene.

„Ty jsi tak nemravný…“ zamumlal Bill a Tom se rozesmál, protože mu Billovy rozpaky přišly absolutně roztomilé. Když to Billovi pověděl, chlapec zrudl a odvrátil tvář, aby to skryl, ale Tom se svými rty vydal za ním a zašeptal proti Billovým ústům:

„Miluju to, víš… Miluju na tobě úplně všechno…“

Billova tvář se rozsvítila a odevzdaně se nechal políbit. Po nějaké době se však odtáhl a prsty pohladil Tomovu tvář.

„Tohle je nejšťastnější večer mého života, víš?“ zašeptal. Tom vtiskával drobné polibky na polštářky jeho prstů, přivřel oči a prakticky vrněl. Bill jeho krásnou tvář zbožně pozoroval. Byli u sebe tak blízko, že by dokázal spočítat každou z Tomových nazlátlých řas.

Každý byl posedlý Billovým vzhledem, ale pro Billa byl Tom ten ničivě hezký. Věděl to od chvíle, kdy se poprvé uviděli, ale jak odlišný Tom tenkrát byl, jak odlišná byla jeho krása – byl opotřebovaný a rozedraný, pouhým duchem toho světla, které jej dříve zevnitř ozařovalo. Byla to pouhá vzpomínka, kterou už nikdo neobdělával, nejméně ze všech Tom. Bill chtěl věřit, že on byl tím, kdo vložil záři zpět do Tomových očí, do jeho kůže, úsměv zpátky na jeho rty, jemnost do jeho vlasů, puls zpět do jeho srdce.

„Na tuhle noc nikdy nezapomenu,“ dodal. Tom otevřel oči a Bill se zachvěl z té vášně v nazlátlých očích. „Dal jsi mi tak strašně moc… Já ani nevím, jak…“

„Ššš…“ Tom přejel Billovy rty svými prsty. „Ššš, lásko…“

Bill se usmíval.

„Ne, já chci, abys to věděl. Chci, abys porozuměl.“

„Já tomu rozumím,“ usmál se Tom nazpět hřejivě. „Jsi pro mě vším, Bille. Už bez tebe nedokážu dýchat…“

Bill si nemohl pomoct. Ne, když mu Tom říkal tak nádherné věci. Zamumlal nějakou rozpačitou nadávku a snažil se mrkáním zahnat slzy. Tom se rozesmál a přitiskl rty do koutku Billova oka.

„Ubulenče…“ zašeptal něžně.

„Cítím se tak hloupě…“ zamumlal Bill. Tom k sobě přitiskl jejich čela a pohlédl hluboce do jeho mandlových očí.

„Nikdy se nesmíš cítit hloupě za to, že máš jemné srdce. Nikdy se nestyď mi to ukázat, když jsi díky mě šťastný.“

Políbili se, a bylo to naprosto jiné než polibky, které ve výklenku sdíleli předtím. Nebylo v nich nic dalšího, jen něžnost a potřeba vyjádřit city, které slova vyjádřit nedokázala.

„Tomi…“ vydechl Bill, když se od sebe odtáhli.

„Hmm…?“

„Mám pro tebe překvapení.“

Tomovy pootevřené oči se nyní naplno rozevřely. Bill měl jeho plnou pozornost a nemohl si pomoct a zazubil se, když přikývl.

„Ano. Překvapení. Doufám… Myslím, že se ti to bude líbit.“

Hlas se mu chvěl jak ze vzrušení, tak i z nesmírnosti toho, co se s ním stane, pokud dnešní noc půjde vše dobře.

„A kde je?“ Zeptal se Tom s téměř dětskou zvědavostí.

Bill zrůžověl.

„Nahoře v našem pokoji. Půjdu pro něj a ty…“ měl potíže se vyjádřit, jak byl náhle tolik nervózní. „Ty prostě… tady chvilku počkej, a pak přijď za mnou, ano?“

„Je to něco velkého?“

„Jo,“ Bill se se zadrženým dechem rozesmál. „Dalo by se to tak říct. Musím to… připravit, než ti to budu moct dát.“

Tom se zazubil.

„Nemůžu se dočkat. Určitě to bude úžasné.“

„Jo, no, to uvidíme,“ řekl Bill tajemně a vyklouzl z Tomovy náruče. Tom se natáhl, aby jej naposled chytil za ruku.

