autor: Bitter
Obsidiánový palác krátce po té, co Valren odvedl Billa
Vzbudilo ho tiché ťukání na dveře uprostřed noci. Na chvíli se vyděsil, když si uvědomil, že není ve svém pokoji, a vzpomněl si na to, že ráno dorazil po Valrenově boku do Obsidiánového paláce a tohle je teď jeho ložnice. Pořád byl po ránu dezorientovaný a pomalu by se snad i vrátil k tomu prolhanému víleníkovi, aby zapomněl. Bylo by to jednodušší, než tenhle zmatek, v jakém se ocitl.
Vstal, zabalil se do lehkého pláště a otevřel.
„Omlouvám se, Reli… jen… něco ti chci ukázat.“
Reli… Jeho jméno znělo z Valrenových úst tak skutečně, a stejně si ho se sebou v mysli nedokázal spojit na sto procent.
Nechal ho, aby jej vzal za ruku a na nic se neptal.
Valren ho mlčky odvedl přes přijímací sál paláce na rozlehlou terasu a natočil ho směrem k východu.
„Co…“
„Nic neříkej… jen… jen se dívej.“ Zarazil ho, když se k němu Bill nechápavě otočil, a znovu jemně nasměroval jeho tvář k začínajícímu východu slunce.
Valren poznal přesně okamžik, kdy si uvědomil, že je mu ta chvíle povědomá. Neznatelně mávl rukou a vyvolal svou stínovou kopii. Soustředil se, aby na ní nebyly znát změny v temného a vypadala přesně jako v okamžik, kdy ho Bill viděl poprvé. O to, jestli si Bill toho malého podvodu všimne, si nemusel dělat starosti. Jeho oči byly pro tuhle chvíli jako přikované k pásu růžové na obzoru.
Nasměroval stín na druhou stranu, než vedle Billa stál on, a spustil svou hru.
„Tak tebe mám učit tančit…“ Šeptl stín a sotva jeho směrem Bill střelil pohledem, nechal ho Valren rozplynout. Musel se v duchu smát, když se pak Bill otočil na něj s tím dokonale zmateným pohledem, a pak zase zamžoural do míst, kde stál stín.
„Co jsi to řekl?“
„Nic. Děje se něco?“ Zeptal se ho a konejšivě jej pohladil po zádech.
„Já… Já…“
„Promiň, neměl jsem to dělat…“
„Dělat co?“
„Takhle jsme se potkali poprvé… Při východu slunce… Myslel jsem, když tě sem vezmu… Jen na tebe tlačím, odpusť mi to…“ Zavrtěl hlavou a trochu od Billa couvl. „Myslel jsem, že ti to třeba něco připomene…“ Dodal a musel se od něj odvrátit. Bylo to snazší, než čekal. Pokud mohl hádat, ať se s Billem stalo cokoliv, ať za jeho nevědomost mohlo cokoliv, v Lykaře nebyla silnější moc než pravá láska. Jenže ta se o Billa nehlásila. A on ho teď v tuhle chvíli naprosto přesvědčil o tom, že ta láska je on, ne Tom, který byl kdovíkde. Viděl mu to na očích, když ho Bill vzal za ruku, otočil ho k sobě a položil mu dlaň na tvář.
Několikrát se nadechl, aby něco řekl, ale místo toho se zase podíval směrem, kde byl stín. Byl tak krásně zmatený a naprosto v jeho moci.
Sám a dobrovolně.
Valren se opřel tváří do jeho dotyku a vtiskl mu do dlaně polibek.
„Už to neudělám. Přísahám.“
„Tak tebe mám učit tančit?“ Šeptl Bill váhavě a on už nemusel zadržovat radostný smích.
„Vzpomněl sis…“ vyhrkl a vzal jeho obličej do dlaní. Pohladil ho palci po spáncích a opřel se o jeho čelo svým.
„Já… ano… vzpomněl…“ Přitakal Bill váhavě a nechal se od něj políbit.
Lykara současnost
„Vidíš támhle ty domečky? Přísahám, že tam den nebo dva zůstaneme, jestli se tam doplazíš.“ Tobias se podíval do vzduchu nad sebe na Zanthiu a pak se překulil na břicho, aby mohl prozkoumat směr, kterým ukazovala. Neviděl nic, ale to ho nepřekvapilo. Musel by se alespoň postavit.
Touhle dobou už měli být v temném lese. Přes týden na cestě, a i když Zanthia uspala a odnesla Reyna do zahrad Duhového paláce ještě to ráno, kdy vyrazili, aby je nezdržoval a kvůli tomu, že byl ještě opravdu malý, byl to on, kdo vílu zdržoval. Nikdy si nemyslel, že je nějaký sportovec; do táty, co posiloval a to všechno, měl opravdu daleko, ale taky by nikdy neřekl, jaká je lemra. Už druhý den se mu chtělo skučet a vrátit se, jak ho bolely nohy i záda. Šli s minimálními přestávkami, ale poznal na víle, že by ho nejradši zmenšila, nacpala do vaku se zásobami a letěla. Kéž by to šlo…
Jediné, co ho hnalo vpřed, byl Bill. Ten temný zmetek, co ho chtěl zabít jako malého, ho věznil a nikdo s tím nic nedělal. Ani Zanthia nevěděla, proč prostě netáhnou na palác a Billa odtamtud nedostanou.
