autor: Sturmfrei
Spojení
Přesně jak Georg slíbil, tak se vypařil, ale ne dřív, než Tomovi dal pár dalších nevyžádaných rad. Vešel do kuchyně kolem šesté hodiny, kdy už byl Tom ponořený v přípravách lasagní, a s ušklíbáním jej chvíli tiše sledoval. Poté Toma přátelsky plácl po rameni a řekl: „Takže se uvidíme později. Měj hezký večer, a možná si ráno i promluvte, jo?“
„Už můžeš přestat házet hrách na zeď,“ odvětil Tom a soustředil se na míchání rajčatové omáčky. Lasagně byly jediné jídlo, které opravdu uměl uvařit (a ne jen zkušeně ohřát) a nechystal se nechat svého spolubydlícího, aby mu to svými romantickými návrhy pokazil.
„Můžeš se mě přestat pokoušet ošálit,“ řekl Georg lehce samolibě. „Já vím, že spolu vy dva mluvíte. Jsou tady chvíle, kdy mě neustále nebudí vrzání postele.“
„Ach, drž hubu, tenhle byt má skvělou izolaci. Jestli slyšíš vrzání postele, je to proto, že odposloucháváš.“
Georg se rozesmál, ale také – k jeho dobru – to přijal jako náznak, aby se stáhl. „Dobře, ať je po tvém. Půjdu vyzvednout Hailey.“
„Vyřiď jí, že ji zdravím.“ Tom jej odmávl dřevěnou vařečkou a pocítil vlnu úlevy, když se vstupní dveře se slyšitelným kliknutím zavřely. Nyní mohl své lasagne dokončit bez jakéhokoliv dalšího rozptylování.
Fungovalo to tak dlouho, dokud potřeboval nakrájet zeleninu, míchat omáčky a poté dát dohromady všechny vrstvy svého jídla – ale poté už zbývalo jen čekat, a dokonce i když měl čekání spousty, kdykoliv Bill jen byl na druhé straně zeměkoule, Tom zjistil, že nemá žádnou trpělivost. Nejprve seděl u stolu a sledoval praskání bublinek ve své limonádě, pak si přidřepl před troubu a pozoroval sýrové bubliny na lasagních, poté se procházel po bytě a urovnával neviditelné záhyby na gauči a na přikrývkách na posteli. Nakonec se rozhodl, že se chová jako blázen a přinutil se opět posadit.
Samozřejmě, přesně v tu chvíli zazvonil zvonek.
Dle kamery u vstupu se osoba neznámého pohlaví dožadovala vstupu nahoru do bytu. Tom by tu mikinu poznal kdekoliv (přetahoval ji Billovi přes hlavu už dostatečně často) a okamžitě mu zabzučel, čímž si vysloužil poněkud rozkostičkovaný úsměv, než Bill vyrazil do vstupní haly a zmizel z obrazovky intercomu.
Dvě minuty, řekl Tom sám sobě. Stál ztuhle na místě, oči měl zaměřené na dveře a uši napjaté pro to známé, rytmické zaklepání. Když konečně přišlo, otevření dveří bylo jako výdech vzduchu, který zadržoval až nepohodlně dlouhou dobu.
„Ahoj,“ pozdravil jej Bill s mrknutím a pohledem, který cestoval od Tomovy tváře k jeho hrudi a poté zpátky k obličeji. „No, neměj nic proti, pokud to udělám.“
Tomovi trvalo půl vteřiny, než si uvědomil, že ta slova byla odpovědí na jeho zástěru Polib Kuchaře, kterou kolem něj Georg uvázal. Billovi trvalo přesně tu stejnou půl vteřinu, aby zrušil prostor mezi nimi. Jeho rty dokonale pasovaly na Tomovy, a Tom okamžitě zapomněl, proč byl tak nervózní.
