autor: Valecita
Rozhodnutí
„Kdy přijedeš na návštěvu, kámo? Každý se po tobě ptá,“ řekl Gustav Tomovi do telefonu. „A já jsem tě neviděl už dva měsíce. To si říká o setkání.“
Tomovi se rozšířily oči, když na to pomyslel. Byla to pravda; svého kamaráda viděl naposledy před dvěma měsíci při té improvizované návštěvě. „Ani jsem si to neuvědomil. Vážně už je to tak dlouho?“
Bylo to bláznivé pomyšlení. Čas rozhodně rychle utíkal, když byl s Billem. V poslední době – nebo spíše od okamžiku, kdy jeden druhého našli, nebyli schopní být bez sebe na více než jen pár hodin. Říkali, že to bylo proto, že potřebují dohnat ztracený čas, ale Tom měl jiné důvody; ty samé důvody, které jej sem na prvním místě přivedly, které jej přivedly k tomu už nebýt přitahován vlastním bratrem, ale cítit něco silnějšího. Nyní to byla potřeba. Tom potřeboval vidět své dvojče každičký den, a taky ho viděl. Střídali se, jeden den Tom zůstal u Billa, a ten další Bill zůstal u Toma.
A nyní byl Tom na cestě do Billova bytu.
„Jo, vole. Musíš přijet. Rakousko tě postrádá,“ vtipkoval Gustav.
Tom se usmál. „Jo, chybí mi domov. Pokusím se brzy dorazit.“
„To bys měl!“
Tom se rozesmál a rozešel se rychleji. Obloha tmavla a on nechtěl jít po tmě. Mohlo by to být nebezpečné, to věděl. „No, už musím jít. Jsem na cestě k Billovi.“
Gustav zabroukal. „Dneska jsi na řadě ty?“ Zeptal se. Věděl o celé té přespávací dohodě, na tom si Georg dal záležet.
„Jo,“ řekl Tom tiše, tvář mu zčervenala. „Nejspíš se podíváme na film a půjdeme spát. Jsem vážně dobitý.“
„Tak dobře. Pozdravuj ode mě Billa,“ řekl Gustav. „A nezapomeň dorazit do Rakouska. Vezmi Billa s sebou, jestli chceš. Tvoje máma ho určitě moc ráda pozná.„
Tom nad touto možností neuvažoval. A dokonce i když se to zdálo být jako dobrý nápad, něco Tomovi říkalo, že nebyl. „Jasně,“ řekl Tom místo toho a odstrčil tu myšlenku stranou. „Čau.“
Zavěsil a spatřil, že už stojí před Billovým domem.
Podíval se na vstupní dveře a zavřel oči. V žaludku se mu z nějakého důvodu usazoval zneklidňující pocit, a to jej přivádělo k šílenství. Říkalo mu to, aby dovnitř nešel, ale jeho potřeba vidět svého bratra byla silnější. Vždycky bude.
A tak se Tom vydal nahoru a zaklepal na Billovy dveře. V okamžiku, kdy se dveře otevřely, Tom musel potlačit povzdech. Proč Bill dnes vypadá tak nádherně? Neměl žádný make-up, na sobě měl světle šedé, nízké džíny a černé tričko. Byl to obyčejný oděv, Tom to věděl, ale přirozeně vypadající Bill byl Tomův oblíbený.
Vstoupil do bytu a přitáhl si Billa k sobě. Stal se z toho zvyk, že se vzájemně objímali na prahu dveří. „Jaký byl tvůj den?“ Zašeptal Tom, jakmile zabořil nos do vlasů svého dvojčete a lehce nohou kopl do dveří, aby je zavřel.
„Dlouhý a nudný. Chtěl jsem, aby už byl konec a já tě mohl vidět,“ zašeptal Bill nazpět, až se Tom zachvěl. „Půjčil jsem po cestě domů film. Nevím, jestli se na něj chceš dívat, nebo prostě jen odpočívat, nebo…“ odmlčel se.
Tom se usmál. Znal svého bratra tak dobře. „Jasně,“ řekl a Billa pustil, aby mohli společně zamířit do Billovy ložnice.
Televize už byla zapnutá, DVD menu otevřené. Bill se posadit na svou stranu postele a Tom zabral své vlastní místo. Jakmile se uvelebili, Bill se přisunul blíže k Tomovu boku, jak bylo očekáváno, a přitulil se k němu, hlavu si položil na Tomovu hruď.
To všechno bylo pro Toma tak lehce předvídatelné. Čím více času spolu trávili, tím lehčeji dokázal Tom Billa číst. Bylo to lehké i předtím, ale nyní to pro něj bylo prakticky přirozené. Bylo to jednoduché, pohodlné, dokonce užitečné.
Tom filmu ve skutečnosti příliš nevěnoval pozornost. Byl více zaměřený na pocit bratrových vlasů mezi svými prsty, na Billův dech… a Tom se opravdu velmi snažil udržet tlukot svého srdce v klidu, což byl nesnadný úkol.
