Scar Tissue 28. 2/2

Nakonec nemuseli jít až dolů do kuchyně. Saki zrovna vycházel schody se stříbrným tácem v ruce, když na něj narazili, a majordomus si okamžitě všiml obálky v Tomových rukách.

„Tom všechno ví,“ řekl Bill a svíral ruku druhého mladíka, nového pána domu. „Rádi bychom s vámi mluvili.“

Obvykle přísné rysy staršího muže lehce zjemněly, když se jeho oči setkaly s Tomovýma. Po krátkou chvíli nikdo z nich nic neřekl – slov nebylo potřeba a nestačila by na to, aby vyjádřila významnost té chvíle.

„Žádná další tajemství, pane?“ Zeptal se Saki nakonec.

Tom sklopil hlavu, zatímco se usmíval, možná dokonce i trochu ostýchavě.

„Žádná další tajemství,“ odpověděl tiše a oni všichni věděli, o čem to mluví. Bill se přitiskl k jeho boku a opřel si hlavu o Tomovo rameno. Navzdory tmavým kruhům kolem očí obou chlapců byla v jejich pohledech zdravá záře a v jejich interakci uhlazenost, kterou bylo radost sledovat.

„Následujte mě, pánové,“ přikývl Saki a začal je vést k jednomu z postranních pokojů.

Ta místnost byla malý salonek se stěnami pokrytými levandulovými, hedvábnými tapetami, které dokonale ladily k elegantnímu nábytku. Bill se v té místnosti ocitl už dříve a věděl, že patřívala Anitě. Vázy byly plné čerstvě nařezaných květin organizovaných do obrovských kytic. Bílé a fialové a světle růžové – Bill se nemusel ptát, instinktivně věděl, že to musely být Anitiny oblíbené barvy, a důvod, proč ten pokoj nikdy nebyl po smrti jeho majitelky zanedbán, byl ten, že Saki o něj dbal jako o svatyni.

„Sloužil jsem jí celý její život,“ majordomus se uctivě rozhlédl kolem. „Vždy byla mou jedinou opravdovou paní, má loajálnost byla vyhrazena pouze pro ni.“

Oba chlapci se usadili na malý, bílo-fialový pruhovaný gauč. Bylo to království té ženy, všechno našeptávalo o Anitině vkusu a osobnosti. Naplňovalo je to směsicí úžasu a zvědavosti. Mohli tady být jen jako návštěvníci, čas se na tom místě zastavil, každý jediný kousek nábytku nebo ornament vyprávěl o osobě, která už dávno nechala svět živých za sebou.

Saki položil ruku na mahagonový stůl téměř láskyplně.

„Když se vdala za Jörga Kaulitze, následoval jsem ji sem jako její osobní sluha,“ pokračoval. „Nic jiného by ani nepřipustila.“

„Držela tě ve velké úctě,“ řekl Tom tiše.

To Sakiho rozesmálo, ale byl to otevřeně zahořklý zvuk, zvuk rozčarování.

„Udělal bych pro ni cokoliv…“ zamumlal, ztracen ve vzpomínkách. „A ona to věděla.“

Bill se kradmo podíval na Toma, a poté se otočil k majordomovi.

„Byl jste… Byl jste, do ní…“

„Zamilovaný?“ Saki vzdychl. V dalším okamžiku se napřímil a byl opět zcela vyrovnaný.

„Každý má své sny. Ona byla mým,“ řekl a zamířil k oknu, aby upravil již tak dokonale rovné závěsy. „Chtěl jsem ji pouze vidět šťastnou.“

„Byl jsi jejich komplic,“ uvědomil si Tom, na jeho tváři byl jasně čitelný úžas.

Saki stál u okna jako socha.

„Byla neodvratně zamilovaná do Marcuse Rittera. A Ritter s ní zacházel, jako by byla z porcelánu. Byli pro sebe perfektní. Vždy to byla výjimečně krásná žena, ale během několika týdnů doslova rozkvetla. Nikdy předtím jsem ji nevidět takhle zářit.“

„Pak musela opustit Mnichov a nastěhovat se sem, že ano?“ Zeptal se Bill.

Majordomus se k nim otočil a přikývnul.

„Říct, že byla zdevastovaná, by bylo nedostatečné. Vážně přemýšlela o tom, že svůj život ukončí.“

Tom omotal paži kolem Billa, když se druhý mladík otřásl.

„Musel jsem něco vymyslet,“ Saki poklepával prstem na dokonale čistý, téměř zrcadlo připomínající povrch stolu. „A tak jsem přišel s nápadem, že lady Anita by sem měla dorazit s velkým doprovodem. Nebylo to tak neobvyklé, ale ani ne příliš běžné.“

„Já jsem si s sebou nevzal nikoho, když jsem přijel,“ podotkl Bill.

„Přesně tak, pane. Ale mohl jste. Stejně tak lady Anita. A Marcus Ritter byl přirozeně součástí toho doprovodu. Přišel jako pečovatel o její milované koně. Nikdo neměl žádné podezření. Byla to dokonalá lest.“

„Takže se dál setkávali během těch tradičních dvou měsíců před svatbou?“ Vydechl Bill. „Jörgovi přímo pod nosem?“

Saki si naplno opovržlivě odfrkl.

