autor: Ainee
Billův návrat do Magdeburku
Bill byl po celý den na telefonu. Kdo by si pomyslel, že příprava pohřbu dá tolik práce? Seděl v kanceláři svého otce a cítil se za tím velkým mahagonovým stolem velmi malý. Když byl dítě, té místnosti se vyhýbal. Věděl, že není dobrý nápad svého otce rušit, zatímco pracoval.
Stěny byly pokryté policemi zaplněnými knihami. V místnosti bylo jen jedno okno, a když Jörg pracoval, závěsy byly vždy zatažené. Stůl byl umístěn uprostřed místnosti a to obrovské křeslo, ve kterém právě seděl, byl Jörgův nejoblíbenější kus nábytku z celého domu. Bill si dával pozor, aby se ho nikdy nedotkl, protože se bál, že by ho mohl zničit a dát tak svému otci další důvod k tomu, aby jej nenáviděl.
První věc, kterou udělal, jakmile vstoupil do domu, byla, že zamířil do kanceláře. Rozrazil dveře, pěti dlouhými kroky přešel celou místnost, aby roztáhl závěsy a otevřel okno. Pak se usadil do křesla, vytáhl z kapsy seznam, který si narychlo sepsal ve vlaku, zvedl ze stolu telefon a začal vše obvolávat.
Zkontroloval nemocnici a pohřební službu. Postarají se o tělo, takže alespoň to už bylo vyřízeno. Řekl jim, že je mu jedno, jaká bude rakev, pokud bude vypadat slušně. Další v pořadí byl kostel a květinářství. V tu chvíli už opravdu začínal být otrávený z toho, jak jej všichni lidé litovali pro jeho ztrátu a vyptávali se jej, jak by všechny ty věci preferoval nebo jak by mělo být cokoliv uděláno. Jemu to bylo opravdu jedno. Samozřejmě, že nahlas to neřekl, jen to jednoduše smetl ze stolu prohlášením, že věří jejich úsudku. Snad si budou myslet, že byl až příliš rozrušený, aby dělal jakákoliv rozhodnutí.
Dále zavolal rodinnému právníkovi. Byly tu i právní záležitosti, které musely být dořešeny, a on věděl, že pro něj by to bylo až příliš moc. Ten muž byl tak milý a chápající, až to bylo skoro dojemné. Rychle slíbil, že se o vše postará za něj a že si s ničím nemusí dělat starosti. A tak si je nedělal. Pak zavolal do novin, aby podal oznámení o úmrtí. Nechal ho tak krátké, jak jen to šlo. Uvědomil si, že svého otce neznal příliš dobře na to, aby o něm mohl říct cokoliv určitého. Ta myšlenka způsobila, že se ještě několik minut mračil.
Z následujícího bodu na seznamu měl hrůzu. Obvolat lidi a povědět jim, že jeho otec zemřel. Usoudil, že většina lidí to zjistí, jakmile si přečtou noviny, ale přece jen tam bylo několik lidí, kterým by to měl říct sám. Většinou vzdálení příbuzní, které neviděl od matčina pohřbu. Bill se při té vzpomínce lehce otřásl, ale rozhodl se nenechat se tím ovlivnit, a tak se zhluboka nadechl a šel do toho. Poté si přál, aby nikomu nevolal. Vzlykající starší ženy nebyly jeho šálek čaje a on neměl ani tušení, jak s nimi jednat. Přísahal si, že jestli mu ještě jeden člověk poví, jak moc je mu líto jeho ztráty, bude zvracet.
Jeho poslední telefonát pro ten den byl catering, a ten byl naštěstí nejlehčí. Věděl, že bude muset uspořádat nějakou hostinu, očekávalo se to. Z té pouhé myšlenky pocítil závrať, ale udělá to správně, to bylo to poslední, co mohl udělat.
