autor: Darkness069
Danny je prozatím stále ještě nadšená a neúnavná překladatelka ;-), takže se rozhodla, že pro vás přeloží další vícedílku. Tentokrát je od autorky, kterou na blogu ještě nemáme. Byla napsaná v letech 2009 – 2010 a má 35 kapitol. Pa J. :o)
„Nemůžu uvěřit tomu, že jsem přišel tak brzo, málem jsem se kvůli tomu zabil jen proto, abych tady hodinu seděl a čekal,“ zamumlal si Bill Kaulitz pro sebe, aby si postěžoval už po šesté tohle ráno. Byl to jeho první den v Trümperově firmě. A protože tam přišel jen proto, aby splnil požadavek jednoho ze svých předmětů, aby mohl odpromovat, tak tady musel sedět a vstřebat to do té doby, než se ten, s kým bude pracovat, rozhodne přijít. Už teď věděl, že bude pro svého brzo šéfa/osinu v zadku otrok. Bude běhat pro posílky a dělat stupidní věci pro jeho firmu. Ale neměl jinou možnost, pokud chtěl odpromovat, i přestože tuhle situaci nesnáší. Speciálně, když neznal tu osobu, se kterou bude pracovat.
Znovu se usmál na sekretářku sedící na židli před ním, a trochu se protáhl. Věděl, že jeho dlouhé tenké tělo ho bude bolet, protože na téhle nepohodlné židli seděl už tak dlouho. Ale nebylo nic, co mohl udělat. Kdyby to věděl, přinesl by si s sebou Ipod a pustil by si hudbu, aby mu trochu utíkal čas.
Znuděně si začal prohlížet své vlasy v odrazu okna. Dal si ráno záležet na tom, aby vypadal dobře a byl tady včas, a vzbudil tak dobrý první dojem. Sakra, nechal si obličej bez make-upu v domnění, že bude vypadat profesionálněji, a černé vlasy měl svázané do nízkého copu.
„Právě jsem volala panu Trümperovi. Omlouvá se, že má zpoždění, a řekl, že tady bude, jak nejdříve bude moci. Během 10 -15 minut,“ řekla dívka za stolem Billovi a podívala se na něj omluvným pohledem, i když opravdu neměla důvod se omlouvat. „Ty jsi ten nový kluk, co tady začne pracovat, že ano? Myslím, že máš štěstí.“ Promluvila znovu, pravděpodobně znuděna svou prací. Ten kluk před ní byl nový přírůstek a byl něčím zajímavý, a to ji nutilo se o něj zajímat. Bill si všiml, že je celkem hezká, má blonďaté vlasy a milý pohled. A také byla vhodně oblečená. I když měla na tváři stále příjemný úsměv, Bill si myslel, že je to docela strašidelné. Věřil, že se nikdo nemůže usmívat pořád, takže to dělala jen proto, že jí to její šéf nařídil.
„Jsem Dunja, jak se jmenuješ ty?“ Zeptala se a přerušila tak chlapcovy myšlenky.
„Oh, já jsem Bill. Bill Kaulitz,“ představil se a trochu se usmál. Konečně si našel na sedačce pohodlnou pozici a neměl v plánu se v nejbližší době pohnout. „Omlouvám se, že se ptám, ale je tady nějaký speciální důvod, proč si myslíte, že mám štěstí, že jsem se sem dostal?“ zeptal se po chvilce, nedokázal udržet svou zvědavost. Zajímalo ho, jestli je zde něco, co by měl vědět, možná nějaké varování, takže by mohl utéct, dokud má ještě čas, protože šéf ještě nedorazil.
„No… pan Trümper je docela – specifický v tom, jak chce mít věci udělané,“ řekla Dunja a napila se svého čaje. „Bez urážky, líbíš se mi a tak, ale s tvým vzhledem uvažuju, jak ses sem dostal. Měl bys být někde jinde, možná…“ Přiznala a znovu se schovala za svým hrníčkem čaje.
