Bill se probudil velmi brzy, když ho kontroloval Conor. Byl profesionál. Všechno zvládal tak potichu, že kdyby Bill nebyl příliš citlivý na hluk, vůbec by se neprobudil.
„Byl jsi na tom zle, Bille. Nejsem tvůj rodič, ale vídám to v práci dnes a denně. Musíš si dávat větší pozor. Ještě alespoň týden zůstaň tady, jsi příliš slabý na to, abys někam odešel. Tomovi jsem nechal vzkaz v mobilu, aby věděl, co a jak. A Bille, nechci do toho rýt, ale netušil jsem, že ses odstěhoval.“ Conor jen naznačil zmatenost, ale dál se v tom nevrtal. Byl o deset let starší než bratři, a tak se cítil spíše jako jejich starší bratr, a také o ně dlouho pečoval. Byli dobrými přáteli, proto ho překvapilo, že o Billově stěhování nic neví.
„Spíš?“ zeptal se Bill jemně svého bratra, když otevřel oči. Tom se okamžitě otočil jeho směrem. Uvědomil si, že už nedrží jeho dlaň v té své. Bill už navíc nebyl napojen na přístroje a kapačka už byla také pryč. Vypadal o trochu lépe. Vrátila se mu barva, ale stále ležel vedle něho. Teď už byl ale oblečen v triku a boxerkách, které z něho včera jeho bratr s pomocí doktora svlékl.
„Nech mě ti to říct. Na počátku našeho příběhu, to všechno vypadalo tak slibně. Budoucnost byla jasná, zřetelná a tak krásná, a pak se to všechno náhle otočilo. Stejně dobře jako já víš, že mám pravdu. Vyhráváš, jsi silnější než já, umíš to, stačí jediný tvůj pohled a já ti zase propadnu. Znovu začnu doufat v nový začátek. Vždycky jsem zbaštil ta slova omluvy. Tvoje polibky byly tak něžné, když jsi chtěl. Je zlé, že mě to dělalo šťastným? Že mi to chybí? Chci pořád být s tebou, ale být ti na blízku mě zabíjí. Vlastně miluju a nenávidím zároveň, když mi říkáš, že mě nemiluješ, protože já vím, že lžeš. Je na čase si to přiznat. Miluju tě. Chci tě. Nedokážu bez tebe žít. Život bez tebe je jenom přežívání. Tak moc mi chybíš. A tak jsem včera chtěla začít večer s někým, kdo vypadal jako ty kdysi. Zapomenout. Alespoň na malou chvíli.“ Billovi se zlomil hlas.
„Billy já -“ Tom se snažil něco říct, ale byl znovu přerušen.
„Doufám, že nebrečíš.“ Pronesl Tom polohlasem a vytrhl tak Billa z přemýšlení. Zvedl hlavu z jeho hrudi a podíval se mu do tváře i přes vědomí, že z jeho očí nic nevyčte. Zakroutil hlavou, malá nevyřčená chabá lež. Tom mu to nevěřil, ale nechal to být. Nevyptával se. Jemně začal Billa hladit po vlasech. Ty doteky Billa uklidňovaly, ale zároveň ho přiváděly k šílenství. Vztah s Tomem, po kterém toužil, ale zároveň kvůli tomu pohrdal sám sebou. Vztah, který pro něj na jednu stranu znamenal lásku, ale na druhou stranu nekončící bolest.
„Děkuji,“ zašeptaná odpověď, to jediné, na co se Bill zmohl, nedávaje prostor na další řeči, protože jeho rty se letmo otřely o ty, které ho utěšovaly. Do polibku, který následoval, dal všechny své pocity, beznaděj, smutek, stesk, žádostivost, lásku. Všechno, co prožíval, co se teď jako vždy před tím mísilo s tím, co cítil ke svému dvojčeti. Možná si jen příliš zvykl na to, že byl jeho bratr jen jeho. Líbali se dlouho. Tom poprvé po dlouhé době neucukl. Dal příležitost svým emocím a nechal je vyplout na povrch. Teď byli oba tam, kde chtěli, ať už vědomě či nevědomě, být. V náruči toho druhého. V tuto chvíli jim bylo jedno, jestli je to na věky, nebo jen pro tuto chvíli.
„Mrzí mě to, moc se za všechno omlouvám.“ Tom se snažil po polibku popadnout dech a něco říct. Ale moc mu to nešlo. Jen si k sobě znovu přitáhl svého bratra a líbal ho. Vypadalo to jako nekonečno. Po několika nekonečných minutách se konečně podařilo Tomovi promluvit. „Mohl bych ti například dojet pro nějaké věci. Nebo pokud se tu necítíš dobře, mohl bych odjet k tobě a starat se o tebe ve tvém prostředí, aby ses cítil lépe. Rozhodni se a dej mi vědět. Nechci, aby sis dál takhle ubližoval. Byl jsem hlupák, když jsem to neviděl.“ Tom měl v očích slzy. Už svého bratra nechtěl nikdy pustit.
autor: Nici
KONEC
Škoda, že ten první krok neudělal Tom. Takhle mi to připadá, že nebýt Billovi iniciativy, všechno by zůstalo při starém…
Už čtyři dny dumám nad tím, co napsat za komentář a stejně jsem na to pořád nepřišla 😀 Celá povídka se mi opravdu líbila, mám ráda povídky zasazené do aktuální přítomnosti reálných životů kluků a příběh byl od začátku vymyšlený opravdu dobře. Ale tenhle poslední díl byl prostě najednou nějaký moc hrrr a to mi dojem z celé povídky zkazilo. Doufala jsem, že to bude Tom, kdo si nakonec uvědomí svou chybu a bude Billa prosit o odpuštění a omluví se, a ne, že se ho ještě Bill bude doprošovat…
Jsem ráda, že jsou nakonec spolu, ale prostě to na mě bylo nějaké moc rychlé…
Povídka byla moc pěkně napsaná.
Tohle byla hodne emotivní povídka, jeste ke vsemu za me krasne napsaná. Nad některými slovními obraty a osobitými vyjádřeními situací, či jen konstatování duševních rozpoložení postav, se mi az tajil dech. Tak reálné, ciste, temer az syrové svou podstatou, presto vsak totalne plne citu, účelně zacílené, avšak bez zbytečného omílani jedne veci stale dokola po vzoru “jak říkat stale totez, jen jinymi způsoby”… A co vic, strasne me nutí premyslet nad tim, jak to vsechno mezi kluky doopravdy bylo/je/bude ve skutecnosti. Je smutne, ze se to nikdy nedozvíme. Vlastne i tady, ve virtuální realitě Tveho příběhu, by me vic, nez kdy jindy, strasne zajimalo pokračování, protoze z tohohle náhlého Tomova zvratu jeste zdaleka nemam pocit, ze by mel Bill vyhráno… I kdyz je mozne, ze naslednym opisem by se soucasne kouzlo vytratilo. Tezko rict. Kazdopadne ja si tedy s dovolením domyslim svuj vlastni happy ending 😉. Rada bych si od Tebe precetla jeste neco dalsiho! Skoda, ze nic jineho tu neni ☹️.
PS: Ten pseudo spor s Becs a Bitter o plagiátorství mi prisel vazne ujety. Jako sorry, nechci se nikoho dotknout, ale berte muj nazor jako nezaujatého cloveka – bylo to přemrštěné 👎🏼. Ja cetla vsechny inkriminovaného povídky a vazne sem nenabyla sebemensiho dojmu o tom, ze by kdokoliv vykradal povídku jinému. Za me tedy bezpředmětná rozepře.