***
Billovi nezabralo příliš mnoho času vytvořit si bitevní plán. Musel přežít týden plný příšerností, než se bude moct vrátit ke svému milovanému, podělanému životu v Berlíně, a tak se rozhodl, že to alespoň půjde podle něj. První věc, se kterou se vypořádá, bude tenhle dům.
Pokud existovala jedna věc, která se Jörgovi hnusila, bylo to uklízení, a tak to jednoduše nedělal. Bill předpokládal, že si najal nějakou paní na úklid nebo tak něco, jakmile on sám dům opustil, protože to tam vypadalo celkem udržovaně. Uklízení bylo vždy Billovou povinností, a také obstarával většinu vaření. Jak to bez něj Jörg vůbec dokázal přežít, to Bill neměl tušení. Musel potlačit smích, když mu došlo, že nedokázal.
Ano, pokud Bill musí zvládnout přebývat v domě, který pro něj držel jen špatné vzpomínky na dětství, musí udělat něco vážného. Musel ho udělat svým vlastním, a přesně tím plánoval trávit celý týden. Závěsy a okna byly otevřeny. Jakmile byl spokojený s jejich čistotou, začal přesouvat nábytek.
Přestavěl většinu pokojů v domě. Jediné dva, kterých se nedotkl, byly ze všeho nejdřív ložnice rodičů, u které se nedokázal přimět cokoliv změnit, pouze tam vyvětral a nakouknul do skříní, které stejně jednou bude muset vyklidit, a druhý byl samozřejmě jeho vlastní pokoj. To byla jediná místnost v celém domě, na kterou měl nějaké dobré vzpomínky. Tam on a Tom trávili jejich společný čas v těch několika chvílích, kdy jej Tom přesvědčil, že by měli jít k němu domů.
Pak začal sundávat fotky. Neměl to srdce jejich rodinné fotky vyhodit, a tak je úhledně uložil do krabice a uklidil na půdu. Bill nenechal ani jedinou věc nedotčenou, změnil, co jen mohl. Obrazy byly přesunuty a polštáře otočeny. Dokonce přesunul i všechno kuchyňské nádobí a přerovnal každou skříňku i příborník. Jediná věc, které se nedotkl, byly otcovy knihy, jednoduše proto, že se s tím ani neobtěžoval a v duchu si poznamenal, aby to udělal později.
O čtyři dny a jednu přestavbu později byl Bill konečně spokojený. Dům byl jen sotva poznatelný a vypadal neobydleně. To byl vzhled, který chtěl. Myslel si, že to tak je správné, protože on sám ten dům nikdy nepovažoval za domov, a s jistotou věděl, že Jörgovi bylo jeho okolní prostředí zcela lhostejné. Bylo pro něj důležité pouze to, aby se nic nezměnilo od chvíle, kdy byla jeho žena ještě naživu. Bill se domníval, že to byl jen další způsob, jak se Jörg upínal k minulosti, a on to nenáviděl.
Úspěšně dům přeměnil na nerozpoznatelný a brzy zjistil, že to udělal až příliš dobře. Cítil se mezi jeho stěnami nepohodlně. Klaustrofobicky. Jediné, co chtěl, bylo dostat se odtamtud pryč. A tak to dělal tak často, jak jen to šlo. Zezačátku to byly krátké výlety do obchodu a loudání se po sousedství, ale brzy našel sám sebe, jak se bezcílně potuluje městem. Cokoliv, jen aby zůstal co nejdál od toho chladného a cizího domu.
První zastávkou byla jeho stará škola. Postával za branou, nechtěl vstoupit na vnitřní pozemek. Už tak tam strávil až příliš mnoho let a nechtěl plýtvat dalším okamžikem touláním se po známém terénu. A tak tam jen stál a sledoval pobíhající děti na druhé straně plotu. Býval jedním z nich.
Jeho pohled se zastavil na dvou blbnoucích chlapcích bokem od ostatních studentů. Hádal jim tak kolem patnácti let. Začal se usmívat, byl si velmi dobře vědom toho, proč si jich všiml.
