Lykara II Stern 38.

Při prvním polibku byl Tobias tak překvapený, že se ani nezmohl na reakci, při druhém už k sobě Trina přitáhl, co to šlo, a hned na to ho odstrčil, když si uvědomil, jak špatně tohle je. Kdyby přišel ještě před pár dny, hned by po té příležitosti skočil, jen aby si ještě víc ublížil. Bylo mu jasné, jak by to skončilo, kdyby minule na té chodbě Trina ještě zastihl a to už se nesmělo stát.

„Přestaň.“ Napomenul ho a natáhl před sebe ruku v chabém pokusu držet si jej od těla. Všechno v něm křičelo, aby ho k sobě zase přitáhl, a byl si jistý, že oči ho musí zrazovat na celé čáře.
„Co to zase děláš? Nemůžeš prostě jen tak přijít a tohle dělat. Ne když už tě pak nikdy neuvidím. Nemůžeš si s ostatníma jen tak hrát, jak tě napadne. Ano, měl jsi pravdu, že Bill s Tomem by nikdy nedovolili to, co udělám, a že jsi prostě neměl na výběr a musel jsi jim lhát, abys dostal, co je třeba, ale nemůžeš to tak dělat se vším.“
„O čem to…“
„Já vím, že mě nemiluješ, vysvětlil jsi mi to dost jasně, ale já ti snad minule dost jasně řekl, že si s tím už nemusíš dělat starosti. Po dnešku už se nikdy neuvidíme, nedělej to pro mě ještě horší, protože jestli budeš pokračovat, já tě nezastavím a až budu doma… Alespoň tolik ti na mně snad záleží… Sakra, vlezl jsem Billovi do rány, když se tě chystal smáznout ze světa, co víc ještě chceš, abys pochopil, že já tebe miluju. Dokážu odejít s tím, že jsi toho prostě využil pro nějaký zatracený vyšší dobro. Tohle ale už nedělej… Nedávej mi žádný pitomý naděje, když to pro tebe nic neznamená.“ Vychrlil na něj, a když Trin udělal krok k němu, zase ho odstrčil. Trin ho musel chytit za ruce, aby ho chvíli udržel v klidu a sám mohl promluvit.

„Čím to, že vy lidi víte vždycky všechno nejlíp…?“ Ušklíbl se a pustil jeho zápěstí, jen aby ho mohl pohladit po spáncích. Tobias zavřel oči a svěsil ramena, jako kdyby se vzdával. „Já nejsem…“ Než ale stihl namítnout, že není člověk, ale lykaryen, Trinovy rty ho umlčely a Tobias se nesnášel za to, jak jim automaticky vycházel vstříc, než se odtáhl.
„Co…?“
„Miluju tě, princi…“
„Ale říkal jsi…“
„Chystal jsem se tě zradit… sám jsi to teď řekl, myslel jsem, že bude jednodušší nechat tě myslet si, že jsem tě jen využil.“ Rozhodil víleník rukama a prohrábl si vlasy. Tobias se zatvářil, jak kdyby ho chtěl sám pro teď smazat ze světa, mít opravdu až takovou moc, jakou mu naoko přisuzovali, aby udrželi Billa v utajení.

„Jednodušší pro koho?“ Prskl na něj.
„Pro oba. Myslel jsem, že bude jednodušší, když mě potom prostě začneš nesnášet… Jenže ty ses postavil na moji stranu a před Billa a já teď…“
„Ah, tak promiň, Bill je vedle a pořád je nasranej, nepochybuj, že i když jsme ho s tátou pro teď oslabili, dostal by tě i vidličkou, mám pro něj dojít, aby ses cítil líp?“
„Chtěl jsem ti to říct už předtím, ale poslal jsi mě pryč.“
„Měl jsi mi to říct hned, já dneska odcházím… to jsi čekal až na teď, abys… co chceš teď sakra dělat?“
„Nemusí to být dneska… já…“
„Lykara nepočká… udělal jsi ze sebe padoucha, jen abys ji zachránil. To teď jako necháš plavat a já nevím… prostě někam utečeme? Oba víme, že je to blbost…“
„Něco vymyslím, přesvědčím radu, aby…“

Další slova utnulo zabušení na dveře od jeho stráží. Trin si spěšně nasadil kápi a strážný vešel. Přejel pohledem jeho, Tobiase i tác s jídlem zapomenutý na stolku. Pak Trina beze slova chytl za ruku a chystal se ho vyvést. Tobias si dobře všiml, jak se králova dlaň zvedá, aby strážného omráčil a on ho za ni rychle vzal a zavrtěl hlavou.
„Stejně je už pozdě.“ Zamumlal jen, políbil ho a Trin se nechal odvést. Co víc taky mohl udělat…
Všem se řeklo, že Valrena a jeho muže zničil Tobias, nikdo k němu nesměl. Pro radu se musela zachovat iluze jejich vězně. Dokud si mysleli, že v sobě další magii nevykřeše, dokud se jeho moc neobnoví po tak velkém vydání, byl v relativním bezpečí a nechávali ho v pokoji se strážemi venku. Kdyby Trin omráčil stráže, mohli by na zbytek času, co tady ještě bude, usoudit, že se ho mají zase bát a kdo ví, co by Tobiasovi udělali. Měl pravdu, je pozdě. Pozdě na další plány a intriky.

