autor: Bitter
Trin slétl do zahrad paláce a koutkem oka zkontroloval Dariinu dračici, jestli je od něj dost daleko. Lalitin stín se znovu zhmotnil po jeho pravici.
„Tak kde jsou doopravdy?“
„Daleko ne, Daria má pravdu. Reyn ještě nemá tolik sil. Skrývají se v jeskyni kousek od loděnice.“
„Jak to, že je hlídka nenašla?“
„Křišťál nebo led? Přehlédli, že Reyn uzavřel vchod.“ Trin zaznamenal Lalitin téměř obdivný tón a na vteřinu zapřemýšlel, jestli tyhle fígle učí Reyna opravdu jeho otec.
„Předpokládám, že se nalodí až zítra k ránu, zatímco my budeme mít obrácený přístav vzhůru nohama. Nebudou před námi, ale budeme je mít v zádech…“
„Elyon byla vždycky chytrá a její dcera je celá matka. Na rozdíl od té jezinky, co má za sestru.“ Stín si odfrkl a Trin si dokázal živě představit Lalitin výraz.
„Nemusím ti připomínat, že se jim ten útěk musí povést?“
„Dnes je zvláštní den. Další malý král si myslí, že mi musí udělovat rozkazy.“ Trin její poznámku ignoroval a stín kývl.
„Náš temný princ už je na cestě v doprovodu mých stínů. Dej jim týden, než na ně narazí.“
„Týden je moc krátká doba.“
„Valren mu svěřil tu chlupatou zimanskou bestii.“
„A co mu přikázal?“
„Zabít Lykarského prince. Reli je celý štěstím bez sebe, že ten svůj meč bude moct použít i na něco jiného, než vraždění stínových chův, co má pořád za zadkem.“
„Dobře. Letím do přístavu. Bylo by podezřelé, kdybych doopravdy nehledal, když se nám ztratil milovaný princ.“ Ušklíbl se a bez rozloučení odešel.
„Less, notak… Kázat můžeš potom. Jen potřebuju, abys nás kryla. Nic víc.“
„A co jim mám jako říct? A co škola?“
„Já nevím, jsi snad psycholožka, umíš si poradit se dvěma hysterkama, ne? A škola je v pohodě. Přišlo úžasný oznámení. Tobias ji přerušil.“ Štěkl Tom do telefonu a znovu v něm vzkypěl vztek, když si vzpomněl, jak obálku otevřel. Slíbil si, že počká, až co mu k tomu Tobias řekne, a pak spustí virvál. Teď by ho mohl pochválit za prozřetelnost.
„Cože?“
„Jo. Nevím nic dalšího, včera přijel z intru, ale rovnou pláchnul kvůli tomu tetování… A kvůli tomu s Dominikou…“
„Měla jsem si s vámi dávno poradit. Tohle je všechno jen třešinka na dortu, sakra.“ Rozčílila se Leslie a Tom se netrpělivě ohlédl za stínem stojícím u skleníku.
„Máma s Dominikou by ti pořád nebyly za zadkem, kdyby ses dal do kupy, ale to ty jen odmávneš! Měla jsem tě někam odtáhnout už dávno!“
„Less, nehodlám s tebou teď tohle řešit…“
„Jestli tam půjdeš, nezvládneš to, Tome. To už jsi zapomněl na ty halucinace? Jak ses s ním bavil, a přitom jsi jen zíral na prázdnou židli? Myslíš, že v Lykaře to bude jiné? On ten svět stvořil, sakra! Jestli jsi nezvládal dům kvůli vzpomínkám, co myslíš, že bude tam?“
„Nic takového už se neděje.“ Odsekl Tom podrážděně. Až na dnešní ráno…
„Jistěže ne, protože jsi utekl a přestal ses o Billovi bavit ze dne na den, a pak se divíš, že kvůli tomu Tobias tak vyvádí. Měl jsi s ním mluvit, sakra! A teď, vyvrcholení všeho, ještě Tobias objeví Lykaru. Jestli se doteď držel, tak po tomhle se složí! Vzpomeň si na sebe, jak jsi reagoval! Co myslíš, že udělá on?! A ty jsi sám v nepořádku, jak mu budeš chtít pomoc? Prostě na mě tam počkej.“
„Leslie, já sakra nemůžu čekat, je tam a…“
„A je tam Daria, Trin a Elyon s Calebem. Ti by nedovolili, aby se mu něco stalo. Je tam už skoro celý den, dvě hodiny navíc to nezmění.“
„Ty to nechápeš… Já nemůžu čekat. Víš, že se rada rozpadla. V podstatě nás tenkrát vyhnali. Nevíme, co se tam dělo a Daria… říká věci… Prostě nemůžu čekat. Drž mámu a Dominiku dál od Loitche. Ozvu se ti hned, jak to půjde.“ S tím zavěsil a mobil nechal na parapetu. V Lykaře ho potřebovat nebude.
