„S váma dvěma já nikam nejdu!“ Křikl směrem ke dveřím a ještě se rozhlédl po pokoji, jestli na něco nezapomněl. Ne, s nimi rozhodně nepůjde. S tím zeleným zmetkem ne a s tátou už vůbec ne. Ani nevěděl, kterého z nich momentálně nenávidí víc. Trina za to, jak ho ponížil, nebo jeho za to, že mu řekl, že si nějakou moc leda namlouvá, a že Bill se nikdy nevrátil a nevrátí.
Vykoukl z okna a hodil tašku ven. Asi to bude bolet, ale co na tom. Jestli chtěl Billa zachránit, musel se ke skicáku dostat první.
„Já chápu, že jsi zmatený a vystrašený…“ Pokračoval Tom a Tobias jen ukázal dveřím prostředníček.
„To určitě…“ Zamumlal, nadechl se a skočil z okna na přikrývky a deky, které tam vyházel. I tak se pěkně potloukl. Sebral svou tašku s věcmi, plášť si přitáhl blíž k tělu a rozeběhl se z vesnice směrem k lesu.
Trin jen protočil oči, když si všiml, jak Tobias jako o život zdrhá pryč, zatímco Tom si dál nahoře řeční, a musel odolat touze ho zastavit tak jako pokaždé. Byl roztomilý, jak se pak vždycky vztekal, ale pochyboval, že by Tom jeho způsob schvaloval. Místo toho na něj houkl, že mu synáček zdrhá a ušklíbl se nad ránou, kterou Tom nahoře zasadil dveřím, než seběhl dolů.
„Kam utek? Proč jsi ho nezastavil?“
„Daleko se nedostane. Nebylo mu moc dobře, než jsi přišel.“
„Říkal jsi, že je v pořádku…“ Štekl po něm Tom a Trin hvízdl nad jeho sevřenou pěstí.
„Hele, já ti nezabouch dveře před nosem. A on jen vypil něco, co neměl. To se stává každýmu. Jen bude mít pár hodin žaludek na vodě.“ Rozhodil rukama a ukázal směr.
„Jdeme?“
„Zkaženou vodu. Uklouznul na břehu a nalokal se trochu vody, co stála v louži už jak dlouho.“ Zalhal pohotově a Tom jen kývl.
„Promiň… Jsem rád že jsi ho udržel v bezpečí, jen… měl jsem o něj šílenej strach, pomalu jsem celý ty dny nespal a on…“
„Jo, dokáže být okouzlující.“ Dokončil Trin za něj a Tom přitakal.
„Není takový pořád… Pohádali jsme se už předtím a to, za jakých podmínek se o všem dozvěděl… Musí být šíleně vyděšený…“ Trin už měl na jazyku odpověď, ale musel sám sebe zastavit.
Vyděšený bylo to poslední, čím by Tobiasovo chování tady popsal, jenže pak si uvědomil, jaký byl Bill tenkrát, jak ho viděl poprvé ještě jako malého, když ho Elyon přivedla do vílího paláce. Sám byl ještě menší a chtěl si s ním hrát, ale Bill ho od sebe vyhnal. Elyon ho tenkrát uklidnila, když mu řekla, že Bill nic z toho nemyslel vážně, že byl jen… vyděšený…
No, jestli byl doteď vyděšený, mohl se vsadit, že díky němu na to po tom odpoledni určitě zapomněl…
„Trine…“ Tom se zastavil a víleník málem vrazil do jeho zad.
„Co…?“ Zvedl pohled ze země a málem se rozesmál. Doufal, že na tohle ještě bude mít nějaký čas, během kterého Tom trochu vychladne a ten malej potížista ho stihne nahlodat vůči myšlence, že by Bill snad mohl opravdu existovat. Ale co se divil, všechno, co si plánoval, odešlo s veselým máváním do kytek, tak proč ne i Tomovo první setkání s ním.
Tobias totiž stál pár metrů od nich a Bill, líp už se opravdu ukázat nemohl, mu zase mířil mečem na krk.
Trin vztekle nasměroval proud vzduchu proti nim a Billa tak povalil, zatímco Tom už si stihl odepnout své zbraně a rozběhnout se na něj.
„To si snad děláte srandu…“ Zaúpěl Trin a rozběhl se za nimi. Tom se mezitím už pustil do Billa i se svojí už téměř neexistující kondičkou, co se boje týkalo, a snažil se ji nahradit zuřivostí.