Neslyšel lidi mluvící na obrazovce, ani neviděl, co dělají. Tom zavřel oči a nechal svou mysl toulat se myšlenkami na své dvojče ve svém náručí.
Tom v tom byl až po uši. Opravdu až po uši.
Nějakou dobu své city popíral. Láska pro něj byla tak zakázanou věcí. Od chvíle, kdy se rozešel s Lenou, si Tom přísahal, že už se do nikoho nezamiluje, alespoň nějakých pár let. Chtěl odpočívat, užívat si života, aniž by někdo zabíral většinu jeho času a energie, vysával ho. Ale jeho srdce mělo jiné plány, a občas si Tom přál, aby to takhle necítil. Opravdu jej to vysávalo, a jelikož se zamiloval do vlastního dvojčete, celá ta věc byla tisíckrát komplikovanější.
Všechny tyto myšlenky Tomovi poletovaly hlavou, přicházely a zase rychle odcházely a naprosto jej mátly. Tak moc, že necítil, jak se k němu Bill otočil a díval se na něj, oči se mu ve tmě třpytily.
„Tome?“ Zašeptal.
Tom sebou trochu trhnul a shlédl dolů. „Ano?“
„Díváš se vůbec na ten film?“ Zeptal se Bill, a Tom pocítil v žaludku provinilé bodnutí. „Jestli jsi unavený, můžeme jít spát, opravdu,“ řekl Bill.
Tom zavrtěl hlavou. „Ne, ne. Jsem v pohodě. Promiň, jsem jen trochu roztěkaný,“ snažil se Tom, jeho hlas byl nízký a šeptající.
Bill se zamračil. „Copak? Něco se stalo v práci? Georg tě zase nutil celý den tahat krabice?“ zeptal se očividně ustaraný a zblízka si Toma prohlížel. Tak zblízka, až si byl Tom jistý, že brzy umře.
Tom se usmál a přejel špičkami prstů po Billových zádech. „Ne, nic takového,“ řekl, vzpomněl si na ten jeden den, kdy jej Georg přinutil po celý den někam roznášet krabice. Bill si o Toma dělal takové starosti, že jej nechutně rozmazloval, dával mu jídlo a masíroval bolavé svaly na zádech. Tom se zachvěl. „Jsem jen trochu… mimo, hádám.“ Přitáhl si svého bratra blíž. „Ale jsem v pořádku. Dívám se.“
Bill Toma nosem šťouchl do brady. „Jo?“ Ušklíbl se. „Jak se jmenuje ta dívka?“
„Ehm…“ Tom si nervózně olízl rty. „Kim?“
Bill si odfrkl. „Máš štěstí!“ Vyskočil a posadil se vedle Toma se zkříženýma nohama. „Pořád ti nevěřím, že se díváš. Jak se jmenuje ten kluk?“
Tom se ušklíbl a posadil se. „Ten blonďatý nebo ten druhý?“
„Tome!“ Bill se rozesmál. „Prostě odpověz na otázku.“
„James!“
Bill se znovu rozesmál a strčil své dvojče do ramene. „Věděl jsem, že se nedíváš!“ Vrhnul se na Toma a přišpendlil jej k posteli. „Už nic takového!“
„Ah, Bille! Neee!“ Vyjekl Tom a pokoušel se uniknout bratrovým rukám, které se jej pokoušely lechtat. „Bille, přestaň!“
Bill se chechtal a dál Toma lechtal. „To máš za to, že nedáváš pozor,“ řekl hravě.
„No tak!“ Vřískl Tom, takže se Bill rozchechtal ještě víc. „Bille!“
„Hej, o tohle jsme přišli, když jsme byli děti. Musíme se prát!“ A s tím Bill na Tomovi poskočil.
„Oomph!“ Tom byl zaskočený, ale vzpamatoval se opravdu rychle. Po několika pokusech byl na Billovi a zápěstí mu držel za hlavou. „Ha!“
Bill se kroutil a snažil se uvolnit z Tomova sevření, ale jeho pokusy byly marné. „Okay, fajn!“
Tom se rozesmál. „Fajn?“
„Vyhrál jsi, teď mě pusť!“ Zakňoural Bill.
„Ale ne. Až moc dobře tě znám. Já tě pustím a ty mě zase začneš lechtat!“
Bill tak sladce našpulil rty, až si Tom myslel, že možná podlehne, pustí jej a nechá Billa dělat, cokoliv jen bude chtít. „Ne,“ vydechl.
Bill se na Toma jen tak díval a Tom nechtěl nic jiného, než se naklonit a políbit ho. Snažil se už tak dlouho tak silně potlačit své city ke svému bratrovi, ale jejich intenzita se ani trošku nezmenšila. Pokud cokoliv, tak jen zesílila. A nyní Tom ležel na svém bratrovi, držel jej u matrace za zápěstí a modlil se, aby jeho tělo neprozradilo jeho touhu po Billovi.
