autor: Valecita
Nezapomenutelné rande
Tom seděl u jednoho z malých stolů uvnitř kavárny a nervózně se rozhlížel. Ruce měl trochu zpocené a žaludek se mu převracel, až mu z toho bylo lehce špatně. Tenhle pocit nenáviděl; cítil se jako holka čekající na svého rytíře v zářivé zbroji.
Tom věděl, že musí zůstat v klidu a všechno bude v pohodě. Bill od něj neuteče a nepřestane chodit do kavárny.
Ten den se oblékl ležérně, měl polodlouhou bílou polokošili, modré džíny – menší, než jak je měl obvykle rád, díky Georgovi – a jeho vlasy byly svázané do culíku. Cítil se tak divně, když na hlavě nic jiného neměl. Obvykle nosil alespoň šátek, ale jelikož zamířil z obchodu rovnou do kavárny, neměl čas se domů pro jeden zastavit.
Shlédl dolů na muffiny na malém tácku, které před několika okamžiky objednal, a doufal, že je má Bill rád. Byly to Tomovy oblíbené: citrónovo-borůvkový, pomerančový, čokoládový, banánový, jablečný a vanilkový. Zatím neobjednal žádnou kávu, protože nevěděl, co má Bill rád. A tak Tom čekal.
Ani ne o dvě minuty později se Bill objevil s dlouhým šátkem kolem krku. Trochu lapal po dechu, jako by utíkal. Tomovi se při té myšlence sevřel žaludek.
„Promiň, že jdu pozdě,“ vydechl Bill, když se posadil ke stolu naproti Tomovi. „Musel jsem si popovídat s mámou jednoho dítěte. Ona nechtěla přestat mluvit!“ Odmotal si šátek z krku a položil si ho do klína.
Tom se zasmál. „To je v pohodě.“ Odmlčel se a nervózně si olízl rty. „Něco jsem už objednal. Myslel jsem, že tím ušetřím čas. Snad to nevadí.“
Bill se podíval na stůl a zazubil se, pak si rukou zakryl ústa. „Samozřejmě, že ne! Miluju muffiny!“
Tom se úlevně široce usmál. „Já taky. Doufám, že ti budou chutnat.“
Bill se zazubil, zvedl citrónovo-borůvkový muffin a zakousl se do něj. Zasténal a Tom si byl jistý, že každou chvíli exploduje. „Mmm.“
„Dobré?“ Zeptal se Tom, hlas měl napjatý.
Bill polkl a olíznul si spodní ret. „Moc.“
„Dáš si kávu?“ Můžu ti ji objednat.“
„Jasně, díky. Ale dal bych si horkou čokoládu. Miluju muffiny s horkou čokoládou,“ řekl Bill se širokým úsměvem. Oči se mu třpytily takovým způsobem, až se Tom chtěl z nějakého důvodu hlasitě rozesmát.
„Nějaká příchuť? Slyšel jsem, že lískový oříšek je opravdu dobrý, ale nikdy jsme to nezkoušel,“ řekl Tom a pohrával si jazykem se svým piercingem.
„To zní dobře,“ odpověděl Bill jemným hlasem.
Tom krátce přikývnul a odešel pro čokoládu.
O pár minut později byl zpátky – se dvěma šálky horké čokolády s oříškovou příchutí – a posadil se, než jeden podal Billovi. „Co sis dal ty?“ Zeptal se Bill a přivoněl si ke svému šálku.
„To samé. Začal jsem být zvědavý,“ odpověděl Tom s úsměvem a svůj vlastní šálek si před sebe položil na stůl. „Jak bylo v práci?“
Bill si povzdechl. Bylo to únavné, ale v pořádku. Jak už jsem říkal, měl jsem řeč s mámou jednoho dítěte. Chtěla, aby její syn chodil i na výuku hry na housle, ale ty hodiny se kryjí s mými hodinami, a tak jsem jí řekl, že to nepůjde, ale samozřejmě, že neposlouchala.“
„Ach, rodiče.“
Bill s úsměvem přikývl. „Rodiče,“ souhlasil. „Takže, přišel jsem sem z nějakého důvodu.“
Tom pozvedl obočí. „Aha, chceš slyšet víc z mého příběhu. Věděl jsem, že se prostě jen nudíš.“
Bill si odfrkl. „Ne, jen toho chci o tobě vědět víc.“ Zazubil se. „Tak povídej, Tome.“
„Co mám povídat?“ Škádlil jej Tom a překvapoval tím sám sebe. Občas si opravdu myslel, že je bipolární. V jedné vteřině byl stydlivý a v té další byl samý hravý úsměv.