Tobias kolem nich kroužil a ječel na ně oba a po Trinovi se ohnal, když se ho pokusil od nich odtáhnout.
„Ty na mě vůbec nešahej!“ Vysmekl se mu.
„Tobiasi! Trine, odveď ho, sakra, odsuď!“ Křikl po něm Tom a Bill klopýtl dozadu, když Tom udeřil obzvlášť silně.
„Ne! Tati, to nesmíš! Ne! Ublížíš mu, sakra!“
„Říkám, odveď ho!“ Houkl znovu Tom a Billovi se povedlo mu dýkou, kterou měl ve druhé ruce, proseknout rukáv.
„Billy! Přestaňte!“ Ječel dál Tobias a bez zaváhání Trina praštil do hrudi, když si všiml, že se jej zase snaží omráčit. „Ať tě to ani nenapadne!“ Štekl po něm a namířil na něj svou taškou.
Tom už nevnímal, jak se Tobias Trinovi vyškubl, ani hádku mezi nimi, a s neskrývanou nenávistí v očích hleděl na stvoření před sebou. Už naprosto chápal, proč se nechali ošálit. Ale to on nedopustí. Ne tou prázdnou schránkou bez duše. Ne tvorem stvořeným k jejich zkáze, ne tvorem s tváří muže, kterého miloval a ztratil…
„Ty nejsi on…“ Zašeptal tiše pro sebe a kopíroval jeho krouživé žraločí pohyby, úplně stejné, jako když ho Bill ještě učil a snažil se narušit jeho pozornost. „Nejsi on…“ Výpad, otočka, krýt se a znovu výpad. Úskok, vykrýt útok zprava, zleva a znovu zleva… nepolevit. Pravá, levá, levá… Vždycky šel na levou dvakrát…
A ta průhledná klopýtnutí… Jen pasti.
Levá, levá… Útok…
Pohybovali se v dokonalé souhře jako při tanci na hudbu, kterou slyší jen oni dva.
Všiml si, že i když se to stín snažil skrýt, i on byl překvapený z té souhry… Ať už to bylo jakékoliv kouzlo, bylo dokonalé…
Nechtěl nikdy přestat, tak důvěrně známé to bylo, ale ve chvíli, kdy si to uvědomil, využil Billovy chyby. Odrazil jeho útok, vytlačil z mysli vše ostatní a využil toho známého ve svůj prospěch. Při jeho dalším pokusu o výpad vykopl stínu meč z ruky. Bill ztratil rovnováhu a upadl. Při tom ztratil i dýku.
Tom zvedl jeho meč, a vzedmula se v něm další vlna vzteku. Nebyla to jen jeho tvář, přivlastnil si i meč. Billův meč, na který to stvoření nemělo právo.
Meč, který by nikdy neprolil jeho vlastní krev, a který se rozpadl, když se jej proti Billovi někdo pokusil použít.
S nenávistí se proti stínu mečem rozpřáhl.
„Tati, ne!“
Nepostřehl ten okamžik, kdy se Tobias vrhl mezi ně, a instinktivně si zkřížil ruce před obličejem ve snaze zmírnit smrtící ránu. Byl až moc rychlý, stejně jako Bill, Tom už neměl čas změnit dráhu čepele. I proryv větru od Trina přišel pozdě a víleník vykřikl hrůzou ve chvíli, kdy se ostří dotklo chlapcovy kůže.
Tom padl na bok, ale během vteřiny už byl na kolenou vedle Tobiase, který klečel před stínem a kolem něj se vznášely ledové úlomky Billova meče.
„Tobiasi…“ Zajíkl se a zahodil jílec, který stále držel. Syn se na něj ale ani nepodíval a třeštil oči na úlomky kolem něj.
„Moje krev…“ Ozvalo se tiše zpoza něj, ale než se stihl kdokoli probrat ze šoku, Bill hodil do vzduchu hrst prachu a zmizel v kouři.
autor: Bitter
Tak snad už se Billovi konečně rozsvítí… No, a při té příležitosti by se mohl probudit i Tom. Při té jejicb rvačce už jsem si v jednu chvíli myslela, že odhodí zbraně, vrhnou se na sebe a servou ze sebe oblečení 😀
Souhlasím z tebou Zuzu a Tobias je cely tatínek Tom nejdřív koná pak možná myslí.