autor: Ainee
Bill se rozhodne
Bill se s trhnutím probudil, otevřel oči a posadil se. Zuřivě mrkal, jak se mu vracely vzpomínky na minulou noc, a silně zčervenal.
Tom se po jeho boku z toho náhlého pohybu lehce zavrtěl, ale neprobudil se. Bill zadržel dech a vydechl až ve chvíli, kdy si byl jistý, že se Tom opravdu neprobouzí. Pak se vyplížil z postele a po špičkách se vydal napříč pokojem, opatrně si po cestě posbíral oblečení. Jakmile se ocitl na chodbě, tiše za sebou zavřel dveře a spěchal do koupelny.
Co to, kurva, provedl? Zíral v zrcadle na své nahé tělo a srdce mu pokleslo. Pokud někdy doufal, že možná v určitém okamžiku oživí jeho a Tomovo přátelství, právě teď každou možnou příležitost definitivně zničil. Nevrle na sebe hleděl a proklínal své hříšné tělo. Měl více přemýšlet. Měl sám sebe poslechnout, když na něj jeho mysl křičela, aby utekl.
Zatímco se oblékal, po tvářích mu stékaly tiché slzy. Tentokrát to opravdu podělal. Tom ho za to bude určitě nenávidět. Bože, jak hloupý jeden člověk může být?! Tom byl hetero, neměl by šukat s muži. ´Nezamilovává se do mužů´, promluvil k němu vnitřní hlas a způsobil, že slzy začaly vytékat z Billových očí rychleji.
Jak moc už toho vzdal, jen aby se ujistil, že Tom bude vést normální, bezproblémový život, aniž by musel přemýšlet, když se jeho nejlepší kamarád konečně zhroutí a znásilní ho? Přesně to by se stalo, kdyby tady Bill tenkrát zůstal. ´To je to, co se stalo´, řekl mu vnitřní hlas a Bill hlasitě zaklel. Kurva!
Těžce dosedl na toaletu a okusoval si nehty. Okay, tak možná to nebylo doslova znásilnění, ale skoro mu to tak připadalo. Ano, Tom se zdál být více než ochotný, ale zase, pokud se vám někdo nabídne, tak té možnosti využijete, že? Totiž, každý zdravý mladý muž by to udělal. ´Dokonce i s jiným mužem?´ Ptal se Bill sám sebe a neměl na to odpověď.
Dlouhou chvíli nad tím uvažoval a rozhodl se, že to Tom udělal jen proto, že jej o to Bill požádal. Upřímně, kdyby držel jazyk za zuby, mohli se jen vzájemně vyhonit bez jakékoliv újmy. Ráno Bill mohl svalit vinu na nahromaděný stres ze všech těch věcí, které se na něj nahrnuly, omluvit se a přísahat, že už se to nikdy znovu nestane. Mohlo to fungovat.
Ale ne, on si o to musel říct jako malá děvka, a teď všechno zničil. Kam, ksakru, zmizelo jeho sebeovládání? Teď už se nikdy nemohli vrátit zpátky do normálu, nebo k čemukoliv, co by jen normál připomínalo, a on se bude muset od Toma znovu odloučit. Upřímně, nechtěl to, ale věděl, že to bude pro větší dobro. Oni oba se tak budou mít lépe.
S tímto rozhodnutím se Bill zvedl a rychle si osušil tváře. Podíval se na sebe do zrcadla a zasténal. Bože, vypadal jako troska. Pro jednou se však o svůj vzhled nestaral, vzdorovitě se ke svému odrazu otočil zády a opustil koupelnu.
Tiše otevřel dveře do ložnice a prohlížel si Tomovo spící tělo. Vypadal naprosto ohromně. Přikrývky neskrývaly prakticky nic, jak si z nich Bill během noci ukradl většinu pro sebe. Ne, že by je snad Tom potřeboval, pomyslel si se smutným úsměvem, vždycky až příliš hřál. Nyní ležel vystavený v celé své kráse na Billově posteli a Billovi se na tváře vkradla lehká červeň, která ho značně znepokojila. Teď nebyl čas na to být sentimentální!
Co nejtišeji a nejrychleji si zabalil věci a s povzdechem za sebou zavřel dveře. Nebylo to fér, věděl to, ale prostě se nedokázal už podruhé rozloučit. Tenkrát poprvé to bylo dost zlé, Tomova zmatená a smutná tvář jej dodnes strašila. Nikdy neměl v úmyslu mu tolik ublížit, a hle, dělá to zase.
Krátce se stavil v kuchyni a popadl něco k jídlu, věděl, že by umíral hlady dřív, než by dorazil na vlakové nádraží. Pak prohledal otcův pracovní stůl, aby našel kousek papíru a pero, a napsal Tomovi krátký dopis.
