Neříkal snad Bill, že v roli jeho prince dělal vše pro to, aby získal i jeho korunu, zatímco si Valren namlouval opak?
„Ty nejsi král, kterého jsem chtěl…“ Mlaskl Valren nespokojeně a Tom bez zájmu předal své zbraně těm stínům, kteří mu zastoupili cestu.
„Jsem jediný král, kterého dostaneš.“ Odpověděl a vykročil k němu. „Myslíš si, že jsem takový idiot, že tě nechám, aby ses k němu byť jen přiblížil?“
„Víš… myslím si to. On už totiž není tvůj. Za celé roky si na tebe ani nevzpomněl. Kdybys byl jeho pravá láska, netrávil by ty roky se mnou. Po mém boku. Vrátil se sem za mnou. Radši si tebe a toho bastarda ani nepamatoval. Myslíš, že ho zase okouzlíš pár řečičkama? Že ho zmateš a on se postaví proti mně? To se nikdy nestane. Ani Lalita už nebude podkopávat mou pozici. Vaše drahocenná spojenkyně je mrtvá.“ Usmál se spokojeně a Toma překvapilo, jak silně ho to zasáhlo. Nenáviděl ji. Ale byla to Dariina matka a podle všeho jim vážně pomáhala… „A ty i ten bastard budete brzo taky. Reli dostane svou korunu, a konečně budeme moct vládnout tak, jak to mělo být od začátku. A když mi řekneš, kde je, zabiju tě prvního, ať se nemusíš dívat, jak toho smrada zabiju. Vidíš? Umím být milosrdný…“ Usmál se, ale pak se zarazil a zbrunátněl.
Valren ho pohladil po tváři a on se rozplynul.
Tom málem výskl úlevou, že to nebyl jeho syn, ale Valův dokonalý stín, a zažehlo to v něm naději, že Tobias třeba utekl. Netrvala ale dlouho a ti samí, co přivlekli Trina, teď přitáhli pravého Tobiase.
Byl tak zbitý, že sotva ho pustili, padl na kolena. Stěží vnímal, co se kolem něj děje.
Tom se s jeho jménem na rtech stínům vytrhl a na Valrena zaútočil, připravený zabít ho holýma rukama, ale Valren nebyl mistr boje jen tak pro nic za nic. Jediný, kdo se s ním mohl měřit a kdo by ho porazil, byl Bill, ne on. Ne s tím, jak se absolutně nekontroloval, protože ten temný sráč toho dokázal náležitě využít.
Že udělal přesně to, co Val chtěl, mu došlo okamžik poté, co vykročil, ale vzít zpět už se to nedalo… Vždyť už Bill tenkrát, když ho učil, věděl, že stačí ho naštvat a bude k ničemu…
„Máš vztek a jsi unavený… čím víc… tím víc chyb…“ Zkonstatoval Bill, zatímco hravě odrážel jeho útoky a Tom jen čekal, kdy si ještě demonstrativně zívne, aby dal najevo, jak moc jednoduché to pro něj je.
Tom jen zafuněl a dal proti jeho čepeli extra ránu.
Že je to chyba, mu došlo vteřinu poté, a pak už se zase válel na zemi a Billova cvičná čepel mu mířila na srdce.
„Útoč hlavou, ne emocema. Jdeš na sílu a na ostatní se neohlížíš.“ Dopověděl a pomohl mu vstát. Tom si shrnul uvolněné vlasy za uši a zaujal postoj.
„Dobře víš, jak mě vyprovokovat. Není to fér. To se bojíš, že jinak tě dostanu na záda já?“ Ušklíbl se a Bill jen zavrtěl hlavou a zčervenaly mu špičky uší. Když si všiml, jak se Skay kousek od nich ušklíbl.
„Na tom něco bude.“ Houkl a Bill se po něm otočil.
„Oba jste stejní, jak přebere kontrolu ego, jste naprosto k ničemu. Když se naštvete, jediný, co byste dostali na lopatky, by byla zeď, protože se nehýbe a mohli byste do ní bušit, jak je libo. Asi vám ještě nikdo neřekl, že boj není jen o síle, co?“ Rýpl si a Tom se ušklíbl, když si i princ zimy vzal cvičné čepele a stoupl si Tomovi po levici.
„Fajn, tak teď jsi mě naštval.“ Varoval Billa a s Tomem na něj zaútočil ve stejné chvíli. I tak mu stačilo pár pohybů, aby je oba dostal.
Uklonil se malým vráňatům, která každý den sledovala jejich tréninky, a šel uklidit zbraně.
Skay hekl, když se posadil a natáhl po Tomovi ruku.
„Provokuje tě schválně. Vážně ho dotahuješ. Minule jste ho s Dariou porazili. Žere ho to,“ osvětlil mu Skay a Tom jen zavrtěl hlavou.
„Možná, ale i tak má pravdu. Jak se naštvu, jsem k ničemu…“
Opláchl si obličej studenou vodou, aniž by to zanechalo stopy na jeho dokonalém makeupu, a ušklíbl se na sebe.
„Jo, tohle mi venku taky chybělo…“ Poznamenal pobaveně, a pak mu došlo, co se vlastně stalo, než ho ten stín zabil.
Stíny zavířily a ručník se mu v rukách rozpadl na prach.
Polekaně se na ruce zadíval, když mu došlo, že jeho moc je zpátky s tím, jak znovu „ožil“, a hlásí se o pozornost. Zatřepal hlavou, aby ji zkrotil a neovládla ho jako v noci. Teď si nemohl dovolit panikařit ani se nechat pohltit vztekem. Musí za nimi, hned.
Křečovitě se chytil podpůrného sloupku, který hned začal doutnat, zalapal po dechu a druhou rukou se chytl za břicho, když se přidaly další rány. Skoro se zase pozvracel a pak přišla rána do zad.
„Tome…“ Zalapal po dechu a vteřina jeho očima stačila, aby se od pouta úplně odprostil a převzal nad ním kontrolu stejně jako jeho moc nad ním.
Lykaru opět pohltila tma, a když opadla, stál uprostřed Valrenova tábora v hloučku elfů, kteří před ním hned padli na kolena. Stejně jako v paláci, ani teď jim nevěnoval jediný pohled a vykročil. Rychle mu uhnuli stranou a on mohl spatřit úžas ve Valrenových očích. Mohl si jen domyslet, jak vypadá a co za korunu má na hlavě. Jestli si ale myslel, že i to uvnitř je stejné jako tenkrát, když bojoval s Dorienem, mýlil se. Jeho paměť a city zůstaly nedotčené a stačil jediný pohled na Toma v bezvědomí a Tobiase, jak se ho snaží probrat, i když sám sotva klečel, a temnota začala pulzovat ve vlnách. Valren zmateně couvl a ohlédl se na ně.
„Reli…?“ Zkusil, ale Bill na oslovení nezareagoval ani zdaleka tak, jak zamýšlel. Místo toho se kolem něj rozhořely temné plameny a zem mu pod nohama začala doutnat.
Trin se i přes bolest a spršku krve z jeho úst Valrenovi vysmál a z posledních sil uzavřel sebe, Toma a Tobiase do ledové kapsy, než Bill propustil veškerou moc naráz a na Lykaru znovu padla tma.
Trvalo dlouho, než se protrhala, a když se i poslední shluky temnoty rozplynuly, tábor byl sežehlý na popel.
Bill ukročil nazad a padl k zemi.
Trinovo kouzlo povolilo a jeho hlava klesla ke straně.
autor: Bitter
Doufám že teď už bude vše v pořádku.
Jen doufšm, že z toho všichni nakonec vyváznou živí a zdraví… 😯