And love is not a choice 2.

Dům vypadal úplně stejně jako za mého dětství. Typický americký sen s bílým laťkovým plotem. Taťka si dával tu práci a vysázel na předzahrádce tulipány, růže a spoustu dalších kytek, které jsem neznala. Na mě to působilo dost přeplácaně, protože jsem byla skrz na skrz minimalista. Jenže tady jsem do toho neměla co kecat. Už jsem tu oficiálně nebydlela.

Hodila jsem klíče do misky u dveří a ozvěna rachocení se nesla celým domem. Rodiče budou v práci nejméně do čtyř, takže mám dostatek času, abych se aklimatizovala.

„Jsem doma,“ zvolala jsem do ticha, i když jsem se tak absolutně necítila. Vydusala jsem schody do patra, abych si po pár měsících prohlédla svůj pokoj. Změny se v něm děly jen opravdu nenápadně. Vedle stolu stála dřevěná truhla, a když jsem ji otevřela, zjistila jsem, že je plná starých časopisů o zahradničení. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a otevřela skříň. V tom na zem vyskákalo malé červené klubíčko, které vypadlo z proutěného košíku. Takže to bylo oficiální, moji rodiče si z mého pokoje pomalu, ale jistě dělali skladiště. Paráda.

Vykašlala jsem se na všechno a tváří napřed upadla na postel. Kdy se můj život vydal tímhle divným směrem? Jako by mi všechno prokluzovalo mezi prsty a já netušila, co mám dělat, abych to zastavila. Sledovala jsem životy ostatních tak dlouhou, až jsem zapomněla žít ten vlastní. A tak jsem se rozhodla, že se tím právě teď nebudu zabývat. Stulila jsem se do malého kokonu a zavřela oči.

„Abbigail!“ Vzduch prořízlo ostré zvolání a já sebou trhla, div že jsem nesletěla z postele. Myslela jsem si, že jsem jen na chvilku zavřela oči, ale budík na nočním stolku jasně dokazoval, že jsem prospala několik hodin. A to znamenalo jedinou věc. Rodiče byli doma.

Utřela jsem si slinu, která mi zaschla u pusy, a pracně se vyhrabala na nohy. Pokud by záleželo jen na mně, dokázala bych tu prospat několik dní. Nebo se jako medvěd zachumlat a zůstat tak celé roční období.

„Abbigail,“ ozvalo se znovu zezdola.

„Už jdu,“ zahučela jsem si spíš pro sebe, aby rodiče neslyšeli můj otrávený tón.

„No podívej se na ni. Ona snad spala nebo co?“ založila si matka ruce v bok a vypadala u toho jako naštvaná trhovkyně. Měla ve zvyku se mnou mluvit, jako bych tam nebyla.

„Ahoj mami. Ahoj tati,“ pozdravila jsem je co možná nejpřívětivěji.

„Abbigail, tys spala?“ začal dotírat i otec.

„Jen jsem si na chvilku lehla. To řízení mě unavilo.“

„Únava je příznakem klinické deprese. Nemáš depresi?“ přimhouřila mamka oči, jako by mi mohla nakouknout až do hlavy a zjistit, jestli jsem pomatená.

„Ne, jsem v pohodě,“ odmávla jsem to a přešla do kuchyně, kde taťka začal vykládat nákup. Ukradla jsem mu jednu čokoládovou tyčinku a skoro celou ji nacpala do pusy.

„Hele, čokoláda tvoji depresi nevyřeší,“ okřiknul mě a pokusil se mě plácnout pro ruce.

„Ale já nemám depresi,“ pokusila jsem se o další marný odpor. „Prostě jsem si na chvilku lehla.“

„No tak se hned nevztekej. Jen jsme se ptali,“ přidala se k němu zvýšeným hlasem i mamka.

„Možná je bipolární. Nemění se těmhle lidem rychle nálady?“ nadhodil taťka, aniž by vytáhl hlavu z ledničky, kam právě ukládal mrkev.

„Lidi, nic mi není. Vážně,“ zahučela jsem a sedla si ke kuchyňskému ostrůvku.

„Denisi, Art chce, abys k němu v pátek přišel. Říkal něco o tom svém grilu. Tvrdil mi, že na něm něco nefunguje, a chce, aby ses na to podíval, ale myslím, že se chce jen pochlubit,“ změnila mamka téma a mně bylo jasné, že jsem zachráněna. Jejich jediná dcera už nebyla důležitá.

„To je zmetek,“ zabručel taťka a oba odešli pryč.

No, tolik k mému návratu. Domov, sladký domov.

O několik hodin později jsem ležela a čučela do stropu svého pokoje. Naši si šli lehnout o půl desáté jako každý den. Můj odpolední šlofíček mi totálně rozhodil celý režim, takže jsem teď počítala praskliny ve stropě. Přesně osmnáct, pokud byste to chtěli vědět.

A dost. Nebudu tady ležet a čučet do stropu. To radši budu nějak produktivní. Jen v tílku a kraťasech na spaní jsem doťapkala do kuchyně. Teď když tu nehučelo rádio a neozývalo se nadávání mých rodičů na naprosto cokoliv, přišla mi přímo mírumilovná. Rychlý pohled do spíže mi pomohl rozhodnout se. Udělám cuketovou buchtu. Je to snadné, rychlé a nemusím při tom na nic myslet. Vyskládala jsem si na pult suroviny, zapnula rádio a úplně potichoučku nechala hrát nějakou noční směs písniček pro zamilované duše. Dělalo se mi z toho lehce šoufl, ale taťka by mě zabil, kdybych mu to přeladila.