„Nic nevidím, Zany, ale jestli mě vyneseš nahoru…“
„Zapomeň, ty ukňouraný zimniče. Můžou to být tak… dvě nebo tři hodiny chůze.“ Pokrčila rameny, stáhla křídla a žuchla na trávu vedle něj.
„Můžu tady zatím na chvilku umřít?“
„Myslíš, že tvoji tátové a jejich parta takhle skučeli, když se vydali proti Dorienovi?“
„Co vím, jsem snad po nich. Takže jo, minimálně jeden z nich jo.“ Odsekl a znovu se překulil na záda a zastínil si oči.
„Hádám, že Bill.“ Pousmál se, protože moc dobře věděl, jak Bill na každé procházce remcal pokaždé, když ho minul nějaký hmyz. Ne že by si tady nějakého všiml, ale…
„Tak to těžko.“ Namítla Zanthia a zatahala ho za pramen vlasů.
„Hele, princátko, jsme tady na tý louce hrozně na ráně. Dotáhni ten svůj zadek alespoň támhle na kraj toho lesíka, najíme se, a až si odpočineš, vyrazíme. Bereš?“ Tobias se zapřel na loktech a zaskučel.
„Proč jsem si nejdřív neskočil pro tátovu motorku.“ Zaremcal, ale stejně se zvedl a s radostí zaznamenal, že Zanthia zůstala na nohou a šla vedle něj místo létání.
„Je ti jasné, že až překročíme hraniční most, nebudeme moct dělat žádné přestávky? Sem se temní nehrnou, útočí přímo na přístav a vlastně jsme je obešli, ale tam bude hlídek hrozně moc.“
„Je to se mnou vážně tak zlý? A nešetři mě, jestli jo, k čemu tam vlastně jdu? Líp by sis vedla beze mě. Sakra, nikdy bych mu to neřekl, ale měl jsem toho zelenýho šaška poslechnout.“ Kopl do kamene před sebou a Zanthia se kousla do rtu.
„S mečem ti to jde.“ Připomněla mu a byla to pravda. V přístavu si ještě před cestou díky jejímu zmenšování opatřili dost zásob, a dokonce se jim povedlo z kasáren sebrat meče. Ona sama měla výcvik od svého otce a myslela, že Tobiase něco naučí, ale jak se ukázalo, Tobias to nepotřeboval. Když na něj Zanthia zaútočila, zcela instinktivně ji odrazil. Bylo mu jasné, že za to může poděkovat tátovi. Neprohlásil přece tenkrát, že jednou bude ještě lepší než Bill? Byl takový, jakého ho táta udělal. Jeho dokonalý chlapeček. Teď teprve pořádně pochopil, proč ho pořád tak šíleně rozčilovalo, když udělal něco jinak, než táta chtěl. K čemu dítě adoptovat, když si můžete vytvořit vlastní bez chybičky? No… Tak to se mu asi moc nepovedlo.
Zanthia hned poznala, že šlápla vedle, ale i tak se na něj zazubila a šťouchla do něj.
„Ale no tak, nebuď kvůli tomu pořád naštvaný. Je to od Toma super, že to tak… zařídil. Víš o Lykaře úplně všechno a ani ses to nemusel učit, a teď tohle. Víš, jak je výcvik úmorný? Já bych to brala hned.“
„Stejně je mi to k ničemu, když nemám výdrž.“
„To se natrénuje.“ Tobias se na ni jen pochybovačně podíval a ukázal k lesu.
„Dřív zhebnu, než něco natrénuju.“ Zanthia si jen povzdechla a znova do něj šťouchla.
„Tobi, já mám křídla.“
„No a? Nic to nemění na tom, že jsme tam už měli být.“
„Trochu jsem zapomněla říct, že za týden letu.“
Pípla nesměle a Tobias se zastavil v půli kroku.
„Když tě zabiju, uvrhnu celou říši elfů do další války, protože žádnej jinej dědic není? Je to tak dobře? Modli se, ať jo, jinak tě vážně zabiju, Zany. To jsi to nemohla říct dřív?!“
„Myslela jsem, že se budeš zlobit.“
„A podle čeho myslíš, že se teď nezlobím?“
„Mám dva bratry a pořád žiju?“ Zkusila a vypískla, když se po ní Tobias natáhl.
„To si myslíš!“ Křikl po ní a Zanthia se bleskově vznesla do vzduchu.
