autor: elvisfan
Tom se napil svého piva, jakmile servírka odešla, a zvídavě pozvedl obočí, když přistihl Billa, jak na něj zírá.
„Ty nemáš rád pizzu?“
Tom pokrčil rameny. „Nikdy jsem se o ni nezajímal,“ řekl. „Dokonce ani v Itálii.“
„Tys byl v Itálii?“ Zeptal se ho Bill, velmi ohromený.
„Byl jsem po celé Evropě,“odpověděl Tom.
„Francie?“
Tom přikývl.
„Švýcarsko?“
Tom se zasmál. „Ano.“
„Španělsko?“
Tom nakrčil obočí, jak se zamyslel.
„Ne,“ odpověděl se zavrtěním hlavy. „Španělsko ne. Ani Rusko. Ale jinak všude jinde.“
„Ty máš takové štěstí!“ Bill se na své židli sesunul a našpulil rty. „Tak rád bych strávil celý rok cestováním po Evropě. Jsem si jistý, že můj nevlastní otec by to ochotně zaplatil, kdyby to znamenalo, že po celý rok nebudu doma.“
Něco na Billově výrazu Tomovi napovědělo, že jeho nevlastní otec by nebyl dobrým tématem k rozebírání, pokud se mají dobře bavit. Namísto toho se rozhodl přesměrovat konverzaci dalším směrem, jakmile jim servírka přinesla talíře s předkrmy. Bill nakrčil nos nad smaženými kalamáry, které Tomovi zjevně přišly vynikající.
„Takže co plánuješ dělat se svým oborem Módní návrhářství?“ Zeptal se ho Tom.
„Nejsem si úplně jistý.“ Bill se natáhl pro mozarellovou tyčinku. „Moje vlastní módní kolekce by byla samozřejmě úžasná. Ale zase myslím, že by byla zábava navrhovat kostýmy do filmů nebo na Broadwayi,“ rozzářil se. „Vlastně se mi blíží jeden projekt, kde musím navrhnout nějaký dobový kostým.“
Tom s Billem sdílel úsměv. „Zní to jako něco, co tě opravdu baví.“
„No, trhám oblečení na kousky a vytvářím z něj nové už od chvíle, co jsem byl ve třetí třídě,“ odpověděl Bill. „A co ty? Politologie a Světová ekonomika, to je asi tak vzrušující jako odpadní stoka.“
„To je vlastně docela přesný popis,“ zamračil se Tom. „Ale můj otec ode mě očekává, že ho jednou budu následovat v jeho stopách.“
Bill zvědavě pozvedl obočí. „Tvůj otec, ten… generální ředitel obrovské mezinárodní společnosti?
Tom se uchechtl. „Hádej dál,“ řekl mu.
„Ale nezdá se, že by se ti moc líbila ta myšlenka následování v jeho stopách.“
„Mí rodiče a já spolu nesdílíme stejné názory na… většinu věcí.“ Tom se odmlčel, když se servírka vrátila s jejich objednávkami večeře. „Ale… předpokládá se, že udělám to, co se ode mě čeká.“
Bill vykulil oči a popadl zeleninou obložený trojúhelníček pizzy.
„Co bys raději dělal?“ Zeptal se s plnou pusou.
„Cokoliv,“ pokrčil Tom rameny. „Žil svůj vlastní život podle sebe, a nestaral se o to, co si o tom kdokoliv myslí.“
Když Bill spatřil lehké zamračení zdobící Tomovy rysy, rozhodl se, že je na řadě změna tématu.
„Možná by ses ke mně mohl přidat na mé cestě po Evropě,“ navrhl. „Jako můj turistický průvodce.“
Tom se zazubil. „Itálie jako první?“
„Samozřejmě.“
***
Bill zavrčel a hodil sešitem na druhý konec postele, jen aby se přikrčil, když roh sešitu přistál Tomovi na kotníku. Tom vyhlédl zpoza knihy k Billově tváři, s úsměvem, aby mu dal najevo, že není příliš zraněný.
„Problém?“
„Jen už je mi z toho učení špatně.“
„Aha.“ Tom zavřel knihu a posadil se, gestem ukázal ke dveřím. „Chtěl bys… abych…“
„Ne!“ Bill se kousl do rtu, nechtěl působit příliš dychtivě, že si chce Toma udržet poblíž. „Můžeš zůstat,“ pokrčil rameny. „Jestli chceš.“
Bill se svezl níž a protáhnul se, chodidlem šťouchl do Tomova. Tom odložil knihu na podlahu a taky se uvelebil. Jejich chodidla se ocitla vedle boků toho druhého.
