Lykara II Stern 26

Kdyby Tom mohl, snad by z něj vymlátil duši. Muselo mu stačit, že na něj teď dole vrčí neméně naštvaný Bill, u kterého se pro tentokrát ani nenamáhal se svazováním rukou.

Sotva se probral ze šoku, už se do něj pustil, když se ho Tobias snažil zmírnit, oba najednou ho okřikli, ať jde nahoru a počká, až přijde na řadu. Tobias poslechl a mumlal si cosi o tom, jak je nefér, že najednou je Tom na Billově straně. To pro něj bylo jako další nakopnutí. Ani nemohli mít jistotu, že je to vážně Bill, a Tobias už se mu svěřuje, jako by se nechumelilo, a ten… stín… se rozkřikuje, jako by snad měl právo mu mluvit do výchovy, a Trin…

Lesničko zelená, jak si toho mohl nevšimnout…

Když je oba Trin ujistil, že rozhodně nemá s Tobiasem v úmyslu jakkoliv a v čemkoliv pokračovat, a odkázal stín, Billa, do patřičných mezí, když chtěl jít s ním promluvit si s Tobiasem, chybělo mu jen malinko k tomu, aby do něčeho praštil.

A pak rozhovor s Tobiasem. Téměř okamžitě mu došlo, že pro jeho syna to bylo něco úplně jiného než pro toho zeleného zmetka tam dole. Jak se jen mohl zrovna on tolik změnit…

Jenže když si o tom chtěl s Tobiasem promluvit víc, syn mu odvětil, že chce mluvit s Billem, protože ten to pochopí, a ani nevěděl jak, zase na sebe začali křičet.

Když pak ten stín vtrhl do pokoje a začal ho okřikovat, aby na Tobiase přestal křičet, byla to poslední kapka. Téměř nevnímal, jak Tobias vypadl z pokoje, a práskl za sebou dveřmi a dal naplno průchod svému vzteku.

„Někdo jako ty mě nebude poučovat, jak mám, kurva, vychovávat svýho syna!“ Rozkřikl se a Bill vystrčil bradu, jako by ho snad ještě vyzýval.

„Není to jenom tvůj syn! Je taky můj! A jestli je to, že na něj pořád křičíš, výchova, bylo by lepší, kdybys ho nechal na pokoji!“

„Je můj a Billa! Ne tvůj, ty seš dost možná jen temnej, Valrenova hračka! Nic víc!“

„Nedovolím ti znova křičet na mého syna! Je mi jedno, co si myslíš, že jsem nebo ne, a ty tvoje výhrůžky si strč někam!“ Křikl po něm Bill nazpátek a Tom by přísahal, jako kdyby znovu pocítil dotek jejich pouta. Zatočila se mu z toho hlava a ucouvl.

„Přestaň už s tím! Bill je pryč! Rozumíš! Je mrtvý! Nejsi to ty! Bill je pryč! Opustil nás!“ Rozkřikl se ještě víc a donutil Billa od něj couvnout. „Je pryč…“ Zopakoval a Bill jen nevěřícně zavrtěl hlavou. Tom to řekl, jako kdyby je snad opustil schválně… Ani si neuvědomil, že to chce udělat, a hned potom radši v šoku ucouvl, než by to udělal znovu.

Tom v šoku přitiskl dlaň na tvář, na kterou dopadla Billova rána, a zůstal na něj nevěřícně zírat.

„Myslíš si snad, že jsem to chtěl? Já tě neopustil!“

„Ty nejsi skutečný…“ Začal Tom, ale dál se nedostal. Na tváři mu přistála další facka.

„Nedivím se už Tobiasovi, že tě nemůže vystát! Nenávidím tě! Neměl jsem si nikdy vzpomenout! Neměl! Měl jsem radši dál věřit Valrenovým lžím a nečekat na zázrak!“ Křičel po něm Bill, zatímco se ho snažil znovu uhodit, ale Tom držel jeho ruce pevně ve svých. Znovu sebou prudce škubl a pak…

Ten křik už Tobias dole nehodlal dál poslouchat a vyběhl už podruhé za tuhle noc ven. Tentokrát mu byl ale Trin v patách a bylo mu jedno, že ho ten černovlasý spratek uráží a křičí po něm výčitky. Když se zastavil, stáhl si ho do náručí a on se nebránil.

Klesl s ním do trávy a znovu s ním pohupoval, zatímco Tobias brečel. Jenže tentokrát to bylo ještě horší než předtím, protože teď nemohl popřít, jak velkou zásluhu na tomhle všem má.

A přitom by stačilo tak málo, aby alespoň část té bolesti z chlapce sejmul…

Bill vytřeštil oči, když se Tom po prudkém polibku odtáhl a pustil jeho ruce. Oba na sebe jen nevěřícně zírali neschopní slova, dokud k němu Tom nevykročil a doslova do něj nenarazil. Kdyby za Billem nebyla stěna, upadl by.

Nic nenamítal, když Tom téměř bolestivě stiskl jeho vlasy a naklonil mu hlavu k polibku. Doslova plenil jeho ústa a Bill tiše zakňoural, když se o něj otřel. Místo protestu mu začal rozvazovat vázanku na kalhotách. Tom pustil jeho vlasy a prudce mu stáhl hedvábnou košili a kalhoty. Chytl ho pod zadkem, vyhoupl si ho do klína a Bill mu obtočil nohy kolem boků.

