autor: Ainee
Tom se vetře na pohřeb
„Ty půjdeš takhle?“ Simone pozvedla obočí, jakmile Tom seběhl ze schodů.
Zastavil se na nejnižším schodě a podíval se na sebe. „Ehm… jo?“ Věnoval jí zvláštní pohled.
„Okay,“ řekla nesouhlasně.
Tom tou reakcí nebyl příliš nadšený, a tak přešel k velkému zrcadlu na chodbě a už snad podesáté za ten den se prohlédl. Myslel si, že vypadá fajn. Vybral si tmavé pytlovité džíny a k tomu černé tričko. Na hlavu si uvázal blýskavý černý šátek. Věděl, že bude vypadat skvěle, jakmile si nazuje své černé tenisky a obleče šedočerný kabát.
Lehce uražen vešel do kuchyně. „Nevím, co se ti nelíbí. Vypadám dobře,“ řekl a popadl talíř s jídlem, který mu matka nachystala.
„Když to říkáš, zlato,“ byla jediná odpověď, kterou dostal, a nelíbila se mu.
V tichosti jedl své jídlo a uvažoval, jak dlouho bude mlčet.
Dostal přesně tři minuty blaženého ticha.
„Jen si prostě myslím, že to vypadá až moc nedbale. Je to pohřeb, víš?“
Tom to věděl, ale taky věděl, že Bill by ho seřval, kdyby se tam objevil v černém obleku. Nedokázal vystát, když se lidé stávali otroky nařízených pravidel. Navíc by se Tom v obleku necítil pohodlně. Prostě to nebyl on, a Bill by to pochopil.
„Prostě to nech být,“ zamumlal během jídla, nad čímž Simone protočila oči.
Tom očekával poučování o tom, jak nemá mluvit s plnou pusou, a tak byl lehce překvapený, když to opravdu nechala být a přesunula se na další téma. „Bereš si Corvettu?“
Nad tím se Tom zazubil. Toužil vzít svého miláčka na projížďku od okamžiku, kdy se dostal domů. Nechal ji u rodičů, když se přestěhoval do Berlína, a tam míval jen vzácně příležitost se v ní projet. Strávil tolik hodin při jejích opravách, až to bylo směšné. Dnes ji rozhodně vyveze. „Ano,“ odpověděl se širokým úsměvem na tváři.
Simone se jen rozesmála a zavrtěla hlavou.
Jakmile zastavil před kostelem, znovu jej zaplavily pochybnosti. Měl by tady vůbec být? Už tak měl zpoždění, a nyní to znovu zvažoval. Nerozhodně přecházel před kostelem a vysloužil si tak víc než jeden zvláštní pohled od náhodných lidí procházejících kolem. Nakonec se rozhodl, že když už přijel celou tu dálku až z Berlína, nastrojil se a přijel ke kostelu, tak by taky mohl jít dovnitř. Nakonec vklouzl dovnitř a usadil se v poslední řadě.
Shromáždění bylo malé a Tom tím nebyl příliš překvapený. Za celé ty roky byl v Billově domě několikrát a nevzpomínal si ani na jedinou chvíli, kdy by tam byl na návštěvě i někdo další. Jörg býval většinou dost uzavřený do sebe. Poznal několik tváří, převážně rodičů jeho bývalých středoškolských spolužáků. Usoudil, že zřejmě s Jörgem chodili do školy, stejně jako jeho matka nebo tak něco. Vepředu hlasitě popotahovalo několik postarších žen a on hádal, že to byla rodina, ačkoliv nikoho z nich nikdy předtím neviděl.
Nijak zvlášť nevěnoval pozornost farářovým slovům a místo toho natáhl krk a hledal Billa. Našel jej sedět v první řadě spolu s nějakým blonďákem. Ze svého místa jim neviděl do tváře a byl tím trochu zklamaný. Mohl vidět pouze dlouhé, černé vlasy zapletené s černými a bílými dredy a vršek něčeho, co vypadalo na červenou vestu. Nejspíše koženou, pokud Billa dobře znal. Sám pro sebe se usmál. Alespoň některé věci se nikdy nezměnily. Jako Billova láska ke kůži a jeho potřeba vyvolat pozdvižení.