„Deset minut?“ zeptal se, a Bill jej nejspíš ještě nikdy neviděl tak hezkého. Byl vším, co si Bill kdy vysnil, a více, daleko více, a on se chystal pustit tohoto báječného muže do svého těla, dovolit mu roznítit jej zevnitř, a Bill prostě věděl, že to bude v pořádku, protože Tom to pro ně udělá dokonalé.

Hrdlo se mu sevřelo tak pevně, že jen sotva dokázal zaskřehotat:

„Deset minut.“

A poté byl pryč.

*

Tom opravdu nevěděl, co sám se sebou dělat. Coural se od okna k oknu s připitomělým úsměvem na tváři, dokud se nerozhodl, že má žízeň a zamířil zpátky do tanečního sálu pro drink. Bylo to lepší, než jen stát a čekat, zatímco dokázal jen sotva ovládnout své vzrušení. Spousta hostů již odešla domů, ale stále jich tam bylo dost, rojících se před vysokými, dvojitými dveřmi, klábosících a smějících se v jejich na zakázku šitých šatech a oblecích. Tom mezi nimi prošel, posílal úsměv za úsměvem na ty, kteří na něj zavolali, a poté vstoupil do sálu. Ačkoliv parket nebyl tak plný jako předtím, orchestr dál neúnavně hrál pro ostřílené lvy salonů, kteří byli zvyklí tančit až do brzkých ranních hodin.

Tom se rozhlédl a spatřil po levé straně Sakiho se stříbrným podnosem v rukách.

„Sklenici šampaňského, pane?“ Nabídl mu majordomus jeden z mnoha drinků stojících hrdě na jeho podnose, když k němu Tom přišel.

„Děkuju ti, Saki.“

Aniž by o tom příliš přemýšlel, Tom vypil polovinu obsahu sklenice, čímž si vysloužil od Sakiho pozdvižené obočí a pobavený záblesk v jeho hnědých očích, ale věrný sám sobě a svému postavení se majordomus zdržel poznámek.

„Co?“ Odfrkl si Tom a musel potlačit malé odříhnutí ze všech těch bublinek, které spolkl.

Saki se napřímil a v obličeji se mu usadil ten nejneproniknutelnější výraz. Byl to profesionální husarský kousek.

„Nic, pane. Dobře se bavte.“

„A to je přesně to, co mám v úmyslu,“ přikyvoval Tom rozjařeně.

„To rád slyším, pane. Ples má absolutní úspěch, pokud to mohu říct.“

„Velmi dobře. Velmi dobře. Bill si ho také nesmírně užil.“

„Pan Bill se již odebral do svých pokojů?“ Saki se lehce zamračil.

„On…“ Začal Tom, ale v tom na něj někdo zavolal a on se otočil směrem k majiteli toho hlasu, jeho pozornost se od Sakiho okamžitě přesměrovala. Byli to Georg a Gustav s Andreasem a jeho snoubenkou Natálií von Fanz v závěsu, kteří si probojovávali cestu skrz masu lidí okupující taneční parket. Tom zamával a setkal se s nimi na půl cesty, popadl Georgovu paži a stiskl ji.

„Hej, člověče, kde jsi byl? Hledali jsme tě!“ Stěžoval si Georg. Očividně byl opilý a musel být už nějakou dobu, soudě dle toho, jak mu vázanka visela volně kolem krku a jeho oblečení ztratilo svou svěží dokonalost. Tom měl tušení, že jeho zmačkaný stav měl něco společného s Gustavem, který postával v jeho blízkosti, chladně střízlivý samozřejmě, připravený druhého muže zachytit, kdyby se rozhodl padnout tváří k zemi.

„Kde je Bill?“ Zeptal se Andreas a pohlédl přes Tomovo rameno v naději, že zachytí záblesk svého přítele. Tom položil ruku Georgovi kolem ramen a zazubil se. Georg se automaticky zazubil nazpět, ačkoliv neměl tušení, proč se zubí, ale v tomto okamžiku by mu pravděpodobně přišlo vtipné cokoliv.

„Bill je…“ Začal Tom, poté ztišil hlas, takže se všichni museli naklonit blíž, aby jeho slova zaslechli. „Bill má pro mě překvapení!“

„Ach!“ Vykřikli Natálie a Georg ve stejný okamžik. Georg, protože byl namol, a Natálie, protože byla dívka a milovala překvapení. Gustav pouze pozvedl obočí, Andreas však pozvedl to své způsobem, který zřetelně naznačoval, že něco ví.

