Lykara II Stern 27.

Jak známé a vítané bylo mít ho uvelebeného vedle sebe. Jeho hlavu na prsou a jeho prsty zlehka kroužící po zpocené kůži. Nemuselo zaznít jediné slovo, aby oba věděli, a Bill si uvědomil, jak do téhle chvíle nevěděl, jak moc po téhle chvíli toužil. Jak mu chyběla stejně jako jemu.

Spokojeně vydechl nad prsty projíždějící jeho vlasy a natáhl se pro polibek, který už mu ale Tom neoplatil. Jeho ruka opustila Billovy vlasy a on si promnul obličej únavou. Když ruku sundal, našel Billa těsně nad ním s očima upřenýma do těch jeho.

„Miluju tě stejně jako ty mě. Víš, že přede mnou to neskryješ tak, jak bys chtěl. Je mi jedno, co ti říká hlava, že nejsem já. Tím už jsme si jednou prošli a já to klidně udělám zas. Je mi jedno, co se stalo před pěti lety. Jsem zpátky. Je mi jedno jak, vím, že tobě taky, protože jinak bys nemohl milovat ani Tobiase a oba víme, že bys pro něj dýchal.“

„Není to tak…“

„Snadné, já vím. To nevadí. Hádám, že to bude snazší než minule. Tentokrát se nelíbáš s Treemeriou.“ Pousmál se, i když do smíchu měl daleko a znovu se uvelebil. Snažil se ignorovat bodnutí viny, které na chvíli problesklo od Toma, a vzpomínku na ženu, o které věděl, že by ji měl taky znát, ale vůbec si ji nepamatoval a za chvíli usnul.

Ten křik už Tobias dole nehodlal dál poslouchat a vyběhl už podruhé za tuhle noc ven. Tentokrát mu byl ale Trin v patách a bylo mu jedno, že ho ten černovlasý spratek uráží a křičí po něm výčitky. Když se zastavil, stáhl si ho do náručí a on se nebránil.

Klesl s ním do trávy a znovu s ním pohupoval, zatímco Tobias brečel. Jenže tentokrát to bylo ještě horší než předtím, protože teď nemohl popřít, jak velkou zásluhu na tomhle všem má.

A přitom by stačilo tak málo, aby alespoň část té bolesti z chlapce sejmul…

Tobias se odtáhl po lehkém polibku a zavrtěl hlavou.

„Nech toho… Stejně mi pak řekneš, že to nic není. Nech mě být…“ Pokusil se ho odstrčit, ale Trin se nenechal.

„Kdyby to nic nebylo, asi by mi bylo jedno, jak ti teď je, ale není… Nechci tě vidět takhle…“ Přiznal a odhrnul mu vlasy stranou, aby mu viděl do očí. Lesničko… Díval se na něj a ani se nesnažil nic skrýt. Tobias mohl klidně i křičet nahlas, co všechno v něm teď je, vyšlo by to nastejno a on měl sto chutí mu říct, ať to nedělá, ať mu nevěří, nenechá se od něj utěšit, že si to nezaslouží, že je zradí, sotva dorazí k vílám… Ať trvá na tom, aby šel pryč…

Ale možná si to přesně takhle zasloužil. Tobias ho pak bude nenávidět a on si tu nenávist zaslouží. Zaslouží si, jak se bude cítit, až mu přestane věřit.

Jestli se pak ukáže, že Bill má opravdu svou moc zpátky jako Lykarský král a vymaže ho z Lykary jednou pro vždy, bude to ještě málo. Jestli tu moc nemá… Zemře buď on, nebo Tobias. Nemělo by to tak být. Jenže obětovat jednoho pro celou zemi, to za to přece stálo…

Jestli radě Tobiase nevydá, vrány je nikdy nepodpoří a Valren je nakonec smete. Proč by se doteď snažil, bylo by mu k ničemu, že se zmocní paláce, dokud byl portál zvenku uzavřený. Stačilo mu je zahnat do koutů, rozdělit je a čekat. Popichovat je menšími výpady a vypilovat svou armádu k dokonalosti.

„Prohrajete. Že jsou vám naklonění přístavní, nic neznamená. Mořanky nikdy neotočí. Musíte najít způsob, jak přesvědčit vrány a donutit elfy znova bojovat, než bude pozdě.“ Řekla jim tenkrát Lalita.

