autor: Zarlina
Dvoudílná povídka od Zarliny, kterou se pro vás rozhodla přeložit Danny, byla napsána v roce 2017. Užijte si čtení, J. :o)
„Hej, Trumpere. Tvůj chlap je tady.“
Tom otočil hlavu ke svému spolupracovníkovi, zíral na něj, zatímco se zhluboka nadechl a otočil svou pozornost ke dveřím. Jeho srdce vynechalo úder, když uviděl toho muže, jak vstupuje do malé kavárny, kde Tom pracoval.
Byl vysoký, pravděpodobně ne jako Tom, ale vždycky nosil velké boty s podpatky, takže ten rozdíl nebyl k poznání. Měl neobvyklý účes, dlouhé černé a bílé dredy sahající až k jeho ramenům a vždycky, vždycky nosil makeup. Ne ten druh makeupu, který nosila každá žena, ale víc tajemnější. Zatímco se většina žen snažila skrýt poškozenou kůži, zvýraznit tváře, nebo konturovat rty v neobvyklých barvách, Bill se zaměřoval pouze a jen na oči. Vždycky měl hodně řasenky, jeho očních linky a stíny byly tak tlusté, že by s nimi většina lidí připomínala mývala, ale on… sedělo mu to a sedělo mu to sakra dobře.
Jeho oblečení bylo také neobvyklé. Vždy bylo velmi těsné, takže nenechávalo moc prostoru k představám, a Tom často přemýšlel, jak se, sakra, do nich navlékl. Vždycky nosil hodně doplňků ve formě náramků, řetízků a opasků, a zdálo se, že má několik různých bund jako Tomovy pravidelné zákaznice, ne-li víc.
Byl to ten nejkrásnější muž, jakého Tom kdy viděl, a od jisté doby, kdy byli ožralí, to omylem řekl svému spolupracovníkovi a nejlepšímu kamarádovi Georgovi. Od té doby si z něj hnědovlasý kamarád utahoval a vždycky se ujistil, že obsluhuje jiné lidi, takže Tom vezme jeho objednávku, kdykoliv vstoupí do obchodu.
Tom byl vděčný, protože mu to dávalo důvod, aby se na Billa díval déle, ale taky ho nesnášel, protože zapomínal, jak používat svůj mozek, když se jejich hnědé oči setkaly.
Ten muž se zastavil před pokladnou a usmál se na Toma tím úsměvem, který zajistil, že šel Tom do kolen.
„Bille, ahoj.“ Dostal ze sebe pozdrav s úsměvem a doufal, že nevypadá jako úplný idiot. „Co ti dnes můžu nabídnout?“
„Ahoj,“ odpověděl Bill, jeho hlas byl jemný a Tom se v něm chtěl utopit. „Dám si… co jsi mi to doporučil minulý týden?“ Usmál se. „Nemůžu si vzpomenout.“
„Bílé mocha laté?“ Tom se usmál. Nikdy by nezapomněl, Bill se zeptal na doporučení a on se snažil nezakoktat, když říkal Billův oblíbený nápoj.
„Ah, ano.“ Bill přikývl a zamrzl, když jeho telefon najednou začal zvonit. Vydechl, když viděl, kdo volá. „Omlouvám se, ale musím to vzít.“ Řekl s omluvným úsměvem. „Můžu si dát jeden z tohohle?“
„Samozřejmě,“ přikývl Tom a nebyl naštvaný jako na ostatní, když jim zazvonil telefon.
Byla to ta nejhorší věc, jakou znal, když lidé telefonovali, zatímco si kupovali nějaké věci, protože si myslel, že je to nevhodné, ale Bill vždycky odmítl hovor, kdokoliv mu někdo volal, když byl v řadě, a omluvil se za to, takže tentokrát to Tomovi nevadilo.
Mimo jiné, byl to Bill. Mohl by být ten nejhorší člověk na celé zemi a Tom by ho stejně nedokázal nesnášet.
„Napiš tam Kaulitz.“ Bill odpověděl komukoliv, kdo byl na telefonu, usmál se jemně na Toma, když platil, a pak se postavil bokem, aby si počkal na svou objednávku. Soustředil se na telefon, jeho obočí vyletělo nahoru, zatímco ten na druhé straně mluvil.
Georg udělal Billovu kávu, a když skončil, otočil se na Toma. „Mám tam napsat tvé číslo? Nakreslit srdíčko vedle jeho jména? Nebo napsat básničku?“ zasmál se Georg.
„Sakra mlč.“ Vzal od něj Tom papírový kelímek, a zatímco se mu jeho kamarád posmíval, napsal, jak nejpěkněji uměl, jeho jméno a kelímek položil na přepážku. Nemusel křičet Billovo jméno, protože ho Bill sledoval a s úsměvem si vzal svůj kelímek, kývnul na pozdrav a opustil kavárnu; neviděl, jak se za ním Tom dlouze dívá.
„Tak se ho konečně zeptej na rande. Vsadím svoji příští výplatu na to, že řekne ano,“ zahihňal se Georg.
Tom zavrtěl hlavou. V žádném případě by se neodvážil zeptat někoho, jako je Bill, na rande. Ten kluk byl sakra dokonalý a Tom byl… Tom pracoval jen v blbé kavárně. Bill by mohl přijít a koupit si předražené pití každý den, měl víc outfitů, než by Tom mohl spočítat, a všechno, co nosil, bylo značkové. Tom, na druhé straně, spoléhal na to, co zbyde a na speciální nabídky instantních nudlí, a považoval se za šťastného, pokud mu něco zbylo na konci měsíce.
„Je pro mě příliš dobrý. Budu šťastný, pokud sem bude dál chodit a já se na něj budu moct dívat…“ vydechl.
