Lykara II Stern 37.

Tom líbl Tobiase do vlasů, vstal z postele a podepřel Billa, který přesně jak předpokládal, přišel, aby se ujistil, že se zase nehádají. Bill se o něj vděčně opřel a položil si hlavu na jeho rameno.

„Neměl jsi z postele vůbec stávat. Vždycky děláš úplnej opak, než se ti řekne, a pak se divíš, po kom ten kluk je.“ Zavrtěl nad ním hlavou a Tobias se zazubil.

Jen Bill se neusmíval.

„Něco je špatně… Já… neměl bych být takhle slabý… vůbec necítím…“

„To je v pořádku.“ Utnul ho Tom a Tobias se natáhl pro notes, který mu před pár dny dala Daria, když se jí povedlo převzít duhový palác.

„Daria to našla mezi věcmi její matky.“ Vysvětlil Billovi, nalistoval starou pohádku, kterou jako kluk napsal, když po něm truchlil, a ukázal na novou poznámku. Bill si to musel přečíst několikrát, než mu došlo, co udělal, a že nejen on. Co Tobias s Tomem udělali.

Pokusil se ho odstrčit, ale nepovedlo se mu to.

Chtělo se mu začít křičet, lesničko, nejradši by ho uhodil, ale ne před Tobiasem.

Tomu hned došlo, v jakém jsou s tátou průšvihu.

„No, myslím, že se vrátíme do ložnice a promluvíme si. Tobiasi, Trin už ví, že je Bill vzhůru, slíbil nám tak hodinu a pak za tebou přijde. Myslím, že rada nebude chtít čekat. Ráno už se všichni uvidíme doma,“ pousmál se na něj a Tobias jen kývl, náhle nervózní a zase vystrašený, i když nepochyboval, že dělá to nejlepší.

Valrenovi stoupenci se hned chopili moci, jako kdyby na to čekali. A vládci zemí, místo aby řešili, že jejich vlastní lidé se mezi sebou zabíjí, mají největší obavy z něj… jako kdyby jeho zničením vše vyřešili.

Ani zdaleka nebyl tak idealistický jako Trin, který věřil, že jim všem to konečně otevře oči, že konečně pochopí, že už není nikdo, kdo může jen tak přijít a vše napravit. Ale rozhodně to bude dobrý začátek.

„Dobře.“ Pousmál se a objal Billa.

„Nelekej se… doma je to trochu… zanedbaný…“ Varoval ho, jako kdyby mělo Billovi záležet na nějakém prachu a pavučinách, když se jeho syn mezitím nechá zničit. Ne úplně, ale přece. Objal i Toma, možná o něco víc, než by měl, ale kdy naposled to mezi nimi bylo dobré? Chyběl mu, a až se vrátí domů, bude ho mít zpátky a Billa jako bonus. To za to stojí…

Tom už loučení neprotahoval, Billa si nadhodil do náručí a odnesl do ložnice. Sotva ho položil, Bill po něm mrsknul zápisníkem a Tom nepochyboval, že kdyby mohl, hodil by po něm klidně i tu postel. Ani si nevšiml, že se Tom chystal něco říct, natož ženy za ním, a rovnou se do něj pustil.

„Jak jsi mohl! Jak jsi mi mohl vzít moji moc a nechat mě v tomhle stavu, dokud budu v Lykaře?!“

„Nebyl to můj nápad, ale kluk měl pravdu. Nechat ti jí, tak tady všechny zlikviduješ.“

„Nic jinýho si nezaslouží. Před lety nás vyhnali, varovali jsme je, a co udělali? Zničili to tady! Copak to nechápeš? Můžu všechno smazat a začít znovu…“

„Ne, maličký, to nemůžeš…“ Ozvalo se z rohu a Bill si teprve teď všiml Elyon, zvedající se z křesla.

„Mami…“

„Čím víc té moci používáš, tím víc se v ní ztrácíš, a déle trvá, než najdeš sám sebe.“ Posadila se vedle něj a vzala ho za ruku.

„Ale oni chtějí…“

„Já vím, maličký… A věř mi, že když jsem o tom s Calebem slyšela poprvé a zjistila, že Zanthia nám vzala ten obraz… nejspíš bych je všechny otrávila, kdybych to ještě svedla. Jenže princ si to sám vybral…“

„Protože ho Trin donutil! Zmanipuloval ho, ty nevíš….“ Elyon mu jen položila prsty na ústa a vydala tichý konejšivý zvuk, jako kdyby snad Bill byl pořád dítě. Tom nepochyboval o tom, že tak stále vidí všechny své děti. Jaká škoda, že Tobias poznal jen svou skutečnou babičku a neměl víc času poznat tu lykarskou…

„Dělá to, protože v tom vidí naději. Smazat a napravit naše chyby není řešení. Musíme se naučit bojovat a nečekat na zázraky a nést následky za chyby. Můžeme Trina vinit, jak chceme, ale pravda je taková, že jsme odmítli bojovat a pomoc, protože jsme stále doufali a čekali na prince… nechali jsme tu válku zajít až příliš daleko a plno věcí už nespravíme. Daria přišla o matku a není jediná. A viník není Valren, jsme to my všichni, protože jsme ho nechali.“

Tom jen klopil oči k zemi a sám bojoval se slzami a strachem, které se snažil co nejvíc z Billa vzít na sebe. Skoro cítil, jak se mu nad Elyoninými slovy láme srdce, ale od nikoho jiného by to nepřijal. Každý má svou cestu, po které dojde k cíli, i když bylo trochu ironické, že on sám s Elyon i Dariou vedl poslední dny mnoho hádek o tom, co by se mělo udělat, než se ty dvě naklonily na jejich stranu.

