Lykara II Stern 35.

Cesta na vílí zámek trvala téměř týden a celý ten týden strávil Tobias v poutech. Zanthia stihla jen tak tak skrýt Billovu podobu, než by se stihlo vílí jednotkou rozkřiknout, že Tobias není jediný král. Jeho už ale ochránit nedovedla. Ne když Trin, stejně jako Bill, zůstal téměř celou cestu v bezvědomí. Bylo mu to fuk. Sám zarazil Toma, když se sebral natolik, aby se pokusil víly, co ho hlídaly, napadnout. Neměl sílu odporovat. Jestli už předtím měl výčitky, kam Lykaru jeho existence dostala, teď byly ještě tisíckrát větší.

Bill… Trin… Táta ho ujistil, že Bill bude v pořádku, že moc, kterou vydal na něj, byla až příliš, ale Trin…

Valrenovy stíny ho donutily dívat se, jak se vílí král snaží osvobodit jeho návnadu a on nemohl udělat nic, když v šoku zíral do jeho tváře, která nebyla jeho, a jeho kopie ho bodla.

Najednou chápal i tátův strach z Billa. Ty Valrenovy kopie…

Než táta přišel, udělal Valren jeho a Billovu stínovou kopii a nechal je stát a dívat se, když ho bil. Celou dobu měl před očima je, jak se usmívají, zatímco on škemral, aby Valren přestal.

Nebylo to nic v porovnání s tím, jak viděl sám sebe Trina bodnout. Oni nebyli reální, ale Trin ano. A pak se Valren pustil i do Toma.

Byl si jistý, že by ho zabil, nebýt Billa.

Jenže si každý myslel, že to on vyvolal tu sílu. Bylo by to snad i k smíchu, kdyby v sobě dokázal vykřesat alespoň něco. I víly, které u něj držely stráž, se ho bály, a to byl spoutaný.

V paláci mu vyčlenili pokoj co nejdál od pokojů nové rady a od pokoje, kam nechala Zanthia uložit Billa. Ani nevěděl, jak dlouho už tady vlastně byli.

Ležel na posteli a nevnímal nic okolo. Jen čekal, kdy ho dovlečou před radu, aby ho mohli zlikvidovat. Ani strach jako předtím už neměl. Jako kdyby byl v nějaké bublině.

Zanthiu vzal na vědomí, až když si sedla na kraj postele a dotkla se jeho ramene.

„Je mi to líto… “ Zopakovala už po několikáté, co do pokoje přišla, a konečně se dočkala reakce, když si Tobias položil předloktí na oči. „Já chápu, že se mnou nechceš mluvit. Zradila jsem tě… Jen jsem chtěla…“ Povzdechla si, vstala a obtáhla část malby na stěně.

Skřípavý zvuk Tobiase konečně donutil věnovat jí pozornost.

„Myslela jsem, že bys ho chtěl vidět… Být u něj, než se úplně vzpamatuje. Zatím pozdržíme radu kvůli Trinovi, nikdo neví, jak na tom je doopravdy, takže máte času, kolik bude potřeba.“ Pousmála se, když se Tobias zvedl a vykročil k ní.

„A jak na tom je doopravdy?“ Zeptal se a i jemu zněl jeho hlas dutě.

„Dobře. Líp než jsme čekali. Vypadalo to hůř, než jaké to bylo.“ Znovu se pousmála, ale když dál nereagoval, odvedla ho skrytou chodbou do Billovy ložnice.

Ten byl uložený v obrovské posteli, a i když viděl jeho i tátovy zbraně, tátu neviděl.

„Tom je s Dariou a mámou. Daria si nárokovala palác. Valren zabil Lalitu a ona je teď temnou královnou, a když je on taky pryč, musí jmenovat někoho dalšího.“ Snažila se mu vysvětlit, ale nezdálo se jí, že ji vnímá. Lehce se dotkla jeho ramene. „Děkuju, že i přes to všechno to pro Lykaru uděláš, princi.“ Šeptla jen a bez ohlédnutí ho v pokoji nechala o samotě.

Tobias si hned, jak osaměl, zalezl k Billovi do postele, přivinul se k jeho boku a téměř hned usnul.

„Není co řešit, udělá to dobrovolně. Na tobě je jen hlasovat místo Lality tak, jak bylo v plánu.“

„Není co řešit…“ Zalapala Daria po dechu po Trinově prohlášení a drak kroužící venku zařval tak mocně, až se lustr v místnosti zakýval, a Skay stiskl Darie konejšivě ramena, když jeho žena zavřela a vzduch kolem ní zhoustl a stíny se k ní nahnuly.

