Lykara II Stern 41. (konec)

Leslie ani nepromluvila, s úlevným povzdechem k sobě Tobiase přitiskla a chvíli se z něj pokoušela vymačkat duši, než se uklidnila a o krok ustoupila. Teprve potom se zaměřila na muže vedle něj a obezřetně si ho změřila pohledem. Podle oblečení šlo jasně o lykariena, dokonce jí byl i povědomý, ale…

„Princezno Leslie.“ Uklonil se a ona jen vytřeštila oči.

„Trine…?“ Zeptala se váhavě, a když kývl, viditelně se jí ulevilo. Pak opět obrátila pozornost na Tobiase.

„Radši se neptám, co tady dělá, ani na to, jak ses o Lykaře vůbec dozvěděl sám. Ale jak jsi ksakru, mohl jen tak vletět doprostřed války na výlet?! Víš vůbec, jaký strach jsem měla? Tvůj povedený otec mě jen zavolá, že budete nějaký čas v Lykaře, a starej se. A pak po kom ty seš… Kde vůbec je?“ Vyjela po něm a Tobias okamžitě ukázal směrem nahoru. Rozhodně nehodlal být jediný, koho si teta podá.

Jako na zavolanou se ozvaly kroky a Tom sestře vpadl přímo do rány.

„Leslie? Co tady děláš? Měla jsi přijet až zítra…“ Podivil se a sestra mu zapíchla prst doprostřed hrudi. Co na tom, jaký byla v poměru s ním trpaslík, nejradši by utekl. To zas radši temné.

„My dva si promluvíme. Tobiasi… Trine… můžete nás prosím nechat o samotě?“ Pobídla je a Tom jako by si teprve teď uvědomil, že i Tobias je někde, kde nemá co dělat. Ten jen pokrčil rameny, vzal Trina za ruku a vyběhl s ním do patra kolem nesouhlasně se tvářícího Billa na chodbičce.

„Připomeň mi, nenapsal jsi tenkrát Trina náhodou ty pro Billa, když ho ve škole šikanovali, aby měl nějakého kamaráda?“ Spustila vedle Leslie a jeho to úplně zarazilo, aby vešel do kuchyně za Tomem a mohl ho před rozzuřenou Leslie bránit.

„Jo, a? Lessie, hele…“

„Mlč, vůbec nic neříkej, nebo mě naštveš ještě víc. Tobě přeskočilo už úplně, jak vidím. To si myslíš, že když si sem přitáhneš jeho nejlepšího přítele, že ti ho to nahradí?“

„Leslie, takhle to není, podívej, v Lykaře se všechno úplně zbláznilo a Tobias…“

„Tobias o ní nikdy neměl vědět! Snad jsem ti to rozmlouvala milionkrát. Už takhle je toho dost! To, jak ty úplně odmítáš vidět, jak se kvůli Billovi pořád trápí, do toho Dominika a… sakra, Tome, tohle všechno by se nestalo, kdybys mě alespoň jednou poslechl a začal konečně s terapií. Co tady ten chudák bude dělat? Je to víla! A Tobiasovi nepomůže v tom, aby se s tebou začal normálně bavit. Nebo si myslíš, že se teď tady o něj budete společně starat jako o zatoulanýho psa, a to vám pomůže? Leda houby.“ Syčela na něj a postupně svůj hlas tlumila, jak to dělávala jen tehdy, když byla opravdu rozzlobená.

„Tak to není, Trin se sám rozhodl, šel kvůli Tobiasovi. Podívej, my z toho taky zrovna neskáčem metr vysoko, ale…“

„Kdo my?“ Zarazila ho a o krok od něj ustoupila.

„Já a Bill. Leslie, on…“

„Vidíš? Tohle je přesně ono, proč chci, aby ses léčil… kvůli tomuhle jsem nechtěla, abyste byli tady, a abys Tobiasovi cokoliv říkal, dokud se nedostaneš z tohohle svinstva. Bill už není…“ Nenechala ho domluvit a Tom si unaveně promnul obličej.

„Miluju tě, sestřičko, ale někdy jsi opravdu úplně mimo…“ Namítl a mávl směrem do chodby, kde Bill nerozhodně a napůl vyděšeně stál.

„Povídej.“ Pobídl ji, ale ona zavrtěla hlavou. Kolikrát za ty roky jí Tom tohle udělal? Že o Billovi mluvil, jako kdyby vůbec neumřel? Kolikrát jí tvrdil, že je tady? Proč sakra jen souhlasila s tím stěhováním a s matčinou radou, aby si Tom někoho našel? Z profesního hlediska by si nejradši nafackovala, jak ignorovala vážnost Tomova stavu.

„Podporovala jsem tě dost dlouho. Beru Tobiase ke mně a spojím se s…“ Začala a hned vytahovala z kabelky mobil, aby vše zařídila rovnou, než zase vyměkne s tím, že přece nenechá svého bratra šoupnout do ústavu s obavou, co by následovalo, kdyby z něj někdo dostal to, co ona sama nechtíc zjistila z Tomových předchozích epizod, a s čím ještě doteď nevěděla, jak naložit. Už najela na seznam kontaktů, když mobil někdo jemně sebral a dobře udělal, protože jinak by se velice důvěrně seznámil s podlahou.

