Back To Hell 10.

„Hej, Fredstere.“ Řekl Ďábel zírající do stropu s nohama vyhozenýma na opěrce gauče. Vydal se dnes za Fredem a ten ho zavedl do svojí pěstírny, tedy jejich bývalé zkušebny. Potřeboval občas vypadnout z domu od své ženy Beatrice, která měla přirozeně v těhotenství své nálady. Dřív se vždy vytratil na zkoušky s kapelou, ale od doby, co Ďábel zmizel, a kapela se rozpadla, se jen tak bezcílně poflakoval, a proto musel svůj volný čas nějak zaplnit. Čím jiným, než jeho nejoblíbenější zelenou rostlinkou?

„Jo?“ Kouknul na Ďábla tázavě Fred a podával mu čerstvě ubaleného špeka. Ten ho s vděkem přijal a natáhl se na obitý nízký kávový stolek pro zapalovač.

„Jakto, že jsi zůstal s Bí? Myslím tím, ze všech těch ženských, co se motaly kolem. Proč ona?“ Vyřkl otázku, stále zíraje do stropu, přičemž žmoulal špek mezi prsty. Pozoroval fleky z kouření, které zanechaly na stěnách zažloutlé mapy.

„Já ti ani nevím. V první řadě je to kus, má fakt dobrej zadek.“ Uchechtnul se Fred a naznačil rukama její vnadné tvary.

„Vole.“ Zašklebil se Ďábel a zapálil si. Trochu se zakuckal. „Kurva, to je síla.“ Sice si ještě sem tam trávu dal, ale tyhle věcičky měly trochu jiné grády než ty, ke kterým se dostal, když byl mimo Berlín.

„Fredstrův matroš je nejlepší. To víš, jsou dobře živený a trochu jsem to nakřížil.“ Fred se plácl hrdě do hrudníku a nadmul se pýchou.

„Ještě mi řekni, že za chvíli uvidím jednorožce.“ Utrousil Ďábel s úšklebkem.

„Nejenom toho, kámo.“ Zazubil se Fred a z úst se mu vyhrnul opar dýmu. Chvíli oba seděli a v tichosti šlukovali, než Fred najednou zničehonic prořízl ticho odpovědí na otázku, kterou mu Bill prvně položil.

„Když nad tím tak přemejšlím, Bí je jediná ženská, která mě zná nejlíp, a přes všechny sračky, do kterých jsem kdy spadl, mi vždycky kryla záda. Odpustila mi všechny bokovky, toleruje mi hulení a na nic se zbytečně nevyptává. Umí mi vrazit i pár facek, když se jí zdá, že si moc votvírám hubu. Vlastně se divím, proč se mnou je.“ Fred se začal smát a Ďábel se k němu přidal.

„Jo, říkám si to samý.“

„Ty seš ale kretén, viď.“ Pronesl Fred naprosto vážně a oba znovu propukli v salvu smíchu. Fredův materiál začínal působit.

„A ty budeš fotřík, nevím, co je horší.“ Vysoukal ze sebe Ďábel stále s úsměvem na rtech

a podal joint Fredovi. Ten hluboce nasál a chvíli držel, než dým vyfoukl a měl se k odpovědi.

„Jo. Víš, vážně se chci vo to malý postarat. Aby se mělo dobře a nespadlo do těchhle sraček jako my. Chtěl bych, aby chodilo do školy a dělalo nějaký povolání, který můžou dělat jenom chytrý lidi. A pořídilo si nóbl dům a žilo ve slušný čtvrti. Pro mě je pozdě, ale to děcko může mít slušnej život.“

„Zchlaď si koule, vole. Budeš skvělej fotřík.“ Mrkl na něj Ďábel a Fred věděl, že to myslí upřímně.