Byly tam však dvě věci, které Tom nemohl dostat z hlavy. První byl samozřejmě ten blonďák sedící vedle Billa. Tom věděl, že Bill nemá žádné bratrance ve svém věku, a jediný blízký přítel, kterého v Magdeburku měl, byl Tom. Tak kdo to byl? V určitém okamžiku se blonďák naklonil, aby Billovi cosi zašeptal do ucha, a on zahlédl záblesk jeho obličeje. Kdyby byl Tom dívka, musel by přiznat, že je ten kluk roztomilý, docela zženštilým způsobem. Billův přítel, možná? Přetočil se mu žaludek už při pouhé myšlence a na vteřinu zalitoval, že snědl svou snídani tak rychle. Ne, to nemohl být. Nebo mohl?
Odtlačil tu myšlenku z hlavy a zaměřil se na svůj druhý hlavolam. Bill, nebo spíše Billovy vlasy. Byly mu zvláštně povědomé. Kde už je předtím viděl? Opřel se o zeď, otočil hlavu a pokoušel se vzpomenout si. Když mu to konečně došlo, poklesla mu čelist. Ta dívka, kterou viděl v metru, před obchodem a pak v té uličce! Měla naprosto stejný účes a Tomovi to přišlo velmi nezvyklé, uvažoval, jestli je to nějaký nový trend nebo něco. Nikdy takovým věcem nevěnoval pozornost, takže možná ano. Ale proč by to měl Bill? Dával si záležet na tom být originální a nikdy nenásledovat mainstream.
Tom byl vděčný, že farář celý obřad nijak neprotahoval, ta dřevěná lavice mu krutě ničila zadek. Vstal v respektu k procházejícímu smutečnímu průvodu a využil té příležitosti podívat se Billovi do tváře. Když ji našel, ztuhnul. Oči se mu rozšířily a čelist poklesla. V Tomově mysli nebylo žádných pochyb, jak vzhlížel k Billově dokonalé tváři, že ta dívka, kterou viděl v Berlíně, vůbec nebyla žádná dívka, ale Bill!
Bill si Toma nevšiml, když kolem něj prošel. Stál až u zadní zdi, téměř schovaný ve stínu pod balkónem s varhany. Bill byl až příliš zaměstnán zíráním s prázdným pohledem na rakev nesoucí se před ním a na výměnu tichých slov s blonďatým klukem, a Tom se nepokoušel upoutat jeho pozornost. Byl až příliš zabrán do uvědomění, že za poslední týdny na Billa třikrát narazil, aniž by si to uvědomil, a také do skutečnosti, že Bill bydlí v Berlíně. Jak to, že to nevěděl? Odpověď jej někde hluboko uvnitř něj bolestně píchla. Protože Bill nechtěl, aby to věděl.
Tom se šoural za zbytkem procesí, nejistý, jestli vůbec chce zůstat. Ale něco jej táhlo k tomu malému davu shromážděnému kolem hrobu a on přišel blíž, ale držel se vzadu. Každých pár vteřin pohlédl na Billa, doufal, že zachytí jeho pohled, ale neměl štěstí. Zklamaně zaměřil svou pozornost na faráře. Ten muž vypadal opravdu unaveně.
Koutkem oka něco zaujalo jeho pozornost, zatímco farář dokončil svůj malý proslov. Bill blonďáka pevně popadl za ruku a prázdně shlížel dolů na rakev, zatímco se mu na tváři objevil ztrápený výraz. Tom cítil, jak se mu ze dvou důvodů sevřela hruď. První byl soucit s Billem. Nejspíš měl za sebou pekelný den a vypadal tak malý a ztracený, jak tam tak stál a bezmocně lpěl na blonďákovi. Druhý byla skutečnost, že to nebyl Tom, na kom Bill tak visel.
Obřad se blížil ke svému konci a Tom zvažoval, že by odešel dřív. Nepohnul se však, ani když ostatní truchlící vyjádřili svou soustrast a pomalu odcházeli. Jeho oči byly přilepené k Billovi stojícímu na okraji jámy a bezvýrazně do ní zírajícímu. Tom sledoval, jak blonďák k Billovi přistoupil, položil mu ruku kolem ramen a lehce stiskl. To obyčejné gesto Toma prakticky přinutilo utéct. Opravdu nemohl vystát se na to dívat.
Uvědomění, že už tam není potřebný, mu lámalo srdce. S těžkým oddechováním se vrhnul do auta a odjel. Potřeboval se dostat pryč dřív, než jej knedlík v krku udusí. V okamžiku, kdy strkal klíček do zapalování, už hyperventiloval.