Aniž by ho Tom přestal líbat, zacouval s ním k posteli a doslova ho na ni shodil. Bill se posunul do středu, pohled nespouštěl z Tomových očí, a oddálil nohy co nejdál, aby se nad ním mohl Tom uvelebit. Těžce oddechoval a tiše zanaříkal, když si Tom klekl mezi jeho nohy, a za vlasy mu zvrátil hlavu dozadu, aby měl lepší přístup k jeho krku.

Jenže Tom se ho nechystal líbat, tak jak by to udělal vždycky předtím. Přejel volnou dlaní od jeho krku přes hruď a břicho až na stehno a chytl ho pod kolenem, čímž ho donutil nohu pokrčit a přitáhnout k sobe. Bez jakéhokoli upozorněni nebo přípravy do něj prudce přirazil a Bill svůj bolestný výkřik utlumil do jeho kůže na rameni. Pokusil se ho za ramena odstrčit, dostat ho ze sebe, protože z toho, co si pamatoval, tohle nebyl jeho Tom, jak ho znal, jenže on mu ruce uvěznil nad hlavou a druhou rukou pevně stiskl jeho bok, aby mu nemohl ucuknout.

Znovu přirazil a Billovi vyhrkly slzy.

„Přestaň, prosím, Tome, přestaň…“

„Tohle jsi přece chtěl…“ Sykl mu do obličeje a Bill pevně sevřel víčka k sobě a skousl si ret.

„Tome…“ Vzlykl a Tom pustil jeho bok, aby mohl jeho zápěstí držet oběma rukama. V tu chvíli se úplně zastavil a Bill se podíval na místo, kam Tom zíral neschopný čehokoli dalšího. Ucítil, jak palcem přejel po kontuře magnolie na jeho boku, a pak jednu jedinou slzu, která Tomovi unikla a roztříštila se na jeho kůži.

„Něco pro tebe mám…“ Pokračoval mezitím Bill a stoupl si před něj.

Mrkl na něj a odtáhl si lem trika z podbřišku. Na co slova, na co vysvětlování, když mohl Tomovi vše ukázat, aby pochopil.

Tom byl přece vždycky takový, dokud něco neviděl na vlastní oči, nevěřil tomu. Ani když po něm házel ty zatracené kamínky.

„To je…“

„Tetování. Říkal jsi, že to musí něco znamenat… Není to jen ozdoba…“ Tom se málem jemného květu magnolie na Billově pravé straně podbřišku dotkl. Byl to přesně takový květ, jakými tenkrát pokryl skoro všechnu jeho kůži těsně před tím, než mu ho Val vzal.

Tom se snažil něco říct a Bill si uvědomil, že zadržuje dech, aby ho nevyplašil. Uvědomil si, co jim oběma ukázalo tu vzpomínku. Jejich pouto…

Zlehka se ho v mysli dotkl a Tom ztěžka polkl, zavřel oči a opřel se čelem o to Billovo. Nesnažil se svou mysl od něj odříznout, skrýt před ním vše, co cítil. Byl v koncích. Zmatený a poražený. Jestli Bill pod ním byl jen stín, jen Valova lest, jak mohl mít to tetování? Ale jak by to mohl být Bill? Jeho Bill… byl u toho… byl v nemocnici. Viděl a cítil, jak umřel…

Jeho stisk na Billových zápěstích povolil, ale ten už se nesnažil uvolnit, aby ho odstrčil. Naopak, pevně ho sevřel kolem ramen a přitáhl si ho k polibku.

Billovi samotnému dál tekly slzy, ale ne bolestí, ale kvůli tomu, co cítil. Byl to Tom sám, na koho měl Tom takový vztek. Tolik nenávisti proti sobě samému… Že dopustil, aby ho ztratil. Že tam tenkrát nebyl, aby ho odvezl sám. Že to byla jeho pohodlnost, co Billa posadilo do toho taxíku. To auto, co je v křižovatce smetlo, mohl klidně řídit on sám… Že ani nemohl nikomu říct pravdu. Že musel před Tobiasem lhát a že ho díky tomu ztrácel víc a víc, aniž by si toho všiml…

Nezapomněl na něj, nepřestal ho milovat. Právě proto, že ho pořád tak miloval, měl vztek, že mu podléhá, aniž by měl jistotu, opravdovou jistotu o tom, co je zač. Jestli je to opravdu Bill. Jeho Bill…

A on už si skoro myslel, že o Toma přišel. Mýlil se, byl to pořád on, jen zlomený a roztříštěný na kusy, které se snažil dát dohromady jen kvůli jejich synovi, jenže místo toho se tříštil ještě víc.

Tom mu napodruhé polibek váhavě oplatil a jeho prsty znovu našly jeho vlasy a něžně hladily kůži pod nimi. Ještě to bolelo, když proti němu Bill sám vzepjal boky, ale nedovolil mu se odtáhnout, a Tomovy pohyby vůči němu zvláčněly a zpomalily.

Pomalu, ale jistě se v nich víc a víc ztrácel a Tom znovu sledoval jeho tvář, jeho oči, chvějící se řasy, rty… dokud se v tom posledním neztratili oba.