„Tak mě chyť, jestli si myslíš, že na to máš!“ Vyplázla na něj jazyk a vystřelila dopředu. Když doběhli a doletěli na kraj lesa, oba měli v očích slzy smíchu. Tobias sebou hned zase prásknul na zem do stínu a Zanthia se zhroutila vedle něj.
„Tak jo, princi, jsem mrtvá.“ Zafuněla a natáhla k Tobiasovi ruku.
„Co je? Je po mně, dej mi svátek.“
„Musím vyslat světýlka, dej mi ruksak.“ Tobias neochotně vyndal z tašky, co měl přes rameno, čtyři miniaturní batohy, a Zanthia se zmenšila, aby se i s nimi mohla zvětšit.
„Ty si vem tohle, tady je jídlo, já jdu čarovat.“ Vylovila z batohu sadu váčků a do mističky vysypala z každého trochu prachu. Vzala si od Tobiase jeho zapalovač, který se osvědčil jako rychlejší varianta jejích pazourků, a když prášek zapálila, vylétlo do vzduchu hejno jisker, které se rozletěly skrz les do všech směrů. Podobná světýlka měl i Trin v trůnním sále. Když se k Zanthii ty její vrátily bílé, bylo vše v pořádku, ale když červené, byli na blízku temní. Vyhnuli se tak už jedné hlídce.
„Nechceš si to zkusit znova?“ Ukázala Zanthia na váčky, ale Tobias jen zavrtěl hlavou.
„Jednou stačilo.“ Utrousil a radši si nacpal do pusy plnou hrst fialových lykarských bonbónů, které miloval jako malý.
Když se ho první večer Zanthia snažila světýlka naučit, prášek v misce vybuchnul.
Problém byl v tom, že elfská magie se neřídila pravidly, a i když Bill z toho, co věděl, pro některá kouzla cit měl, o něm se to říct nedalo.
„Jak chceš. Najíme se, počkáme, až se světla vrátí a vyrazíme.“ Sebrala mu bonbóny a dala mu do ruky balíček s pořádným jídlem. Ani nestihl protestovat, když se první světýlko vrátilo úplně rudé.
„Temní…“
„Sakra. Kde?“ Vyhrkl a rychle se zvedl na nohy, aby se podíval, jakým směrem se vrátí další. Museli být blízko.
„Všude…“ Hlesla Zanthia, když se zbylá světla začala vracet rudá ze všech směrů.
„Ale jak…“
„Čekali jsme na vás.“ Odpověděl stín, který se zjevil za nimi skoro z ničeho, a i když ten hlas slyšel už před lety, i teď přesně věděl, komu stín patří.
Lalita. Temná královna.
Zanthii stačilo pár vteřin, aby se znovu zmenšila a zase zvětšila s jejich zbraněmi, a hodila Tobiasovi jeho meč.
„To snad nebude nutné.“ Pronesl stín Lalitiným vemlouvavým sladkým hlasem a nad jejich hlavami se ozval skřek podobný orlímu. Na okamžik jim obrovský stín zastínil světlo a kus od nich přistál bílý orel větší než kůň.
Z jeho hřbetu seskočila postava zahalená v černém a z lesa vystoupila garda stínů, která je obklíčila. Postava odepla z hlavy ptáka postroj, poplácala ho po mohutném krku a nechala ho odletět. Nezdálo se, že by dotyčný někam spěchal, když se pomalu vydal k nim.
Tobias se otočil po stínech za nimi a namířil na ně mečem. I tak jim bylo oběma jasné, že jsou v pasti. Stíny po Zanthiině pravici bez varování vyrazily kupředu a víla neměla šanci zareagovat. Srazily ji na zem, a když se Tobias pokusil jí pomoc, srazily i jeho.
Sebraly jim zbraně a Zanthii omráčily. Jeho nadávky byly k ničemu a temný, z kterého měl kdovíproč ještě větší hrůzu než ze stínů okolo, se zastavil jen pár kroků za ním.
Ztuhl a stíny od něj ustoupily.
Zalapal po dechu, když zaslechl svist meč, jehož čepel se zastavila milimetry od jeho krku, a z očí se mu spustily slzy.
Temný opřel špičku meče o jeho rameno, jako by tím chtěl zastavit třas Tobiasova těla, a pomalu ho obešel. Stáhl si kapuci i šátek, který mu kryl nos a ústa, a přesunul meč pod Tobiasovu bradu, čímž ho donutil vzhlédnout a podívat se na něj.
Tobias se úlevou zalkl a z kolen klesl na zadek, čímž unikl z dosahu čepele. Otřel si slzy a šťastně se zasmál.
„Billy…“
Meč se mu znovu přesunul ke krku.
autor: Bitter
betaread: J. :o)
Mně ten Valren tou svou lstivostí tak strašně pije krev, až to ve mně úplně vře a ani se nemůžu radovat, že se Bill s Tobim znovu setkali….
Já si myslím že jej Bill nepozná.