„Pověz mi o zbytku tvé rodiny,“ řekl Bill. „Nějací bratři a sestry?“
„Od každého jeden,“ odpověděl Tom, paže si překřížil na hrudi. „Já jsem nestarší, Georgovi je devatenáct a Natálii šestnáct.“
„Vždycky jsem chtěl bratra nebo sestru,“ odpověděl Bill závistivě. „Vycházíš s nimi?“
„S Natálií, ano,“ usmíval se Tom. „Po celou dobu. Georg a já… my…“
Bill se ušklíbl. „Nesdílíte stejné názory?“
„To je hezky řečeno,“ zasmál se Tom. „Většinou jsme v pohodě, ale když se hádáme… nechtěl by ses dostat mezi nás.“
„Prarodiče?“
„Tři zemřeli, když jsem byl malý,“ odpověděl Tom. „Otec mé matky žije v Německu.“
„Moji všichni zemřeli, když jsem byl malý.“
„Komu seš podobný?“
„Mámě.“ Billův úsměv měl na pozadí ten nejmenší náznak smutku. „Ale celou osobnost mám očividně po svém otci.“
Tom se zazubil. „Já taky.“
Otevřely se dveře a oni oba vzhlédli k ušklíbajícímu se Andymu.
„Rozkošné.“ Andreas potřásl hlavou a nechal za sebou dveře zase zavřít. „Prostě rozkošné.“
Bill na svého spolubydlícího namířil smrtící pohled, než si uvědomil, že se Tom připravuje k odchodu. Posadil se a sledoval, jak si Tom sbírá své věci.
„Hádám, že buď na ten zítřejší test všechno umíme, nebo ne, že?“ zavtipkoval.
„To doufám,“ usmál se Tom. „Uvidíme se zítra.“
„Uvidíme se.“ Bill se usmál, když se Tom při vycházení ze dveří ohlédl přes rameno, a pak obrátil oči v sloup. „Co je tady tak rozkošné?“ Zeptal se Andyho.
„Vy dva,“ odpověděl Andy, aniž by zvedl hlavu. „Mohli byste se mít rádi ještě víc?“
„Jsme přátelé, Andy.“ Bill ignoroval chvění ve svém břiše. „A jen jsme se učili.“
Andy se konečně otočil s rukama v bok.
„Tak proč Tom odešel, když jsem přišel já?“
***
Bill se zachvěl, jak celá skupinka jeho přátel vyrazila po chodníku od jejich oblíbeného nočního občerstvení.
„Ježíši,“ zasyčel a omotal kolem sebe ruce. „Tohle je až moc velká zima na říjen!“
Brzy ucítil, jak jej jako deka obalilo hřejivé teplo, když mu byl přes ramena přehozen Tomův kabát.
„Teď bude zima tobě,“ protestoval.
„Já jsem zvyklý i na horší, věř mi.“ Tom si zastrčil ruce do kapes džín. „Nech si ho, dokud nebudeme zpátky na koleji.“
Bill prostrčil ruce do rukávů a sklopil hlavu, když směs Tomovy vůně a přetrvávajícího tělesného tepla vyvolala na jeho rtech úsměv. Zachytil Gustavovo vědoucí ušklíbnutí, které na ně vrhnul přes rameno, zatímco se zbytek jejich skupinky od nich vzdálil kousek napřed.
„Jsem rád, že jsi mě přemluvil, abych s vámi zůstal venku,“ řekl mu Tom. „Ve svém pokoji bych ani zdaleka neměl tak… zajímavý večer.“
Bill se rozesmál. „Nic jsi nezažil, dokud jsi neviděl Gustavův útok na dvojitou horu palačinek.“
„Jsem překvapený, že pořád ještě může chodit.“ Tom pohlédl na muže po pravé straně, zatímco si v duchu formoval další otázku. „Můžu se zeptat… proč nikdy nevypadáš šťastně, když se zmíníš o svém nevlastním otci?“
„My spolu prostě opravdu moc dobře nevycházíme.“ Bill pokrčil rameny a pak se rozhodl to rozvinout, jelikož o Tomově rodině už toho slyšel spoustu. „Bývali jsme v pohodě,“ řekl. „Potom… moje máma zemřela, když mi bylo dvanáct, a Gordon říká, že mu ji až příliš připomínám. Od té doby si nejsme moc blízcí.“
„Omlouvám se, že jsem o tom začal,“ odpověděl Tom.
