„Tobiasi… Slyšíš mě? Podívej se na mě… Tobiasi?“ Dál ho lehce poplácával a za chvíli na něj chlapec zamžoural a malátně se na něj usmál.
„Ahoj, vílo…“ Zamumlal a Trin mu odhrnul vlasy z tváře.
„Co se stalo? Byli tu temní? Tobiasi, no tak, co se stalo? Co ti udělali?“
„Ty jsi tam taky spadl…“ Pousmál se Tobias místo odpovědi a Trin kývl.
„Jo, taky…“ Pousmál se na něj nazpátek a vyvolal kolem nich světla. Tobias po nich okouzleně natáhl ruku a Trin zaklel. Ať to bylo cokoli, stíny mohl vyloučit. Nikde žádná červená, a za tak krátkou chvíli by se nedostaly z jeho dosahu.
Tobias se k němu přivinul a on sebou cukl, když mu přejel dlaní po hrudi.
„Měl by sis to sundat, nebo nastydneš.“ Zatahal za vázanku jeho košile a zajel prsty pod mokrou látku. „Jo… mělo by to jít dolů.“ Pokračoval a Trinův pohled teprve teď padl na lahvičku zakutálenou u nohy postele.
„Ty jsi vypil vílí jed.“ Vyjekl a vyprostil Tobiasovu ruku zpod své košile. Tobias se zazubil a našpulil pusu.
„Chutná to jako bezinková šťáva… jestli máte tohle místo chlastu, jste pěkný padavky.“ Zahihňal se a Trin si se směsicí úlevy i vzteku promnul obličej.
„Až se mi budeš příště hrabat ve věcech, alespoň se nespleť v tom, co hledáš.“ Napomenul ho, ale nezdálo se, že by ho černovlásek vnímal. Znova se dostal pod látku a prsty zkoumal linie jeho svalů na břiše.
„Ale ty teda nevypadáš jako padavka…“ Zamrkal na něj a Trin si pobaveně odfrkl.
„No to bych prosil. Tak pojď, studená voda ti udělá dobře.“ Vzal ho do náručí, ale v půli kroku se zarazil, když ucítil Tobiasovy rty na svém krku, jak se sunou dolů podél klíční kosti a zase zpátky.
„Tobiasi, přestaň…“
„Tohle musí dolů…“ Trin ho postavil na nohy a couvl od něj, aniž by ho pustil, protože pochyboval, že by se sám udržel na nohou. Skoro se zasmál nad výrazem, který Tobias nasadil. Nemohl si nevzpomenout na to, jak takhle špulil pusu jako malý, když mu vzal bonbóny a vylétl s nimi do vzduchu, kam nedosáhl.
„Proč jsi tak daleko?“ Zakňoural a tentokrát se natáhl po Trinově opasku.
„Tobiasi, přestaň… to ten jed… poslouchej, přejde to, když půjdeme do vody, vyprchá to rychleji, ale drž svoje ruce u sebe, nerad bych tě musel svázat.“
To zaujalo Tobiasovu pozornost a za chvíli se zase zubil a natáhl svá zápěstí před něj.
„Ty mě chceš svázat…“ Zavrněl a Trin ho pustil a promnul si obličej.
„Lesničko zelená…“ Zanadával a Tobias znovu skončil na zemi.
„Au…“ Vyjekl napůl překvapeně a natáhl se po víleníkovi.
„Pojď ke mně…“ Zaškemral a Trin couvl. Bude lepší nechat ho na zemi vystřízlivět. Jak dlouho to mohlo trvat…?
„To se mi nelíbí… ty mě nechceš?“ Zeptal se zklamaně a Trin si povzdechl. I sjetý vílím jedem by se ten drzej zmetek červenal, kdyby mu řekl, na co myslel v posledních dnech a co v těch představách dělal.
„Ne, nechci…“ Odpověděl mu pevně a znovu couvl, když si Tobias nemotorně stáhl promočenou tuniku a uhladil si mokré rozcuchané vlasy.
„Nelíbím se ti?“ Zamrkal na něj a Trin si s povzdechem k němu dřepl.
„Podívej, tohle nechceš ani ty. Vypil jsi vílí jed, ten tě nutí tohle dělat. Já nechci tebe a ty nechceš mě.“
„Teď pěkně lžeš, vílo… chtěl jsi mě políbit.“ Namítl Tobias.
„Možná, že ano, ale teď ne. Nejsi sám sebou… nezneužiju toho, že jsi v tomhle stavu, abych s tebou něco měl. Až by ses vzpamatoval, hodně bys litoval.“ Zkoušel mu dál domluvit a k jeho překvapení se chlapec rozesmál.