„Pan Jörg byl arogantní a necitelný jako vždy. Paní Anita pro něj byla pouhou kořistí, a to zvláště vysoce ceněnou kořistí. Prahnul po ní pro její krásu, ale jinak se o ni nestaral.“ Jeho tmavé oči přeskočily na Toma. „Starý pan Alfonz, váš dědeček, byl extrémně chladný a záludný člověk. Bil pana Jörga koňským bičíkem dokonce i v době dospívání a pravidelně jej před ostatními fackoval. Byl to jeho oblíbený způsob, jak svého syna ponížit, udržet ho v poslušnosti. Jejich rodině vládly násilí a nenávist. V tomto domě nikdy nebylo místo pro emoce.“

Bill láskyplně pohladil Toma po tváři.

„Vidíš, Tomi? To dědictví…“

Tom vtiskl zoufalý polibek na čelo svého chotě a přidržel si jej opravdu blízko. Ta představa, že by se k Billovi choval tak, jak navrhovalo Jörgovo dědictví, jej tak moc vyděsila, až jej na okamžik připravila o řeč.

„Byl to zahořklý muž,“ prohlásil Saki dutým hlasem. „A byl poučen o síle krutosti velmi brzy. Nedostatek empatie spolu s nesvědomitostí a prohnaností, to vše je v obchodním světě neporazitelné. Pan Jörg pouze šel ve stopách svého otce. I přesto to není žádná omluva pro věci, které spáchal. Proti své rodině. Proti ostatním.“

„Opravdu měl prsty ve smrti Marcuse Rittera?“ Zeptal se Tom. Stále mu připadalo extrémně divné označovat toho muže za svého otce. Myslel na něj spíše jako na Anitina milého, než jako na vlastního otce. Sakiho tvář byla absolutně prázdná, když odpověděl. Bill a Tom se už naučili, že nic neukazovalo mužův vztek jasněji, než když se jeho tvář zbavila veškerých emocí.

„Bez pochyby.“ Jeho hlas byl drsný jako brusný papír. „Samozřejmě, jak paní Anita napsala v dopise, nikdy nebyl žádný důkaz. Ritter prostě zmizel z povrchu zemského poté, co je pan Jörg přistihl, jak se líbají ve stájích. Bylo to měsíce po jejich svatbě. Ale jak jinak by se to mohlo stát? Byl to muž s výbušnou povahou a byl neschopen akceptovat jakoukoliv neposlušnost. Jsem si jistý, že se s tím problémem vypořádal jediným způsobem, který znal: vymazat ho.“

„To byla jeho metoda při všech příležitostech…“ zamumlal Tom téměř neslyšně. Bill se k němu přitiskl blíž a snažil se mu poskytnout útěchu teplem svého těla.

„Určitě můžete vidět tu nešťastnou podobnost,“ pokračoval Saki, „mezi aférou vaší matky se stájníkem a vaším utajovaným vztahem s Kaiem, pane. Pan Jörg musel nepochybně cítit, že se historie opakuje. Také to, že vás přitahoval chlapec ze stájí, pouhý sluha, bylo v jeho očích jasným důkazem o projevu krve Marcuse Rittera – to bylo to konečné popostrčení, které potřeboval, obávám se.“

Tom tiskl Billovu ruku tak silně, až to bolelo, ale druhý mladík se neodtáhl.

„Matka napsala, že si Jörg nikdy nemohl být jistý, jestli jsem jeho nebo Marcusův syn.“

Majordomus přikývl.

„Krátce poté, co byl problém s Ritterem vyřešen jednou provždy, lady Anita oznámila, že je těhotná. Mluvíme o období dvou, tří týdnů. Trvala na tom, že její líbání Rittera nebylo nic více: jen zahrávání si s najatou pomocí, ale semínko pochybnosti už bylo zaseto do Jörgovy hlavy a nikdy nemohlo být smazáno. A jelikož lady Anita už podruhé nemohla otěhotnět, uvíznul s mužským dědicem, o kterém si nemohl být jistý, zda je jeho vlastní krve. Rozvod nepřicházel v úvahu kvůli obrovskému bohatství, které lady Anita do manželství přinesla, a také pro nevyhnutelnou ostudu, kterou by to přineslo.“

Poté je na chvíli obklopilo ticho. Bylo to hodně věcí ke vstřebání.

„A vy?“ Zeptal se Bill pak.

Saki zamrkal. „Co já, pane?“

Bill krátce a rychle pokrčil rameny. „Uvažoval jsem nad vámi a Jörgem… zdálo se, že má nad vámi kontrolu.“ Majordomus se vrátil k oknu. Jeho záda byla ostře vzpřímená, jeho celé tělo bylo napjaté jako tětiva. Byl zticha tak dlouho, až se Bill nakonec podíval na Toma s otázkou, zda řekl něco špatně, jasně vepsanou ve tváři.

