Lykara II Stern 36.

Bill se opatrně, aby nevzbudil Tobiase vedle sebe, vytáhl do sedu a rozhlédl se po pokoji.

Dřív než vůbec mohl začít přemýšlet, kde je, ucítil skrz pouto Tomovo uklidnění a příslib, že je hned u něj.

Bill se nahnul nad chlapce, přitáhl mu přikrývku až k bradě a jemně mu stáhl vlasy za ucho.

Podlitiny v obličeji už vybledly, a to mu napovědělo, jak dlouho v bezvědomí byl. Matně si vybavoval, že se párkrát na chvilku vzbudil a byl u něj Tom, ale s jistotou nemohl říct, jestli to byl sen nebo skutečnost.

Pohladil syna po tváři a líbl ho na čelo.

Pamatoval si, jak ho ovládla temnota, a pamatoval si, jak zbitý Tobias klečel před nehybným Tomem, ale víc nic. Ať už se stalo cokoli, doufal, že Valren se z toho nevzpamatuje. Nejlíp, kdyby byl úplně mrtvý, a jestli ne, klidně to dodělá.

Další věc, co si uvědomil, byla, že temnota je pryč. Nebylo to jako ve chvílích, kdy ji odsunul, když byl šťastný nebo v bezpečí, to ji cítil. Bylo téměř nemožné se jí dotknout a vyvolat ji, ale byla tam. Teď po ní nezbylo vůbec nic.

Tom se zastavil ve dveřích a chvíli se jen díval na Tobiase spícího s rukama kolem Billa, který se opíral o polštáře a nepřítomně se probíral jeho vlasy.

Vůbec se mu nechtělo vejít úplně a narušit ten zdánlivý klid.

Nemohl si nevzpomenout na první večer, kdy jim Tobias jak velká voda vtrhnul do životů a s okamžitou důvěrou si z Billa udělal polštář stejně jako teď.

Přisedl si na kraj, aby na ně dosáhl, a stejně jako Bill mu upravil přikrývku a Billa políbil na spánek.

„Ahoj.“

„Ahoj.“

„Jak ti je?“

„Jsem unavený. Věřil bys tomu?“

„Aby ne, po tom všem. Už jsme si začali dělat starosti. Tobias je u tebe každou chvíli.“ Kývl bradou k Tobiasovi a Bill se pousmál a znovu ho pohladil ve vlasech.

„Nedokázal jsem to zastavit… Když jsem viděl, co udělal… je Valren…?“

„Sežehl jsi ho i s celou jednotku jeho nejlepších mužů. My žijeme jen díky Trinovi. Z posledního nad náma udělal nějakou vodní stěnu.“ Mávl Tom neurčitě, protože sám si z toho nepamatoval téměř nic.

„Trin… je v pořádku…“ Dodal a Bill odvrátil pohled, jako by ho to vůbec nezajímalo.

„To si klidně mohl odpustit. Vám by se nic nestalo.“

Tom se k němu natáhl a otočil jeho tvář ke své.

„Hey, jen se snažil pomoc. Brzo budeme doma a budeme to moc všechno hodit za hlavu. Čekali jsme jen na to, až se vzbudíš. Všichni si myslí, že Valrena zlikvidoval Tobias a sám se radě vydal. Můžeme to udělat klidně hned…“ Navrhl a Bill cukl. Aniž by si uvědomil, že Tobiase vzbudil, přitáhl si ho blíž jako dítě a zavrtěl hlavou.

„Ne.“

„Nemáme na výběr.“

„Na něco přijdeme. Nedovolím jim to udělat.“

„Tati… já musím…“ Zamumlal Tobias ospale a vymanil se z Billova objetí, jen aby ho mohl sám obejmout ještě víc.

„Budu pryč jen chvilku.“ Pousmál se a neušlo mu, že i Tom sebou při té představě cukl i přesto, že se o tom poslední dny tolikrát bavili a on mu to odsouhlasil. Ne že by měl na výběr.

„A zpátky mě můžeš udělat klidně šilhavýho za trest.“ Dodal s úsměvem na Billovu adresu, jako kdyby se toho vůbec nebál.

„A s konečně dodělanou školou.“ Dodal Tom a Tobias jen uraženě založil ruce. Tom mu slíbil, že o škole si ještě promluví, ale to poslední, co chtěl, bylo začít to řešit před Billem.

Sotva se probral, ještě si asi ani nevšiml, že ho Tobias o některou jeho moc obral, protože se ostatní až příliš báli, co by mohl Bill udělat, až se vzbudí a zjistí, že to, kvůli čemu už málem sežehl Trina, nezastaví.

Nemusel vědět ještě tohle.

„Jo, třeba, alespoň se tam už nebudu muset vracet.“ Nahodil rádoby v žertu a už chtěl začít vyjmenovávat další věci, co by mohl Bill zlepšit, ale ten mu věnoval jeden z těch svých pohledů, a jemu bylo hned jasné, že ho má prokouklého skrz na skrz. Na rozdíl od Toma, Bill vždycky uhodl, že se něco děje.