Tohle bývali on a Tom. Ti dva kluci jeho a Toma v žádném případě nepřipomínali, samozřejmě. Ne, on a Tom vyčnívali. Bill s jeho bláznivými vlasy, make-upem a neobvyklým oblečením, vždy terčem šikany. A Tom s jeho dredy, pytlovitým oblečením a gangsterským vystupováním, ten, kterého se nikdo neodvážil ani dotknout. Byli odsouzeni k tomu být vyvrhelové, ale aspoň měli jeden druhého. Tihle kluci vypadali tak normálně, až Billovi přišlo podivné, že se drželi takto bokem jen oni dva. Až dokud si nepovšiml těch pohledů, které si opakovaně vyměňovali, pak porozuměl. S povzdechem vyslal tichou motlitbu ke komukoliv, kdo snad poslouchal, aby byli ušetřeni krutostí života.
Být tak blízko škole přineslo až příliš bolestivých vzpomínek, a Bill nabral kurs k dalšímu místu, k takovému, které drželo více šťastnějších vzpomínek než těch smutných. Byl to malý park nedaleko. V tomto ročním období však nebyl zelený. Blížila se zima a listí už opadalo. Ale stále byl stejný. Pomalu přišel k lavičce a posadil se. Bývala to jejich lavička. Už ani nevěděl, kolik hodin na té lavičce s Tomem strávili. Byl z ní výhled na malý rybník a v létě byla napůl ukrytá okolní vegetací. Dokonalá k tomu, aby jim dopřála trochu soukromí, a zároveň měli přehled o komkoliv, kdo do parku vešel. S Tomem tam chodili často, když si chtěli promluvit o věcech, které nechtěli probírat v blízkosti rodičů. Obvykle však mluvili jen o hudbě, anebo Tom mluvil o holkách, zatímco Bill věrně naslouchal.
Na rybníku nebyli žádní ptáci, všichni už odlétli na jih. Bill jim to neměl za zlé, přál si, aby mohl udělat to samé. Park byl tichý, dokonce i lidé se mu z důvodu chladného počasí vyhýbali. Bill z kapsy vytáhl kousek papíru a pero, náhle pocítil příval inspirace ke psaní. Usmíval se, zatímco si zapisoval náhodná slova a fráze na zmuchlaný papír, té nečekané inspirace si cenil. Byla to už celá věčnost od chvíle, kdy naposledy něco napsal.
Procházel se po městě celé hodiny, začínaly jej bolet nohy, ale jeho mysl to nebrala na vědomí. Vedla jej na místo, na které opravdu jít nechtěl, ale věděl, že je to potřeba. Bylo to hezké místo s opravdu dobrým výhledem na řeku. Tohle místo mu ukázal Tom, ale Bill se do něj okamžitě zamiloval.
Byl to děsný den. Měli závěrečné písemky a Bill byl přesvědčený, že propadl. Pořád dokola o tom mlel Tomovi do telefonu, když v tom jej Tom náhle přerušil slovy: „Hej, mám nápad. Půjdeš se mnou na chvíli ven?“ Bill by Toma v žádném případě neodmítl, kdykoliv se jen chtěl sejít, a tak samozřejmě, že odpověděl ano.
O deset minut později byl vyzvednut. Tom celé roky pracoval na opravě své opravdu úžasné veteránské Corvetty, a ten den ji konečně dokončil. Byla dokonalá, a Tom prohlásil, že ho opravdu nenapadá lepší chvíle pro první vyjížďku. Vzal Billa do jeho oblíbené cukrárny a Bill se po celou cestu široce zubil. Nikdo mu neuměl tak dobře pozvednout náladu jako Tom.