Ale bylo příliš pozdě. Tom neposlouchal hlas křičící v jeho hlavě, aby zastavil, než se naklonil. Nicméně ho poslechl zlomek vteřiny před tím, než jeho rty sevřely ty Billovy v polibku.
Tomovi se rozšířily oči stejně jako Billovi a odskočil. „Do prdele,“ zašeptal. „Sakra, sakra, sakra.“
Bill se posadil zády k čelu postele a zíral na svého bratra. „Tome?“
„Kurva!“ Řekl Tom hlasitě, přál si, aby mohl vrátit čas. Jen o minutu. „Bille, já…“
„Chystal ses…“ Bill se odmlčel. Byl zmatený, to Tom dokázal říct.
„Musím jít,“ řekl Tom a otočil se, aby odešel z místnosti. Bill vyskočil z postele a chytil Toma za paži, než mohl udělat více než tři kroky. Tom se na něj podíval, srdce mu v hrudi bušilo v panikařícím rytmu. Jediné světlo ozařující Billovy rysy bylo to vycházející z televize.
„Ne, můžeme si o tom promluvit,“ řekl Bill.
Tom zavrtěl hlavou a o krok ustoupil, uvolnil svou paži z Billova sevření. „Ne. Ne, to nemůžeme.“
„Tome! Prosím!“ Vykřikl Bill, když Tom proběhl jeho obývacím pokojem a dostal se ke dveřím. „Tome!“
„Omlouvám se,“ zašeptal Tom, věděl, že jej Bill neslyšel, ale nezopakoval to hlasitěji.
„Tome! To není-“ ozval se Billův hlas, ale byl přerušen, když Tom zavřel dveře.
Tom utíkal. Potřeboval se odsud dostat. Nikdy ve svém životě se necítil tak trapně, tak provinile, tak zasraně hloupě.
***
Georg se zamračil a ztlumil televizi, když zaslechl bušení na dveře. „Georgu!“ Ozvalo se z druhé strany.
„Kdo je to?“ Zeptal se Georg nahlas.
„Georgu, otevři! Prosím!“
Georg vyskočil z gauče a rozběhl se ke dveřím. Jakmile je otevřel, Tom rychle vešel dovnitř. Byl v bryndě, to šlo poznat. „Co se ti kurva stalo?“ Zeptal se Georg a zavřel za Tomem dveře.
„Posral jsem to, kámo. Vážně jsem to posral!“ Řekl Tom rychle a popadl několik dredů a zatahal si za ně.
Georg Toma přidržel za ramena a přinutil jej se na něho podívat. „Tome. No tak. Soustřeď se. Upřesni to.“
Tom lapal po dechu a pokňourával. Hroutil se. „Posral jsem to. Královsky, Georgu!“
„Pojď se posadit a promluvit si,“ nabídl Georg, ale Tom zavrtěl hlavou.
„Já musím… kurva. Já ani nevím!“
„Co se sakra stalo?“ Naléhal Georg.
„Pokusil jsem se ho políbit!“ Vyplivl Tom, tvář mu přitom zrudla. „A sakra. Do prdele!“
Georg zalapal po dechu. „Uklidni se, kámo. Příšerně vyšiluješ.“
„A co čekáš, že bych měl dělat?!“
„Přemýšlet nad tím jako dospělý člověk!“ Vykřikl Georg, snažil se Toma přivést k rozumu.
Tom na vteřinu zavřel oči, a když je znovu otevřel, vyklouzla mu z nich slza. Ani se nestaral o to, že tak ukazuje svou slabost před kamarádem. Byl zoufalý a uvnitř tak zlomený. „Jedu domů,“ řekl nakonec.
Georg pustil Tomova ramena, naklonil hlavu ke straně a zamračil se. „Cože?“
„Jedu domů. Zpátky do Vídně. Musím se dostat pryč,“ řekl Tom ve spěchu.
„Vole, uklidni se. Musíš nad tím popřemýšlet. Nemůžeš prostě odjet!“ Snažil se Georg, ale Tom zavrtěl hlavou.
„Já tohle nemůžu. Já – zavolám ti, až se tam dostanu,“ řekl Tom a otočil se k odchodu.
„To nemůžeš! No tak!“ Křičel Georg na Tomovu vzdalující se postavu.
„Zavolám ti!“ Zakřičel Tom nazpět, když otevřel dveře a prošel jimi, než je za sebou zase zavřel.
autor: Valecita
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Tom chce jet domu pěkně se to zamotává.
Tome nemůžeš jen tak utéct. Bill tě určitě pochopí. Těším se na další díl a doufám,že ti dva budou spolu.
Dobehla som zameskane a ospravedlnujem sa za dlhu necinnost ale moje tehotenstvo ma zamestnava dost. Je ocividne ze aj Bill ma nejake hlbsie city k Tomovi. Len ten Tom, to je proste truba. Teraz ujde a potom to bude lutovat.