autor: Bitter
Lykara před třemi a půl lety
Bill přešlapoval po pokoji jako tygr v kleci. Všechny knihy, které mu tady ten vílí král nechal, když vyrazil na pomoc k hraničním horám své sestře, už měl přečtené, a on pořád nikde.
Kdyby alespoň mohl do zahrad… A to si ještě před týdnem zoufal, že dál bez doprovodu nesmí. Co by teď za ty zahrady dal.
S povzdechem se natáhl na postel a zadíval se do stropu. Zavřel oči, zklidnil dech a jako už po tisící se snažil alespoň něco vydolovat ze své prázdné paměti. Alespoň kousíček čehokoli, i když přesně věděl, k čemu to bude. K ničemu.
„Musíš být trpělivý… Tom se vrátí a všechno zase bude dobré.“ Říkal mu pořád Trin. Ale kdy? Už jsou to měsíce, co je tady zavřený a jeho pravá láska, jak také říkal Trin, nikde.
Proč už za ním nepřišel? Proč mu nikdo nechce nic říct a chodí kolem něj po špičkách? Proč nesmí z paláce pryč? Proč se nikdo nesmí dozvědět, že tu je? Proč, proč, proč? Samá proč, ale odpovědi žádné. Jediné, čeho se kdy dočkal, bylo „je to nebezpečné, Bille, buď trpělivý Bille…“
Nudou už usínal, když zaznamenal hluk v chodbě. Nahrnul se k zapečetěným dveřím a přitiskl se na ně, co to šlo. Tiše poslouchal rozruch a výkřiky. To nevypadalo na poklidný návrat vílího krále… Zarazil se, když odlišil kroky, které se rozhodně hnaly k jeho pokojům, a pak boj přede dveřmi. Trin nejenže dveře zatavil, ještě před ně postavil stráž, a on si byl jistý, že právě ta stráž teď padla. Kolem rámu dveří se začala tvořit námraza a v pokoji se ochladilo. Couvl až k posteli a roztržitě se rozhlédl po něčem, čím by se mohl bránit.
Vzápětí se dveře rozletěly na kousky a do pokoje věšel mohutný bělovlasý elf s obsidiánovou korunou na hlavě a Bill zachytil střípek vzpomínky. Bylo to, jako by mu něco explodovalo v hlavě. Ucítil horké mléko a slyšel smích, a pak kouř a pláč. Ten pláč voněl po vanilce, a fialkových lykarských bonbónech. A pak strach. Takový strach, až ho srazil na kolena. Ale nebyl jeho. Byl… jeho… jeho… Patřil k té vanilce a bonbónům… Nevěděl… Vzpomínka odezněla stejně rychle jako přišla, a když se vzpamatoval, uvědomil si, že ho elf pevně svírá v náručí a hladí ho ve vlasech.
„Už je to dobré… Neboj se… Reli…“
Odtáhl obličej z jeho hrudi a zmateně se na něj podíval.
„Já… já nejsem… Reli…“
„Ale jistě, že jsi…“ Usmál se na něj elf a pohladil ho po líci. „Ty si nevzpomínáš vůbec na nic?“ Zeptal se ho a Bill natočil tvář do jeho doteku. Ten dotek a jeho vůni… Přísahal by, že je znal…
„To bude dobré.“ Ujistil ho elf a zvedl se. Natáhl k němu ruku, aby mu pomohl, ale to už se chodbou rozezněly další kroky.
„Bille!“ Volal na něj Trin a za chvíli už ho zahlédl skrz díru, která zůstala po dveřích.
Když vílí král spatřil, kdo před ním stojí, zezelenal z vteřiny na vteřinu. Jeho zuby zešpičatěly, kůže se téměř leskla a oči mu zčernaly, hnědé vlasy dostaly stříbrný nádech a vzduch kolem něj zajiskřil.
„Okamžitě jdi od něj!“ Rozkřikl se na elfa a mrštil proti němu vlnou vzduchu, která ho odhodila proti zdi. Elf zůstal zhroucený na podlaze, ale dál se díval na něj.