Ne, nechtěl se loučit, ale aspoň měl tu slušnost dát mu vědět, že odchází, tentokrát navždy. Ta myšlenka mu vháněla slzy do očí, ale on je potlačil. Musel zůstat silný, jinak by zpátky vyběhl ty schody a znovu by se na Toma vrhnul.
Spokojený s krátkým a formálním vzkazem ho poskládal, a pak zvedl telefon, aby zavolal cateringové společnosti. V určitém okamžiku se budou muset v domě zastavit, aby si vyzvedli věci z předchozího dne. Poté rychle zavolal právníkovi a řekl mu, aby dům i auto prodal. Ten muž byl Billovým požadavkem šokován, mírně řečeno, ale nedohadoval se s ním. Slíbil, že se o to postará a ujistí se, aby Billovy osobní věci byly sbaleny a umístěny do skladu, než zavěsil. Bill sám pro sebe přikývl a naposledy se rozhlédl po studovně. Už se znovu zpátky nevrátí.
Zavolal si taxi a vešel do haly, kde obezřetně naslouchal jakýmkoliv možným zvukům z patra. Nic neslyšel. Dopis byl zanechán na malém stolku v hale spolu s klíčem od domu. Bill nechal dům odemčený a s batohem přes jedno rameno se po domě naposledy ohlédl.
„Sbohem,“ zašeptal, v hrudi mu narůstal těžký kámen.
Jakmile nastoupil do taxíku a pověděl řidiči, aby zamířil na vlakové nádraží, slzy, které zadržoval, si našly cestu ven.
Byla to nejdelší cesta vlakem v jeho životě, navzdory tomu, že trvala méně než dvě hodiny. Snažil se spát, ale brzy zjistil, že nemůže. Zkoušel si číst, ale to taky selhalo. Dívka sedící naproti němu se pokusila zahájit konverzaci se širokým úsměvem a koketními pohledy vysílanými jeho směrem.
Ignoroval ji tak dlouho, jak jen mohl, ale když to odmítala vzdát, doslova na ni zařval: „Já jsem gay, tak mě nech, kurva, být!“ Poté už měl pokoj naprosto ode všech.
Zhluboka se nadechl a následoval dav lidí opouštějící nástupiště. Našel své metro mířící směrem k jeho bytu a nastoupil do něj. Stále bylo brzy a metro bylo narvané. Potlačil výkřik, když si vzpomněl, jak v něm jednou viděl Toma, zrovna jednoho takového rána, jako bylo dnes. Nedokázal zadržet útrpné odfrknutí, když si povšiml ironie v celé té věci, jak se probudil vedle dredáče, alespoň bývalého, po svém boku, a vyplížil se, aniž by mu to řekl. Bylo to tak povědomé uspořádání. Jen tentokrát to skutečně byl Tom a ne nějaký náhodný cizinec.
Lidé sedící vedle něj se na něj s obavami podívali, když se Bill s bolestným zoufalstvím hlasitě rozesmál, litoval, že do tohoto specifického metra vlezl.
„Život má svůj vlastní způsob, jak vás nakopnout do prdele, víte,“ pověděl starší dámě sedící naproti němu. Vytřeštila oči a vypadala, že se jej upřímně bojí. Lidé zírali, ale jemu to bylo upřímně jedno. „Snažíte se něco napravit, a nakonec to jen poděláte hůř než kdy jindy.“ Vzdychl a potřásl hlavou.
Starší dáma vstala a přesunula se skrz dav na druhý konec vagonu. Její spolusedící se od něj viditelně odsunula a Bill si nad nimi odfrknul. „Hlupáci,“ zamumlal si pro sebe a zvedl se ze svého sedadla. Jeho zastávka se blížila.
Když vyšel z podzemí, přešel Bill ulici bez rozhlédnutí a vysloužil si tak několik zatroubení. Nestaral se dost na to, aby vůbec vzhlédl, a držel svůj pohled na svých pohybujících se chodidlech. Proč se vůbec dál pohyboval? Mohl se prostě zastavit. Třeba by se nad ním někdo slitoval a přejel by ho. I přesto se jeho nohy i nadále hýbaly, aniž by rozuměl tomu proč.
Doslova se hroutil. S každým krokem se ptal svých nohou, proč se pohybují směrem pryč od Toma a k němu. Dělal správnou věc? Upřímně, už ani nevěděl.
Zvuk odemykání dveří byl ohlušující, a když Bill vcházel do svého bytu, dveře hlasitě zavrzaly a přerušily tak jeho myšlenky. Vzhlédl a vzdychl nad známým pohledem. Bylo to tam tmavé, prázdné a nevítající.
Vstoupil dovnitř, batoh těžce pustil na zem a prásknul za sebou dveřmi. Klíče odhodil na nejbližší povrch a odšoural se k záznamníku, ze kterého mu do očí otravně svítilo červené světýlko. Poslouchal zanechané zprávy, aniž by jim skutečně věnoval pozornost. Práce, práce, práce. Pořád to bylo stejné.
