And love is not a choice 3.

Sotva rodiče přišli domů, vyběhla jsem z kuchyně. „Mami, kdo bydlí tady vedle?“

„Proboha Abbigail, mohla bys mě aspoň nechat projít dveřmi? Co je to s tebou?“ hudrovala mamka a odložila kabelku na botník. Pak si sedla a mučivě pomalu si zouvala boty. Byla příšerná. O kdejaký klep se podělila ráda, i když mě to vůbec nezajímalo. Teď jsem dychtila po informacích a ona mi je schválně odpírá. Prostě se v tom vyžívala.

„Dej mi vařit vodu na kávu,“ přikázala mi a zmizela v koupelně. Sakra práce. Měla jsem sto chutí s ní zatřást.

„Cos to chtěla vědět?“ zeptala se mě milostivě, když se s šálkem kávy usadila venku na verandě. Já se schovávala za dveřmi. Nechtěla jsem riskovat, že mě Tom znovu zahlédne. Pokud to vůbec byl on. Třeba mám prostě jen halušky.

„Chci vědět, kdo teď bydlí tady vedle,“ pohodila jsem hlavou.

„Ach, jistě,“ přikývla matka a zdlouhavě se napila. Kéž by si tou blbou kávou spálila jazyk.

„Jsou to nějací Kaulitzovi. Mohli by být tak v tvém věku. Není to zajímavé, že někdo stejně starý si může pořídit dům a ty ještě pořád bydlíš tady?“

Ignorovala jsem její útočnou poznámku a dál vyzvídala: „Takže to je Tom Kaulitz s manželkou?“

„Takže ty ho znáš? Tos mi mohla rovnou říct a ne tady ze mě dělat hlupáka svými otázkami,“ zamračila se na mě. Pravděpodobně měla nachystánu spoustu žhavých informací a já jí vzala vítr z plachet.

„Chodila jsem s ním do školy. Takže tu bydlí s manželkou?“ nenechala jsem se odbýt a cítila, jak mi tep tluče i v uších. Jestli to je opravdu on a je ženatý, tak se půjdu zabít. Nemůžu se dívat na to, jak se tady producíruje a muchluje s manželkou. O dalších věcech ani nemluvím.

„Ale kdeže s manželkou. Bydlí tu se svým bratrem,“ mávla mamka rukou. Tím jasně dala najevo, že mi k tomu víc neřekne. Naštvalo ji, že je znám. Já bych ze sebe stejně nedokázala vypravit ani slovo. Zacouvala jsem zpátky do domu a sedla si na studené kachličky. Tom a Bill Kaulitzovi bydlí hned vedle mě. To bylo něco neuvěřitelného. Budu se s nimi muset vídat. Po všech mých marných pokusech o seznámení se s nimi je teď mám přímo pod nosem. Jenže teď už nejsem na střední. Nemůžeš k někomu jen tak nakráčet a začít se s ním kámošit.

Položila jsem si ruku na rozpálené čelo, a pak se konečně vyhrabala na nohy. Pohled mi sklouznul ke kuchyňskému oknu. Zajímalo by mě, koho jsem to v noci viděla. Byl to Tom s nějakou holkou? Má přítelkyni? Nebo to byl Bill s… no, řekněme s kýmkoliv. Sakra. Tohle mi nedá spát.

„Abbigail, zbláznila ses? Slez okamžitě z té linky. Máme snad židle, ne?“ houkla na mě mamka, když mě postřehla, jak sedím jako na bidýlku před oknem. Po dlouhém průzkumu jsem zjistila, že z něj vidím nejvíc. Kluci mají pravděpodobně kuchyň spojenou s obývákem, protože jsem je často viděla se tam pohybovat. Čert aby vzal záclony. Ze siluet toho moc nezjistím.

Jen velmi neochotně jsem seskočila dolů a zamířila k mrazáku pro zmrzlinu. Při takové sledovací akci jednomu vyhládne. Mamka kolem mě kroužila a vytahovala ze skříněk nádobí. Chystala se vařit jedno ze svých přesolených, tučných jídel, které nás jednoho dne určitě zabije.

„Ty, mami,“ nadhodila jsem a pokoušela se dát do svého hlasu co možná nejvíc lhostejnosti. „Čím se ti dva živí?“

„Kdo?“ zamručela matka nepřítomně, když si četla etiketu na jedné konzervě. Jednou se stalo, že nám naservírovala prošlé broskve, a tak si osvojila zvyk pro jistotu všechno zkontrolovat. Ne, že by jí šlo o naše zdraví, ale hlavně aby nezažila to ponížení, když musela na pohotovosti vysvětlovat, co se vlastně stalo.

„No však víš. Ti dva vedle,“ pohodila jsem hlavou ke Kaulitzům a znovu zabořila lžičku do zmrzky. Lhostejně jsem oškrabávala kraj kelímku a tvářila se, jakože je mi odpověď vlastně úplně šumák.