„Všechno.“ Bill se napil své čokolády. „Hmm, tohle je dobré.“
Tom se ušklíbl. „Říkal jsem ti to.“
„Říkal,“ souhlasil Bill s přikývnutím. „Takže, znáš alespoň příjmení svého bratra?“
Tom zavrtěl hlavou. „Ne. Nevím o něm vůbec nic, opravdu. Jen prostě doufám, že je tady. Hádám, že pokud ho brzy nenajdu, tak se prostě přestěhuju do dalšího města a budu dál hledat. Německo nemůže být až tak velké.“
„No, tak hodně štěstí,“ řekl Bill a mrkl, poté se znovu napil ze svého hrníčku. „A co tvoje rodina? Řekli ti, že jsi byl adoptovaný? Nebo jsi jen našel nějaké papíry?“
„Moje máma mi to řekla, když mi bylo patnáct. Předvedl jsem ten největší záchvat vzteku ze všech. Nemohl jsem uvěřit, že mi máma celé ty roky lhala. Ale po nějaké době jsem to pochopil; nebyl jsem připravený znát pravdu. A tak, o pár měsíců později, jsem se rozhodl, že své dvojče musím najít. Ať už to bude stát cokoliv.“
Bill přikývl. „A jaký je celý ten příběh za tím? Proč jste byli rozděleni?“
„No, moje biologická máma nás měla, když byla opravdu mladá. Bylo jí osmnáct, myslím, a nebyla připravená mít rodinu. A tak se nás vzdala.“ Tom si olízl rty a napil se své čokolády, poté vzdychl. „O pár měsíců později moje adoptivní máma měla telefon od mé biologické matky, která mě chtěla zpátky, že prý udělala chybu. Už získala zpátky i mého bratra, takže by bylo spravedlivé, aby dostala i mě. Ale moje máma mě nevrátila. Proto se mí rodiče rozhodli přestěhovat do Rakouska, aby jim mě nikdo nevzal.“
„Páni, to je… páni.“
Tom pokrčil rameny. „Máma mi řekla pravdu, když mi bylo sedmnáct. Totiž, celou pravdu.“
Bill potřásl hlavou. „Nedokážu si představit, jak ses musel cítit, když ses to dozvěděl. Myslím, že já bych utekl nebo něco takového. Zní to tak… já nevím.“
„Nikoho z toho neviním, opravdu. Dříve jsem v sobě měl takový vzteklý pocit, který mě zevnitř užíral. Házel jsem vinu na své adoptivní rodiče i na svou mámu, že otěhotněla a nebyla schopná zatnout zuby a být zodpovědná. Ale teď…“ Tom se odmlčel. „Teď všechno, co opravdu chci, je najít svého bratra. Není to jeho vina, že se tohle všechno stalo, a ani moje ne. Ale já nevím.“
„Bylo to pro tebe těžké? Žít tady sám a tak?“ Zeptal se Bill a opřel si bradu o ruce, upřeně poslouchal.
„Nejdřív jo. Musel jsem si najít bydlení a práci. Byla dobrá věc, že jsem potkal Georga. Byl jsem v parku a hrál na kytaru. Před sebou jsem měl otevřené pouzdro a doufal jsem, že dostanu nějaké drobné, abych mě na oběd, a prošel kolem Georg. Začali jsme si povídat a on mi nabídl práci v jeho vlastních hudebninách. A jelikož toho vím o nástrojích docela dost, tak jsem souhlasil. S jeho pomocí jsem si našel byt a teď jsem relativně stabilní. Dokud se nebudu muset přestěhovat, až to budu potřebovat, samozřejmě.“
„Tenhle Georg zní jako skvělý chlapík.“ Bill popadl muffin, do kterého se před nějakou dobou zakousl.
„To opravdu je. Jsem vděčný za všechno, co pro mě udělal. Bude mi chybět, pokud budu muset odejít.“ Tom se zazubil. „I když je to nešika.“
Bill se tiše rozesmál a potřásl hlavou.
„Tak a co ty? Jediná věc, kterou o tobě vím, je ta, že učíš zpěv a že se jmenuješ Bill.“
„Jo, no. Jmenuju se Bill Kaulitz. Bohužel, já nejsem až tak zajímavý. Většinu času trávím v akademii, kde se snažím naučit malé děti zpívat. Totiž, já tu práci miluju, ale občas jsou tady dny, kdy prostě chci se vším skončit a odejít žít do hor nebo něco takového.“
Tom se uchechtl. „Jo, vím, co tím myslíš.“ Zvedl jablečný muffin a zakousl se do něj.
„Mám jen mámu. Vychovala mě úplně sama, ale před pár lety se vdala za jednoho muže, Gordona. Je to muzikant. Docela milý a je s ním zábava.“ Bill se napil ze svého hrníčku. „Práci jsem našel díky tomu, že jsem měl štěstí. Gordon pracuje v akademii a má na starosti získávání zaměstnanců. Takže samozřejmě, když viděl, že umím zpívat, tak mě zaměstnal.“
Tom si olízl rty a odkašlal si. „Máš štěstí.“ Usmál se.