Georg se zasmál a zavrtěl hlavou. „No, aspoň máme jeho příjmení.“ Mrkl na něj. „Možná ho můžeš sledovat na facebooku, najít nějaké zajímavé fotky.“
Tom si kousal ret. Bylo to příliš lákavé. Vlastně se nemohl dočkat, až přijde domů a zkusí to. Bylo to něco, co chtěl, najít mladého muže online, aby se na něj mohl dívat pořád.
„No tak.“ Georg se zasmál a odešel od pokladny k počítačům, které sloužily zákazníkům. „Obchod je prázdný, pojďme zkusit, jestli ho najdeme.“
Tom si znovu skousl ret a následoval Georga k jednomu z počítačů. Sledoval ho, jak mění logo na zaměstnanecké, aby za to nemuseli platit. Nervózně sledoval dveře.
„Relax.“ Georg se zasmál. „Sledování někoho na facebooku není zločin, pokud to náš šéf nezjistí, jsme totálně v pohodě.“ Mrkl na něj.
Tom protočil očima a pak se podíval na klávesnici, se spěchem se přihlásil na svůj facebook, kliknul na vyhledávání a pomalu začal psát jeho jméno.
„Jak se hláskuje jeho příjmení?“ zamumlal, sledoval jména, když psal jedno písmenko po druhém. Zamračil se, když ani jeden z nich nebyla osoba, kterou hledal.
Když bylo celé jeho jméno napsáno, všechny návrhy zmizely a jediné, co zbylo, byl text žádné výsledky, který mu oznamoval, že ten kluk na facebooku neexistuje, nebo špatně hláskoval jeho jméno.
„Možná je Bill jen přezdívka.“ Přemýšlel nahlas a viděl Georga, jak přikyvuje. „Bill není obvyklé jméno, že ne?“
„Ne. Zkus William,“ odpověděl Georg.
Tom přikývl a zkusil to jméno znovu, ale stále žádné výsledky.
„Hádám, že není na facebooku.“ Vydechl a zkoušel to zase. „To mě pojeb.“
„Hláskuje se to s K.“ Řekl najednou jemný hlas za nimi a oba dva se otočili. Tomovo srdce přestalo bít, když viděl před sebou toho muže, jak stojí a sleduje je s pobaveným úsměvem. „Kaulitz, hláskuje se to s K.“ Ujasnil jim to.
„Kurva.“ Tom zašeptal. „J-já se omlouvám, já…“ polkl, „vrátil ses.“
„Jo,“ přikývl Bill. „Uvědomil jsem si, že jsem zapomněl být osina v zadku a nezeptal se na skořici v mé kávě.“ Řekl a držel kelímek. „Normálně bych to nechal být, ale popravdě, mám dneska den na hovno a opravdu jsem potřeboval perfektní drink a… skořice mě dělá šťastným.“ Znovu se na ně usmál a Georg si rychle vzal jeho kelímek s tím, že to napraví, a nechal je tam stát. Tom se trapně snažil dívat na něco jiného než na Billa, který sledoval počítač. Stále měl pobavený výraz ve tváři.
Potom se beze slova nahnul nad klávesnici, párkrát šipkou přejel a změnil to C na K, kliknul na enter a našel svůj vlastní profil.
Tom se snažil podržet zakašlání, když jeho oči sjely na obrazovku a první, co viděl, byla Billova selfie.
„Hádám, že tohle je to, co jste hledali?“ řekl Bill, a když se Tom odvážil na něj podívat, viděl, že se jeho rty tvarují do úšklebku. „Líbí se ti, co vidíš?“
Tom na něj jen zíral a potom přikývl jako idiot, nevěděl, co má říct. Bill se hlasitě zasmál, a pak se jen znovu usmál.
„Nemohl ses mě prostě zeptat na rande? Nebo mi třeba koupit kávu?“ Řekl a utahoval si z něj. Mrkl na něj a smál se svému vlastnímu vtipu. Tomovi se místo odpovědi podařilo jen usmát. „Oh, netvař se tak vyděšeně. Nekoušu, slibuju.“
Tom se snažil odpovědět, ale Georg se vrátil zpátky s Billovou kávou a Bill obrátil pozornost k němu.
„Díky, kolik ti dlužím?“ Usmál se na něj.
„Nic, měli jsme si zapamatovat, že chceš vždycky skořici,“ vrátil mu Georg úsměv.
Bill se zasmál, přikývl a znovu se podíval na hodiny na stěně. Povzdechl si.
„No, musím už jít. Dneska to bude v práci den blbec, raději abych nepřišel pozdě.“
Znovu se na Toma usmál, sklonil se k počítači a předtím, než si Tom mohl uvědomit, co dělá, Bill přejel myší po obrazovce a s dalším úšklebkem klikl na políčko „přidat.“
„Jakmile začne tvoje srdce a mozek znovu pracovat, napiš mi zprávu,“ mrkl Bill a s dalším úsměvem se otočil, aby odešel. „Uvidíme se zítra.“
Tom na něj jen zíral a Georg se zasmál, až Tom překvapeně poskočil.
„No zatraceně. Tohle mohla být katastrofa,“ zazubil se Georg.
Tom přikývl, ale neopověděl, protože si všiml upozornění na obrazovce. S třesoucími se prsty na to klikl a zapomněl, jak má vlastně dýchat, když si četl ta slova na obrazovce.
Bill Kaulitz přijal vaši žádost.
autor: Zarlina
překlad: Danny
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 30
Jů, tuhle povídku mám moc ráda. Taky jsem si na ni brousila zuby… 😁
Bylo to naprosto úžasný a dost jsem se u toho zasmala děkuji za překlad
Parádní Bill se baví a Tom má trauma moc dík za překlad.
To je tak roztomilé a úžasné. Díky za překlad a už teď se těším na pokračování.