Lykara II Stern 22.

Poslední, na co si pamatoval, bylo, jak se rozběhl do kouře, ve kterém zmizel Bill, a slyšel, jak na něj táta s Trinem křičí. Pak zase ztratil vědomí, ale tentokrát to evidentně nebyla víleníkova zásluha. Na vině byl spíš šok a zbytky jedu v jeho krvi. Dobře, trochu za to ten kretén mohl.
Bylo by fajn moct si omdlívat na povel, protože hned, jak se dostatečně vzpamatoval, táta se evidentně rozhodl mu vymluvit díru do hlavy.
Byl v pokušení na Trina zavolat, aby ty svoje elementární hrátky použil na otce a on by nemusel poslouchat ty kecy… jenže to si radši spolkne jazyk, než by toho kreténa o něco požádal.

„Tobi, já vím, že je to těžké… Stalo se toho tolik najednou a neříkám nic, jestli se na mě kvůli tomu zlobíš… měl jsem ti to říct už dávno…“
„Ale mně je fuk, žes mi zapomněl říct o tomhle…“ Rozhodil rukama a táta pochybovačně pozvedl obočí.
„No dobře, úplně fuk mi to není, ale to je teď jedno, protože Bill…“
„Není to Bill…“
„Jistěže je! Kolikrát mám ještě opakovat, že se tady objevil stejně jako já? Já ho přivedl zpátky tou pohádkou… Musíš si pamatovat alespoň na tohle… byl to úkol do slohu, zadali nám to, než… než se stala ta nehoda, Bill mi ji pomáhal vymýšlet, ještě ti večer volal, jestli nám s tím nepomůžeš, a ty jsi se taky smál tomu jeho „pravá láska vyřeší všechno“. Já se na to pak vykašlal, protože… prostě napsal jsem to jindy… ten den, jak jsi se pohádal s babičkou… zalezl jsem k Billovi do pokoje a napsal to přesně tak, jak tenkrát Bill navrhoval. Pořád jsem si opakoval, že nic z toho, co ona předtím říkala, není pravda a myslel jsem na…“

„Lykaru…?“
„No… jo, jen jsem nevěděl, že je skutečná a jak se jmenuje, byla to prostě jen ta pohádková země, o který mě Billy vyprávěl…“
„Takže v té pohádkové zemi, na kterou jsi myslel, byla válka?“
„Co?“
„Tobiasi, byla, nebo ne?“
„No… ne… asi… ale to je fuk, hlavní je…“
„Ne, Tobiasi, nemohl jsi to udělat, protože jsi o Lykaře v tu chvíli ani nevěděl, a kdyby ano a změnil bys tím i Lykaru. nevypsal bys ho doprostřed války…“ Tobias si jen frustrovaně prohrábl vlasy a zamnul si oči, čímž zničil linky a stíny, které si pracně nanesl, aby skryl, že předtím, než se tady táta zjevil, brečel. Teď už to bylo stejně fuk. Ani ten nejlepší makeup z jeho tašky, co mu ještě v paláci donesl stín, kterého poslali čekat na Toma, když se on odmítl vrátit, by nezměnil nic na tom, jak se vše, co cítil na jeho tváři, odráželo.

„Domek na stromě…“ Vypálil a Toma tím viditelně zaskočil.
„Co?“
„Domek na stromě, o tom mluvil, a tam jsem ho nakreslil. Lalita ho tam našla. To přece není náhoda… Tati, musím to jen přepsat, aby si nás zase pamatoval, a můžeme zase všichni domů… taky dám do pořádku tenhle bordel a…“
„Tobiasi, není nikdo, kdo by si přál mít ho zpátky víc než já… ale to nejde… Bill je… umřel… seděl jsem přímo u něj, když se to stalo… Tohle tady je jen stín… pamatuješ si přece tu radu, sám jsi mi to říkal. Pamatuješ si, jaké stíny dokáže Valren vyvolat… ne ty černý mrchy bez tváře jako všichni ostatní temní…“
„Ale on…“
„Tobiasi, nesmíme už tady věřit ničemu… nic není takové, jako když jsme byli v přístavu tenkrát. Daria je taky temná, ne jen temná, Lalita jí předala korunu a tvrdí, že je na naší straně, ale jí nesmíme věřit. Nikdy. Všechny je s Valrenem ošálila, aby se dostala k moci.“ Tobias jen zavrtěl hlavou a vztekle setřel slzy.

„Tak to není. Byla s ním… měl rozkaz mě… zabít a ona na to měla dohlédnout, ale zmizela se stíny, sotva si všimla, že zaváhal…“ Tom jen odmítavě zavrtěl hlavou a vstal.
„Odpočiň si, hned zítra vyrazíme, a pak se vracíme domů.“
„Do Loitche…“
„Ne.“
„Tati, prosím…“
„Nebudu se o tom dohadovat… Ano, máš právo být na mě naštvaný, ale nemysli si, že ti díky tomuhle projde to, co se děje doma…“ Utnul ho a nechal ho v pokoji samotného.
Vztekle hodil proti dveřím polštář a odešel do koupelny se alespoň umýt. Nakonec tam strávil skoro dvě hodiny a ignoroval ho, i když mu přišel dát dobrou noc.
Když se vrátil, na palandě proti němu seděl Trin a nepřítomně se hrabal ve svých věcech. Jak mu neušlo, ani kdyby chtěl, byl bez košile a vlasy měl vlhké.