Právě jsem se skláněla pro mísu, když jsem v okně zahlédla nějaký pohyb. U sousedů se rozsvítilo. Závěsy měli zatažené, ale viděla jsem dvě docela zřetelné siluety. Chvilku jsem se dívala, jak se k sobě přibližují, když v tom mi došlo, že já závěsy zatažené nemám, tudíž kdyby se koukli mezerou v závěsech, uvidí mě, jak na ně nepokrytě zírám. Rozběhla jsem se kuchyní a skočila po vypínači. Pak jsem si pospíšila zpátky, abych viděla, co se děje. Nebyla jsem šmírák nebo tak. Zkrátka mě cizí životy braly víc než ten můj.

Siluety už teď stály těsně u sebe. Vypadalo to, že se pohybují do rytmu nějaké hudby, ačkoliv se neotáčeli dokola. Asi to nebyli zrovna nejlepší tanečníci. Pak se jejich hlavy přiblížily k sobě a splynuly do jednoho stínu. Nepochybně se líbali. Povzdechla jsem si a podepřela si bradu rukou. Taky bych chtěla s někým tančit po kuchyni a pak se s ním líbat. A pak s ním… pane bože! Vážně? Oni si to snad rozdávají. Jeden z nich, patrně žena, teď seděla o kousek výš a ten druhý stín se jí tiskl mezi stehny. Dobře, tohle už hraničí s nějakou úchylkou. Na tohle bych se dívat neměla. A i když jsem nedokázala odtrhnout pohled, spustila jsem dolů žaluzie, rozsvítila a vrátila se ke své buchtě.

Noční pečení mě vyčerpalo natolik, že jsem prospala půlku dopoledne. Ještě chvilku a úplně si přehodím spací režim. Velkou výhodou bylo, že naši už odešli do práce, takže jsem nemusela projít kontrolní prohlídkou na duševní choroby, ani nic podobného. Z cuketové buchty zbyly dva kousky, a tak jsem si je jeden po druhém nacpala do pusy. Bylo to nekulturní, ale to mi bylo fuk. Podívala jsem se do okna, kde se mi včera před očima odvíjely orgie, ale nazpět na mě čučela jen záclona. Zajímalo by mě, kdo tam bydlí. Stará paní Mullerová se očividně přestěhovala někam jinam, protože v tom domě žila sama, a předpokládám, že její vyměněný kyčelní kloub by jí nedovolil si to rozdávat na kuchyňském pultu. Divím se, že mě o tom mamka hned neinformovala. Na drby ona byla expert.

Chvilku jsem jen tak cárala po domě a nevěděla, do čeho píchnout. Měla bych se aspoň snažit najít si nějakou brigádu nebo jinou záslužnou činnost. Naši začnou brzo prudit, že je vyjídám a jen se povaluju. Jenže teď jsem se na to necítila dostatečně psychicky silná. Určitě by mě to jen otrávilo. A tak jsem vběhla do pokoje a v otevřeném kufru nahmatala plavky. K čemu je bazén na zahradě, když se v něm nikdo nekoupe?

Dala jsem si tolik temp, až mě z toho začaly bolet ruce a ramena, a pak jich přidala ještě pár. Byl to ten dobrý druh bolesti. Pak už jsem se s knížkou rozvalila na lehátku. Sluneční paprsky se mi vpíjely do kůže a já pocítila zvláštní klid. Mohla bych tu takhle ležet věčně… to by mě ovšem nesměl rušit nějaký kretén, co si tady píská. Nadzvedla jsem se na loktech a rozhlédla se. Zvuk rozhodně nepřicházel od žádného ze sousedů. Posadila jsem se a zahleděla se přes živý plot dolů k řece. Šel tam nějaký chlápek bez trička, kolem krku ledabyle pověšené vodítko, které patřilo obrovskému černobílému psisku. Pískal si jednu a tu samou melodii pořád dokola. Bylo to pěkně otravné. I když pohled na jeho vypracovanou, opálenou hruď zas až tak špatný nebyl. Za tu bych mu odpustila i to pískání. A pak mě to praštilo do obličeje jako náklaďák. Zestárnul a nechal si narůst vousy, ale nepochybně to byl Tom Kaulitz, kdo se prochází kolem mého domu. Totálně jsem přimrzla na místě a nebyla schopná jediného pohybu. Pokud by se teď otočil, našel by mě zírající s otevřenou pusou. Sakra. Potřebovala jsem co nejrychleji zmizet.

Samozřejmě, že si vybral právě tenhle okamžik, aby se na mě podíval. Nestihla jsem uhnout pohledem, takže jsem dokončila pohyb a vstala. Mávnul na mě, a tak jsem mu to oplatila. Poznal mě snad, nebo byl jen zdvořilý? Tyhle myšlenky mi běžely hlavou, když jsem zapadla dovnitř a okamžitě se vylepila do okna, abych ho mohla sledovat. Srdce mi tlouklo pomaleji a pomaleji, až se zastavilo docela. Do prdele. To snad, sakra, ne. Kruci. To se nemohlo stát. Tom Kaulitz je můj soused! A já ho v noci sledovala, jak si to s někým rozdává…

autor: Becs