autor: Bitter
„Billy, to jsem já…“ Tobias se pokusil čepel meče odsunout od svého krku, ale nehnula se ani o milimetr. Temný s Billovou tváří na něj beze slova hleděl, a když se Lalitin hlavní stín přesunul po jeho bok, viditelně sebou cukl.
„Vida, nebylo to nakonec tak těžké, chytit malého lykarského prince. A jak vidím, nemá ani krapet vychování. Měl by ses poklonit. Stojí před tebou temný princ, druh Krále Valrena.“
„Cože?! Kravina! Billy, co to plácá!?“ Křikl po stínu a dostalo se mu leda úsměšku.
„Myslím, že tohle už zvládneš sám. Jak těžké je zlikvidovat jedno děcko… Vyřídím Valrenovi, že svůj úkol jsi splnil a jsi na cestě domů.“ Položila ruku na Billovo rameno a stíny kolem se rozplynuly.
Ten se k ní otočil se zmatkem v očích.
„On je…“
„Lykarský princ.“ Dořekla netrpělivě.
„Ale on… on… vypadá jako… já…“
„Myslíš?“ Usmál se na něj stín a naklonil Tobiasovým směrem hlavu. Ten neměl ponětí, o čem si šeptají, a stále nevěřícně přeskakoval pohledem z Billa na meč, který mu mířil na krk.
„Ale to by v tom případě tvůj Valren lhal…“ Nadnesla sladce a stín se rozplynul.
Meč od Tobiasova krku zmizel a Bill naklonil hlavu na stranu, jako by se díval na nějaký hlavolam.
„Co je tohle za trik?“ Vyštěkl na něj, a když se začal zvedat ze země, meč se zase objevil přímo před ním.
„Mluvit můžeš tam, kde jsi.“
„Bille…“
„Reli.“ Opravil ho příkře a Tobias zavrtěl hlavou.
„Co to s tebou ten hajzl udělal…“ Začal, ale pak si všiml, že Bill se na něj už nedívá.
„Já tě varoval.“ Ozvalo se mu za zády a Bill se ušklíbl.
„Jistě, mělo mě napadnout, že za tím budeš ty. Zelená havěť.“
Trin pomalu přešel k Zanthii a zkontroloval ji. Téměř nereagoval na to, že Bill drží čepel pod Tobiasovou bradou. Jako by to bylo něco úplně normálního.
„Takže tě tvůj pán pustil ze řetězu?“ Nahodil jeho směrem a Tobias zalapal po dechu, když se meč posunul směrem k jeho srdci.
„Takže ses přišel podívat, jak tvůj princ zemře?“ Odpověděl Bill na Trinovu otázku nevzrušeně.
„Nechcete se hádat beze mě?“ Nahodil, ale nezdálo se, že by mu v tu chvíli byť jeden z nich věnoval pozornost. Až na meč v Billově ruce byl Bill zcela soustředěný na víleníka.
„Ty mlč. Říkal jsem ti, že máš zůstat v paláci. Budeš ještě rád, jestli tě tady nenechám, ať si tě Tom hledá třeba pod každým kamenem.“ Odsekl mu Trin a Bill sebou znovu cukl. Nezdálo se, že si toho víleník všiml, ale Tobias znal Billa dokonale. Zmínka o otci ho vykolejila. A rozhodně nevypadal, že by Tomovo jméno slyšel rád. Alespoň něco, co měli pro teď společné.
„Pokračuj a nasereš ho ještě víc. A jestli sis nevšiml, tím mečem míří sakra na mě!“ Štekl po Trinovi a Bill se pobaveně usmál.
„Vidím, že i tvůj princ má problém tě vystát.“
„Divíš se? Sekýruje mě, co jsem…“
„Ticho!“ Ta vteřina, kdy se Bill podíval zpátky na něj, když ho okřikl, Trinovi stačila, aby Billa strhl dozadu prudkým proryvem větru, až klopýtl a spadl na záda.
„Ne! Co to děláš! Vždyť mu ublížíš, ty idiote!“
„Fajn! Nechám ho tě zabít!“ Rozhodil rukama a neudělal nic, když se Bill zvedl a Tobiase k sobe strhl, v úmyslu se jeho tělem krýt. Do nosu ho udeřila vůně vanilky a bonbónů. Ruka s mečem klesla a on od něj ucouvl, jako by se spálil.
Zase prožíval ten samý okamžik, jako když poprvé spatřil Vala.
Vanilka a bonbóny. Strach. Ten strach ve vzpomínce byl jeho… jeho…
Jako by byl pod vodou. Doléhal k němu křik a v jeho mysli se spojil s jiným. Oba hlasy volaly jeho.
„Tati, Trin mi dal bonbóny, chceš taky?“
„Billy! Billy! Co je ti! Co jsi mu udělal!“ Povedlo se mu zaostřit. Byl na kolenou a chlapec před ním klečel a s obavami ho pozoroval.
„Trine, tak co se děje!“ Křikl zoufale.
Ten strach a ta hrůza který cítil při pohledu na Vala, nebyl jeho. Patřil vanilce a bonbónům. Patřil maličkým ručkám, které se ho držely kolem krku, a černým vlasům šimrajícím jeho krk a bradu.
Patřil jeho synovi.
„Tati…!“
„Ne…“ Zatřepal hlavou, jako by z ní chtěl tu vzpomínku smazat, a prudce se postavil. Ucouvl před chlapcem, který se po něm natáhl, a dřív, než jej stihli Trin nebo Tobias zadržet, vyhodil do vzduchu hrst prachu a zmizel v mlze.
Už zase se probudil v cizí posteli. Začínal si říkat, že se z toho asi stane nějaké pravidlo.