Tohle byl Bill, přesně takový jako vždy – jako by čas, který strávili odděleně, se sice stal, ale nebyl důležitý. Se spokojeným zabroukáním se Bill od polibku odtáhl. Ruce však nechal stočené kolem popruhů Tomovy zástěry a jemně za ně zatahal, zatímco se na Toma pousmál. „Nemůžu uvěřit, že skutečně děláš lasagně.“
„No, říkal jsem, že je udělám, nebo ne?“ Tom sklouzl rukama po Billových bocích a nechal je odpočívat na jeho pasu. „Už jsem snad někdy něco nedodal?“
Tím si vysloužil uchechtnutí a rychlý polibek, než se od něj Bill odpoutal a vešel do kuchyně. Obklopila je vůně lasagní, hřejivá a neproniknutelná a těžká s příslibem sacharidů. Bill si z ramen shodil mikinu a přehodil ji přes opěradlo židle. Svázal si černobílé dredy, aby se mu pod mikinu vešly, ale nyní je uvolnil a zatřásl hlavou, aby se mu rozprostřely kolem ramen. Vypadal by dost nepatřičně, vysoce módní model v Tomově kuchyni, která byla jen o level výš než na kolejní ubytovně, kdyby nevypadal tak naprosto pohodlně. Bez zaváhání nabídl Tomovi limonádu z jeho vlastní lednice, sobě si také nalil skleničku, a usadil se na židli u stolu.
„Bože,“ řekl a nahrbil se způsobem, který by jeho agent pravděpodobně neschvaloval. „Ani necítím potíže z jiné časové zóny, ale jsem tak rád, že mám pár dní volno.“
„Japonsko bylo rušné?“ Zeptal se Tom, když se posadil vedle Billa. Dělali tohle už dříve – seděli spolu u stolu a povídali si o skutečných věcech, namísto pouhého vzájemného flirtování – ale to nebylo součástí originální nevyslovené dohody mezi nimi, a Toma to stále rozechvívalo až do bodu, kde se bál vyzvídat víc informací, než byl Bill ochotný s ním sdílet.
Zjevně se dnes večer nemusel příliš bát; Bill se ponořil do detailního popisu trávení svého času v Tokiu, doplňoval své vyprávění gesty, kterými málem dvakrát shodil ze stolu svou limonádu, a poté vklouzl do napodobování jednoho specifického fotografa, čímž Toma donutil vyprsknout svou limonádu nosem. Zatímco kašlal a prskal a slzely mu oči, Bill mu přinesl papírový ručník a nestydatě se smál.
Poté jim Tom oběma naservíroval lasagně.
„Mám takové štěstí, že můj agent neví, co dnes večer jím,“ zazubil se Bill. „David by mi tu vidličku nejspíš vyrval z ruky.“ Strčil si směs těstovin, sýru a omáčky do úst a zavřel oči, rozkošně provokující ve své ukázce pochvaly všech těch kalorií. Tom nikdy neviděl, že by se Bill v jídle nějak držel zpátky. Nějakým způsobem však stejně zůstával ve formě, se štíhlými boky a nemožně dlouhýma nohama a vystupujícími klíčními kostmi; většina jeho přijatých kalorií šla zřejmě směrem k posilnění jeho osobnosti.
„Tak co je nového ve tvém životě?“ Zeptal se Bill po několika soustech. „Stalo se něco vzrušujícího?“
Tom pokrčil rameny. „Mohl bych ti vyprávět o nové kampani, kterou v práci připravujeme, ale opravdu chceš vědět, jak budeme zachraňovat jezevce z plynového potrubí?“
„Pokud mi to dokážeš vysvětlit během dvou minut, pak jistě,“ řekl Bill. „Nebo mi prostě řekni, že to bude fungovat, abych neměl noční můry o umírajících jezevcích.“
„Bude to fungovat,“ řekl mu Tom. „Jezevci budou žít dlouhé, šťastné a zdravé životy.“
To byl konec jejich konverzace o Tomově životě, s čímž byl naprosto v pohodě. Věděl, že Bill si jeho práce cenil (koneckonců, poprvé se setkali na charitativním večírku pro podobnou kampaň), ale byl ztracený, když přišlo na zákony a detaily, a Tom trávil dost času v práci, kde se tím zabýval; opravdu tím nechtěl procházet ještě i s Billem. Jeho osobní život se skládal převážně z Georga, z přátel z právnické fakulty a Netflixu, takže tam toho také nebylo příliš k diskuzi. Místo toho Billovi dolil limonádu a zeptal se na jeho rozvrh po skončení volna.