Mělo to být první dítě v jejich grupě, a i s ohledem na to, v jakém prostředí žili, Ďábel věděl, že Fred se o svoji rodinu postará. On sám si ovšem nedokázal představit vychovávat dítě. Nikdy jej to ani nenapadlo. Všechny ty vzpomínky na dětský domov a nápravná zařízení v něm vyvolávaly odpor. Nerad proto vzpomínal na své dětství. Nezažil v něm nikdy nic, k čemu by se stálo za to vracet. On sám nevěděl, jak by mělo šťastné dětství vypadat. Jak by měl vypadat správný domov a život. On sám nebyl čistý jako okvětní plátky lilie. Jak by tedy mohl mít dítě a být mu vzorem? Být mu dobrým tátou? Ne, tohle zkrátka nebylo psáno v jeho osudu. Taky se vracet víckrát na jedno místo a zůstat tam. To pro něj velkou část života bylo nemyslitelné. Vázat se byla přítěž, protože lidi od něj vždy něco chtěli, měli svá očekávaní, a když nebyla naplněna, tak mu to předhazovali a on se za to měl cítit vinný? Proč by měl? Proto nikdy nikomu nic nesliboval, vždycky splácel svoje dluhy a laskavosti dělal málokomu. Nesnažil se nikdy nikomu zavděčit, protože věděl, že to nemělo žádný smysl. Každý si vždy něco našel, když chtěl. Všichni k němu vzhlíželi a toužili po jeho pozornosti právě proto, že byl tak nepolapitelný a vždy si dělal, co chtěl, bez ohledu na ostatní. Byla to mnohdy jeho duše plná hříchů, která ostatní tolik vábila a uhranula.

To všechno do chvíle, než do něj jedné osudové noci vrazilo to andělské dredaté nedochůdče. Tak nevinná a čistá duše. Přišla z jiného světa, z jiné planety. Nebyl jako ostatní, nesnažil se ho hamižně využívat pro svoje potěšení, rozptýlení. Nechtěl ho zavřít do klece tak, jako se o to snažili už mockrát jiní. Nechtěl, aby se měnil k jeho obrazu, a nezajímaly ho ani jeho hříchy. Ne. Jako jediný hledal cestu peklem. Cestu k jeho skutečnému já. K tomu kousku nezkaženého, co v něm ještě zbylo, ale bylo to zakopané hluboko pod vší tou černotou a tmou. Ale on se jí nenechal pohltit a nevzdal to. Kopal a kopal, prodíral se skrz ty nejtěžší překážky a hluboké jizvy, které na něm zanechala minulost. A byla to taky ta nejděsivější věc, kterou v životě pocítil. Bolelo to víc, než narazit v plné rychlosti do betonové zdi. Jeho srdci chybělo pouzdro. Ten obal, který ho bránil před ostatními, před jejich sobeckými potřebami a zlými úmysly. Stál tam jenom on a jeho já, úplně obnažený, bez ochrany… A tak jel. Jel nejdál, jak mohl, snažil se utéct od toho hrůzostrašného pocitu a už nikdy se k němu nevracet. To, co se stalo s Pirátem a Pavoukem, mu jenom nahrálo do karet. Měl pro svůj odjezd vážný důvod a ospravedlnění, protože nebyl schopný přiznat, že utekl jako malý kluk od stvoření, které bylo tak křehké, že by se rozpadlo, dotknout se ho hruběji. A přesto mělo nezkrotného nespoutaného Ďábla omotaného kolem malíčku a bylo o tolik silnější než on sám. Nezáleželo na tom, jak od sebe byli daleko. Čím rychleji Ďábel unikal, tím rychleji ho to dohánělo. Když zavřel oči, strašilo ho to ve snech. A tak se vrátil. Vrátil se z jediného důvodu. Aby tomu dokázal čelit. Ale dokáže to vůbec? Nevěděl. Neplánoval. Prostě to nechal volně plynout. A snad poprvé v životě se bál toho, co to přinese.

Seděli s Fredem ještě několik hodin, v kterých stihli zkonzumovat podstatnou část Fredových zásob, a skončili zhulení totálně pod obraz. Vzpomínali na staré časy a vyprávěli si o nich historky, které jim po těchhle zelených rostlinkách přišly mnohem vtipnější, než ve skutečnosti byly. Když Ďábel odcházel, venku už přítmí zastiňovalo slunce. Neobtěžoval se se zákony o tom, že by měl řídit zcela střízlivý, a naskočil na svoji krásku, kterou měl zaparkovanou o pár bloků dál. Nevšiml si postavy, která ho zpoza rohu zahlédla a sledovala jeho záda do chvíle, než zmizel z dohledu.

…

Tomovi zapípala smska a on nadšeně letěl k telefonu jako pokaždé, když mu někdo poslal zprávu nebo volal. Když ji však otevřel, byla to jen reklama na nový tarif. Zklamaně vydechl. Proč vůbec čekal, že se ozve? Že napíše? Po tom, co se stalo? Jak bláhový byl. Proč jenom v něm vyvolával těmihle okamžiky střípky naděje, že by se snad mohlo něco změnit? A proč se jich Tom chytal? Jenom si s ním pohrával jako vždycky. A Tom se nechal oblbnout jako pejsek. Ďábel lusknul a on běžel.