V šoku si přikryla ústa a vyjekla.

„Ahoj, Leslie.“ Pousmál se na ni Bill a ona odpověděla vzlykem. Nevěřícně se podívala po Tomovi, a pak zase na muže stojícího před ní.

Nevypadal tak, jak si ho kdy pamatovala, ale věděla přesně, kdo před ní stojí.

Jako kdyby ho někdo vytáhl ven z kresby ve skicáři, kvůli kterému se před lety s Tomem pohádala, de facto z toho samého důvodu.

Tvrdila, že Bill nežije, že návrat do Loitche Toma zničí a on místo toho přivedl Billa domů. A teď…

„Ale jak…“ Zalkla se a Bill ji objal.

„To je složité…“ Zamumlal jí do vlasů a otočil se na Toma. Ten jen kývl.

„Je toho hodně, co jsme ti před lety zatajili…“ začal…

O měsíc později

„Promiň, ale tvoje rozhořčení jde vážně mimo mě.“ Odvětil Tom nevzrušeně na Billovu lehce hysterickou triádu na téma nakupování, kdy „Ta stará hydra“ odmítla Billovi prodat láhev šampaňského, které chtěl na Tobiasovu oslavu, pokud jí neukáže průkaz, který ještě neměl. Bill si připadal ukřivděný, ale Toma to leda pobavilo. Jeho dvojče úplně ignorovalo fakt, že díky Tobiasově nevědomému zásahu vzhledově omládl téměř o polovinu a Tom věřil, že do budoucna to bude ještě sranda. Už teď koketoval s myšlenkou, že se na nějaké okecávání, jak je Bill vzdálený příbuzný, vykašlou, a prostě řekne, že sbalil Tobiasova spolužáka. Bill ho za ten vtip málem zabil a Tom měl štěstí, že mu nedošlo, jak vážně to myslí.

Vzal si od něj sbalenou tašku s věcmi, která byla podle něj až až napěchovaná na to, že jedou do města jen na víkend, a na to, jak si Bill stěžoval, že vlastně nemá co na sebe, protože mu nic ze starého oblečení nepadne. Dokonce na svou vlastní adresu poznamenal, že docela přibral. To Tom raději přešel mlčením, protože přechod z S na M evidentně vůbec nezaznamenal. Líbl ho rychle na tvář a Bill trochu splaskl.

„Víš, jak ponižující bylo, čekat až přijdeš?“

„Jo, je to strašný takhle omládnout…“ Ušklíbl se a tašku zase odložil, aby ho mohl obejmout a pořádně políbit, než začne vyvádět. Když se na příjezdovce ozvalo parkující auto, ani se nenamáhal ho pustit, i s vědomím, že Leslie, kterou čekali, může do patra krásně vidět.

Jak se ukázalo, ne všechno, co jí tajili, bylo až tak velké tajemství, a naštvat se na ně nedokázala. Na to byla až moc šťastná, že je Bill zpátky.

Co ho donutilo odtáhnout se, byl až zvonek.

„Proč zvoní?“ Podivil se Bill, vymanil se z objetí, a hned se hrnul ke dveřím a Tom se znovu ujal tašek.

Na svou otázku dostal Bill odpověď hned, jak otevřel. Místo Leslie stála za dveřmi Dominika. Bill na ni zůstal chvíli v šoku zírat, až se ona pousmála a nabídla mu ruku.

„Ahoj, jsem Dominika, ty jsi Tobiasův kamarád? Je doma jeho táta?“ Zeptala se a Bill si s ní potřásl. Věděl, že Tomovi několikrát volala, ale ten ji vždy vyvedl z omylu, že by snad mezi nimi někdy něco začalo, a pak ji prostě začal ignorovat a vypadalo to, že to pochopila.

„Eh… jo, je tady…“ Zamumlal a ona se hned kolem něj prosmýkla do chodby, a jako kdyby jí dům patřil, přešla do kuchyně a odložila si na jednu z židlí. Bill ani nestihl nic namítnout.

Když seběhl dolů i Tom, Dominika se na něj hned zářivě usmála a na přivítanou ho objala a políbila na obě tváře.

„Ahoj… co tady děláš?“ Podivil se, ale ona se jen významně podívala Billovým směrem. Když se Tom k ničemu neměl, popuzeně pohodila vlasy a otočila se k Billovi přímo.

„Promiň, zapomněla jsem tvé jméno, mohl bys JÍT za Tobiasem?“ Zacukrovala tónem, jako kdyby mluvila k retardovanému dítěti, a Tomovi proti jeho vůli zacukaly koutky. Bill založil ruce na prsou a pozdvihl obočí.

„V pohodě, já se ti nepředstavil a nemohl, Tobias tady není.“ Odpověděl stejným tónem.