„Můžeme?“ Zeptal se stín a Tom bez zaváhání prošel portálem.
V trůnním sále, jako by se nic nezměnilo. Stále ho lemovaly křišťálové stromy a vpředu stály dva jejich trůny. Bill se ve svém pohodlně rozvaloval a nepřítomně si hrál s korunou v rukách, zatímco pročítal papíry na opěradle.
Zvedl hlavu, usmál se a Tom musel na chvíli zavřít oči a zklidnit dech. Když oči znovu otevřel, Bill byl pryč. Ještě chvíli na trůn zíral, než ho vyrušily váhavé kroky blížící se k němu.
„Někdy se mi zdá, že vás na nich koutkem oka vidím sedět. Pak se otočím a je to pryč.“ Královna se zastavila, mávla rukou a stín vedle něj se rozplynul.
„Vítej zpátky, Tome. Mrzí mě jen, za jakých je to podmínek.“ Pousmála se smutně a Tom se neubránil, aby ji neobjal.
„Dario…“ Zašeptal jí do vlasů a na chvíli zapomněl na stín.
„Ty jsi… Je to tak dlouho… Reyn už musí být velký…“ Prohlédl si ji, a pak mu došlo, že její koruna není korunou dračí královny a že je v barvách zimy.
„Co se… kde jsou vůbec ostatní? Kde je Tobias?“ Teprve teď si uvědomil, že jsou v sále sami. Rozhlédl se znovu a už mu sál nepřipadal stejný. Všiml si, že stromy z křišťálu se netřpytí tak jako vždycky a mají v sobě spoustu prasklin. Ani lístečky se nehýbaly. Vždy cinkaly jako zvonkohry, ale teď bylo ticho.
O krok od Darii ustoupil.
„Tobias, Zanthia a Reyn… utekli.“
„A ať se utancuju, jestli vím, kam se zahrabali.“ Dopověděl Trin, který rozhodně věšel do sálu a bez okolků sebou hodil na trůn. Roztáhl křídla a usykl. Už dávno si měl zvyknout, že je nesmí takhle přetěžovat. Bude rád, když je zítra alespoň protáhne.
„Ahoj Tome. Konečně. Už jsme mysleli, že ti tam snad pošleme celou armádu. Nebo draka.“ Ušklíbl se a Tom musel zamrkat, aby se vzpamatoval a přestal na muže, který na něj mluvil, tak zírat.
Nebýt toho jak s ním mluvil, a těch stříbrných pramenů v tmavých vlasech na připomínku jeho smrti, nebyl by ho poznal. Když pominul, že se z vytáhlého vílího kluka stal dost urostlý muž, tak jeho obličej mluvil za vše.
Věčně povytažené obočí, jako kdyby ho něco právě pobavilo, se změnilo na dvě přísné linky stejně jako jeho rty. Ani náznak úsměvu, pobavení nebo radosti. V očích nebyly žádné jiskry, a když se ušklíbl, neobjevily se kolem nich důvěrně známé vějířky vrásek smíchu. A křídla… Byla matná a plná jizev…
„Králi… Počkat, ne, jen Tome.“ Kývl na něj.