„Počkej… ty si myslíš, že nevím, jak na to, vílo? Ty si myslíš, že to dělám poprvé?“ Zeptal se ho a po čtyřech se k němu vecpal, až Trina povalil na zadek. Ten jen těžce polkl, když se Tobiasovy rty ocitly vedle jeho ucha a on mu začal téměř přesně líčit jeho vlastní představy. Proti své vůli cítil, jak nad ním jeho vílí stránka přebírá kontrolu, zuby se ostří a na rty se mu vkrádá nazelenalý povlak dalšího jedu.
„Tobiasi… přestaň.“ Zašeptal nepřesvědčivě a zasténal, když chlapcova dlaň sjela z jeho břicha na jeho klín. Tobias se vítězně usmál a okouzleně vydechl, když se na něj podíval.
„Jsi moc hezká víla…“ Zamumlal a sklonil se pro polibek. Trin už neprotestoval. Chytil ho za zátylek a sám ho políbil a vpravil do něj další dávku jedu. Tobias zasténal a nechal se Trinem přetočit pod něj. Znovu se natáhl po mokré košili, a tentokrát ji z víleníka sundal. Spokojeně zamručel nad pohledem, který se mu naskytl, a přejel po jeho hrudi nehty.
„Žádná padavka…“ Zopakoval a Trin ho bez námahy zvedl a hodil ho na postel.
Na vteřinu mu problesklo hlavou, co by asi řekli Tom s Billem, kdyby věděli, co se chystá udělat s jejich malým chlapečkem, ale jediný pohled na to, jak se Tobias sám souká z kalhot, ho veškerých myšlenek zbavil. Přistoupil až k posteli a Tobias měl hned plné ruce práce s jeho opaskem a kalhotami. Trin ho povalil a zapřel se nad ním. Dlaní sevřel jeho bok a tvrdě ho políbil. Jeho stehna si posunul výš a Tobias se o něj začal sám rytmicky třít.
Víleník opustil jeho rty a s úšklebkem uvítal jeho hlasité steny, přitiskl rty na jeho kůži a postupně zanechal zelenkavé stopy snad na každém místě jeho těla.
Když se s nimi dostal až k Tobiasovu klínu, chlapec už téměř křičel, jak žadonil o víc. Byl tak krásně vláčný a poddajný, že se s přípravou skoro ani nemusel namáhat. Pronikl do jeho těla a uvěznil mu ruce nad hlavou. Sám si připadal, jako kdyby jeho vlastní jed omámil i jeho. Pomalu, ale důrazně se rozpohyboval, a když znovu ochutnal Tobiasovu kůži, krom zelených cestiček za sebou zanechal i pár škrábanců od zubů, než se vrátil k jeho rtům, které nepřestával líbat až do konce. Jako kdyby se sám nechal trávit Tobiasovým jedem.
Tobias se nepatrně zavrtěl a nakrčil obočí. Trin ho dál nepřítomně hladil po zádech a snažil se sám vypořádat s tím, co udělali. Co on udělal. Několikrát…
Protože ať se to snažil ospravedlnit, jak chtěl, tohle zvoral. Co na tom, že to oba chtěli i bez jedu. On rozhodně neplánoval udělat žádný krok k tomu, aby se to opravdu stalo, a soudě podle toho, jak si na něm Tobias chladil veškerý vztek, ani on by si to nepřiznal. Ne dřív, než by bylo pozdě, aby něco udělal.
Jestli má dál hrát svou roli… Jestli ho má předat jim do rukou i se všemi těmi riziky, tohle jen ztíží jeho úsudek. Tobias se znovu zavrtěl a jeho ruka se zastavila, když chlapec bolestně zasténal a nadzdvihl se nad ním.
„Doprdele…“ Zamumlal jen a se štěstím stihl doběhnout do koupelny, kde začal dávit zbytky jedu.
Trin si zatím natáhl kalhoty a vyvolal svá světla. V předchozích hodinách ostražitosti moc nedal, a to se taky hned projevilo v podobě zeleného světla, které se k nim blížilo, a v těsném závěsu ho následovalo červené.
Tobias vyšel z koupelny a s červenými tvářemi a osuškou kolem boků si sedl vedle něj.
Trin mohl v jeho očích a výrazu dokonale číst, jak moc touží po tom, aby ho Trin objal a ujistil ho, že to, co se stalo, pro něj něco znamená, protože pro něj zjevně znamenalo.
„Je mi hrozně zle…“ Postěžoval si a už se chystal položit si hlavu na jeho rameno, ale on se odtáhl a ukázal na zelené světlo. Červené stihl schovat.
„To by mělo, když si hraješ s něčím, od čeho by ses měl držet dál. Teď ale není vhodná doba, abys tady skuhral. Tvůj taťka se blíží. Hádám, že do hodiny je tady. Měl bys se sebou něco udělat, jestli teda nechceš, aby tě viděl takhle.“ Sjel ho kritickým pohledem a významně se zastavil na každé stále ještě nazelenalé stopě po jeho rtech.