Vzal Billa do jeho oblíbené cukrárny, a poté mu ukázal úžasné místo s výhledem na řeku, přesně takhle si Bill představoval rande. Lehce zčervenal, když ta myšlenka projela jeho myslí. Nebyla to však jeho chyba, když byl Tom tak sladký. Opravdu si nemohl pomoct.
Seděli na kapotě Corvetty, shlíželi na řeku a město, a byla to naprosto dokonalá chvíle. Většinu času mluvil Tom, ale o čem, to Bill neměl ani tušení. Nedával pozor a byl hluboce zamyšlený. Přemýšlel, kdy se do Toma zamiloval. Jak nad tím pár minut uvažoval, došel k názoru, že se do něj nejspíš zamiloval v den, kdy se poprvé skutečně setkali. V ten den Bill dostával nakládačku jako obvykle, a Tom zakročil a tyrany odehnal. Nikdo se neopovažoval zahrávat si s Tomem. Jeho výbušná povaha byla slavná, a jeho pravý hák ještě více.
Bill se brzy naučil, že mít reputaci ještě neznamenalo mít i přátele. Tom mu pověděl, že se ho všichni až příliš báli na to, aby byli přátelští. Většinu času trávil o samotě prací na svém autě nebo hraním na kytaru. Bill si pomyslel, že je rozkošný, a okamžitě se mu zalíbil. Od té chvíle byli nerozluční.
Zamilovat se do kluka však nebylo něco, co byste měli udělat, a tak o tom Bill mlčel. Když Tom mluvil o holkách, které potkal nebo se kterými si užil, Bill jen poslouchal. V žádném případě Tomovi nemohl říct, co opravdu cítí. Nechtěl ho ztratit, a rozhodně nechtěl pocítit ten pravý hák z první ruky. A tak mlčel.
Ale v tu chvíli, kdy tam seděli, byl ten okamžik dokonalý. Tom ležel natažený na kapotě, oči měl zavřené a užíval si jarní slunce. Byl to ten nejlepší kamarád, jakého si Bill jen dokázal představit, a vypadal tak nádherně. Bill se nad něj bez přemýšlení naklonil a jejich rty byly od sebe jen několik centimetrů, když Tom náhle otevřel oči. Bill se okamžitě stáhl, jako by se popálil, a v duchu zaklel, že málem všechno zničil. Bylo to perfektní přesně takové, jaké to bylo, a Bill začínal být až příliš chamtivý. Z toho nemohlo vzejít nic dobrého. K čertu, on věděl lépe než kdokoliv jiný, že Tom je zcela a bezpochyby na holky.
Tom mu věnoval podivný pohled, kterým se ptal, co to dělá. Bill se nervózně rozesmál a řekl, že si jen prohlížel jeho obličej. Věděl, že si Tom bude myslet, že je divný, ale na to byl zvyklý. Raději bude považován za zvláštního, než aby Tom znal pravdu. Další hodinu strávili v nepohodlném tichu.
A tenkrát si Bill uvědomil, co musí udělat. To, co on a Tom měli, bylo drahocenné, a on to nechtěl zničit, ale věděl, že pokud se stále bude pohybovat poblíž, pravděpodobně se do toho vrhne po hlavě a udělá něco pitomého. V Tom okamžiku si Bill uvědomil, že bude muset Toma opustit. Lámalo mu to srdce, ale Bill věděl, že jestli Toma miluje, opravdu miluje, udělá to pro jeho dobro.
„Tome, já myslím, že bychom měli přestat být přátelé.“ Byla to ta nejtěžší věc, jakou Bill kdy vyslovil, a ten ohromený, zmatený a raněný pohled na Tomově tváři mu roztříštil srdce na tisíce kousků.
