autor: Valecita
Tom zasténal a převalil se, přikrývku měl zchumlanou u kotníků. Vzduch byl čerstvý a světlo přicházející oknem jej neobtěžovalo tolik jako dříve. Viděl věci jinak a všechno bylo zářivější, hezčí.
Dvojčata strávila zbytek odpoledne se Simone. Jakmile se všichni uklidnili, mluvili o Tomovi. Co dělal, co má rád, co rád nemá. O všem. Tom se někdy během toho rozhovoru uvolnil a byl to pocit, jako by měl rodinu, nebo spíše, jako by ji získal zpět. Samozřejmě, Tomovi adoptivní rodiče k němu vždycky byli úžasní, ale nyní měl to, co vždy hledal. Svou vlastní krev a geny, místo, odkud skutečně pocházel. A Tom vždycky věděl, že člověk nemůže mít budoucnost bez toho, aby věděl, odkud pochází, kým opravdu je. Byl tam důvod, proč miloval určité věci a jiné zase nenáviděl, a nyní ho znal a dávalo to perfektní smysl.
Dvojčata odjela, když slunce začalo zapadat a oba se vrátili do svých domovů.
A nyní Tom ležel ve své posteli, napůl při vědomí a s úsměvem. Tohle bylo poprvé, kdy se cítil takhle šťastný. Takhle spokojený a kompletní. Našel svou druhou polovinu a věci šly lépe, než čekal.
No, možná ne tak úplně, ale bylo to blízko. Stále k Billovi něco cítil a Tom byl zmatený, jestli by měl něco říct, anebo mlčet, ale hádal, že to ukáže čas.
Tom znovu zasténal, když zaslechl vyzvánění svého telefonu, a neochotně ho zvedl. Zíral na displej a zabručel. Co mohl Georg chtít?
„Moc brzo,“ pozdravil Tom do telefonu. „Na tohle.“
„Už je dávno po poledni,“ řekl Georg. „A tobě taky ahoj. Jen jsem chtěl vědět, jak to šlo s Billem.“
„Tom je v tuto chvíli nedostupný. Prosím, zavolejte později,“ zamumlal Tom.
„Vtipné,“ řekl Georg a Tom si lehce dokázal představit, jak u toho protočil oči. „Já se zasraně nudím, vole. Pojďme něco podniknout a můžeš mi říct všechno o včerejšku.“
„Jsi osina v zadku, Listingu,“ zasténal Tom a posadil se, jednou rukou si promnul oči. „Fajn, tak přijď. Budu připravený za hodinu.“
„Jak zatracená holka, budu tam za třicet minut. Dýl ti to trvat nemůže. S make-upem si nedělej starosti, ty jsi vždycky krásný,“ škádlil ho Georg.
„Tohle říkáš i Dianě? Jak to s tebou dokáže vydržet? Po všech těch letech!“ Tom se ospale zasmál a pohnul se, posadil se na stranu postele a nohy mu visely přes okraj.“
„Patnáct minut,“ řekl Georg pomalu.
„Myslel jsem, že za třicet! Musím se osprchovat,“ odpověděl Tom.
„To máš za to, že jsi kretén. Čau,“ řekl Georg a zavěsil.
„Zkurvený život,“ zamumlal Tom a vstal. Prokřupal si záda a krk a vzdychl.
Byl připravený na sprchu.
***
Tom si svazoval dredy na vrcholu hlavy, když se ozval zvonek. Měl na sobě volné modré džíny, ze kterých mu vykukovaly boxerky, nic jiného, a tak doufal, že se Georg alespoň bude cítit nepohodlně, když jej přinutil se sprchou pospíchat.
„Ach, kurva,“ zasténal Georg, když Tom otevřel dveře. „Obleč si na sebe něco.“
Tom se široce usmíval. „Ne, je to tvoje vina. Zrovna jsem vylezl ze sprchy. Mám pořád ještě mokré dredy,“ řekl a zatřásl s nimi Georgovým směrem.
„Sakra! Tady se člověk snaží být ohleduplnou lidskou bytostí a ty mě celého namočíš!“
Tom se hlasitě rozesmál. „Ty mě máš rád!“
Georg si odfrkl a vydal se do bytu.
„Takže… co se stalo?“ Zeptal se, když se posadil na Tomův gauč v obýváku.
Tom zavřel dveře, vydal se za Georgem a posadil se vedle něj. „No,“ začal. „Když jsi odešel z kavárny, šel jsem k němu a hodně jsme si povídali. Nakonec jsme oba usnuli na jeho posteli.“
Georg pozvedl obočí. „Obscénní.“
Tom protočil oči. „Včera jsme byli za jeho – naší mámou. Bylo to… hádám, že to bylo dost emocionální. Bylo to těžké, vážně.“
Georg přikývl, jeho nálada se změnila. „To se vsadím.“
„Ale byla milá. Ona je milá. A řekla nám pravdu o tom, jak se to všechno stalo.“
Jsi v pořádku?“ Zeptal se Georg.