„Máte pravdu, pane Bille,“ promluvil starší muž nakonec. Když se zpátky otočil, jeho oči se zabořily do Toma a byly plné beznaděje. „Odpusťte mi, pane. Nikdy jsem nechtěl, abyste věděl… ale pokud je čas na naprostou upřímnost, musím přiznat…“

Tom pomalu vstal.

„Můžeš mi povědět cokoliv, ty to víš. A já myslím, že vím, co se chystáš říct.“

Saki sklopil hlavu, ne zcela zahanbeně, ale bylo to velmi podobné.

„Utěšoval jsi ji?“ Zeptal se Tom jemně. „Pokud ano, ani celý život nebude stačit na to, abych ti za to dostatečně poděkoval.“

Muž se zhluboka a roztřeseně nadechl.

„Není to tak, jak si myslíte.“ Jeho ruka našla z vlastní vůle cestu k jeho srdci, jako by se pokoušela ukonejšit jeho bolest. Tom čekal. „Útěcha…“ zamumlal Saki s pohledem namířeným bezcílně kupředu, poté se sebral tak, jak toho byl schopen jenom on – během jediného okamžiku. Pohlédl Tomovi přímo do očí a už tam nebylo ani stopy po hanbě. „Nebyl jsem jejím milencem, pokud tohle naznačujete, pane. Ale nebudu popírat tu touhu, která ve mně byla. Během let jsme se sbližovali a ona si navykla obracet se na mě, když zoufale toužila po pozornosti. Dal jsem jí všechno, co bylo v mém postavení možné. Když mě požádala, abych ji držel, pak jsem to udělal.“

„Otec to viděl, že?“ Zašeptal Tom.

Saki odvrátil pohled.

„Přistihl nás v celkem dvojsmyslné situaci. Od té chvíle jsem byl jeho loutkou.“

Tom udělal obezřetně krok kupředu.

„Ty víš, že jsem tě nikdy nevinil z toho, co se stalo Kaiovi.“

Bill je ze své pozice pozoroval a jen sotva se odvažoval dýchat. Bylo to nejblíže, co kdy Sakiho viděl téměř ztratit vyrovnanost.

„Neměl jsem tušení, co se tam uvnitř dělo…“ vykoktal starší muž. „Já bych…“

„To je v pořádku,“ Tom položil ruku na majordomovo rameno a znovu zopakoval: „To je v pořádku. My všichni se potřebujeme vyléčit. Ale vyléčíme se. A ty budeš mít v tomto domě vždy své místo. Vždy. Na tom se nic nezmění.“

Saki trhaně přikývl. Oči se mu podezřele leskly.

„Děkuju, pane. Znamená to pro mě hodně.“

Bill vstal a přistoupil k nim, omotal paži kolem Tomova pasu a políbil jej na rameno. Tom se na něj láskyplně usmál a pohladil jej po vlasech.

„Já vám chci taky poděkovat, Saki,“ řekl Bill s pohledem upřeným na staršího muže. „Za to, že jste se o Toma staral. A za všechny ty věci, které jste pro mě udělal od chvíle, co jsem sem přišel.“

Saki se hluboce uklonil s tím nejvážnějším výrazem na tváři.

„Pro mě je také potěšením vám sloužit, pane Bille.“

Tom sevřel Billa v náručí a políbil jej za ucho. Když Billovi náhle hlasitě zakručelo v žaludku, Bill zrůžověl, Tom se ušklíbl a Saki nasadil svou obvyklou profesionální masku.

„Možná bych se měl vrátit k řízení příprav oběda,“ řekl. „Může být servírován na požádání do deseti minut.“

„Pak o to žádáme,“ oznámil Tom hravě a otřel se tváří o Billovu, který se přitom zahihňal. „Ani jeden z nás toho příliš neposnídal.“

„Jak si přejete, pane,“ uklonil se Saki a všichni se rozešli ven z místnosti.

„Saki,“ Tom se u dveří zastavil.

„Ano pane?“

Blonďatý mladík se otočil a naposledy se podíval do matčiny studovny.

„Měly by tady být stále čerstvé květiny. Každý den. Stejně jako teď. Pro vzpomínku na matku. Odvedl jsi tady excelentní práci. Přeji si, aby se v tom pokračovalo.“

Majordomova tvář zůstala bezvýrazná, ale oči mu zjemněly, když odpověděl:

„Přirozeně, pane. A nyní, pokud mě omluvíte…“

Jakmile odešel, dva chlapci postávali u dveří, neochotni se pohnout. Tomovy oči klouzaly z jednoho předmětu na další, jak byl ztracený v myšlenkách, a Bill ho tiše a trpělivě pozoroval.

„Doufám, že mě může vidět. Že může vidět nás,“ řekl Tom po chvíli. „A že tak ví, že její přání bylo naplněno.“

Bill na něj zamrkal s porozuměním v jeho jantarových, mandlově tvarovaných očích. Tomovi se v hrudi zachvělo srdce, když pozvedl delikátní bradu svého chotě.

„Miluju a jsem milován nazpět.“

A poté se políbili.

autor: Chayenne7