„No, příští týden letím do Německa na akci značky Chanel,“ řekl Bill a počítal přitom na prstech. A pak si udělám rychlou zastávku v Paříži, protože, pozor na to, získám exkluzivní partnerství s YSL. Yves Saint Laurent. Pamatuju si, když jsem byl jediný člověk ve svém hloupém rodném městě, kdo vůbec věděl, co YSL znamená, a teď mi chtějí dávat věci zdarma, abych o nich psal příspěvky na Instagramu.“ Řekl to nonšalantně, téměř jako by vtipkoval, ale oči se mu třpytily a Tom jej znal dost dobře na to, aby rozpoznal v jeho hlase hrdost. Bylo jednoduché na to zapomenout s tímto uhlazeným, lehce výstředním, kosmopolitním mladým mužem vedle něj, ale Bill pocházel z maličké vesnice v Jižní Dakotě. Udělal toho o mnoho více, než jen to, že byl hezký, aby se dostal tam, kde byl teď.
„Po Paříži jedu zpátky do LA na přípravu Fashion Weeku a pak na samotný Fashion Week, a bude tam nejspíš i hromada rozhovorů.“ Bill se odmlčel, aby si nabral více lasagní a pak pokračoval. „Pak mám pozvánku do studia Pixar, naléhají, abych daboval postavu v jejich nejnovějším filmu. A někteří umělci dávají dohromady projekt, aby složili poklonu Davidu Bowiemu, a oslovili mého agenta, aby mi nabídli roli ve videoklipu, takže…“
„Ježíšikriste,“ řekl Tom. „Takže kdy budeš kandidovat na Světového prezidenta?“
Bill se rozesmál, tváře mu zbarvila červeň. „Jo, je to bláznivé, že? Občas vážně nemůžu uvěřit, že tohle je můj život. Je to fantastické a já z toho miluju každou vteřinu, to je na tom to zatraceně nejdivnější.“
Potřásl hlavou, nacpal si do úst další lasagně a dodal s plnou pusou: „Taky miluju každou vteřinu z tohohle, mimochodem.“ Billovo gesto bylo směrem k jídlu, ale Tom si nemohl pomoct a cítil, jak mu poskočilo srdce. Občas mu přišlo neuvěřitelné, že Bill, tak ambiciózní a vyhledávaný, tráví svůj drahocenný volný čas tím, aby byl tady, v Tomově bytě, kde jedl Tomovo jídlo a nechával si pár svých drahých vlasových produktů a ručník v Tomově koupelně. Po Billových slovech se Tomovi do mysli vetřela ta Georgova, a začínalo být více než obtížné je zpátky potlačit.
Po večeři se přesunuli na gauč s lahví vína. Jako vždy byl Tom opatrný, aby se posadil jako první a Bill se tak mohl rozhodnout, jakou vzdálenost mezi nimi chtěl zachovat. Zdálo se, že Bill nad něčím takovým vůbec nepřemýšlí; jednoduše se schoulil dostatečně blízko, aby se jejich ramena dotýkala, a oči upřel na svou sklenici s vínem. Jeho nálada se změnila – mezi obočím se mu objevila malá vráska a na Toma se nepodíval, když se znovu rozmluvil.