Tom si olízl rty a pomalu přikývl. „Jo, jen… je toho nějak příliš moc.“
„No, ale tohle jsi přece chtěl. Že? Najít svého bratra a tak.“
„Jo, ale nikdy jsem nepřemýšlel nad mámou.“ Tom potřásl hlavou. „To je jedno, vypořádám se s tím. Ale jsem šťastný. Našel jsem své dvojče. Což mi připomíná, že jsem ti za to ještě nepoděkoval. Byl jsi to ty, kdo si uvědomil, že je Bill můj bratr. Takže…“ Odmlčel se a olízl si rty. „Díky, chlape.“
Georg se pousmál. „Žádný problém, kámo. Jsem tady pro tebe.“
Tom se rozesmál. „Jo.“ Nervózně se na svém místě na gauči zavrtěl a zhluboka si povzdechl. Chtěl si promluvit o jedné věci, která jej trápila: o svých citech k Billovi. Usoudil, že o nich Georg už věděl, takže by neměl být problém o tom začít. „Ale je tady jeden problém.“
Georg se zamračil. „Jaký?“
„No, já pořád… tak trochu, však víš…“ Tom se odmlčel, byl až příliš nervózní a rozpačitý aby pokračoval.
„Oh, chápu,“ řekl Georg. „Pořád seš do něj celý žhavý?“
Tom zasténal. „Jdi do prdele, vole.“
„Je to ono?“
„Jo,“ zamumlal Tom, už si nebyl jistý, jestli tuhle konverzaci chce vést. „Je to divné? Kurva, samozřejmě, že je to divné. Myslel jsem, myslel jsem…“ na vteřinu se zarazil. „Myslel jsem, že to tak přestanu cítit, jakmile jsem zjistil pravdu. Že to bylo jen otázkou času, ale… do prdele.“
„Je to divné,“ souhlasil Georg, „pro zbytek světa.“
Tom pozvedl obočí. „Co? Ty čekáš, že půjdu a něco s tím udělám? Že mu to řeknu? Ty jsi cvok!“
„Nic takového neříkám, člověče. Jen si nemyslím, že je to divné nebo tak něco,“ pokračoval Georg. „Žil jsem dva roky v Amsterdamu. Jsem zvyklý vidět šílenosti.“
„Dokonce i muchlující se dvojčata?“ Zeptal se Tom, protože věděl, že Georg nepřednesl žádnou pointu.
„Dokonce i muchlující se dvojčata. Viděl jsem dvojčata mající spolu sex, vole,“ poukázal Georg.
Tom zasténal. „Ale to je zasraně úchylné!“
Georg se opřel, napůl už na gauči ležel. „No, pak je to tedy úchylné.“
„Ale je!“
„Dobře.“
„Georgu!“ Zavrčel Tom. „Ty mi nepomáháš!“
„Já jen říkám,“ začal Georg a znovu se napřímil, „že jsem vás dva viděl, jak spolu jednáte. Dokonce hned po první asi minutě jsem věděl, že to není jen jednostranné. Ty se mu taky líbíš, člověče.“
Tom si odfrkl a lehce praštil pěstí do polštáře. „Co jsi to za kamaráda?!“
Georg se zamračil. „Co to má kurva znamenat? Snažím se tady být realistický.“
„Ne, kdybys byl realistický, tak bys mi řekl, abych přestal být úchyl a prostě se přes to přenesl.“
„Já jen říkám, co jsem viděl. Bill tě má rád stejně tak moc, jako ty máš rád jeho, a jestli s tím nic neuděláš, oba dva brzo explodujete. A to nechceme, člověče. Ať už si jakkoliv myslím, že jsi osina v zadku, potřebuju někoho, kdo zvládne řídit můj obchod.“
„No nejsi ty sladký?“ Tom protočil oči. Z kapsy se mu ozvalo pípnutí a on vylovil svůj telefon, otevřel ho a našel tam novou zprávu. Přečetl si ji a zasténal.
„Co?“ Zeptal se Georg, vzal si telefon z kamarádových rukou a zprávu si přečetl. Rozesmál se. „Dvojčecí telepatie?“
Chybíš mi. Podnikneme něco?
„Mysli si co chceš, vole. Tohle nic neznamená. Chce trávit čas se svým dvojčetem. Nic víc.“ Tom si protáhnul krk a vstal. „Umírám hlady.“
„Pojďme objednat nějakou pizzu a pak můžeš zavolat Billovi.“
Ale Tom mu nevěnoval pozornost, opravdu. Zíral na obrazovku svého telefonu a ťukal do něj odpověď.
Přijď za hodinu ke mně. Budu mít pizzu. Naši oblíbenou 🙂
autor: Valecita
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Georg je dílko ale správný kamarád.
Georg je uzasny. Takeho priatela by mal mat kazdy. Dakujem za preklad.