autor: Valecita
Tom sebral svou kávu a sladce se usmál na dívku za pultem. „Díky,“ řekl jí a otočil se, opatrně, aby nerozlil ani kapku z toho, co bylo po ránu jeho nejcennějším majetkem. Zvedl si hrníček ke rtům, zatímco kráčel směrem k posezení, a vdechoval tu vůni. Tentokrát se rozhodl pro vanilkovou kávu. Z nějakého důvodu si nechtěl dávat nic silného.
Jak se rozhlížel po svém ranním rande, posadil se na stejnou pohovku jako včera. Rande. Tom se sám pro sebe zasmál. Jeho systém definitivně potřeboval kofein, aby sám ze sebe neudělal osla. Bylo by neštěstí, kdyby Bill dorazil a začal s ním mluvit a Tom by prostě říkal věci bez přemýšlení.
Povzdechl si a opřel se, trochu se uvolnil, než si položil hrnek na stehno. Tom po ránu prostě miloval vůně v kavárně. Bylo to přesně to, co potřeboval: směs všech různých druhů kávy a mléka, smetany a cukru. Dokonce i čaje a koření, to vše spolu tančilo v jeho plicích a pro něj to bylo jako nebe. Tom si byl jistý, že by bez své dávky cukru nepřežil ani den.
Jak se utápěl v myšlenkách, nevšiml si, že se Bill posadil vedle něj. Tichý hlas volající jeho jméno byl to, co jej konečně probralo ze zamyšlení. „Ahoj.“
Tom nevěděl, kdy zavřel oči, ale když je otevřel, byl rád, že před ním je právě Bill. Bylo to něco dalšího, co mohl přidat na seznam hezkých věci, které měl po ránu rád. „Čau,“ odpověděl a trochu se napřímil. „Neviděl jsem tě. Promiň.“
„Všiml jsem si. Myslel jsem, že spíš,“ řekl Bill jemně a usmál se. „Jak se cítíš?“
„Ospale, pořád. Ale jsem v pohodě. Ty?“
„Trochu rozbitě.“ Bill se na vteřinu odmlčel. „Ale není to nic, co by nespravil šálek dobré kávy a pěkný rozhovor.“
Právě v tu chvíli se Tom rozhodl, že Billův úsměv byl na pohled něco úžasného. Bílé zuby a plné rty… „Pak se o to tedy postaráme,“ řekl Tom s úsměvem. Byl rád, že se dnes nechoval hloupě, ale sebevědomě.
„Tohle je zábava,“ začal Bill. „Totiž, s někým se seznámit. Je tady tak moc věcí, na které se můžeš zeptat.“
„Něco určitého, co bys chtěl vědět?“
Bill našpulil rty a Tom si byl jistý, že každou chvíli umře, i když v dobrém slova smyslu. „Vlastně ano. Říkal jsi, že jsi z Rakouska.“
Tom přikývl. „Ale narodil jsem se v Lipsku.“
„Proč ses rozhodl přijít sem? Myslím tím Hamburk. Dávalo by smysl, kdyby ses chtěl vrátit do svého rodiště.“
„Jsem na pátrací misi,“ řekl Tom pomalu.
„Ach?“ Bill pozvedl obočí. „Na pátrací misi, jo?“
Tom se zasmál. „Pátrám po svém bratrovi. Víš, mám jednovaječné dvojče, se kterým jsem se nikdy nesetkal.“
„Páni.“
„Jo. Rozdělili nás po narození; mí adoptivní rodiče mě s sebou vzali do Vídně. Nevím, co se stalo s mým bratrem. Hádám, že je pořád tady v Německu a žije s jeho adoptivními rodiči.“ Tom se odmlčel a napil se své chladnoucí kávy. „Moje máma měla za poslední dva roky několik hovorů od různých lidí, kteří prohlašovali, že jsou má skutečná rodina nebo můj bratr, ale nebyli.“ Vzdychl. „A tak jsem se rozhodl přijet sem a najít ho. Nevěděl jsem, kde začít, a tak jsem se sem prostě přestěhoval.“
„A jak už je to dávno?“ Zeptal se Bill. „Myslím tím to, kdy jsi byl adoptovaný.“
„Byl mi teprve měsíc. Teď je mi devatenáct.“
„Vypadáš na to,“ řekl Bill s úsměvem. „Mně je taky devatenáct.“
„Aha,“ řekl Tom.
„Takže ty tady hledáš svého bratra,“ nabádal jej Bill.
„No jo. Nemám tušení, jak vypadá nebo cokoliv. Totiž,“ Tom se zasmál, „vím, že vypadá jako já, samozřejmě. Ale jeho styl, jako třeba jeho vlasy a tak. Jeho oblečení…“
„Jasně. Doufám, že ho najdeš. Vypadáš, jako že to opravdu chceš.“
Tom přikývl. „No jo. Je to moje rodina a taky dvojče, to je něco docela velkého.“
Bill se ušklíbl. „Já nemám žádné sourozence, takže tohle opravdu nevím.“ Pohrával si se svým piercingem v jazyku a usmíval se.