Jenže pak napadli elfí zemi. Území, které bylo doteď mírové a nestranné, si muselo vybrat, a Daria konečně uvolnila svou největší zbraň, aby mohla pomoc, a zároveň udržet duhový palác. Už dál nebyla bývalá královna draků a zimanská princezna. Byla Temná královna. Ve chvíli, kdy svou moc poprvé použila, naplno pochopila, jak hloupé bylo čekat na zázrak, když mohli vše utnout dříve, než to začalo.

Trin měl pravdu. Nebyl to jen Valren, koho se měli obávat.

„Mám strach…“ Vzlykl Bill a Elyon ho pevně objala.

„Já vím, maličký… ale váš syn nám dá naději…“

Nesnášel čekání. Už si ho tady užil dost, než se Bill probral, a teď to bude nejhorší. Ty poslední chvíle takové jsou vždycky.

Když se konečně ozvalo zaklepání, nadskočil.

Ani nevěděl, proč se tím vůbec Trin obtěžoval. Byl snad vězeň, před pokojem byla stráž a nikdo neměl ani potuchy o průchodu, který mu předtím ukázala Zanthia, a díky kterému s ní pak byl ochotný mluvit, když druhý den zase přišla.

Trin vešel s tácem, na kterém bylo naložené jídlo, a s kápí na hlavě. Jen co se za ním dveře zavřely, ani se už neobtěžoval ho odkládat a na stolek ho prostě poslal na proudu vzduchu. S tím,jak si přehodil kápi, aby se na něj mohl podívat, vypadal pomalu, jak nějaký Jedi z těch stoletejch filmů, co na nich ujížděl Bill.

Chvíli na sebe jen zírali, aniž by věděli, kdo a jak má začít, a když pak konečně promluvili, udělali to naráz. Trin se pousmál a gestem ruky ho vyzval, aby pokračoval.

„Bill je pěkně naštvanej… udělali jsme s tátou dobře, že jsme ho… oslabili. Doma si to pořádně slíznem. Nechtěla by rada ještě chvíli počkat? Nechci hned zaracha…“ Uchechtl se nervózně a nejradši by se kopnul za to, co plácal. Měl jen tuhle chvíli. Tuhle a žádnou další. Minule ho poslal pryč, protože se až příliš bál. On sám měl jasno. Nezaváhal, když Bill zuřil a stoupl si před něj. Oslabit Billa byl taky jeho nápad. Upřímně mu bylo fuk, co by mohl provést s radou, nejvíc se bál o něj. Miloval ho.

Kdyby měl hádat, mohl by říct, že odjakživa. Když mu Bill vyprávěl pohádky o Lykaře, aniž by ještě tušil, že existuje, vždycky chtěl co nejvíc slyšet o vílím králi, a když si to spojil s obnovenými vzpomínkami… To Trin ho jako první našel, když ho Tom přivedl k životu, a on tenkrát prohlásil, že si ho nechá, že je to jeho víla. A teď? Když se sem dostal svou zbrklostí, zase byl první, kdo ho v trůnním sále našel Trin.

Jenže on ho nemiloval. Přiznal, že mu na něm záleží, ale nic víc, a i tak ho šel zachránit. Naběhl Valrenovi do pasti a ve chvíli, kdy se na něj usmál, a začal ho ujišťovat, že ho z tábora dostane, ho ta zrůda s jeho obličejem bodla.

Jestli mu předtím na něm začalo záležet třeba jen o trošku víc, nepochyboval, že je to pryč. Ale na tom nezáleželo. Je v pořádku. Vyhrají válku a bude šťastný. Vážně ale chtěl, aby poslední, s čím si ho spojí, bude tohle plácání?

„Omlouvám se, melu nesmysly… už takhle ztrácíte čas. Já jen…“ Bezradně rozhodil rukama.

„No… rada pořád neví, jak na tom jsem. Můžu se zotavovat ještě pár hodin, když na to přijde. Chápu, jestli máš strach… pár hodin…“

„Ne. Žádné odklady. Musím to udělat. Ale jo… mám šílený strach.“ Přiznal, protože ani Tomovi ani Zanthii to nepřiznal. A Billovi by nemohl už vůbec.

„Přál bych si, aby mě to nikdy nenapadlo a nemusels to dělat… Není fér to po tobě chtít. Ale znělo to tak jednoduše. Věděl jsem, že jestli válka začne, bude tisíce mrtvých. Už tak to bylo strašné, a abychom získali spojence a donutili ostatní taky bojovat, chtěli jeden život… Myslel jsem si, že to bude jednoduché, když tě Bill bude moct přivést zpátky…“

„Bude to jednoduché… moje část ano… ale pak…“ Jen pokrčil rameny, prohrábl si vlasy a pokusil se o úsměv.

„Takže… jdeme na to?“

„Tobiasi, vážně můžeme…“

„Ale… Sám už jsi rád, že se mě zbavíš. Vůbec tě neposlouchám a tak… a pak ještě…“ Ukázal směrem k Trinovu zranění a ten se na sebe nejdřív nechápavě podíval, než mu došlo, kam tím míří.

„To se nestalo tvojí vinou.“

„Jistě že ano.“ Odsekl hned Tobias a založil ruce na prsou. „Jen jsem se díval a nezmohl jsem se vůbec na nic.“ Dodal a otočil se Trinovi zády. Bezva. Nejdřív plácá, a teď už se zase hádaj… no prostě paráda…

Trin ho vzal za nadloktí a otočil ho k sobě.

„Tobiasi, to proto ses mi vyhýbal a posílal jsi mě pryč?“ Když černovlásek neodpověděl a jen sklopil pohled k zemi, Trin zaklel.

„Ty jsi vážně hrozný…“ Poznamenal a políbil ho.

autor: Bitter