Nechal ho se k němu přivinout a šeptal mu tiché sliby, jak bude všechno v pořádku. Že ty hádky přejdou. Že tohle není to nejhorší, že byla doba, kdy naopak Bill nevěřil Tomovi, a dostali se přes to.

Převyprávěl mu vše, co se sám dověděl o té době od Skaye a Darii, a Tobiasovy slzy postupně vyschly. Když se vraceli, nechal jeho ruku najít tu jeho, pevně ji stiskl ve své a pro změnu poslouchal on.

„Psal pohádky, víš, a já se vždycky poškleboval, jak se zarputile držel toho, že láska vždycky zvítězila. Nebyly to takový ty, jak princ zachrání princeznu a tak, on byl vážně dobrej, dostal i nějakou cenu. Hltal jsem každý slovo, co napsal, ale stejně jsem se tomu poškleboval. Jednou jsem mu i řekl, že je pravá láska blábol, ať se podívá na taťku, že je sám a on taky, tak jak může něco takovýho psát, když o tom nic neví… A když se pak stala ta nehoda a všechno potom… Prostě jsem chtěl, aby tu pohádku měl. Nepřišlo mě fér, že byl sám… Ale vůbec by mě nenapadlo, jak těžký to bude, když to na papíře vypadalo tak jednoduše.“

„Pořád je to nic v porovnáním s Dorienem. Když ho Bill stvořil, nečekal, jak se to zvrtne, a Tom… Lesničko… Ten si myslel, že k vítězství stačí jen to, že my jsme ti hodní.“

Tobias se zasmál a zavrtěl hlavou.

„To by bylo fajn, kdyby to tak šlo. Až budu doma, tak to tak napíšu. Valren se vzdá, jen nás uvidí. Protože my jsme ti hodní.“ Uculil se a šťouchl do Trina ramenem. Ten mu věnoval zvláštní pohled, který si ale on vyložil naprosto po svém.

Ticho, které v domku našli, je překvapilo a Tobiase napadlo, že je nejspíš někde hledají.

Zanadával a vyběhl schody nahoru. Když ale prudce otevřel dveře, jen překvapeně vyjekl a připlácl si dlaně na oči. Trin ho s úšklebkem odtáhl a tiše dveře zavřel.

„Fuj, fuj, fuj… To snad ne…“ Zanaříkal černovlásek a Trin do něj pobaveně šťouchl.

„Není to snad to, co jsi chtěl?“ Povytáhl obočí a chlapec zrudl.

„Psal jsem o polibku, tohle jsem vážně nepotřeboval vědět. A už vůbec vidět.“ Sykl a znovu si protřel oči, jako by mohl výjev smazat.

„Vždyť jen spí.“

„A to mi říkáš zrovna ty, ty pane zelenej?“ Pohled na rozházené oblečení a na spící táty v pevném objetí byl více než výmluvný o tom, co tomu spaní předcházelo.

Trin zadusil smích a následoval ho dolů.

„Tak já zdrhnu a jim je to jedno… Klidně by mě mohl sejmout kdejakej temnej. Oni si… Budu muset na terapii, z tohohle se jen tak nedostanu…“ Trin ho jen pobaveně sledoval a sám si zatím odepnul zbraně a sundal tuhou, vyztuženou vestu.

„Jestli tě to tak pohoršuje, klidně je zase rozhádej. Nepochybuju, že něco najdeš.“ Rýpl si do něj a Tobias se už už nadechoval, aby ho zpražil, ale včas si všiml nezbedných jiskřiček v králových očích. Místo odseknutí jen naklonil hlavu, a když si začal Trin rozepínat košili, vytáhl mu ji z kalhot a jal se mu pomoct s knoflíky odzdola.

„To, co jsi říkal venku… Co to znamená dál?“ Osmělil se, když ho víleník nezarazil a místo toho mu shrábnul vlasy za uši.

„Já nevím.“ Odpověděl mu ke svému úžasu popravdě a nechal ho vklouznout dlaněmi pod jeho rozepnutou košili.

„Nechci už žádné hádky. Vím, že jsem to pohnojil, ale…“

„Jsi jejich syn… Neměl bych očekávat, že to s tebou bude jednoduché.“ Ušklíbl se.

„Ale stejně mě máš rád, králi.“ Uculil se pro změnu černovlásek a Trin se zarazil. Tobiase téměř okamžitě napadlo, že tohle zase přestřelil, ale pak se Trin usmál a s tichým ‚možná, princi‘ ho políbil.