Tobias sebou cuknul, jako kdyby mu dal facku. Na jeho tváři zahlédl, jak se vystřídal šok se slzami, které zadržel jen silou vůle. Trin se zvedl, natáhl se na zem po svoji košili a zavrtěl nespokojeně hlavou nad roztrženou vázankou.
„No bezva.“ Zamumlal a v odrazu okna zahlédl, jak si Tobias spěšně otírá tváře, než vstal a prásknul za sebou dveřmi koupelny.
Trin se ani nenamáhal klepat a suverénně vlezl za ním, aby mu podal čisté oblečení.
„Tohle má dost vysoký límeček, aby si Tom ničeho nevšiml, jen ti to asi bude trochu delší.“ Prohodil ledabyle a kriticky mlaskl nad Tobiasovou snahou vydrbat ze sebe zelené stroupky na škrábancích. „Toho se jen tak nezbavíš, ale za pár dní to zmizí samo.“
„Dík za radu, kreténe. Taky sis to mohl odpustit.“ Vyštěkl na něj Tobias, i když ani zdaleka nezněl tak bojovně, jak chtěl.
Trin by byl nejradši, kdyby mu jednu vrazil. Ani by se mu nebránil. I tak pokračoval.
„Dělal jsem jen to, co jsi sám chtěl… princátko… A teď sebou hoď. Já jdu znova pro vodu, protože kvůli někomu ji stále nemáme. Nebo ji nechceš? Mám to brát jako další truc Tomovi stejně jako ty, o kterejch jsi mi říkal?“ Nadzdvihl obočí a Tobias mu tuniku vyškubl.
„Vypadni, kreténe.“ Sykl na něj a Trin mu vysekl posměšnou poklonu, než odešel.
Možná mu tu tuniku s límečkem dávat neměl, možná měl dovolit, aby si toho Tom všiml, protože se mohl vsadit, že by z něj udělal kaši, a přesně to by si zasloužil.
Ani se o moc nezmýlil. Tom do vesnice dorazil do hodiny, zrovna když se vracel s vodou. Hned ho doběhl a s panikou v očích se rozhlížel kolem.
„Kde je? Daria říkala, že je s tebou.“ Vyhrkl na něj hned a Trin mu položil ruku na rameno.
„Klid, je v pořádku. Támhle.“ Ukázal k jejich domku a Tom vydechl úlevou. Rozběhl se tam, a když se černovlásek objevil na prahu, bez zaváhání jej k sobě přitáhnul a pevně ho objal. Tobias mu objetí oplatil a Trin zaváhal, jestli za nimi vůbec má jít. Jenže během jediného mrknutí bylo po všem. Tobias otce odstrčil a Trin mohl jen hádat, co po sobě začali štěkat. Nakonec zůstal Tom stát na prahu a jeho milovaný synáček mu prásknul dveřmi před nosem.
Trin se ušklíbl a pomalu se rozešel k Tomovi.
„Já si myslel, že jako jezinka je jen na mě… A takový to bylo roztomilý dítě.“ Prohodil, když se usadil vedle Toma na práh a ten jen zavrtěl hlavou.
„Kdo z vás mu nakecal, že se tady Bill objevil jeho zásluhou?“ Trin jen pokrčil rameny.
„Sami jste tenkrát tvrdili, že nevíte, co za schopnosti má, tak proč ne…“
„Říkal jsem ti to už jednou, Bill je pryč. Navždycky. Je mi jedno, na co si tady vy hrajete, ale jeho z toho vynecháte. Odcházíme.“
„Já nejsem proti, pro mě za mě si tu malou jezinku hoď na záda a odnes, kam je libo. Jenže počítej s tím, že už se ví, že je tady. Půlka Lykary je přesvědčená, že může něco změnit. Pochybuju, že vás jen tak nechají jít.“
„Co máme podle tebe dělat?“
„Nejlepší bude dostat se do paláce přes portál ve vílím paláci.“
„Zbláznil ses, to je nejmíň…“ Trin ho zarazil zvednutou dlaní.
„Nikoho ani nenapadne, že s ním hodláš zdrhnout, když se teď vydáte opačně, a než jim to dojde, už budete pryč. To přece chceš, ne? Nebo hodláš riskovat, že ho někdo přesvědčí, jak tady má zůstat a bojovat za Lykaru?“ Zeptal se a spokojeně se pousmál. Dostal Toma přesně tam, kam chtěl, a ani namáhat se nemusel.
„Kdy vyrazíme?“
autor: Bitter
Jůůů, to jsou zvraty… 😀 Jen ten Trin pořád mě sakra štve!!!!
Trin je pěkný zmetek.