„Odpusť mi to… Myslel jsem, že tě zachráním…“
„Nemluv na něj! Ty svoje lži si šetři pro někoho jiného!“
„Nejsou to lži… Miloval mě, dokud mi ho ten váš král nevzal… Vílí jed ale venku asi nepůsobí tak jako tady, že? Proto je tady? Abys ho zase otrávil a vyprávěl mu o jeho pravé lásce?“
Bill se otočil na Trina.
„Co to říká?“
„Vůbec ho neposlouchej, jsou to lži!“ Rozkřikl se a sebral sevřením pěsti Valrenovi vzduch, aby nemohl dál mluvit.
„Proto si nic nepamatuju? Kvůli tomu jedu?“
„Ne, nevíme, co se stalo, Bille, vůbec ho neposlouchej… Tom se vrátí, a pak si vzpomeneš…“ Bill přelétl pohledem z víleníka na elfa a zase zpátky.
„Ne… Tak se nejmenuju… Že ne?“
„Bille, prosím, ať ti řekl cokoliv, jsou to lži…“ Stačila vteřinka, kdy se přestal soustředit na elfa, a ten před něj hodil kvítkem modré lilie.
„Tak si ji vem a řekni to… Řekni pod lilií, že ho nemiluju. Že jsme se nepoznali v zimním kraji. Řekni pod lilií, že mě Tom nenapadl, když jsem ho před ním varoval. Řekni pod lilií, že se s ním nevyspal mně na očích, jen aby mi dokázal, že už patří jemu…“ Vyzval ho a spokojeně sledoval, jak víleník před květem couvl a zelená z jeho kůže pomalu mizela.
Věděl přesně, co říct, aby to nemohl popřít.
„Trine?“
„Já ti to vysvětlím…“ Vyhrkl a rychle se po květu natáhl. Bill byl ale rychlejší.
„Bille…“
„Ne… Tak se přece nejmenuju…“
Současnost Obsidiánový palác
„Chci si to s ním vyřídit sám.“ Nadnesl Reli do hádky, která hned propukla mezi Valrenem a Lalitou, ale nezdálo se, že by mu alespoň jeden z nich věnoval pozornost.
„Kdyby nás ten tvůj mazlíček nevyrušil, už bys to dávno věděl. Moje hlídky…“
„Tvoje stíny snad mají být všechny v zimním kraji! Odkdy zase neposloucháš moje příkazy!?“
„Tvoje příkazy? Dej si pozor, nejsi Lykarský král, jsi můj spoluvládce, vypadám snad jako ta zelená havěť, abych se ti plazila u nohou a čekala na tvé rozkazy?!“
„Treemeria je nám užitečná oběma!“
„Jistě, to už ostatně ukázala před lety, jak užitečná je, když se Král skrýval jí pod sukní a…“
„Dost!“ Křikl po nich a Lalita se na Reliho otočila jako na zlobivé dítě.
„Ty jsi ještě tady?“ Nadzdvihla obočí, a kdyby měl v sobě o něco méně vzteku, snad by se začervenal nad svou opovážlivostí.
„Vyřídím si to s ním sám.“
„Ne. Ty neopustíš palác, Reli.“ Odmítl ho hned Val a jeho sevření na jílci meče zesílilo.
„Nebudu tady už ani hodinu.“
„Reli…“
„Měl by jít.“ Přerušila ho Lalita a naklonila se k Valovi blíž.
Neměl šanci ji slyšet, ale ať říkala cokoliv, zdálo se, že s tím Val souhlasí.
