Přejel prstem po lince a nakrčil nos. Pootviral postupně všechny skříňky v kuchyni, aby zjistil, s čím může počítat, a nahodil jističe a bojler. Měl kliku, že sem táta čas od času někoho posílal, aby dům zkontroloval, jestli je vše funkční, kdyby se náhodou vrátili. Ještě víc fajn by bylo, kdyby taky najal někoho, kdo by tady čas od času uklidil.
U čeho totiž narazil, bylo cokoliv, čím by mohl dům alespoň trochu vysmejčit. Jediné, co v kuchyni zbylo, bylo nějaké nádobí a Billovy věci. Hrnek na kafe, který Bill používal nejčastěji, od něj ze školky, kde jeho jméno napsal se třemi ‚L‘, mu připomněl, že spontánní útěky od rodiče vážně nejsou tak jako v televizi. Měl s sebou sice flašku limonády, ale tím to haslo.
Vrátil se do předsíně pro svazek klíčů a zamířil s ním do ateliéru. Táta tam měl vždycky plno hadříků, houbiček i saponátů, a pak skočí do večerky. Schválně, jestli tam ještě pořád je ta stará škeble, co mu vždycky nadávala a podezřívala ho z toho, že krade.
V ateliéru ho ale překvapila lepenková krabice na stole. Stejně jako vše kolem byla pohřbená pod prachem, ale okolo bylo znát, že s ní někdo často hýbal a otevíral jí. Táta teda ateliér určitě navštěvoval i po Billově smrti… Jen nejspíš nechtěl, aby o tom Tobias věděl. Bodl ho osten výčitek, když si krabici vzal a vrátil se s ní do Billova pokoje. Byla rozhodně těžší, než čekal, a byla plná fotografií, bloků a drobností. Namátkově vzal nějaké fotky a musel se usmát. První školní den. Stál vedle Billa, držel se ho za ruku a pomalu nebyl vidět přes obrovský kornout.
Odložil je vedle sebe a vyndal obyčejné malé fotoalbum. Mohl se vsadit, že za to, že mají tolik fyzických fotek, vděčí Billovi, ten nikdy nepřišel na chuť ničemu modernímu a táta si ho kolikrát dobíral, že zastydl v době, kdy byl děcko.
Otevřel ho a zarazil se na první straně, kde bylo kaligraficky, určitě tátovou zásluhou, vyvedeno: Tobias Lykara.
Lykara… Billova pohádková země.
Otevřel fotoalbum a málem vyjekl leknutím. Na fotografii byl drak. Téměř celému snímku vévodil drak a on ho hladil na čumáku.
Nikdy by neřekl, že je táta tak zběhlej v Photoshopu. Když listoval albem, bylo tam podobných „fotografií“ plno. Na některých byl i s Billem nebo tátou a oba měli na hlavách koruny, které vypadaly jako ze skla. Billova měla tvar lotosových listů a byla téměř dívčí, tátova měla trochu klasičtější rysy a rozhodně byla daleko masivnější. Na pár obrázkách měl buď Billovu nebo tátovu korunu na hlavě i on a s širokým úsměvem se mu na nich klaněl mladík s hnědými vlasy protkanými stříbrem. I on měl korunu a někdy dokonce i křídla.
S úsměvem album odložil a zalistoval jedním ze zápisníků. Billovo písmo poznal hned a taky ho hned zavřel, aniž by četl. Byl to nepochybně deník. Vyndal jich celý štos a všechny měly na hřbetu datování.
Stejně jako u deníků, i teď zaváhal. Fotky byly jedna věc, ale kresby nebo zápisky byly osobnější, než by si člověk kolikrát myslel. Každý skicák měl štítek. Byly tam jednoduché, které byly vše říkající. Bill, Tobias, B a T, Leslie, ale pak i ty, u kterých si nebyl jistý. Lykara my. Bill Reli. Černý les. Kdyby mohl tipovat, myslel by, že jsou to návrhy ke grafickým románům, ale proč potom byly v krabici? V téhle krabici?
Sáhl po tom, kde byl štítek „Tobias první týden“ a s nakrčeným obočím začal listovat. Díval se de facto na to samé, jako byly ty upravené obrázky. Že by Bill plánoval napsat fantasy knížku o něm a táta dělal ilustrace?
Jenže pak se mu dech zadrhl při pohledu na tvář na jedné z kreseb. Po zádech mu sklouzl mráz, a aniž by tušil proč, sevřela ho hrůza. Díval se do tváře nějakého krále, soudě podle černé koruny, a ten ukazoval na osobu, která byla na kresbě zády, a byl vidět jen dlouhý plášť. V náručí měla jeho a na hlavě stejnou korunu jako král, ale daleko zdobnější. Nebyla to ale ani jedna z těch osob, co ho vylekala. Byl to muž, který stál u dveří sálu. Měl světlé vlasy a ty nejledovější oči, jaké kdy viděl.
Osoba, která ho svírala v náručí, jim ale čelila beze strachu. Alespoň to si myslel. Škoda, že nevidí, o koho se jedná. Možná… Možná je to máma. On si jí vůbec nepamatoval, ale podle táty byla krásná a měla černé vlasy jako on. Pousmál se nad tou myšlenkou a skicák odložil. Chvíli ještě listoval ve fotografiích, než se natáhl po jednom z Billových deníků.
O dobré dvě hodiny později nevěřícně přeskakoval z deníků do skicáků a na fotky a ani nevěděl, jestli je víc v šoku, nebo naštvaný a co to sakra má všechno znamenat. Na nějaký úklid nebo nákup úplně zapomněl.