Pomalu přešel místnost a zamířil do postele, ale známý hlas ozývající se z přístroje jej zastavil uprostřed kroku.
„Bille? Jsi tam? Prosím, zvedni to.“ Dlouhá odmlka. „Okay, takže ještě nejsi doma, anebo to nechceš zvednout. Prosím, zavolej mi, musíme si promluvit.“ Bylo nadiktováno telefonní číslo a pak nastala další dlouhá pauza. „Miluju tě?“ Znělo to jako otázka a Bill těžce polkl, když se znovu rozešel pryč.
Z ložnice zaslechl oznámení, že zprávy byly smazány, a pak za sebou zavřel dveře. Věděl, že si nikdy neměl nechat zapsat své číslo do telefonního seznamu. Idiot.
V ložnici byla černočerná tma, přesně tak, jak to měl rád. Těžce dopadl na postel a ani se neobtěžoval svlékat oblečení nebo dokonce boty. Zavřel oči a hlasitě vydechl.
Přežije to? Nebyl si jistý.
Opustit toho, koho milujete, jednou: devastující. Opustit toho, koho milujete, dvakrát: smrtící.
„Ty už jsi zpátky?“ Zeptala se dívka nevěřícně, její velké modré oči byly úžasem rozevřené.
„Očividně,“ odpověděl Bill suše.
Zvedl hadr a začal utírat barový pult, pohyboval přitom rukou v pomalých krouživých pohybech.
„Myslela jsem, že budeš nějakou dobu pryč. Však víš, s tím…“ odmlčela se, zhluboka se nadechla a sklopila pohled, „vším, co se stalo.“
Bill potřásl hlavou, spíše nad ní a ne jako odpověď, a posunul se po baru dál. „Ne, jsem zpátky.“
„To vidím,“ řekla, snažila se znít chápavě. Selhala.
Bill nad svou spolupracovnicí v duchu protočil oči, zastavil se v činnosti a otočil se k ní čelem. „Můj otec zemřel, jel jsem domů, abych se postaral o pohřeb, to jsem i udělal, a pak jsem se vrátil. Opravdu nevidím, co je na tom k nepochopení.“
Zalapala po dechu nad tou nenuceností a několikrát zamrkala. „Ale nepotřebuješ nějaký čas na truchlení nebo tak něco?“ Zeptala se, úplně přitom zapomněla, že se snažila být citlivá.
Bill na ni jen pozvedl obočí a pak znovu pokračoval ve své činnosti. „Hádám, že ne,“ utrousila po chvíli.
Bill definitivně truchlil, ale nebylo to pro jeho otce.
„Jsi zpátky!“ Zvolal ten muž zvesela a široce se na Billa ušklíbl.
„Očividně,“ odpověděl Bill opět.
„Člověče, vážně jsi mi chyběl,“ řekl a opřel se podnětně o pult, poslal přitom mladšímu muži za barem široký úsměv.
Bill jen bezvýrazně pokrčil rameny, otevřel lahev piva a postavil ji před muže.
Ten lahev děkovně popadl, zhluboka se napil a položil ji zpátky na bar. „Takže, kde jsi byl?“ Dotíral a naklonil se přes bar ještě víc.
Bill si otráveně pomyslel, že jestli v tom bude pokračovat, v určitém okamžiku přes ten bar přepadne a dopadne obličejem přímo na podlahu. To by bylo vtipné.
„Můj otec zhebnul, musel jsem jet domů a postarat se o jeho pohřeb a tak,“ pověděl Bill tomu muži vážně.
Muž zrovna zvedl lahev, aby se opět napil, a málem se tou tekutinou zadusil. Rozkašlal se a silně si bouchal do hrudi. Se zoufalým nádechem věnoval Billovi ohromený pohled. „Nevypadáš, že bys z toho měl nějak zvlášť zlomené srdce.“
„Nemám,“ řekl Bill a sklopil pohled, myslel na to, že tohle nebylo to, co mu právě teď lámalo srdce.
„Ale ani nejsi ve svém obvyklém, veselém já.“
Bill zvedl pohled a přes své tmavé řasy toho muže chladně zkoumal. Byl to pravidelný zákazník, jeden z těch, které Bill znal až moc dobře. Obvykle se k tomu muži choval mile, navzdory tomu, že s ním pokaždé zacházel jako s holkou. Dnes prostě neměl na to, aby k tomu opilci byl zdvořilý, a rozhodně nebyl v náladě k diskuzi svého neobvykle ponurého výrazu. Tomu chlapovi do toho stejně zatraceně nic nebylo.