„Mám i nějaké špatné zprávy. Když jsem byl v Tokiu…“ Zhluboka se nadechl. „Volal můj otec.“
„Ach, sakra,“ řekl Tom tiše. Než mohl zpracovat svou vlastní odpověď, jeho instinkt už zapracoval a on omotal Billovi ruku kolem ramen. Jeho mysl rychle začala panikařit, ale Bill se do toho objetí opřel, položil si hlavu na jeho hruď, a Tomův mozek utichl.
„Nezvedl jsem to, protože jsem byl na place, kurva, díky bohu za to. Ale David to zvedl.“ Bill si pohrával se stopkou své sklenice a pak se pro kuráž rychle napil. „Byly to obvyklé kecy. Dožadoval se, aby si mohl se mnou promluvit, David to odmítl, a tak začal nadávat a řvát, vychrlil nějaké náboženské sračky a nazval mě hromadou sprostých nadávek. Pak mu David pohrozil žalobou a položil to.“
„Takový kretén,“ utrousil Tom, prakticky ta slova vydechl Billovi do vlasů. „Je mi tak líto, že tohle pořád dělá.“
„Jo.“ Vzdychl Bill a promnul si oči, rty měl sevřené do úzké linky. „Alespoň, že se to počítá jako porušení soudního příkazu, takže moje agentura opravdu podá trestní oznámení. Bude čelit vážné hrozbě vězení. Malá vítězství, hádám.“
Tom ho opatrně stisknul. „Zaslouží si být pod zámkem. A ty si zasloužíš lepšího tátu.“
„Díky,“ řekl Bill tiše. Odtáhl se, ale jen proto, aby odložil sklenici na stůl; poté se znovu uvelebil v ohbí Tomovy paže. S malým povzdechem zachytil Tomovu ruku a srovnal k sobě jejich prsty. „Alespoň, že volala moje máma a ječela, jak moc je na mě pyšná. Přijede na Fashion Week.“
„To je fajn,“ řekl Tom, plně využil Billových zběžných doteků a vtiskl mu polibek na čelo. Zdálo se, jako by to v mladém muži něco probudilo – posadil se, napůl se otočil, takže zpod sebe musel vytáhnout nohy, a náhle měl Tom Billa plný klín.
„A už dost o tom. Myslím, že jsem ti něco slíbil.“ Jiskra v Billových očích byla známkou další změny nálady, tentokrát veselejší. Vždycky byl takový, shodil ze sebe smutek v okamžiku, kdy o něm promluvil, a Tom nechtěl, aby se někdy změnil.
Bill se naklonil blíž, dost na to, aby se jeho vlasy otřely o Tomovy klíční kosti, a ušklíbl se, když předstíral polibek, ale odtáhl se těsně předtím, než se jejich rty setkaly. „Udělal jsi mi lasagně. Pamatuješ, co jsem ti slíbil na oplátku?“
Tom si pamatoval.
Nakonec je Billův slib dostal do Tomovy postele. Začali na kuchyňském stole, pak si našli cestu do předsíně a zastavili se, jen aby za sebou zhasli světla; poté stáli společně ve sprše pod proudem vody a líbali se a líbali a líbali, dokud k sobě Bill Toma nepřitiskl a oni opět neztratili pojem o čase. Nakonec si oba našli nějaké kalhoty na spaní a zalezli do postele.
Během tulící se chvilky Bill začal dřímat. Svázal si vlasy, aby je uchránil před sprchou, a nechal je tak, takže Tom mohl vidět každý centimetr jeho nenalíčené tváře, která se ve spánku uvolnila. Ačkoliv byl taky unavený, okamžitě mu přišlo obtížné zavřít oči. Uvědomil si, že mu ten pohled před ním přišel známý – a že, dle původních podmínek jejich dohody, by neměl být.