„V tom případě na něj jdi čekat jinam, prosím. Já a jeho táta si musíme promluvit.“

„Aha, dobře.“ Kývl Bill, pár kroky došel k Tomovi a bezostyšně ho políbil, jako kdyby byli sami, až se Tomovi udělaly mžitky před očima. „Jdu se zatím převléct, neřečněte dlouho, víš, že každou chvíli tady bude odvoz.“ Připomněl Tomovi a s úsměvem se otočil na Dominiku.

„Zatím ahoj, rád jsem tě poznal, určitě se zase zastav, jen by bylo fajn dát příště vědět.“ Zazubil se a ona prudce servala svoje věci ze židle, až ji málem převrhla.

„Nebudu zdržovat. Myslím, že bavit se není o čem.“ Sykla a na odchodu za sebou práskla dveřmi. Bill jí vesele zamával a Tom zaúpěl.

„Co to jako bylo?“

„Nedělej z toho vědu, sám jsi chtěl tvrdit, že sis nabalil Tobiasova spolužáka.“ Uculil se.

Berlín

Tobias to chápal. Chápal, že když vezme vílu a dá ji do svého světa, bude to občas vypadat, jako kdyby se ocitl v té napůl hrané pohádce od Disneye, kde chudáka princeznu zlá macecha prohodila studnou z pohádky rovnou do reality, a opravdu nepředpokládal, že se Trin do své nové role vžije hned. Rozhodně na něj netlačil, protože už jen fakt, že ho tady měl, byl neskutečný zázrak, a věděl, že to pro víleníka není jednoduché nejen kvůli autům, internetu a vůbec všemu. Věděl, že jsou noci, kdy nespí a nemůže se odtrhnout od deníku, aby zjistil, jak to s Lykarou vypadá, a noci, kdy se neklidně převaluje a mumlá, jak ho pronásleduje vše, co musel udělat. Noci, kdy ho vídá rozplynout se mu v rukách a už se nevrátit. Noci, kdy se mlčky díval ven z okna berlínského bytu, kde doteď bydleli Tobias s Tomem, a pochyboval, že to zvládne. Nepochyboval ale, že se rozhodl správně. Pokaždé ty noci skončili v tichých slovech a pevném objetí.

Tobias jeho obavy a strachy neignoroval, a když nevěděl, co dělat, on, k jeho překvapení to byl Bill, kdo s Trinem hodiny mluvil, i když se pořád nesouhlasně mračil nad jejich projevy náklonnosti. Přece jen, před lety na tom byl stejně po tom, co strávil téměř celý život v Lykaře, musel najednou fungovat někde úplně jinde.

Jenže pak byly dny, kdy chtěl mlátit hlavou do stěny a ptát se „Proč já?“ stejně jako teď, když opouštěl budovu své nové školy, ve které si byl zařídit vše potřebné k nástupu, a jeho vílí zázrak na něj čekal opřený o stěnu naproti, jeho dva škodolibí tátové se vedle něj uchechtávali a teta předstírala, že s nimi nemá nic co dočinění.

Člověk by se Trina skoro bál. Těžké boty, kožená bunda pobitá cvočky, která jen zvýrazňovala jeho široká ramena, a tomu všemu vévodila třpytivá korunka v jeho vlasech.

Na malý okamžik Tobias zapřemýšlel, že prostě uteče, jenže Trin ho zaregistroval dřív, a hned se k němu nahrnul se šťastným úsměvem.

„Co to máš na hlavě?“ Ukázal na kus plastu s růžovým srdíčkem na řetízku, které viselo do čela, a Trin nechápavě naklonil hlavu. Bill za ním nepokrytě vyprskl smíchy.

„Korunu, proč? Je to špatně? Já vím, že už nejsem král, ale Aria je pořád moje sestra, takže pořád jsem minimálně princ.“ Namítl a pak se zatvářil provinile.

„Měl jsem vzít i tobě?“

„Ne, jenom to ne… Trine, tohle tady nosí jenom malý holky. Není to pravá koruna.“ Sundal mu ji z vlasů a víleník se zatvářil nadmíru nespokojeně.

„Já ten váš svět nikdy nepochopím.“ Postěžoval si a Tobias mu rychle strčil pod nos dokumenty z konzervatoře, aby přeorientoval jeho pozornost z korunky na něj, a hodil obviňujícím pohledem po Billovi. Ten ho i tak vzal kolem ramen a nakoukl do papírů.

„Jsem na tebe pyšný, hvězdičko.“ Usmál se a pocuchal mu vlasy, načež Tom vzal Trinovi korunku a nasadil ji Tobiasovi.

„Korunka pro oslavence.“ Okomentoval a synova otráveného „taaaatiiii“ si nevšímal.

„Oslavenci můžou mít korunky?“ Zeptal se Trin zmateně a Leslie ji Tobiasovi se smíchem vzala.

„Víte co? Já si ji beru, konec konců, tady víla mi stejně pořád říká princezno a z vás dvou pořád žádná korunka nevypadla.“ Uzavřela a posadila si ji do vlasů.

KONEC

autor: Bitter