Hned za rohem vztekle kápi odhodil a vyrazil za Ariou jistý si víc než kdy předtím.
K čertu s nimi. K čertu s Lykarou. Tady už pro něj místo nebylo. Přátele zradil a nepřátelé z něj udělali někoho, kým už nechtěl být.
Za chůze si nechal v prstech objevit svou královskou korunu a nabil ji všemi svými silami, a pak ji rozdrtil na prach, který mu zůstal v obláčku v dlaních.
Zatočila se mu hlava, jak ho moc opouštěla, a prachem z vílí koruny začaly vyšlehávat drobné plamínky a jiskřičky. Pohybem prstů začal formovat novou korunu a s každým krokem se mu dýchalo hůř, jak vše ze sebe ždímal a nabíjel do koruny.
Jen tak tak došel před dveře Ariiny komnaty, ale neotevřela mu sestra, jak čekal, ale Daria. Ta se na chvíli zarazila, pak spatřila shluk moci v jeho rukách, který se začal vytrácet. Moc dobře si stejný úkaz pamatovala, když její matka předala korunu jí, aby ji ochránila před Valrenovou ctižádostí. Alespoň to jí Lalita tenkrát řekla a ona uvěřila, i slibu, že až bude po všem, zase si korunu vezme zpátky. Teď už věděla, že Lalita už tenkrát neplánovala být znovu královnou temných. Nepočítala s tím, že by válku přežila, a nechtěla dopustit, aby její moc někdo někdy použil proti jedinému, na čem jí záleželo. Proti Darie a její rodině. Navíc potřebovala, aby zůstal někdo, kdo podpoří Trinův plán.

„Trine, co…“ Mocí nabitý prach zmizel, než stačil odpovědět, jen aby zformoval novou vílí korunu na hlavě své sestry, která se objevila za Dariou.
„Buď lepší královna, než jsem byl já král…“ Stihl ještě říct, než klesl k zemi.

Další stráže se v Tobiasově pokoji objevily ani ne hodinu po Trinově odchodu, a tentokrát nebyly samy. Vrány dorazily a v závěsu za nimi byla i Daria.
V ničem už mu nepřipomínala tu maličkou královničku s velkým drakem.
Nevěděl, jestli to dělá ta černá, co jí halila spolu s korunou temných na její hlavě, ale šel z ní strach. Pořád byla maličká a Tobias si všiml, že Reyn bude mít brzo sourozence, přesto před ní couvl, když k němu vykročila. Gestem ruky zarazila vládce vran i stráže a opsala ve vzduchu polokruh.
Hned se za ním objevily stíny.
„Rada si vás žádá, výsosti. Radím vám, abyste s námi šel dobrovolně.“ Pronesla a za jiné situace by mu to snad přišlo i vtipné, kdyby ho po jejích slovech stíny neuchopily za nadloktí a nevykročily s ním za nimi.
Daria přidala do kroku a vrány ji následovaly, aniž by si všimly, že on se stíny zpomalil.

„Myslela jsem, že budeme mít ještě chvilku, ale sotva se tady objevili, už chtějí zasedat.“ Promluvil jeden ze stínů tiše jejím hlasem a pousmál se.
„A že se zrovna ty při pohledu na mě tváříš tak vyděšeně, je docela zklamání, žádná poznámka o tom, jak by správně měla vypadat temná královna, když na tu dračí jsem moc malá?“ Dodala žertem a Tobias se trochu uvolnil.
„Bylo by fajn mít ještě trochu času si o všem promluvit, ale Trin měl pravdu, už jsme čekali moc dlouho. Jen bych byla ráda, kdyby ho napadlo probírat plány dřív, než s nimi začne.“ Dodala a Tobias se na ni zmateně zamračil.
„O radě jsme už mluvili…“ Začal a Daria nespokojeně zavrčela, když se k nim před dveřmi sálu s portálem přidala malá zelená víla, která jako kdyby z oka vypadla Elyon. Nic si nedělala z reakce Temné královny a posměšně se jí uklonila.
„Draci, zimani a teď temní… zajímavé, předpokládám, že nová vílí královna by si asi měla dělat starosti, abys nezatoužila ještě po další koruně do sbírky. Chuděrka, sotva ji dala na hlavu.“ Zachichotala se, ale jemu to znělo, jako když někdo skřípe nehty po tabuli.

„Plácáš nesmysly, tetičko.“ Odsekla za ní Zanthia, která doprovázela Ariu zahalenou do černé s vílí korunou na hlavě.
„Kde je Trin?“ Vyhrkl Tobias a pozdě si uvědomil, že až příliš nahlas. Všichni se k němu otočili a svět se zhoupl, když se Treemeria začala smát.
„No není to rozkošné? To tomu spratkovi nikdo neřekl, kdo ho sem dostal a zajal i jeho drahého tatíčka? On si pořád myslí, že ho měl rád?“ Rozhlédla se po ostatních a Daria k ní spěšně vykročila, aby ji zarazila.
„Na tohle teď není čas, rada čeká.“ Sykla na ni a Treemeria ukročila, aby mohli otevřít síň.
Tobias se zapřel a stíny ho musely postrčit. Daria varovně zavrtěla hlavou, ale ignoroval to. Zanthia si přiložila prst na rty, aby mu naznačila, aby byl zticha, ale nemusel se ptát. Když prošel kolem Treemerie, naklonila se k němu se širokým úsměvem.
„Vílí král je mrtvý.“

autor: Bitter