autor: Hitachiin-fangirl
„Andy!“ Zvolal Bill, jakmile otevřel dveře, aby svého kamaráda vpustil do bytu.
Andreas se rozesmál. „Nechovej se, jako bys nevěděl, že přijdu,“ řekl a nechal se od Billa přitáhnout do objetí.
Rozběhlo se k nim malé štěně a vesele na Andrease poštěkávalo.
„Štěně!“ Pokáral ho Tom, když vyšel zpoza rohu a našel Štěně poskakující na Andrease. „Ne! Zlobivé Štěně!“
Pes se po jeho hlase rozhlédl, sešplhal z Andrease a postavil se Tomovi k nohám, s očekáváním k němu přitom vzhlížel.
„Co?“ Zeptal se Tom s pobaveným úšklebkem.
„Vy jste pojmenovali vaše štěně Štěně?“ Zeptal se Andreas s pozvednutým obočím.
„Máš s tím nějaký problém?“ Odpověděl Bill s kamenným obličejem. „Každopááádně. Vítej v našem bytě!“ Řekl s přehnaným mávnutím směrem ke dveřím mířícím do haly.
Bylo to větší, než jakýkoliv z jejich předchozích bytů, a vypadalo to více permanentněji. Už nebyly dvě děti na škole sdílející byt se svým nejlepším kamarádem.
Bill s Tomem už spolu byli více než rok, a konečně se rozhodli najít si své vlastní místo. Když Andreas požádal Brada, aby se k němu nastěhoval, Bill více méně stejně bydlel u Toma, takže to byl jen logický následující krok.
Andreas následoval Billa bytem, zatímco ten mu popisoval každou místnost, a Tom se šoural za nimi, užíval si přitom sledování Billova nadšení.
„Áááá tohle,“ řekl Bill velkolepě, jak ukázal k poslednímu pokoji během prohlídky. Ten pokoj byl jen základně vybaven a očividně ještě nebyl nijak vyzdoben. „To je dětský pokoj!“
Andreas na něj pozvedl obočí. „Dětský pokoj…“ řekl skepticky.
„No jo,“ odpověděl Bill s úšklebkem. „Až se Tom konečně vzmuží a požádá mě o ruku,“ během toho přitom do Toma šťouchl, „bude následovat miminko spolu s kočárkem,“ zazpíval.
„Ty jsi opilý,“ prohlásil Andreas.
Bill na něj vyplázl jazyk. „Nadšený,“ opravil ho. „Ve vší vážnosti, je to náhradní pokoj, pokoj pro hosty, cokoliv.“
„Taky je to jediný pokoj, který ještě nebyl pobillovštěn,“ řekl Tom se smíchem. „I když myslím, že je další v pořadí.“
„Přesně tak,“ řekl Bill s úsměvem.
Dávalo smysl, že to ještě nebylo hotové, byli v tom bytě teprve tři měsíce. Kdyby byl Bill kdokoliv jiný, Andreas by se možná cítil dotčený, že to trvalo tři měsíce, než byl pozván. Ale v tomto případě byl zvyklý na kamarádovy výstřednosti, a Bill nařídil, že nikdo, vyjma Toma a jeho matky, která byla jediným člověkem ještě tvrdohlavějším než on sám, nesměl ten byt vidět dřív, než podstoupí dostatečné množství personifikace.
Andreas se nad svým kamarádem rozesmál a podíval se na hodinky.
„Brad už bude končit v práci, takže ho pojedu vyzvednout,“ oznámil, a všichni tři zamířili ke dveřím. „Ale jak jsme slíbili, vrátíme se na večeři. A až sem Brad dorazí, můžeš si celou tu prohlídku zopakovat.“
Bill se nad tím návrhem rozzářil, přesně jak Andreas tušil. Vyprovodili Andyho ven, a když se za ním zavřely dveře, Bill se otočil a sevřel Toma v náručí.
„Miluju náš byt,“ vzdychl mu do krku. „A miluju tebe.“
Tom se uchechtl. „Taky tě miluju,“ řekl s úsměvem, nechal Billa od sebe odtáhnout a zatáhnout se ke kuchyni. „A když už mluvíme o vzmužení se a o žádosti o ruku…“ pronesl s ušklíbnutím.
Vteřinu trvalo, než ta slova dorazila do Billova mozku, ale když se tak stalo, trhnul sebou a ztuhnul. Pomalu se k Tomovi s vykulenýma očima otočil.
„A co je s tím,“ zeptal se, vypadal přitom nadějně ale obezřetně.
Tom se usmál. „Vezmeš si mě?“ Zeptal se, z kapsy vytáhl malou krabičku.
„To snad ne…“ Vzdychl Bill, hleděl na tu krabičku s úžasem.
„Ne?“ Zeptal se Tom s úšklebkem, ani v nejmenším si z těch slov nedělal obavy, protože už dávno se naučil číst z Billových očí.
„Co-“ Bill zmateně vzhlédl, než si uvědomil, co to právě řekl. „Ano!“ Opravil se, skočil na Toma a zasypal jej polibky. „Ano! Bože ano! Tak moc tě miluju, proč bych vůbec…? Ano! Ano!“
Tom se rozesmál, dokud Bill ten zvuk neutlumil vlastními rty. Až po dlouhých chvílích výměny polibků si Bill uvědomil, že ten prsten ještě ani neviděl.
Tom s jiskrou v oku sledoval, jak Bill otevřel krabičku, vypískl a nasadil si prsten na prst.
„Bože, miluju tě,“ řekl, znovu na Toma skočil a věnoval mu několik dalších polibků.
Žádný z nich se nestaral, že měli ve skutečnosti připravovat večeři, nebo že jinak si budou muset něco objednat, jakmile Andreas s Bradem dorazí.
Pouze na jedné věci v tuto chvíli záleželo, a to byl pro každého z nich ten druhý.
A když se ohlédli za tím, jak to všechno začalo, na mysl jim přišla jediná věc.
Díky bohu za nejlepší přátele a rande na slepo.
KONEC
autor: Hitachiin-fangirl
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Dokonalá poviedka. Síce krátka, ale dokonalá! Ďakujem za preklad.
Jo, jo… Mít tak jistotu, že rande na slepo dokáže dopadnout takhle, jdu do toho 😀 Kdo by se bránil někomu jako je Tom. Krásná povídka. Díky za pěkné chvíle a úsměvy u čtení překladu 🙂
Moc pěkně to skončilo.
Jeej to bola taka chutná oddychovka ❤️