„Zatáhl jsi do toho Reyna, zradil jsi naše nejbližší přátele i nás…“ Syčela.

„Využil jsi mou dceru…“ Dodala Elyon a Trin si byl jistý, že kdyby to ještě pořád dokázala, už dávno by se proměnila a prskala jed na všechny strany.

„Nevyužil mě. To vy jste nic nedělali. Nechali byste Lykaru padnout, hlavně že vy byste byli v bezpečí.“ Odsekla Zanthia a neuhnula ani před otcovým pohledem. „Někdo musel něco udělat.“ Dodala.

„Udělal jsem, co bylo potřeba. Odmítli jste bojovat, co jiného, než škemrat u vran, jsem měl dělat? Měli podmínku, fajn, alespoň něco, protože bez nich nás rozpráší.“

„Bill ho zabil, je konec.“ Namítla Elyon a Trin se rozesmál.

„Ani zdaleka není po všem. Je dost těch, co ho následují. Palác je v obležení, nemyslím li se.“ Otočil se k Darie, a ta jen sklesle kývla.“

„To je pravda. S draky, co mám, ho držíme jen tak tak.“ Přiznala a znovu zavrtěla hlavou.

„To ale neomlouvá nic z toho, co jsi udělal. Ty a…“ Uhnula pohledem.

„Udělala to, aby vaše děti nevyrůstaly ve válce. Neviděla jiné řešení. Je mi to líto, Dario.“

„Neopovažuj se… Budu na radě a budu hlasovat pro, ale je to poslední den, kdy tě chci vidět.“ Zavrčela a Elyon ji vzala za ruku.

„Nemůžeš…“

„Musí.“ Potvrdil Tom sedící naproti ní a Daria po něm střelila pohledem.

„Má pravdu… Princ sám se rozhodl.“ Šeptla a spěšně odešla ze sálu.

„Jak můžeš být tak v klidu? Je to tvůj syn…“

„A je stejný jako Bill. To už jsi zapomněla, co si naplánoval on, když byl v Tobiasově věku? Nemůžu dělat nic. Myslíš, že bych mu to jinak nezakázal?“ Odsekl jí, zarazil Trina, který se chystal něco říct. „Ty, jsi už udělal a řekl dost.“ Štekl po něm a Trin je v sále nechal o samotě.

Chvíli jen frustrovaně přecházel po chodbě, než se odhodlal zajít se podívat na Billa.

Dokud byl v pokoji Tom, nesměl se k němu ani přiblížit, natož k Tobiasovi, a to byla další plánovaná zastávka.

Promnul si obvazy pod košilí a potichu otevřel.

Když našel Tobiase u Billa, v první chvíli měl tendenci couvnout a Tobias si toho dobře všiml a vyložil si to po svém. Ani nezapochyboval o tom, že ho Trin viní z toho, co se stalo.

Tomu se ale hlavou honilo něco úplně jiného. Znovu se mu vybavilo, jak vypadal po Valrenově péči, a musel zatnout pěsti.

Nejradši by šel, sevřel ho a už nikdy nepustil.

„Jak je…“

„Nemusíš tady být…“ Zarazil ho Tobias.

„Ale já…“

„Jsem unavený, Trine. Jsem unavený a mám strach. Chci domů. Chci, ať to skončí a chci být zpátky doma.“ Řekl tiše a otočil se k Billovi.

„Můžu s tebou alespoň mluvit…“

„Už nechci mluvit…“

„Tobiasi, ale já…“

„Až se Bill probere, bude po všem. Budu pryč. Lykara bude svobodná. Budeš mít všechno, co jsi chtěl. Běž pryč.“

Nebudu. Nebudu mít tebe… Namítl Trin v duchu. I přesto poslechl a opustil pokoj. Opřel se o dveře a promnul obličej. S tímhle jsi přece počítal… Vysmál se sám sobě. Ještě chvíli byl v pokušení prostě ty dveře znovu otevřít a políbit ho. Omlouvat se mu třeba do konce života…

Odlepil se ode dveří a rozešel se pryč.

Jako kdyby tím, že zavřel ty dveře, praskl i tu bublinu otupělosti a šoku, ve které doteď Tobias byl. Po tvářích se mu začaly koulet slzy a musel se zakousnout do rukávu, aby nevyjekl nahlas. Nejradši by na něj zavolal, ať se vrátí. Ať mu řekne, co chce, ať ho klidně obviní za to, co se mu stalo…

Prudce vstal, vyběhl ke dveřím.

„Trine!“ Křikl do chodby, sotva otevřel.

Byla prázdná.

autor: Bitter