„Děcka jsou v trapu. Tobias se tady objevil už včera a za žádnou cenu se nehodlal vrátit. Ani se mu vlastně moc nedivím. Co sis sakra myslel, když jsi mu neřekl o naší existenci? Je na tebe pěkně nabroušenej. Ještě ráno se vztekal jak malej, a pak s Reynem a Zanthií utekli.“
„Kam? Tady přece není v bezpečí.“ Vyhrkl Tom a zcela ignoroval Trinovu výtku i tón hlasu, s jakým s ním mluvil. Daria si přičarovala stín, asi by se neměl divit, ať se bude dít cokoliv.
„Hádám, že k temným.“
„Proč by to dělal?“
Trin naklonil hlavu, aby viděl na Dariu, a ta jen rozhodila rukama.
„Stín mu to vyřídil, ale myslím, že tomu nevěřil.“ Odpověděla mu, aniž by se jí musel ptát, a Trin se znovu podíval na Toma.
„To bys snad ani nebyl ty, kdyby to s tebou šlo hladce.“ Povzdechl si a na trůnu se předklonil směrem k němu.
„Za Billem. Plácal něco o tom, že si Bill na nic nepamatuje kvůli autonehodě, ale že si určitě vzpomene a že ho zachrání. Takže jediné, kam mohli utéct, je kraj temných. Nebudou ještě daleko, najdeme je během pár hodin, to se neboj.“
„Za Billem…“ Zopakoval Tom dutě a zavrávoral. Když mu o Billovi řekl stín, neposlouchal ho. Byl to stín, proboha. Čekal nějakou past nebo cokoliv, a když pak vážně viděl Dariu, tohle se mu úplně vykouřilo z hlavy. Nebyl si vlastně ani jistý, jestli si tohle ve své hlavě nepřidal.
„Je tady už pár let. Objevila ho Lalitina hlídka, jak se potuluje kolem lucernového lesa. Zase svítí a alej vykvetla. Jenže on nic neví. Zeptej se ho na Lykaru, odpoví hned, ale zeptej se ho na něj, na nás, na vás a neví nic. Pořád jsme čekali, kdy se tady objevíš, ale když byl portál z vaší strany zapečetěný, nemohli jsme poslat ani stín. No a nakonec ho Val dostal. Nemohli jsme u něj být pořád. Venku je válka a tenkrát ještě nebyl přístav tak úplně na naší straně. A teď ani on. Valren mu napovídal…“
„To není Bill…“ Zarazil ho Tom a Trinovo obočí vylétlo nahoru.
„Nemůže… já… Bill je… mrtvý… Já jsem… Byl jsem tam. Je pryč.“ Namítl Tom a už jen z toho, že to musel říct, se mu udělalo zle a znovu pohlédl k trůnu.
„Že se to stalo, jsme věděli. Les zhasl, a alej uschla a zčernala. Ale teď je zpátky. Nějak se vám to povedlo.“ Namítl víleník.
„Ne, nepovedlo. Sám jsi u toho byl. Nemáme už… Bill je prostě pryč.“
„Ne, Tome. Je zpátky a hned jak dostaneme Tobiase mimo, musíme tě k němu dostat.“
„Co? Ne, to…“ Zakoktal se Tom a Trin na něj zůstal v šoku zírat.
„Tome… Bill je tady… Potřebuje tě…“
„Ne. Není tady. Jestli něco, tak leda stín. Oba jsme viděli, co Valren dokáže. Jestli myslíš, že je to… Je to leda tak past. Jak jsi vůbec mohl před Tobiasem říct, že je tady, sakra? Muselo ti být jasný, že se sebere a bude chtít za ním, když je na mě naštvanej!“ Otočil se na Dariu pro podporu, ale ta se na něj dívala stejně nechápavě jako Trin.