„Ale jestli si myslí, že mu na tyhle hry znova skočím, to se chlapec přepočítal.“ Mrmlal si pod nos Tom a zběsile ťukal ukazováčkem na displej telefonu, jak přemýšlel nad celou touhle situací. Vlastně měl už skoro zavařený mozek, protože tři dny neměl v hlavě nic jiného než pana pekelného a jeho chování, kterým ho šíleně mátl. „Jednou si hraje na kočku a myš, a pak se mi nestydí říkat žvásty, jako že jsem andělsky krásný, co si sakra myslí?“ Tom přecházel po pokoji sem a tam se semknutými rty, kroutil nevěřícně hlavou.

„Říkal jsi něco, lásko?“ Ozvalo se z koupelny. Theo vylézal zrovna ze sprchy. Dohodli se, že si dnes udělají hezký večer a zajdou si do kina.

„Ale nic, jenom si tu mluvím pro sebe. Nemůžu se rozhodnout, co si mám obléct.“ Zakřičel na něj Tom do koupelny a pomyslel si, že už mu z toho chuligána s ďábelskýma očima vážně přeskočilo. Theo vystrčil hlavu zpoza dveří koupelny.

„Ať si na sebe vezmeš cokoli, budeš vypadat určitě nádherně jako vždy.“ Krásně se na Toma usmál a znovu zmizel za dveřmi. Tom potichu zaúpěl. Proč musí být Theo tak dokonalý

a hodný? Připadal si tak ještě hůř než doteď.

„Bože, odpusť mi, jsem příšerný přítel.“ Zašeptal Tom ztrápeně sám nad sebou a obrátil oči ke stropu.

…

Erik se Serinou trávili večer u Dörflerových. Její matka byla pracovně mimo město, což nebylo nic neobvyklého, a tak měla dvojice celý dům pro sebe. Seděli oba na gauči, Eric se věnoval hraní hry na playstationu a Serina si pilovala nehty. Brzy ji to ale přestalo bavit, a tak přesunula svoji pozornost k Ericovi. Začala ho masírovat a líbat na ucho.

„Rino, to lechtá, nemůžu se soustředit. Takhle to projedu.“ Ošil se Eric, a aniž by spustil oči z obrazovky, upozornil Serinu na nelibý fakt, že ho rozptyluje při tak důležité bitvě. Serina zúžila oči a našpulila rty. Vypadala jako naježená kočka. ‚Že jsou zajímavější ty zelený příšery víc než já? No počkej, já ti ukážu, Sommere.‘ S touhle myšlenkou se zvedla z gauče a zamířila do svého pokoje. Eric to ani pořádně nepostřehl. Za 20 minut se vrátila.

„Ehm ehm…“ Snažila se upozornit na svoji přítomnost, ale nezdálo se, že by to mělo nějaký efekt. Rozhodla se tedy pro radikálnější řešení a ve svých 10ticentimetrových jehlách vylezla na konferenční stolek před obrazovkou. V té chvíli se Eric zarazil. Jeho pohled stoupal nahoru přes její perfektní dlouhé štíhlé nohy, pas, hrudník až k obličeji. Kromě červených jehel na sobě měla černočervené krajkové podvazky a korzet. Rty měla obtáhnuté hříšně rudou a tvářila se jako anděl pomsty. Eric na ni hleděl s úžasem a pootevřenými ústy. Serina se s úšklebkem ladně sehnula pro ovladač, který mu vytrhla z rukou a hodila jej někam za pohovku. Místo toho sáhla po ovladači k aparatuře a zapnula hudbu.

„Tak co, troufáš si na tuhle bitvu, nebo to radši předem vzdáš?“ Pozvedla vyzývavě obočí a začala se vlnit do rytmu hudby. Za tu dobu, co spolu byli, vyzkoušeli už leccos, ale tohle pro něj byla novinka. Úplně zapomněl na zelené příšery a celou bitvu a soustředil se jen na to andělské stvoření, které se před ním tak delikátně pohybovalo. Přiblížil se k ní a prsty se dotknul jejího kotníku. Přiložil k němu rty a malými polibky stoupal až k vnitřnímu stehnu, kde jí v oblasti bikin zuby skousl kalhotky a zatahal za ně. Serina se zachvěla, položila mu na hruď nohu a mírně do něj zatlačila. Zarazil se o opěradlo gauče. Serina opatrně sestoupila ze stolu, stoupla si mezi jeho nohy a rukama se zapřela o jeho vnitřní stehna, velmi blízko jeho slabinám. Trochu do něj zaryla nehty a nahnula se k jeho uchu, které olízla.