Když na něj vypadla z deníku fotka, na které se táta s Billem nepopiratelně líbal, vstal a jako tygr v kleci vyrazil na obchůzku.
Tohle bylo šílené… Tohle bylo… Šílené vlastně nevystihovalo celou tu situaci.
Buď byl Bill opravdu na hlavu, nebo byl na hlavu i táta, nebo je na hlavu on sám a něco mu uniká. Ale přece tohle nemohl být jen nějaký žert… Kdo by si z něčeho takového dělal srandu?
Proboha… táta a Bill… Kdyby tak moc nepohrdal alkoholem, snad by se sebral a vyrazil se někam zpít do němoty.
Když začal znova vibrovat telefon, ani o tom nepřemýšlel a zvedl to.
„Tobiasi, konečně! Kde jsi? Jsi v pořádku?“ Vyhrkl hned táta a on si podle hrůzy v jeho hlase uvědomil, jakou blbost vlastně udělal, když se mu tolik hodin neozval.
„Jo, jsem.“
„Kde jsi? Neumíš si představit, jaký jsem měl strach! Podívej, já vím, že jsem to zvoral, mělo mi to dojít…“
„Lhali jste mi…“ Utnul ho a Tom se odmlčel.
„Tobiasi…?“
„Ty i Bill. Lhali jste mi! Co… proč sakra! To přece…“
„Tobiasi, co se děje?“
„Proto jste bydleli mimo město a Bill nikam nechodil, a když jo, tak předstíral, že to nemá pořád v hlavě tak úplně v pořádku. Hráli jste na všechny jenom komedii! Na mě taky!“
„Tobiasi, uklidni se. Co se děje, kdo ti co řekl?“
„Nikdo mi nic neřekl. Je tam všechno napsaný. V Billových denících…“
„Ty… jak jsi… Loitche…“
„Je to pravda?“
„Tobi, zůstaň prosím tě, kde jsi. Nic dalšího už nečti, prosím, já přijedu a promluvíme si o všem, ano? Jenom prosím…“
„Jsi vůbec můj táta?! Nebo jste mě prostě jen někde sehnali?“
„Tobi, prosím, všechno ti vysvětlím…“ Dál už neslyšel a ukončil hovor. Nechtěl žádné vysvětlování.
Lhali mu. Celý jeho život byl jeden velký výmysl. Jistě proto si nepamatoval na matku. Jak by mohl? Zřejmě šlo o nějakou ilegální adopci, protože… jak, sakra, mohli!
Všechny ty kecy, jak je celý táta… Jak je celý Bill… Bylo mu z toho zle.
Ve vzteku mrštil mobilem o zeď, a pak i jedním z deníků. Byl to jediný nedokončený. Poslední Billův deník. Že s ním praštil, litoval hned, když to udělal, ale nedokázal si pomoct.
Zvedl ho ze země a vypadla z něj obálka. Byla nadepsaná jeho jménem, ale žádná kaligrafie jako na štítcích. Tohle psal Bill svým neúhledným škrabopisem, o kterém litoval, že ho kdy začal luštit.
Hvězdičko moje,
umím si představit, jak moc se na nás teď určitě zlobíš a proklínáš nás za to, jak dlouho jsme tě klamali. Ujišťuju tě, že jestli jsme se pohádali, ať jsme si řekli cokoliv, milujeme tě.
Když tě Tom nakreslil a Trin nám tě přivedl, hned první večer, když jsi mi usnul v náručí, jsme s Tomem věděli, že není nic, co bychom pro tebe neudělali. Jsi náš celý svět a vše bylo jen na tvou ochranu, i když to si teď nejspíš nemyslíš.
Pravda je taková, že nestačí jen zfalšovat pár dokumentů a vše bude v pořádku. Jsou tu kontroly, úřady, doktoři, škola… Je tu spousta lidí, kteří by mohli říct, že se o tebe staráme špatně, a i když jsi náš, i když jsi lykarien, mohli by nám tě vzít.
Proto jsme tvou mysl museli uzamknout, aby sis nikdy nepamatoval své návštěvy v Lykaře, dokud nebudeš dospělý. Bylo by nebezpečné nechávat ti tvé vzpomínky.
Mrzí nás to. Doufám, že nám odpustíš.
Když ne kvůli nám, tak alespoň kvůli své zemi. Jsi Lykarský Princ a jednou tě budou potřebovat.
Na to nezapomínej.
Nikdy.
„Co to, kčertu, dělám… Tohle je přece nesmysl.“ Zavrtěl hlavou a ode dveří ustoupil. Pak se znova zadíval na odemčený zámek ve své ruce a frustrovaně si prohrábl svoje rozježené černé vlasy s pramínky.
„Nesmysl…“ Zopakoval. „Ty pohádky, byly jen pohádky…“ Snažil se sám sebe uklidnit, ale ruce se mu třásly nervozitou. „Je to jenom skleník… Nevyšiluj…“ Nakázal si a znovu udělal krok ke dveřím. „Tak proč sakra ten klíč schovávali? Proč jsem tam nesměl…? Sakra, kašlu na to…“ Rozhodl se, prudce za dveře zabral a věšel dovnitř.
autor: Bitter
Chudák Tobias musí mít v hlavě pěkný zmatek.
Taky je mi Tobiase moc kíto, a zároveň pořád i Toma. Ani nevím, koho litovat víc. Je mi jasné, že Tobi na Toma ani na žádné vysvětlování čekat nebude, a je to škoda…
A vraciame sa do Lykaru. Dúfam ale, že Tomovi dôjde Všetko včas a všetci sa čoskoro opäť stretnú. Skôr, než sa napachaju ďalšie škody. Ďakujem za časť.