„Neříkej, že i ty jsi na to tomu hajzlovi naletěla… Zrovna ty! Sama jsi pro mě poslala stín, co vypadal úplně jako ty!“ Ukázal na ni prstem a usykl, když se za ním jeden stín oddělil od stínu stromu a vlepil mu pohlavek.
„Už nejsi král, tak si dávej pozor na to, jak mluvíš s mojí dcerou.“ Okřikl ho stín Lalitiným hlasem a v Tomovi vzkypěl vztek.
„Mělo mi být jasný, že za tím budeš ty!“
„Tome, tak to není.“ Namítla Daria a Trin vstal.
„Ona je na naší straně. Prosím, nech nás ti to vysvětlit. Už jen kvůli Billovi bys měl…“
„Ne, Trine, není to Bill. Ta… věc… Je to jen způsob, kterým Valren vámi manipuluje a ona mu s tím pomáhá. Není to Bill. Najdeš mého syna, když se ti povedlo ho ztratit, a tady končíme.“ Obořil se na něj a sevřel ruce v pěst.
„Nepokoušej se mi rozkazovat…“ Odsekl mu víleník a Tom zaznamenal, jak kolem něj probliklo pár zelených jisker.
„Sakra, na tohle nemám čas ani náladu. Musí domů, hned! Nehodlám se tady zahazovat s temnýma!“
„Ani se nedivím, že utekl.“ Sykl Trin a než stihl Tom mrknout, zmenšil se a vylétl z okna.
„Co to s ním sakra je?!“ Otočil se na Dariu, ale Lalita odpověděla dřív.
„Opustil jsi ho. Co jsi čekal? Že tě uvítá s otevřenou náručí?“ Odsekla mu a pohladila dceru po líci.
„Měla bys jít odpočívat, celá hoříš. To teplo tady nedělá dítěti dobře. Tím, že tady budeš s tímhle, Reynův návrat neurychlíš.“ Připomněla dceři.
„Dej nám chvilku. Slibuju, že pak si půjdu odpočinout.“
„Ano, to bys měla, nebo budu muset promluvit s tím zimanem.“ Dodal stín a zmizel. Tom byl vteřinu před výbuchem. Co se to tady sakra dělo…
„Opustil?“
„Ne Trina. Billa.“ Upřesnila mu Daria a rozhodila rukama, když viděla, jak chtěl začít protestovat.
„Nevím, jak nejlépe vysvětlit vše, co se stalo a co se změnilo. Je toho tolik…“ Bezmyšlenkovitě si pohladila vypouklé břicho a přešla k oknu.
„Jsme ve válce.“ Gestem ho vybídla, aby se k ní připojil, a opřela čelo o chladné sklo. Nebylo pochyb, že její druhé dítě bude zimniče, když jí, která milovala teplo, bylo horko a uvítala i tyhle maličkosti.
Tom se k ní připojil, a když vyhlédl z okna, zalapal po dechu. Přístav připomínal ruiny. Vše, co odsud viděl, je připomínalo. Domky měly zatlučená okna a byly jasně vidět vypálené části lesů za ním. Oblačné kotviště bylo pryč.
„Způsobili jsme si to sami. Nechali jsme mu příliš volnosti. Zabil Teiriena, a pak obrátil celou Lykaru vzhůru nohama. Není území, které by nebylo poznamenané. Valren se co chvíli snaží přes něj dostat, aby získal palác. Z části je to kamufláž. Ve skutečnosti chceme, aby přístav takhle vypadal. Podceňuje nás tak. Ale čím blíž jemu, tím je to víc skutečné. Přesvědčil Lykaru, že jste nepřátelé. Že Tobias nebude nic než náhrada za Doriena… Pak zhasl lucernový les a my přišli o naději.“
„To ale neznamená, že se spřáhnete s Lalitou. Dario, proboha… A Trin… To snad ani není on…“ Chtěl se odvrátit a vzdálit se od ní. Vrátit se domů. Vzít své zbraně z úkrytu, dojít si pro svého syna, rozsekat každého, kdo by se mu postavil na odpor, a vypadnout z tohohle šíleného místa. Tohle přece nemohla být pravda. Dali jim přece vše, co chtěli… odešli, když to žádali…
„Musím jít…“ Zamumlal a Daria ho rychle zastavila, vzala ho za ruce a donutila ho podívat se na ni.