Bill párkrát nevěřícně zamrkal. Co se jí nezdálo na tom, jak vypadal? Co udělal špatně? Byl oblečený do nepotrhaných, černých riflí, a rozhodně nebyly tak upnuté, jaké by si normálně vzal. Jeho košile byla černá a vyžehlená a zapnutá skoro až ke krku, protože neměl na sobě kravatu. Měl na sobě taky slušné boty a ne kozačky nebo tenisky. Bylo to to nejvíc konvenční a nejserióznější oblečení, jaké měl na sobě po hodně dlouhé době. Navíc, všechna jeho tetování byla zakrytá a byl velice opatrný, aby na sobě neměl ani trochu laku na nehty. Sundal ze sebe svůj dramatický vzhled, na který byl zvyklý.
„Omlouvám se, co? Co přesně je špatně na tom, jak vypadám?“ Zeptal se a cítil se trochu uraženě. Věděl, že dobře vypadá, aniž by to bylo ješitné, takže neviděl důvod, proč obdržel komentář, který dostal. Chtěl sekretářku propalovat pohledem, ale namísto toho se rozhodl zkřížit ruce na prsou a dívat se jiným směrem. Stupidní předmět, který ho nutil tady být. Stupidní předmět, který si na prvním místě nechtěl vůbec vzít. Stupidní vysoká, která ho nutila, aby si vzal takový předmět.
„No, ty jsi… ty bys mohl…“ Dunja se snažila o vysvětlení, i když věděla, že je to zbytečné. Nasrala ho, bylo to jasně k vidění. Kousla se do nehtu, přemýšlela, že si asi otevřela pusu trochu moc. Dunja uvažovala nad tím, kdy se konečně naučí být potichu. „Ta věc je, že bys tu mohl být větší rozptýlení než pomoc.“ Snažila se vysvětlit své myšlenky. Doufala, že to uhraje. „Pan Trümper je velice jasný v tom, jak mají věci vypadat, a nebyl by moc rád, kdyby se mu kvůli tobě začaly rozpadat jen proto, že by lidé sledovali víc tebe než svou práci tak, jak by měli. A pokud nebude spokojený, budou padat hlavy, a to tady nikdo nechce.“ Vysvětlila a znovu se napila svého čaje.
Bill si odfrkl nad dívčinými slovy. „Jako bych chtěl! Plánuju tady být neviditelný, splnit své hodiny a odejít tak, jako jsem přišel, doufám, že za dva měsíce nebo dva a půl, pokud budou nějaké problémy. Opravdu tohle nechci dělat, ne víc, než musím.“ Řekl a byl si jistými svými slovy. A i kdyby pro někoho byl rozptýlením nebo by někdo něco zkusil, nenechal by je, protože měl přítele a opravdu fungující vztah. Nepotřeboval nikoho jiného, aby se dostal mezi něho a Georga a všechno zničil.
„No, pane Kaulitzi, pokud se odsud tak moc snažíte dostat, tak prosím. Věřím, že najdeme někoho místo vás, a to rychle. Někoho, kdo se opravdu zajímá,“ hluboký mužský hlas zazněl přímo za chlapcem, který okamžitě zbledl. Chudák Bill byl zády ke dveřím a neviděl, že jeho nový šéf vstoupil do místnosti. Zarazil se a věděl, že už si to hodně pohnojil. Cesta, jak udělat dobrý první dobrý dojem, Bille. V duchu si sám pro sebe nadával.
„Pane Trümpere, dobré ráno! Tady jsou všechny zprávy,“ začala Dunja okamžitě mluvit, doufala, že tomu klukovi pomůže a uklidní svého šéfa, a možná bude v jeho očích vypadat dobře. Nabídla poznámky muži, který si sundával drahé sluneční brýle.
Tom Trümper konečně dorazil a nebyl v dobré náladě.