Tom po dlouhou chvíli neřekl vůbec nic a Bill se nepohodlně zavrtěl. To se ani nezeptá proč? Tom se nikdy neptal. Když promluvil, zeptal se pouze: „To je to, co chceš?“
A Billovo srdce křičelo ne. „Ano,“ odpověděl jednoduše a lehce přitom pokrčil rameny. „Myslím, že to tak bude nejlepší.“
Tom se zamračením pouze lehce přikývl na oplátku, nikdy se nevyptával, a nabídl, že Billa odveze domů. Ten to odmítl, seskočil z kapoty auta a odešel. Trvalo mu to přesně sedm kroků, než začal brečet, ale pokračoval dál, odhodlaný, že takhle to musí být. Zaslepen slzami došel až domů, vyběhl schody do svého pokoje a zabarikádoval se uvnitř. Brečel po tři dny. Bylo mu teprve osmnáct a jeho život už skončil, pomyslel si ztrápeně.
Bill si stále myslel, že to svým způsobem byla pravda. Jeho život už nikdy nebyl stejný. Bez Toma prostě jen existoval. Nic více, nic méně, mělo to tak blízko k tomu být mrtvý, jak si jen dokázal představit.
Venku se začínalo stmívat a tak se Bill odevzdal svému osudu a zamířil domů. Hlava se mu nad vzpomínkami lehce točila a na hrudi jej bolelo z toho, že vzpomínal. Nemohl si pomoct a uvažoval, jestli tenkrát udělal správné rozhodnutí. Bylo Tomovi lépe bez něj? Doufal, že se měl dobře a že na Billovu zradu zapomněl. Více než cokoliv jiného doufal, že je Tom šťastný, a že jeho vlastní zlomené srdce netrpělo pro nic za nic.
Až když stál před domem, pochopil, že to není jeho vlastní domov, ke kterému došel. Stál méně než dvacet metrů před vstupními dveřmi k Trümperům. Sám sobě se zasmál, usoudil, že už možná bylo na čase, aby kvůli té své posedlosti někoho navštívil. Tohle však byl lehce proveditelný omyl. Tomův dům byl pro Billa více domovem než jeho vlastní, takže když pověděl své hlavě, že by měl zamířit domů, samozřejmě, že jej zavedla sem.
Jak tam stál a cítil se jako naprostý idiot, projelo kolem auto a odbočilo na Trümperovic příjezdovou cestu. Bill naklonil hlavu a zvažoval, že by přišel blíž a pozdravil, ale nebyl si jistý, jestli by se opovážil. Už to byly roky, co je naposledy navštívil, a tak měl pocit, že by to možná nebylo vhodné, ale jeho nohy opět jednaly podle svého a on zamířil směrem k domu. Zkřížil prsty a doufal, že to nebude Simone. Věděl, že by se k němu chovala až příliš mateřsky, a to by teď opravdu nedokázal zvládnout.
Měl štěstí. Z auta vystoupil Gordon a něco si tiše sám pro sebe povídal. Bill se nad tím pousmál, vybavil si, že to bylo Gordonovo typické chování. Jednou prohlásil, že jediný způsob, jak může dostat rozumnou odpověď, je, když se zeptá sám sebe, a Bill se tak rozchechtal nad Simoninou reakcí, že jej poté břišní svaly bolely ještě několik dní. Bill se usmíval od ucha k uchu ještě dříve, než cokoliv řekl. Jen být tady byl dobrý pocit. Byl to správný pocit.
„Zdravím!“ Zavolal a díval se, jak se k němu Gordon otočil a poslal mu tázavý pohled.
Bill se zastavil a čekal, až jej Gordon pozná. Trvalo to déle, než očekával, ale jakmile to staršímu muži došlo, spatřil v jeho očích záblesk a na tváři se mu rozšířil úsměv.
„No teda. Podívejme se na tebe,“ řekl vesele. „Vychrtlý Bill nám vyrostl do celkem hezkého mladého muže. Je úžasné, jak matka Příroda občas dokáže změnit názor.“
Bill byl nyní samý úsměv. Gordon mu opravdu chyběl. „Nebyl jsem až tak vychrtlý,“ prohlásil a nakrčil přitom nos.