„Mohl bys to laskavě už nedělat! Pekelně z toho bolí hlava.“ Houkl na víleníka, který se se sklenkou něčeho fialového rozvaloval v křesle a strhl ze sebe deku.
Poslední, co si pamatoval, bylo, jak vběhl do lesa, když Bill zmizel a ten zelenej hajzl ho zase nechal omdlít.
„Možná, kdybys chvíli držel pusu zavřenou, přestala by.“ Odvětil jen a ani se nepodíval jeho směrem.
„Proč jsi to sakra vůbec udělal! Musíme za ním. Hned!“
„Já vážně nepochopím, co máte vy lidi za problém s tím, když máte poslechnout něčí rady. Ten les mohl být temných plný a ty bys jim vběhl přímo do náruče.“ Trin odložil sklenku, až tekutina v ní vyšplouchla přes okraj.
„Nejsem člověk.“ Odsekl Tobias podrážděně a založil ruce na prsou.
„No bezva, takže jeho výsost bude ještě uražena, že je vlastně lykaryen a ne člověk, jak strašné… Jako by snad lidi byli něčím víc než my. Tvůj otec…“
„Jestli myslíš Toma a ne Billa, tak ten mě absolutně nezajímá…“ Skočil mu do řeči a Trin se rozesmál.
„Nemohl bys být Tomovým synem víc, ani kdybys byl člověkem.“ Téměř hned svých slov litoval, když se Tobias zatvářil, jako kdyby mu vlepil facku. Znovu si k sobě přitáhl deku a otočil se k němu zády.
„Tak promiň, že žiju, co se o mě vůbec staráš? Bylo nám se Zany fajn, než jsi nás našel.“ Zamumlal napůl úst a Trinovi se do žil vrátil původní vztek. Jak to ten kluk dělal, že ho vteřinu chtěl obejmout a další vteřinu ho chtěl zabít.
„Bylo vám fajn?! Reynovi je deset, sakra! Je to jediný ledový drak v celé Lykaře a vy jste ho do toho málem zatáhli s sebou! Zanthia je budoucí královna a temní ji málem zabili! Vždyť jste jim tam přímo naběhli!“
„Nějak bysme si poradili.“
„Nějak?! Proti temnému Billovi byste neměli ani tu nejmenší šanci při všem vilím prachu, co v Lykaře je!“
„Billy by mi neublížil! A není temný, jen si nevzpomíná!“ Rozkřikl se, a tentokrát už mu slzy vytryskly doopravdy. Znovu se roztřásl při vzpomínce meče na své kůži a na pohled, který mu Bill věnoval.
„Proč si myslíš, že ho Valren poslal? Aby tě zabil! Nenamlouvej si, že beze mě bys z toho vyvázl živý. Zabil by tě, a až by si vzpomněl, zabilo by to jeho. A kdyby ne on, Valren by to udělal. Možná nevíš, jak se ti povedlo sem Billa dostat, ale nikdo jiný to udělat nemohl, a on teď nedopustí, aby ses vrátil domů a napravil to.“
„Už jsem ti snad říkal, že já to nebyl! To ta autonehoda!“ Křikl zoufale a Trin se na chvíli zarazil, když se na něj Tobias celý ubrečený otočil. „Nic jsem neudělal. Nemám moc jako oni. Jediný, na co jsme se Zany přišli, bylo, že to umím s mečem, ale nejde mi ani elfí magie, nejsem imunní vůči magii a ani nemůžu rozkázat. Všechno jsme zkusili a nic. Nejsem Lykaře k ničemu, vždyť ještě před týdnem jsem o ní neměl ani páru. Chci jen zpátky Billa, celý ty roky nechci nic jinýho, jen…“ Slova mu uvízla v krku a obličej si schoval do deky, kterou křečovitě svíral. Nedokázal si vybavit, kdy naposled takhle brečel. Zcela bez zábran a studu. Bylo mu úplně jedno, co si o něm ten zelenej namyšlenej zmetek bude myslet.
K jeho překvapení se ale matrace vedle něj zhoupla a Trin ho přitáhl k sobě. Vyměnil deku za jeho tuniku a nechal se konejšit jako děcko. Nechal ho hladit ho ve vlasech a tiše broukat, zatímco se z něj řinul nesmyslný vodopád slov.
„Všechno je jinak… Měl jsi pravdu… Venku je to hrozný… Není to, jak si pamatuju… Přístav… Jsou to jen trosky a kasárna, žádný lykarieni. Všude je tak prázdno… a Bill… Myslel jsem, že když mě uvidí… on si mě nepamatuje.“
Trinovi neunikla nevyslovená omluva a jen ho k sobě víc přitiskl. Vybavil si Skaye, jaký byl tenkrát, když byl Tom zbrklý, nebo když se k nim přidala Daria, a jak ho on poučoval. Chtělo se mu nad sebou smát. Kdyby tohle princ zimy viděl, Trin už by mu nikdy nemohl nic říct. A proč? Jen proto, že měl vztek na Toma. Měl vztek, že už dávno nepřišel, a že když přišel, je… je Tom. Přece ho znal…
„On by mě zabil Trine… Vůbec neví, kdo jsem…“
„Ne… nikdy by ti neublížil. Neví, kdo je a kdo jsi ty, ale neublížil by ti. Může být temný, jak chce, miluje tě.“
„Ale říkal jsi…“
„Sám jsi to viděl… Něco se stalo…“
„Měl jsi mě nechat za ním jít…“
„Ne. To by bylo až příliš nebezpečné.“
„Tak co budeme dělat?“
„My? My nic.“
autor: Bitter
betaread: J. :o)
Jsem ráda, že se v Billovi přece jen něco pohnulo, i když ještě neví, co přesně to je… 😀
A Trin s Tobim už se nám tulí, roztomilé 😄
To jsem zvědavá kdy se tam objeví Tom.