Poté, co jezdil kolem po několik hodin, zastavil Tom na svém místě a vystoupil z auta. Venku pofukoval chladný větřík a to byl dobrý pocit proti jeho kůži. Zhluboka se nadechl, přešel dopředu auta a opřel se o kapotu. Potřeboval si vyčistit hlavu. Uvnitř něj se nahromadilo tolik věcí, že nevěděl, s čím se vypořádat jako první.
Pohlédl na řeku a ironie té situace mu neunikla. Tohle místo měl od toho dne před lety spojené pouze s Billem, a teď byl tady a cítil se znovu ublížený a opuštěný. A znovu byl na vině Bill.
Proč na něj měl takový efekt? Tom se musel ptát sám sebe. Jistě, bývali přátelé, ti nejbližší přátelé, ale to bylo vše. Tom si byl vědom normálnosti toho, že lidé do životů ostatních přicházeli a zase odcházeli. Zažil to už několikrát, ale nikdo na něj nikdy nezapůsobil tak jako Bill. Ale proč? Bill byl Bill, a vždycky to tak bylo. Byl nekonvenční a tvrdohlavý, veselý a láskyplný.
Bill vždycky věděl, jak Toma rozveselit, když byl nešťastný, a jak jej utěšit, když byl ublížený. Byla s ním zábava, vždycky dělával hloupé a legrační věci, obvykle neúmyslně. Považovali se za spřízněné duše, a Billa nemohl nikdy nikdo nahradit, vyléčit tu ránu, kterou způsobil někde v tom nejhlubším koutě Tomova srdce.
Ta důležitost, kterou Bill pro Toma držel, mu až do této chvíle nikdy plně nedocházela. Tomovi na Billovi tak moc záleželo, že by pro něj udělal cokoliv, k čertu, nejspíš by za něj dal i svůj život, kdyby musel. Zrovna dokončil tento svůj myšlenkový pochod, když vtom porozuměl, proč přesně byl Billem tak zaujatý. Tuhle možnost nikdy předtím nezvážil, ale jak se ta myšlenka dostala do jeho hlavy, všechno začalo dávat smysl.
Konečně porozuměl, proč měl tak zlomené srdce, když jej Bill opustil, proč nebyl schopný dostat jej z hlavy a jak srovnával každého, koho kdy potkal, s Billem. Proč v davu vždy vyhledával jeho tvář, dobře si vědom toho, že tam být nemůže, mu konečně dávalo smysl. Konečně si uvědomil, proč nikdy žádná dívka nebyla dost hezká. Bill mu vždy připadal krásnější. V tom okamžiku Tom pochopil to, jak se celá jeho existence točila kolem Billa už od chvíle, kdy mu bylo čtrnáct.
„Kurva!“ Vykřikl na město pod sebou. Jak mohl být tak slepý: Měl to po celou dobu přímo pod nosem, jen to neviděl, nebo možná jen ignoroval všechna znamení? Tom už si opravdu nebyl ničím jistý. Jediná věc, kterou si byl nepopiratelně jist, byla ta, že Billa miloval. Miloval ho víc než jen jako kamaráda, a dokonce víc, než kdyby skutečně byli bratři, jak bývali zvyklí předstírat. Panebože, jak moc ho miloval!
Tom věděl, že ho musí vidět, a muselo to být hned teď. Upřímně se nestaral o to, jestli je Bill kluk, nebo o skutečnost, že už možná má přítele. Žárlivostí zaťal zuby, když se mu v mysli znovu přehrál obraz toho blonďáka majetnicky si Billa držícího za ramena. Nastartoval Corvettu, miloval ten zvuk, když se probouzela k životu.
Byla tam jen jedna věc, ze které byl Tom nervózní, když měl teď Billa znovu spatřit, a to skutečnost, že jej Bill opustil. Stále neměl tušení proč, ale právě teď a tady se o to Tom nijak nestaral. Pokud nic jiného, musel Billa vidět a dát mu vědět, co cítí, dát mu vědět, že je milován. Právě teď pro něj nebylo v životě nic důležitějšího, než jen právě tohle.
autor: Ainee
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Tak to sa naozaj pekne vyvynulo. Som na Toma hrda ze si to uvedomil.
Doufám že si to kluci vyříkají a budou spolu.