Když nepřišla žádná odpověď, muž se ušklíbl. Šlápl na kuří oko. „Tak copak se děje, zlatíčko Billa? Někdo ti zakroutil koulemi?“ Zeptal se muž blahosklonně, ušklíbal se a provokativně přitom pozvedl obočí. Bill se zamračil a rozhlédl se. Bylo tam téměř prázdno, jen několik pravidelných zákazníků a personál. Nejspíš by mu to prošlo. Naklonil se, k mužovu potěšení, a zasupěl mu do obličeje.
„Už mi takhle nikdy neříkej, rozuměl jsi mi? Přísahám bohu, že ti ufiknu ptáka.“ Zlomyslně na toho muže zazíral, zatímco se mu ta slova kutálela z jazyka, Bill věděl, že překračuje hranici, ale jestli to toho muže přinutí, aby ho nechal, kurva, na pokoji, dnes i po zbytek života, rozhodně to bude stát za to. Muž od pěnícího barmana couvnul a přitom klopýtl. Oči měl úděsem rozšířené a rychle se usadil do nejvzdálenějšího rohu. Píchnul do vosího hnízda a ten krásný zženštilý kluk na něj zaútočil. Šokovaně potřásl hlavou a rozhodl se, že ten mladý muž přišel o rozum.
U baru se Bill samolibě usmíval. Vždycky nenáviděl, jak mu muži tady kolem dávali dívčí jména a obecně s ním zacházeli jako se ženou. Měl toho po krk a bylo na čase, aby se tomu postavil. Měl to udělat už dávno.
„Ehm, Bille?“ Zavolal na něj slabý hlas a on prudce otočil hlavou. Jeho spolupracovnice, falešná blondýna s velkýma modrýma očima a nepřirozeně objemným hrudníkem, se na něj dívala se zmateným pohledem. „Co to děláš?“
Bill si pomyslel, že bylo docela zjevné, co to dělal, a tak naklonil hlavu a zazíral na ni. „Jen usazuju lidi, kteří překročili hranici, zpátky na jejich místo. Máš s tím nějaký problém?“ Vyštěkl na ni, a ona vystrašeně zavrtěla hlavou a pomalu couvala.
Bill se choval divně a ona se rozhodla, že se od něj bude nějakou dobu rozhodně držet dál.
„Jdu si zakouřit,“ zavolal na ni o pár minut později a ona jen jednoduše přikývla. Ani náhodou se mu nechystala říct ´ne´. Ne, když byl v téhle náladě.
Bill zhluboka potáhl a opřel se o chladnou cihlovou zeď. Vzduch byl mrazivý a dostával se mu přes oblečení až na kůži, takže mrznul až na kost. Pomíjivě zapřemýšlel, jestli je to skutečné, anebo si to jen představuje. Nebyl by překvapený, kdyby to bylo to druhé.
Vydechl a hlavou silně udeřil do zdi za sebou. Do prdele, vážně už bláznil. Nikdy předtím na zákazníka takhle nevyjel, a zvláště ne kvůli něčemu tak triviálnímu. A to, jak se choval k té holce, byl zděšený sám sebou. Potřeboval se dostat zpátky pod kontrolu, jinak se dostane do průseru. Pokud se cokoliv z toho donese Davidovi, dostane padáka dřív, než stačí pronést jediné slovo.
Jeho šéf byl pochybný chlápek a byla tam spousta věcí, které by Billovi u něj neprošly. Nejspíš by byl prodán do otroctví nebo něco podobného. Rozesmál se nad tou hloupou myšlenkou a uvažoval, jestli by se vůbec bránil. K čertu, v tomto okamžiku by možná šel i dobrovolně. Nic dalšího už tam pro něj nebylo, tak proč ne? Vykašlal se na tu jedinou věc, která mu za něco stála. Nebylo tam nic dalšího, co by chtěl víc než Toma, a on ho právě nadobro opustil. Zatraceně, tak moc to bolelo.
Bill odhodil cigaretu, šlápl na ni a zavrtal ji do asfaltu. Zvedl nohu, aby si rozdrcenou cigaretu prohlédl. Nebyl tam žádný kouř, žádná zbývající jiskra, a Bill k ní cítil porozumění. Jako jeho srdce, rozdrcené a bez života, byla ta cigareta zanechána na zemi, zatímco se Bill otočil a vrátil se zpátky do baru.
Musel se dát dohromady, a čím dříve, tím lépe.
autor: Ainee
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 16
Bože já se z toho Billa zblázním on prostě nepřestane utíkat, ale teď když Tom ví že bydlí taky v Berlíně tak si ho určitě najde. Děkuji za další díl.
Bill je trubka proč před Tomem pořád utíká.
Bill je trubka proč před Tomem pořád utíká.
Ach jo… Bille, ty blbče… A teď honem další díl, kdy si ho snad Tom najde
Mam na toto iba jedno slovo: deBILL !!