„A ty tady děláš co?“ Osopil se na něj a Trin tašku odložil.
„Chystám se jít spát.“ Odvětil prostě. Tobias k němu nasupeně došel, vzal z Trinovy postele polštář, vyškubl zpod něj přikrývku a hodil mu obojí do náruče.
„Můžeš jít, nazdar.“ Trin se jen ušklíbl a vrátil oboje na postel.
„Dole už spí Tom, nemám kam a nestrávím dalších pár hodin zabezpečovacími kouzly na jiném domě.“
„Tak si spi třeba na zemi, tady nebudeš.“
„Taky bych mohl do tvojí postele…“ Rýpl si Trin a jen tak tak zachytil jeho ruku, než mu mohl Tobias vrazit.
„K ničemu dalšímu mě už nedonutíš. Nikdy.“ Sykl a vyškubl se mu.
„Já tě snad donutil hrabat se mi ve věcech? Pokud si vzpomínám, byl jsi to ty, kdo se tak rozhodnul, a pak jsi měl dost přesvědčivých argumentů…“

„Mohl jsi klidně odejít, a ne se chovat hůř než ten temnej sráč…“
„Hádám, že to lichotka nebyla…“
„Ne, to nebyla…“
„Milej zlatej princi, zapomínáš, co jsem…“
„To vím naprosto dokonale… zelenej sráč…“
„No, když to tak dokonale víš, můžeš mi říct, co jsme my zelený vlastně zač? Jak přesně funguje náš jed, pokud nedostaneš smrtelnou dávku? Nebo na to jsi radši zapomněl?“
Neodpověděl a místo toho se otočil k odchodu. Trin ho zadržel a otočil ho k sobě.
„Nefungovalo by to, kdybys to sám nechtěl, tak si nehraj na ublížený neviňátko, oba víme, že to nejsi.“ Sykl mu do obličeje a čekal, kdy se ho to rozmazlený princátko zase pokusí profackovat.
Jenže on na něj jen mlčky zíral a hlavou se mu honilo kdovíco. Dal by všechno, jen aby to věděl, protože, lesničko… Nenáviděl se za to, jak se k němu choval čím dál víc.
Jenže pro ně oba bude lepší, když ho bude nenávidět. Bude snazší dodržet plán…

„Říká, že žádnou moc nemá…“
„To je vyloučené… musí hned zpátky, než se roznese, že je tady. On je nám k ničemu, jestli nic neví. Musí sem přivést Toma.“
„Nemusel by být. Třeba by dokázal Billa přivést zpátky i on…“
„A pak co? Budeme mít znovu dva krále a necháme všechno být, aby ty spory mohly vybublat znova? Aby se jim zase někdo postavil a Bill tentokrát rozprášil všechny, co by se na něj jen křivě podívali?“
„Ne, můžeme ho využít, abychom Billa odlákali od Valrena. Navíc, když si bude Tom myslet, že je jeho syn bůhvíkde v Lykaře, bude snazší odlákat i jeho a nechat Valrena získat palác, aniž bych něco riskoval.“
„To ale nic neřeší. V tomhle případě nebudou moct domů, ale k čemu nám to bude. Jestli si Bill uvědomí, že je zase u moci, nebude pro něj nijak obtížné všechno přetvořit, jak on bude chtít.“

„Že ho sem Tobias vrátil jako Lykarského krále, si nebude mít jak uvědomit, dokud se nevrátí do paláce. Do té doby to nebude vědět ani on ani nikdo jiný. Všichni budou dál zaměření na jejich syna. Takže jim ho dáme. Máme na své straně dva přístavní. Treemeria udělá vše, co Valren. Já. Mořanky ho stále chtějí mrtvého, Dračí vládci podléhají tobě. To je většina hlasů rady. Zničí ho a ty pak dostaneš svou korunu nazpátek, až zabiješ Valrena. Všichni si budou jistí, že tentokrát už je skutečně po všem, a že za tím stojí obě strany. Bill pak může Tobiase přivést zpátky, aniž by se to kdokoli dozvěděl, a pak zničíme portál…“
„Zabije tě hned, jak mu dojde, o co se pokoušíš, a i kdyby se ti to povedlo, zabije tě pak.“
„Aria už je beztak víc královna, než kdy já byl král.“
„Ty ses v tom jeho nepřetržitém obětování vážně shlédl…“
„Napadá tě snad něco lepšího?“
„Ráda bych řekla ano, ale to by nebyla pravda… Jak je ale hodláš držet zpátky, než chlapce rada zničí?“
„To nech na mně… nebudou mít důvod mě podezřívat…“

„Takže co, princi? Kdo tady vlastně skáče, jak druhý píská?“
„A kdyby, tak co jako? Ty si užít můžeš a já ne? To přece vy zelený děláte v jednom kuse.“
„Trávíme a svádíme… jo… jestli tak prahneš po dalším jedu, fajn, tady jsem. Nebudu ti bránit, protože princi… Užiju si tě do posledního dechu.“ Šeptl mu do ucha, jistý si, že po tomhle už se na něj Tobias nikdy ani nepodívá, jenže místo facky ho Tobias políbil.

autor: Bitter