Tomův den nezačal dobře a on věděl, že už to lepší nebude. Našel kluka – nebo si aspoň myslel, že je to kluk – ve své kanceláři, který si stěžoval, jak moc tady nechce být, i když byl první osoba, kterou Tom přijal, protože ten, co mu je posílal, vůbec nepomáhal.
Trümper & Associates byla právní firma, pravděpodobně nejlepší v celém Berlíně. Bylo jedno, jaký to byl případ u soudu, vždycky vyhráli, a teď byli Tom a jeho otec nejžádanějšími právníky v Německu; Tom byl mladý, jen 27 let. To byl jeho život, takže kdokoliv něco kritizoval, šel hned u Toma na černou listinu. Den předtím vyhrál případ ohledně vraždy dědice hotelového řetězce a šel ven oslavovat s přáteli, lidmi z kanceláře. Jeho jednonoční známost byla pryč, když se ráno vzbudil, tak jak to měl rád. Ale taky tři tisíce euro z jeho peněženky a dvě kreditní karty. Poslední dvě hodiny strávil obvoláváním bank, aby zablokoval karty, takže je nikdo nebude moct použít, a taky, aby je našel. Byl tak dobře známý, že nebyl nikým odmítnut. A i kvůli tomuto důvodu bylo stupidní ho takhle okrást.
Projel rukou své copánky a povzdychl si. Znovu se jeho penis rozhodl za něj, a teď nejenže ztratil peníze, ale měl problémy i s bankou. A nebyl to ani dobrý sex. A teď musí tomuhle klukovi ukázat, co všechno pro něj bude dělat. Nasrat, aspoň mu nemusel platit.
Upravil si svůj elegantní oblek, vyhodil nějaké papíry do nejbližšího koše, než vstoupil do kanceláře, věděl, že je sledován a následován.
„Pokud máš nějaké otázky, ptej se teď, protože nejsem jasnovidec a nemám čas hrát na hádání, Kaulitzi.“ Řekl a hned sáhl pro nový případ, na kterém měl začít pracovat. Sedl si do velké kožené a pohodlné židle a položil si papíry na mahagonový stůl. Začal se soustředit na případ, když nervózní hlas přerušil to ticho.
„Om-omlouvám se za to, co jsem předtím řekl. Nemyslel jsem to tak. Byl jsem jen naštvaný a nespal jsem v noci dobře a nemyslel jsem předtím, než jsem otevřel pusu. Vážím si…“ Bill se začal omlouvat, mluvil rychle a byl zastaven párem hnědých očí, které na něj zíraly. Hlasitě polkl a věděl, že bude lepší, když teď bude zticha.
„Řekl jsi, co si myslíš, byl jsi upřímný, vzácnost. Pokud chceš mít aspoň trochu slušný charakter, postav se pevně za to, co si myslíš, namísto omluv a líbání zadků. To tě tady nikam nedovede,“ informoval ho Tom a znovu se díval do svých papírů. Skvělé, jeho nový klient tady bude za hodinu. Oh skvělé.
„Ano, pane.“ Bill si povzdechl. Samozřejmě, že věděl, že všechno, co mu bylo řečeno, musí vždycky udělat. Ale ne vždycky vaše konečná známka a stupeň závisí na jedné osobě, která ho učila a rozhodovala o tom, jestli je nebo není slušný člověk potom, co ji právě urazil.
Nastalo trapné ticho, protože si Tom pročítal několik dokumentů, a Bill tam jen stál, nebyl si jistý, co dál, čekal, protože nebylo nic jiného, co by mohl dělat. Ten muž před ním mu naháněl strach, i když vypadal, že je mu tak kolem pětadvaceti a Bill uvažoval, jestli je to důvod, proč vyhrával své případy. S výhružným pohledem, zastrašujícím postojem… sakra, nebo ty vlasy.