Gordon se zazubil a potřásl hlavou. „No, já nevím.“
Bill se hlasitě rozesmál a odpověděl: „No, pak hádám, že jsem měl při dospívání a přibývání na váze celkem štěstí, protože teď vypadám dost dobře, pokud to takhle sám můžu říct.“
Ten komentář Gordona hlasitě rozesmál a on obešel auto a zamířil k Billovi, aby mu věnoval pořádné medvědí objetí. Takhle by měl otec objímat svého navráceného syna, pomyslel si Bill, a do očí mu vstoupily slzy. Už po tisící si přál, aby byl Gordon jeho otec.
Gordon si od sebe Billa odstrčil na délku paže a vážně si jej prohlédl. Bill věděl, co přijde. „Jak to zvládáš, chlapče?“
Bill znovu pomyslel na to, jak moc mu Gordon chyběl. S ním nenastal žádný zbytečný rozruch, vždy šel rovnou k věci bez jakýchkoliv emocionálních výlevů. A tak se Bill rozhodl být upřímný, věděl, že to Gordon pochopí.
„Fajn. Stejně jsme si nebyli nijak moc blízcí.“ Nonšalantně pokrčil rameny.
Gordon se zamračil. „Já vím, ale pořád to byl tvůj otec.“
Bill se nervózně kousl do rtu a sklopil pohled. „Dělá to ze mě příšerného člověka, když řeknu, že si myslím, že je mi lépe bez něj?“ Neodvažoval se vzhlédnout, bál se, že se bude Gordon možná tvářit zklamaně.
Až když jej Gordon chytil za paži a pevně stisknul, zvedl svůj pohled. Gordon se na něj smutně usmíval, ale aspoň nevypadal zklamaně. „Ne, Bille, nejsi špatný člověk. Jen ti bylo rozdáno několik špatných karet, to je vše.“ Gordon mrknul a Bill se okamžitě cítil lépe. „Proč nejdeš dovnitř a můžeme si popovídat víc. Už to jsou věky, co jsem tě viděl, a ten můj imbecilní syn mi přestal podávat nejnovější informace už před lety.“
Bill sebou při zmínce o Tomovi škubnul a vzpomněl si, že by tam opravdu vůbec neměl být. Nervózně pohlédl na dům a věděl, že je Simone uvnitř, věděl, že tu nabídku nemůže přijmout, bez ohledu na to, jak moc by rád.
„Už je pozdě a já už byl na cestě domů,“ řekl a snažil se přitom znít nenuceně.
Věděl, podle pohledu, který mu Gordon věnoval, že mu na to neskočil, ale dál nenaléhal. To byla další věc, kterou měl na tom muži rád. „Okay. Ale víš, že jsi u nás doma kdykoliv vítaný, že?“
Bill se pousmál a rychle přikývl. „Samozřejmě.“
Gordon, zřejmě spokojený s odpovědí, pevně přikývl a rozloučil se.
Bill zůstal stát na ulici a cítil se osamělejší než za dlouhou dobu. Otočil se a rozešel se k vlastnímu domu, pouze jednou se zastavil a ohlédl se přes rameno na dům, který dříve nazýval svým domovem.
autor: Ainee
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Krásná kapitolka ale moc smutná.
Stale som rozmyslala, ze co chlapcov rozdelilo. Ci to bol nepodareny bozk, nedorozumenie vo vztahu, Tomov vztah s dievcatom, rodicia.
Ale Bill nesklamal. Radsej trpiet sam ako pokazit si priatelstvo, ktore aj tak znicil svojim odchodom. Snad si to chlapci vysvetlia. Myslim, ze Tom citi to iste co Bill. Len si to obaja potrebuju nahlas priznat.
Úžasně temná kapitola… Doufám, že tímto dílem končí dlouholeté trápení těch dvou a brzy budou spolu 💞