Bill byl téměř nemilosrdně přímočarý, když tyto hranice nastavoval. Vše, co chtěl, byl sex: rychle, efektivně, diskrétně. Žádné vytváření pout. Žádné jiné mluvení, než jen ano, ne, přestaň a pokračuj. Žádné po-stykové mazlení. Pokud to Tom někomu řekne, Bill mu zničí veškerou reputaci a udělá jej v právnické sféře prakticky nezaměstnatelným.
Pokud si to Tom pamatoval správně (a byl si celkem jistý, že ano), Billova přesná slova byla: vzruš mě, udělej mě, a já si najdu cestu ven.
Tahle prosté to nebylo už měsíce. Jelikož Bill, jak Tom brzy objevil, nedokázal držet pusu zavřenou déle než patnáct minut, pravidlo nemluvení odešlo jako první. (Tom si samolibně a nestoudně vzpomněl na nějaký špatný vtip o tom, že je Bill ´orální´, po čemž se ocitl na přijímajícím konci celkem fenomenálního vykouření.) Během pár měsíců byla většina jejich pravidel zanedbaná. V těchto dnech už bylo dáno, že Bill zůstane přes noc a Tom stále častěji připravoval večeři. Toho večera, kdy se Bill otevřel o své bolestné historii se svým otcem, žádný z nich dokonce ani nepomyslel na sex.
A nebyla to jen Tomova práce. Tak možná, že Billa podněcoval, aby tam zůstal, možná, že se nabídl, že připraví jídlo, a možná, že vybíral ty dny, které jim umožňovaly zůstat spolu až do rána – ale odvažoval se k tomu jen proto, že Bill s tím nějakým malým způsobem začal.
Na chvíli se Tom cítil divně, jako by sám sebe sledoval z výšky, pohled na Billa přitisknutého k jeho boku jako koala, s jednou rukou hozenou přes Tomovu hruď. Napadlo jej, že tohle je to, co viděl Georg: žádná pravidla, žádné hranice, jen dva lidé omotaní jeden kolem druhého. Namísto obvyklé otrávenosti, která následovala. Po Georgově názoru na jejich vztah se Tomovým tělem rozlévalo teplo.
Náhle to mohl vidět také.
S nacvičeným máchnutím Tom otočil poslední palačinku na talíř a vypnul sporák. Odnesl opatrně vybalancovanou hromadu jídla ke stolu v perfektní synchronizaci s Billem, který položil na stůl konvici s kávou. Zazubili se na sebe a posadili se. Bylo kolem desáté, dlouho si pospali a ráno bylo plné příslibů.
„Více sacharidů,“ řekl Bill, když nalil Tomovi šálek kávy. „Ale žádné výčitky. Vůbec žádné výčitky.“
Rozjařeně se rozesmál, přistrčil šálek k Tomovi a natáhl se pro palačinky. Tom chtěl odpovědět, říct něco jako: „To jsem rád“ nebo „Kdo by vůbec měl výčitky kvůli palačinkám.“
Namísto toho z něj vyšlo: „Miluju tě“, a Bill zkameněl.
autor: Sturmfrei
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 18
Tak toto je skvele. Krasna idylka. On vari veceru, netrpezlivo caka na svoju lasku. On pracuje, cestuje, vracia sa k nemu. Dokonale. Uz len si vyznat lasku a je to. Krasny preklad. Dakujem.
Krásná kapitolka jen jsem zvědavá na reakci Billa.
Nádherný a romantický díl! Je to fakt roztomilý, jak se Tom s Billem pořád tak oňuníkovávají. :-))
Jsem opravdu zvědavá, jaká bude reakce Billa na Tomovo vyznání, když se tak zarazil. No uvidíme.
Děkuji Zuzu za opět skvělý překlad. 😉
[3]: Lépe bych se nevyjádřila,ještě jednou díky za překlad.
Awwwww tak tohle je super 💜 perfektni odpoved Tome! Jsem zvedava co na to pan "vice sacharid"