„On ti to pověděl, že?“ Tom mu zapíchl ukazováček doprostřed hrudníku. „Vyklop to!“

Andreas se rozesmál.

„Ani náhodou! Tenhle dárek si musíš rozbalit ty, Kaulitzi! Kromě toho, Bill by mě stáhnul z kůže, kdybych řekl i jen jediné slovo.“

„Alespoň mi řekni, jestli je to dobré,“ naléhal na něj Tom, neobtěžován svou důstojností, zatímco Georg jej napodoboval s přehnaným kňouravým zvukem zpoza jeho ramene.

„Ach, je to ta nejlepší věc ze všech,“ ušklíbal se Andreas. „Být tebou, už bych tady nemarnil ani vteřinu.“

Tom zamrkal, jako by si poprvé uvědomil, že by měl být někde jinde.

„Říkal deset minut.“

„Jsem si jistý, že už to jeeeee,“ zpíval Georg, a poté jej udeřil do zad tak silně, až Tom málem vyplivnul plíce. „Vypadni, kurva, odsud, chlape! Tvoje princezna čeká!…“

Tom jim všem poslal úšklebek.

„Už jsem pryč. Bavte se beze mě!“ Mrknul a spěchal ven ze sálu.

Ostatní jej s chichotáním sledovali.

„Co je to za překvapení, Andy?“ Zeptala se Natálie.

„Jo, co je to za překvapení?“ Vykřikl Georg, až se za nimi otočilo několik hlav. Gustav s ním bez mrknutí oka rutinně jemně zatřásl a vydal ze sebe utišující zvuk.

Andreas si zjevně až nyní uvědomil, jak hlubokou si pod sebou vykopal jámu.

„Lidi, já si opravdu nemyslím…“ začal a pohlédl na Gustava opravdu usilovně, jako by se mu pokoušel dát nějaký signál. Gustav se zamračil.

„Ale no tak!“ Natálie jej šťouchla do ramene. „Nám to můžeš říct! Pokud to není něco perverzního…“

„Bill a perverznosti!“ Georg se zachechtal, a dokonce i koutek Gustavových úst se nad tím zkroutil vzhůru.

Nyní byl Andy ve tváři naprosto rudý.

„No… není to perverzní, ale… jo…“

„Tak je to perverzní, anebo ne?“ Natálie pozvedla obočí. Nebyla to žádná příliš zženštilá dívka. „Nemůžeš nás prostě nechat jen s tímhle. Opijeme tě a přinutíme, abys nám to stejně vyklopil, takže to radši řekni hned teď.“

„Gratuluju vám k vašemu zasnoubení!“ Zachechtal se Georg a mrknul na Andyho. „Jsem si jistý, že budete velmi šťastní.“

„Hagene, vážně…“ Gustav na Natálii omluvně protočil oči. „On neví, co říká…“

„Jsem si jistá, že ví,“ ušklíbla se Natálie, a poté zaměřila svou pozornost zpátky na svého snoubence.

„My čekáme, Andreasi.“

Blonďatý mladík nyní očima zjevně žádal Gustava o pomoc.

„Já… to… nemůžu… říct…“ řekl pomalu, zdůraznil přitom každé slovo.

V tu chvíli Gustav porozuměl, nebo si myslel, že porozuměl. Oči mu skočily z Natálie zpátky na Andrease, a když Andreas přikývl, Gustav zaklel.

„Neříkej mi, že…“

„Já to nemůžu říct,“ zakňučel Andreas zoufale.

„Do prdele!“ Vyprskl Gustav trochu vehementněji, než si situace z Andyho pohledu vyžadovala.

„Andy, o co jde…?“

„Ticho, já to vysvětlím…“

„Musím jít za ním!“ Gustav v panice kroutil hlavou ze strany na stranu a snažil se přijít na to, co by nejlépe měl udělat, poté nenuceně odhodil Georga na Andrease.

„Dohlídni na něj! Já musím najít Toma!“

Než se mohl rozběhnout, Andreas jej popadl za paži a strhl zpátky.

„O co tady, kurva, jde, Gustave? Má Bill potíže?“

Gustav na něj dlouhou chvíli hleděl, pak se k němu naklonil a něco mu zašeptal do ucha. Andreasova ruka spadla ochable k jeho boku a poklesla mu čelist. Gustav vážně přikývl, poté se k nim otočil zády a rozběhl se.

autor: Chayenne7