„Mám jen jednu hlavu a nemám v plánu si nechat narůst další, takže na mě můžeš přestat zírat,“ řekl Tom s naštvaností v hlase bez toho, aby zvedl hlavu od své složky. Donutil Billa zčervenat.
„Omlouvám se, jen jsem přemýšlel. Co tady budu dělat, pane Trümpere?“ Zeptal se Bill, který stál před jeho stolem.
„Pan Trümper je můj otec. Nejsem on, nebo nejsem tak starý. Říkej mi prostě jen „pane.“ Řekl muž, zavřel složku a podíval se na toho mladšího před sebou. Čas na to ho vyzkoušet. „Okej, Kaulitzi, považuj tohle za praxi, doufám, že se na konci něco naučíš. Nový případ. Rozvod podaný ženou, chce se rozvést s mladším manželem. Nevěra na obou stranách a ona se chce ujistit, že z toho nic nedostane. Předmanželská smlouva se záhadně ztratila a v té stálo, že když se rozvedou, on nic nedostane, ale má zálusk na půlku majetku už několik let. On dělá pro reklamní společnost, ona je majitelkou obchodu s oblečením. Jak budeme pokračovat?“
„Oh… pokusíme se zajistit dohodu?“ odpověděl Bill nervózně. Něco mu říkalo, že tohle nebyla ta správná odpověď, ale jeho mozek to rychle zaznamenal, když byl zastaven.
„Špatně. Řekl jsem, že tomu zlatokopovi nic nedá. Musíme najít ty dokumenty a svědky, kteří potvrdí jejich existence, abychom to vyhráli. A my to chceme vyhrát,“ opravil ho Tom a zvedl se ze židle. „Máš auto?“ Zeptal se najednou, drasticky změnil téma. Povzdychl si, když viděl, že chlapec kývá negativně. „Umíš řídit?“ Zeptal se znovu. Pozitivní odezva, aspoň že tak. „Řekni Dunje, aby ti půjčila svoje, ona se ven dlouho nedostane. Pojedeš na tuhle adresu a bude nejlepší, když mi tuhle osobu přivezeš s sebou.“ Informoval ho a podával mu žlutý papír s adresou a s nějakým jménem. „Pokud budeš dostatečně rychlý, možná tady budeš dřív než ten klient.“
Polknul a přikývl. Nějak si myslel, že tady bude jako stín, který jen sleduje, aby nasbíral zkušenosti, a bude ignorován jako nějaký student, kterým je. Odešel z kanceláře rychle, papír měl v ruce a svíral ho pevně, aby ho neztratil. Předtím, než se na něco stihl zeptat, Dunja už měla v ruce klíče a podávala mu je, čekala, až si je Bill vezme.
„Je obvykle hlasitější, když má blbou náladu.“ Vysvětlila, pokrčila rameny a stále se usmívala. Předtím, než stačila ještě něco dalšího říct, rozezněl se na jejím stole telefon, takže spěchala, aby jej vzala. „Ano, pane? Samozřejmě, bezkofeinová se šlehačkou a dvě kostky cukru. Minutku.“ Přikývla, asi už věděla, jaké kafé má její šéf rád. „Co tady ještě děláš? Běž, než to zjistí šéf a bude v ještě horší náladě.“ Zanadávala a vyháněla chlapce pryč.
Bill přikývl a v ruce svíral klíče a papír. Pospíchal k výtahu a z budovy, jak nejrychleji mohl. Dokonce rychleji, než když sem ráno přicházel. Už teď mohl říct, že tohle nebude vysněná zkušenost.
Bill byl zaseknutý v zácpě a dorazil pozdě, propásl klienta a nasral Toma Trümpera ještě víc.
autor: Darkness069
překlad: Danny
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 36
Jsem moc ráda, že tuhle povídku na blogu budeme mít. Chyběla by tu 😊
Ach chudacik Bill. Tom bude drsny sef. Ale myslim si ze to bude super poviedka so stastnym koncom
Vypadá to na parádní povídku ten konec mně rozesmál.