„Nechej ho tady a uteče ti jemu přímo do náručí. Nevidíš, jak se ti vzpírá každým dnem víc a víc? Možná, že si nic nepamatuje, ale jestli ho zaženeš do kouta, už na tom nebude záležet. Bude tě nenávidět. Nech ho jít… Nech ten vztek, ať je tvou zbraní… Kdyby mě někdo pořád nepřerušoval, mohla jsem ti dávno říct, že princ utekl z paláce. Moje stíny jsou mu v patách. Pusť ho na něj. Nech ho prolít jeho krev. Myslíš, že pak ho bude chtít Tom zachraňovat? Že mu pak bude záležet na tom, co s ním bude? Nebude na tom pak záležet nikomu. Chtěl jsi je přece zlomit, zničit vše, v co ještě věří. Tak nech jejich milovaného krále zabít jejich prince. Jejich poslední naději…“
„Tome…“ Zopakoval stín a vzal ho za ruku. Tom couvl a nechápavě na dívku civěl.
„Jsem to já… Prosím, nemám čas ti teď něco vysvětlovat, musíme hned do Lykary, pak dostaneš odpovědi.“
„Ty jsi… Temná…“
„Ne, tedy ano, ale… Napůl temná jsem byla už předtím, teď jen vím, jak tohle udělat, nic víc.“
„Ne… Daria by nikdy… Nejsi ona… Kde je? Co jste udělali s mým synem?!“ Křikl po stínu a udělal krok k ní. Dobře si pamatoval, jak Valren dokázal vytvořit stín, co vypadal jako on. Jak těžké by bylo zkusit to s jinou podobou? Dívka jen zavrtěla hlavou a znovu ho zkusila vzít za ruce.
„Prosím, musíme do Lykary. Neumím udělat stín a kontrolovat ho, kdy se mi zamane, jako temní, tohle, co jsem, je jen kopie mě. Nemůžu ti říct, kde teď Tobias je, ale když jsem stín vytvořila, byl ve vašich pokojích a spal. Trin ho uspal. Tome, musíme hned tam. On se nechce vrátit, ale je to nebezpečné a Lykara tě potřebuje. Bill tě potřebuje…“
„Musím říct, že tohle by mě nenapadlo.“ Zkonstatoval Trin a namočil prst do roztáté námrazy na parapetu. „Ale mělo.“ Dodal téměř pro sebe a Daria za ním si frustrovaně odfrkla.
„Až se mi dostane do rukou, přetrhnu ho jak hada.“ Zanadávala.
„Reyn to neměl ze své hlavy…“ Zkusil ji uklidnit Trin a ona se na něj nechápavě podívala.
„Ne jeho. Jeho otce. Myslíš, že tyhle voloviny ho učím já? Nejdřív chce Reyna držet co nejdál od války, a pak ho učí tyhle věci. A Zanthiu taky přetrhnu.“ Dodala a vyklonila se z okna, aby viděla na svou dračici, která létala nad loděmi na moři a kolem kraje přístavu.
„Pořád nic?“ Zeptal se Trin a ona zavrtěla hlavou.
„Přece se nevypařili.“
„Zanthia umí být vynalézavá… Měl bych pročesat přístav.“
„Hloupost, tak daleko se dostat nemohli. Jsou na jedné z těch lodí. Musíme prohledat je. Dál se nedostali.“ Odbyla ho a dál očima svého draka prohledávala paluby lodí.
Trin přeskočil pohledem na stín za ní a ten se jen ušklíbl.
„Já bych svého vnuka nepodceňovala.“ Ozval se Lalitiným hlasem a Daria po něm střelila pohledem.
„Je malý, nemohl uletět tak daleko s Tobiasem na zádech.“
„Malý je pro tebe, jsi jeho matka. Vzpomeň si, co všechno dokážeš ty, když si zamaneš.“
„Tenkrát to bylo jiné…“ Zkusila namítnout, ale nakonec se s povzdechem obrátila na Trina, který dál sledoval stín. Na vteřinku měla pocit, jako kdyby ti dva věděli něco, co ona ne.
„Letím do přístavu, dostanu se tam z nás nejrychleji a najdu je. Bylo by fajn mít prince zpátky
dřív, než nás Tom zabije za to, že jsme ho ztratili.“ Stín za Dariou jen kývl a zmizel.
autor: Bitter
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Je to zamotané jen doufám že se Tom už vrátil a brzo najde Billa.
Ten Valren mě tak strašně SERE!!!!