„Ještě pořád zvládáš, Sommere?“ Eric cítil zaškubání ve svém klíně.

„O mě se neboj.“ Zachraptěl s úšklebkem, pevně ji uchopil za boky, otočil a donutil ji si sednout na jeho nyní již vzrušený klín. Cítila přes látku jeho kalhot, jak ji tlačí na citlivých místech. Eric ji začal líbat zezadu na krku a pomalu vkládal polibky na linii její páteře. Serině naskočila husí kůže. Uchopila ho za zápěstí, jeho dlaně si přitiskla na svoje vnadné poprsí a zavrtěla se mu na klíně. Eric v dlaních stiskl její pevná prsa a zvrátil hlavu trochu dozadu, jak zasténal. Znovu ji uchopil za boky a donutil ji si kleknout na kolena a opřít se o stůl. Pomalu jí shrnul kalhotky do půli stehen. Serina se třásla vzrušením a očekáváním. Eric se k ní sehnul a začal jí jazykem přejíždět v klíně. Pocítil chuť jejího vzrušení. Serina nahlas zavzdychala. Chvíli ho nechala, aby si hrál, ale poté už nahlas vykřikla.

„Neprodlužuj to už!“

„Takže přiznáváš, že jsem vyhrál?“

Serina se na něj otočila a skousla si ret.

„To se ještě uvidí, a teď už dělej.“

„Co mám udělat?“ Popichoval ji dál Eric. Miloval, když mluvila nestydatě.

„Sundej si ty zatracený kalhoty a už mi ho tam konečně strč! Chci, abys mě ošukal. Hodně tvrdě.“ Vylezlo ze Seriny a Erica z těch slov až zabolelo v klíně.

Na nic již nečekal. Stáhnul si kalhoty, kleknul si za ni a na jeden prudký příraz do ní vklouznul. Serina nahlas vykřikla. Eric do ní přirážel a párkrát ji plácnul přes zadek. Věděl, že to má ráda. Sama ho o to v minulosti mnohokrát prosila. Dělali to tak divoce, že se konferenčnímu stolku v obývacím pokoji rozviklaly nožičky. Služebnictvo je slyšelo až v kuchyni, a tak se místnosti taktně vyhýbali.

„Už budu.“ Zakňourala Serina a křečovitě svírala hrany stolu.

„Mmm.“ Zabroukal Eric. Většinou se udělala dříve než on. Netrvalo to dlouho a Serina se s výkřikem napjala, jak jí vlny orgasmu začaly proudit žilami. Eric zintenzivnil svoje přírazy. Serina věděla, že vždy když do ní začal přirážet jako smyslů zbavený, byl také blízko.

„Pojď, dej mi to všechno.“ Povzbuzovala ho a Eric se napjal a vystříknul do ní všechno, co v sobě měl. Zmoženě si opřel čelo o její záda a oba se vydýchávali. Po chvíli z ní vyklouznul a Serině vytekla bílá lepkavá tekutina na stehno.

„Tak co, bylo to lepší než ty tvoje zelený příšery?“ Popíchla Erica.

„No…“ Zamyslel se Eric a vysloužil si od Seriny pořádný štípanec do bradavky.

„Auu, no jo, vzdávám se. Vždyť víš, že ty jsi o milión procent lepší.“ Řekl jí Eric a věnoval jí sladký polibek na čelo. I když se často popichovali, oba věděli, co k sobě cítí, a Serina milovala tyhle Ericovy projevy lásky.

„Co chceš teď dělat?“ Zeptal se jí Eric.

„Můžeme si dát ještě jedno kolo ve sprše.“ Zazubila se ďábelsky Serina.

„Víš, Rino, jsi pěkně zlobivá holka. Asi ti budu muset znovu naplácat.“ Poslední slova zanikla v Serininých ústech, jak se k ní naklonil a vášnivě ji políbil.

autor: Emilia