„Hele, nemůžeme se vrátit k tomu, jak mě uděláš lepšího a hezčího? Snažíme se tady stopnout válku, koho zajímá škola.“ Rozhodil rukama a Bill zabodl oči do Toma.

„Na mě se nedívej, mně se ani neobtěžoval dát vědět, že ji chce skončit, a najednou mám v poště dopis o potvrzení ukončení studia.“

„Tati… Nech to na jindy.“

„O co jde? Někdo ti ublížil?“ Zkusil Bill a Tom zaznamenal frustraci z jeho strany, když mu jeho moc neodpověděla na obavy o Tobiase, a pak strach, že jestli nedokáže tohle, jak pak přivede jejich syna zpátky…

„Stejně se ven nevrátím, tak je to jedno.“ Pokrčil rameny a dvojčata na něj zůstala v úžasu zírat.

Bill vzal rychle Toma za ruku, než mohl začít scénu a na syna křičet.

Tobias se jen chvíli díval na jejich propletené prsty, než začal mluvit.

„Já vím, že pořád skuhrám, jak chci domů, ale… Chci zůstat tady. S Billem.“ Tomu samotnému po jeho prohlášení došlo, že on sám bral jako samozřejmost, že se vrátí s nimi, ale jak by mohl. Pro ostatní byl roky mrtvý. Navíc vypadal o x let mladší.

Tom se vymanil z jeho sevření a promnul si unaveně obličej.

„Co je zase tohle za kravinu? Proč byste tady měli zůstat?“

„Bill přece…“

„Bill půjde domů s náma. Co tě to zase napadlo?“ Co ho to napadlo, mu došlo ve stejné chvíli, kdy otázku položil.

„Bill je unavený, necháme ho spát. Mohl bys…“ ukázal na průchod k jeho pokoji a odešel dřív, než je mohl Bill zastavit.

Že Tobias okamžitě přešel ze skleslosti do ofenzívy, poznal už jen z toho, jak za ním do pokoje přišel a jak se držel. Po Billově smrti, ho tahle jeho podoba s ním dokázala občas vytočit, jako kdyby to snad kluk dělal schválně. Teď se málem začal smát.

„Víš, že je tohle ta nejhorší chvíle na takovýhle rozhovory? Jestli se mu povede vstát, za chvíli nás oba sprdne, abysme se nehádali.“

„Já se nechci hádat.“

„Tak co to zase zkoušíš?“

„Nechci tady Billa jen tak nechat.“

„A to tě nenapadlo za mnou s tím jít dřív? Jak dlouho tady, sakra, trčíme?“

„Celou dobu po něm jen štěkáš a jsi na něj hnusnej, tak co jsi čekal? A vim moc dobře, kdo za to může.“

Tomovo obočí vylétlo nahoru.

„Vážně? A kdo?“

„Ta hnusná stará bréca.“

„Teď myslíš Dominiku nebo babičku?“ Zeptal se Tom, a teď už ani neskrýval pobavení.

„Dominiku.“ Prskl Tobias. „Pořád se k nám jen vtírala a všechno věděla nejlíp. Hlavně o Billovi. Nejradši by ho úplně smazala a dosadila se na jeho místo. A ty s ní ještě…“ Prskal dál.

„Nic s ní nemám.“

„No to určitě, já vás viděl.“

„Děláš, jak kdybys viděl bůhvíco. Byl jsem ten den naštvanej kvůli tý škole, ale nechtěl jsem se hádat kvůli narozeninám. Jenže tys mě úplně vytočil a ještě si ona všimla toho tetování… Prostě jsem bouchnul. Plánoval jsem… Chtěl jsem tě vzít o víkendu do Loitche… A do Lykary. Kdyby ses nesebral a neutek…“

„Tys mi to chtěl říct? Ale já myslel…“

„Slíbili jsme si to. Bill tě trochu připravoval svýma pohádkama a tak… Jenže je tady všechno špatně… Už to prostě není naše Lykara…“

„A ona…?“

„Přišla, že musíme něco oslavit. Než jsem se nadál, už nalila víno. Chtěl jsem jí nějak slušně vyhodit, ale pak si chtěla připít, políbila mě a do toho jsi přišel ty.“

„Sakra… Ta mrcha.“ Zasyčel a Tom se ušklíbl. Vážně celý Bill.

„Chtěla slavit, že dostala místo u nás na škole.“ Objasnil mu ještě, aby i Tom pochopil, proč se školou sekl, a kecnul na kraj postele.

„Takže kdybysme se nepohádali…“

„Nejspíš bych to po příchodu sem zase obrátil a nikdy bych se s tebou nevrátil. Možná, že ne. Co já vím.“ Pokrčil rameny a sedl si vedle něj.

„Teď už je to jedno. Půjdem domů. Všichni. Nějak to zvládneme.“ Objal ho a usmál se přes jeho rameno na Billa, který se únavou sotva držel na nohou a opíral se o stěnu průchodu.

„Miluju vás…“

autor: Bitter