„Mám štěstí, opravdu,“ řekl Bill s širokým úsměvem.
„Hej, Tome!“ ozval se hluboký hlas zpoza dredatého mladíka.
Tom se otočil, okamžitě ten hlas poznal. Byl to Georg. „Nazdar, chlape, co tady děláš?“
Georg přikráčel blíž ke stolu. „Jen si jdu pro kávu.“ Podíval se na Billa. „Ahoj, já jsem Georg.“ Nabídl Billovi ruku a ten s ní nadšeně potřásl.
„Bill.“
Georg se usmál a stáhl svou ruku zpět. „Teď si jdu pro tu kávu.“ Odkašlal si a prohlížel si černovlasého mladíka. „Omluvte mě,“ pronesl, než odešel.
Jakmile byl Georg pryč, Bill promluvil. „Takže to byl Georg, jo.“
Tom se rozpačitě pousmál. „Jo.“
„Vypadá mile.“
„Jen když se nechová jako blbec,“ pronesl Tom a zasmál se.
„Ach, co jsi to za kamaráda?!“ Odvětil Bill hravě a kousl se do spodního rtu. „Nemůžu uvěřit, že tě ještě nevyhodil!“
„Jo, no. Prostě je se mnou zábava a tak. A kdyby mě vyhodil, cítil by se tááák provinile. Totiž, opustil by svého kamaráda, bez domova, bez jídla, bez přátel, bez ničeho!“
Bill se ušklíbal a vrtěl přitom hlavou. „Zrovna jsi mi řekl, že máš byt a jídlo a to všechno!“
„Lhal jsem, promiň,“ vtipkoval Tom, ale vůbec toho nelitoval.
Po několika minutách klábosení se Georg vrátil a poplácal Toma po zádech. „Uvidíme se zítra?“
„Jo, bohužel!“ Zasmál se Tom.
„Proč se taky k nám neposadíš, když už máš svou kávu?“ Nabídl Bill, jeho hlas byl sladký a lákavý.
„Ach, to bych nemohl-„
Tom povytáhl židli vedle sebe. „No tak, Listingu. Chceš to.“
Georg se usmál a posadil se, kávu si položil na stůl před sebe. „Máš mě. Přemýšlel jsem, že se k vám přidám od chvíle, kdy jsem vešel dovnitř a uviděl vás,“ řekl a protočil oči.
„Aww, já věděl, že mě miluješ!“ Zavtipkoval Tom.
„Ugh, drž hubu!“ Zasténal Georg a sundal víčko ze svého kelímku, aby kávu nechal trochu vychladnout. „Ty jsi ten, kdo je do mě zakoukaný od chvíle, kdy mě potkal.“
Tom se rozesmál. „To si jen přeješ, vole. To si jen přeješ.“
Bill se ušklíbl. „Ach, ale no tak, Tome. Raníš kamarádovy city.“
„Je to chlap, dokáže přijmout odmítnutí,“ řekl Tom lstivě.
„Spálil bych ti ruce, kdybys je nepotřeboval k práci, ty blbče,“ řekl Georg hlubokým hlasem, a vysloužil si tak smích od obou mladíků před sebou. Zamračil se.
„To bylo dobrý,“ rozesmál se Tom. „Spálení tvých rukou by nezpůsobilo žádný rozdíl. Pořád bys v hraní na basovku stál za hovno.“
Oba mladíci se znovu rozesmáli a Georg přimhouřil oči. Na vteřinu zíral na Toma a poté na Billa. Střídavě na ně oba hleděl a zalapal po dechu.
„Co?“ Zeptal se Tom.
„Ehm, víš, jak hledáš to své dvojče?“ Zeptal se Georg pomalu.
Tom se zmateně zamračil. „Jo, proč?“
Georg pohlédl na Billa. „Myslím, že jsi ho našel.“
autor: Valecita
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Že to zjistí Georg to by mě nenapadlo netrpělivě budu čekat na nový díl.
Ja odpadnem!! Ten Georg je super.
Tak teď budu netrpělivě čekat jak na to zareagují kluci. Ten Georg je fakt super,že to řekne tak otevřeně.Díky za další díl.
Jsem překvapená, že to trklo zrovna Georga, ale na druhou stranu je to dobře. Teď jsem moooc zvědavá, co na to Bill a Tom.
Děkuji za dnešní díl.
Je pochopitelne, ze si to vsimol prave Georg. Clovek bezne sam seba nevidi, ako vyzera a ako sa tvari. Takze podobnost si skor vsimne niekto iny. Ale som fakt zvedava, akym smerom sa bude tato poviedka uberat. Dakujem za preklad.