Tom si nemohl pomoct, aby nezíral. Bill byl pastvou pro oči a Tom by jej nejradši celého snědl. Jeho černé vlasy byly rozpuštěné a rovné, jako vždy, ale dnes měl Bill na sobě bílou košili, malou, hnědou koženou vestu a hnědé sako ladící s modrými džínami. Vypadal absolutně fantasticky.
Bill se podíval na hodinky a zalapal po dechu. Zvedl si hrníček ke rtům a dlouze se napil. „Teď už musím jít. Ale co bys řekl na to, kdybychom se sešli později. Kolem šesté? Chci dál poslouchat tvůj příběh,“ řekl se zazubením.
Tom přikývl, na okamžik seděl jako opařený. „Jo, to zní… to zní skvěle. Kde se chceš sejít?“
Bill ladně vstal. „Tady? Můžeme si dát něco k jídlu a popovídat si. Zní to dobře?“
„Skvěle. Takže v šest.“
Bill se zazubil a ukázal přitom své dokonale bílé zuby. „Úžasné. Takže se uvidíme později, Tome.“
A Tom jej sledoval, jak odchází.
„Takže to je jako rande?“ Zeptal se Georg Toma, zatímco u pokladny přepočítával peníze za kytaru, kterou právě prodal. „Dvacet, čtyřicet, šedesát,“ počítal šeptem.
„Nemyslím si, že je to rande, ne. Možná si prostě chce ještě víc jen tak povídat.“ Tom si povzdechl a zavrtěl se na své židli několik metrů od Georga.
„Fíha, s tou kytarou, kterou jsme právě prodali, už máme vyděláno na celý měsíc dopředu,“ řekl Georg s úsměvem a uložil peníze zpátky do pokladny. Pak se posadil na židli vedle Toma. „Tak jak bys to teda nazval?“
Tom pokrčil rameny. „Jen tak si vyjít? Po práci?“
Georg se rozesmál. „Ach člověče, buď jsi opravdu pitomý, anebo v sebezapření. Nevím, co z toho si vybrat.“
Tom na něj vystrčil prostředníček a vzdychl. „Já vážně nevím, co budu říkat. Jsem z toho nervózní.“
„Ty jsi taková zatracená holka, Tome. Bill je chlap, mluvte o… kurva, já nevím. O sportu, o autech a klubech, o televizi… prostě chlapské věci.“
„Pochybuju, že je na sport. Sakra, ani já nejsem na sport. A pochybuju, že ví něco o autech nebo o jiných chlapských věcech. Je pěkně gayovský, to je hned vidět.“
Georg pozvedl obočí. „To neznamená, že je holka.“
„Já vím.“ Tom si znovu povzdechl. „Do prdele, tohle všechno je tak těžké.“
„Nedělej si s tím takové starosti. Je to jen další člověk. Nejspíš je stejně tak nervózní jako ty,“ poukázal Georg.
„Páni, dal jsi mi právě teď dobrou radu? Jsem ohromený, Listingu,“ řekl Tom drze.
„Já ti ten úšklebek z toho obličeje srazím,“ řekl Georg nevážně. Zavrtěl hlavou a rozesmál se.
„Kdy se s ním uvidíš?“
Tom se podíval na hodinky. „V šest. Takže za dvacet minut.“
„V kavárně?“
„Jo. Do prdele s tou nervozitou,“ zasténal Tom. „Nenávidím, že se chovám jako zatracená holka. Co je to se mnou?“
„Tom je zamilovanýýýýý,“ posmíval se Georg a škubnul sebou, když ho druhý mladík praštil do ramene.
„Bastarde.“
„PMS tě nikam nedostane, kámo.“
Tom svého kamaráda znovu praštil a ukázal mu prostředníček.
Už jen dvacet minut zbývalo do jeho rande a on už měl pocit, že mu srdce každým okamžikem exploduje. Motýli v jeho břiše nepřestávali poletovat a na chvíli si myslel, že mu bude špatně. Tom se takhle ohledně nikoho ještě nikdy necítil, a už vůbec u někoho, s kým se právě seznámil. Ale na Billovi bylo něco, co Toma nutilo chtít jej vidět znovu. Definitivně to nebyla láska, to Tom věděl, ale nemohl si pomoct a musel nad tím uvažovat.
Měl pocit, že se něco stane a pouze setkáním s Billem se to dozví.
autor: Valecita
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Tom je z tou nervozitou tak zlatý.
Taky mi Tom připadá s tou nervozitou roztomilý. :-)) Jsem opravdu zvědavá, jak jejich rande dopadne a co si budou povídat. Už aby tady byl další díííííl….
Děkuji za tento díl. 😉
Definitivne to nebola laska – to je tvrde prehlasenie po tom, co ho chcel zjest, xi. Ale nevadi. Paci sa mi neisty Tom a s Georgom je tu tiez sranda. Dakujem za cast.
Takehoto Toma mam velmi rada. Takeho hanbliveho. Trochu machra. 🙂 tretie rande…hm…mohla by padnut aj pusa , ci???
[2]: I já jsem tohohle názoru. Díky za dík už se nemůžu dočkat dalšího.