„Pamatuješ, co Bill řekl po té poradě tenkrát? Že by zničil svět, jen aby tebe a Tobiase ochránil. Když se tu znovu objevil… Je to naše jediná naděje. Neotáčej se zády. Trin věřil, že přijdeš, a konečně zastavíte to šílenství, co Valren rozpoutal. Víš, kolik sil mu bere mít jeho a Billa hned vedle sebe a nemoct zasáhnout? Treemeria mu jde po krku s Valovou podporou a už to ani neukrývá, a přesto s ním sdílí vílí palác. Valrenovy stíny v jednom kuse napadají okolí Lucernového lesa. Aria tam ukrývá víly a elfy, co nechtějí bojovat, stejně jako je a ostatní lykaryeny Elyon s Calebem v jejich kraji… Trin je v pasti, těch co proti Valovi bojují je stále míň a on nemůže dělat nic. Nikdo z nás. Bill je v Obsidiánovém paláci a každou minutu ho hlídá Valova garda. Skay s Cloudem se ho odtamtud pokusili dostat, ale bojoval proti nim, a když pak zbýval poslední stín, otočil se proti němu a donutil je odejít dýkou na Billově krku a…“
„Kdyby to byl on, myslíš, že bych tady ještě byl? Sakra Dario… Valren přesně na tohle spoléhá. Děláte přesně to, co chce. Vytvoří stín, který vypadá jako Bill a…“
„Je to Bill… matka…“
„Nechci slyšet nic o tom, co říká ona.“ Ukázal ke dveřím a zakroutil hlavou.
„Tome, zachránila vás i nás. Ne jednou…“
„Dělá to jen proto, že ty jsi na naší straně, to mi řekla ten samý den, co se hlasovalo o Tobiase… Zastavila to snad?“
„Tome, nemůže nás ani vás podpořit veřejně. Nemáš ani ponětí o tom, jak riskuje. Kdyby to Valren zjistil…“
„Nevěřím jí. A vy byste neměli taky, sakra. Je to úplně na hlavu. Chce tě jen přetáhnout k sobě, aby tví draci patřili jí, jestli znovu usedneš na trůn, a pak teprve budete v háji.“
„V tom případě už jsou její.“ Odsekla mu podrážděně a ustoupila.
„Pár týdnů po tom zasedání, když mě připravili o korunu, začali do zimního kraje proudit draci. Mysleli jsme, že jich bude jen pár… ale ukázalo se, že za mnou draci stojí víc, než jsme si mysleli. Valren s ostatními draky kraj hned napadli. Dostali se až k paláci a zničili ho. Stíny zajaly Skaye. Mohla ho klidně zabít. Místo toho nám udělala nabídku. Pustíme palác a hranice zimy a ona zařídí, aby to vypadalo, že dál už se nedostali. Jenže na rozdíl od Valových jednotek, ona by nás dokázala rozprášit. Výměnou za tohle chtěla, abych s ní začala trávit čas. Nejdřív jsme jen mluvili, pak mě naučila vyvolat stíny… A mé stíny, jak se ukázalo, jsou klidně i v podobě draků. Navíc… to ona pomohla Trinovi udržet si trůn, když se všechno hroutilo a stalo se to dřív než…“
„Než co?“ Štekl Tom.
„Než se z Darii stala Královna Temných, aniž by o tom měl kdokoli krom nás jen ponětí.“
Odpověděl hlas za ním a Tom se otočil na jejího muže, který prošel zimním portálem.
Na muže, který nenáviděl Temné snad ještě víc než on sám.
Na nového Temného krále.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Doufám že tam Tom zůstane.
Snad už Tom konečně uvěří…..