„Nevěděl jsi to,“ připomněl mu Bill. „Máma mi pořád chybí, ale… není to tak zlé, jako když jsem byl malý.“
„A ty pořád žiješ se svým nevlastním otcem, když zrovna nejsi ve škole?“
„Nemám kam jinam jít,“ pokrčil Bill rameny. „Můj opravdový táta zemřel dřív, než jsem se narodil.“
Tom se náhle zastavil, vypadal zděšeně, že načal tak depresivní téma. Bill ho chytil za ruku a zatahal.
„To je v pořádku,“ ujistil ho. „Je těžké být smutný kvůli někomu, koho jsi nikdy nepotkal, víš? Každopádně, nemám žádnou jinou rodinu kromě Gordona, takže… Hádám, že jsme spolu uvízli, dokud nedokončím školu a nenajdu si své vlastní místo a tak.“
Tom sledoval, jak Billovi přátelé spěchali přes cestu na poslední vteřinu, než se rozsvítila červená, a ani v nejmenším se nezdáli být nakloněni tomu, aby počkali na dva opozdilce. Když Tom sklopil hlavu, uvědomil si, že je jeho ruka stále spojená s Billovou. Bill následoval jeho pohled a rychle ho pustil, než si ruce zastrčil do kapes Tomova kabátu.
„Je to jen mnou?“ Zeptal se Tom s pohledem upřeným na záda jejich přátel. „Nebo… oni jsou…“
„Jo.“ Bill přikývl v rozpacích z nedostatku důvtipu jejich přátel. „Jsou.“
Několik posledních bloků ke koleji mlčeli, s výjimkou tichého smíchu nad opilou dvojicí hádající se uprostřed ulice, a zbytek skupinky dostihli u výtahu. Andy se na ně usmál, jak stáli bok po boku, dokud nespatřil Billovo nepobavené zamračení. Po výstupu z výtahu se Bill s Tomem zastavili u Tomových dveří a Tom popřál dobrou noc všem ostatním procházejícím kolem.
„Takže…“ Bill se odmlčel, držel si ret mezi zuby a zvažoval přitom další pozvánku. „Kdyby ses v úterý večer opravdu nudil, moje třída bude mít přehlídku všech našich projektů od sedmi do devíti v pavilonu umění.“
„Ach,“ přikývl Tom, jak se snažil vzpomenout, o čem se to Bill dříve zmiňoval. „Ta věc s kostýmy?“
„Přesně tak,“ usmál se Bill. „Ale nemusíš přijít. Totiž… je to doslova jen hromada z nás postávajících okolo, zatímco se lidé budou dívat na věci, které jsme nakreslili, ale…“
„Ne, já bych rád…“
„Ach, proboha!“
Každá hlava na chodbě se otočila za zvukem Andreasova výkřiku, a Bill znepokojeně rozšířil oči, když si uvědomil, že se Andy dívá jejich směrem.
„Mohl by už jeden z vás, pro lásku boží, pozvat toho druhého na rande?“ Vykřikl Andy.
Gustav Andyho plácl po hlavě a postrčil ho do pokoje, zatímco Bill nervózně zachytil Tomův pohled.
„Promiň,“ přikrčil se. „Ústa mého spolubydlícího občas mají svůj vlastní mozek.“
„To je v pořádku,“ odpověděl Tom. „Moje sestra je úplně stejná.“
„Jo, ale ona je šestnáctiletá holka.“
„To je pravda,“ zasmál se Tom, když odemykal dveře. „Hádám, že… se uvidíme zase příště.“
„Jistě.“
Billův úsměv zmizel, jakmile se za Tomem zavřely dveře, a on se otočil a vyřítil se ke svému pokoji. Práskl za sebou dveřmi a zazíral na svého zubícího se spolubydlícího.
„Ty kreténe!“
autor: elvisfan
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Zatím je to takové oťukávaní Andy je pako.
Oba jsou rozkošní jak se navzájem oťukávají. Díky za další díl a překlad.