„Myslím, že to má co dočinění s hudbou. Paní Colinsová říkala, že jezdí na nějaké veliké akce a spousta lidí tam bere drogy. To se mi ale nezdá. Vypadají docela slušně. Čas od času je od nich sice slyšet kravál, ale většinou na to upozorní předem. Že budou mít večírek,“ pustila se do rozvleklého vyprávění, ze kterého jsem teda upřímně nebyla o moc moudřejší.

„Takže jsou DJeové?“

„Víš, že těmhle věcem nerozumím. Dělají něco, co jim vynáší, protože jinak by si nemohli dovolit ten obrovský dům. To je přece jasné. Dokud mají posekanou přední zahradu a to jejich psisko mi nechodí na růže, je mi jedno, co dělají,“ mávla vařečkou. No podívejme se, jak se to z ní najednou sype. „I když, pokud chceš znát můj názor, ten Bill vypadá divně. Jako nějaký hipík nebo co. Nosí takové divné oblečení. Šílené barevné košile a šátky na hlavě. Nebo někdy zase tričko, které je plné děr. Jako bezdomovec. Přísahám, Abbigail, že jestli mi přijdeš domů v něčem takovém, tak už nejsi moje dcera,“ řekla výhružně a já se zachichotala do kelímku. Kdyby tak Billa viděla na škole, kdy nosil ty upnuté džíny a vlasy si barvil na černo. Nemluvě o řetězech, černých stínech a stovkách vrstev řasenky. Kdybych jí tvrdila, že je to jeden a ten samý člověk, nikdy by mi to nevěřila.

„Ale ten Tom je docela sympatický. Taky se obléká trochu zvláštně a jezdí na motorce, ale je opravdu pěkný. Možná bys k nim mohla zajít a představit se,“ navrhla a povytáhla obočí.

Div, že jsem nespolkla celou lžičku, jak mě tenhle její návrh překvapil. Určitě by vůbec nebylo divné, kdybych tam zašla a řekla: „Čau, já jsem Abby. Bydlím vedle.“ Už vidím, jak jsou ze mě odvaření.

„To asi nebude dobrý nápad,“ zamítla jsem jí to a ona na oplátku předvedla svůj dramatický povzdech, kterým dávala najevo, jak je to těžké mít dítě, jako jsem já.

„Jestli budeš pořád tak hrozně nespolečenská, zůstaneš na věky sama,“ zakončila debatu. Práskla hrncem o stůl a odešla.

„Hmm, co už,“ pokrčila jsem rameny a vrátila zmrzlinu zpátky. Mrkla jsem z okna, ale nic se tam nepohnulo. Navíc se začalo stmívat, takže jsem viděla úplně prd. Pane bože, já proseděla celý den v kuchyni a šmírovala sousedy. No pěkně, Abbigail, jsi opravdu hvězda. Zakroutila jsem nad svou šíleností hlavou a chystala se zapadnout zpátky, když v tom jsem si uvědomila, že tu jasnou zář asi nevydávají hvězdy nebo měsíc. Sakra, svítilo se v horním patře.

Jako blesk jsem vystřelila z kuchyně a málem se zabila o své vlastní boty, které jsem nechala rozházené na podlaze. Jo, je ironie, že mi mamka pořád říká, ať se naučím je uklízet. Vydusala jsem do schodů a vletěla do svého pokoje.

Ano, pane bože, ano. Perfektní výhled. Žádné závěsy. Jen úplně průhledná záclona. Radostí jsem se málem počůrala. Nebo taky možná tím, že jsem celý den nebyla na záchodě, ale to teď bylo vedlejší.

A pak se to stalo! Viděla jsem ho. Byl to Tom. Procházel se po pokoji sem a tam a u ucha si držel telefon. Vždycky na chvilku zašel mimo můj dohled a zase se vrátil. Ach jo, slušelo mu to ještě víc než tehdy. Nalepila jsem se na sklo a doufala, že mě neuvidí, když jsem takhle blízko.

O pár minut později do pokoje vstoupil i Bill. Něco Tomovi posunky naznačoval, ale ten ho jen odmávl a dál telefonoval. Bill zakroutil hlavou a odešel někam stranou. Umírala jsem touhou tam teď být. Třeba schovaná pod postelí, abych mohla poslouchat, o čem se baví. Pootevřela jsem okno, jestli třeba něco nezaslechnu, ale měla jsem smůlu. Jejich okna byla očividně kvalitní.

Tom se zastavil u postele a přikyvoval, když místností proletělo něco bílého a přistálo mu to na hlavě. Nepochybně nějaký kousek oblečení. Sundal si ho z obličeje a kroutil hlavou na znamení, že tohle si rozhodně neobleče. Bill beze slov gestikuloval, že musí. Byli vážně roztomilí. Jako nějaký páreček starých manželů. Srdce mi tlouklo až v krku a cítila jsem se absurdně šťastná. Asi jako když se na koncertě své oblíbené kapely dostanete do první řady.

Bill Tomovi něco vehementně vysvětloval. Úplně jsem mu dokázala ze rtů číst, jak to tričko obhajuje a vypočítává jeho výhody, a pak se stalo něco, kvůli čemu jsem se div neprolisovala skrz sklo až ven. Bill chytil spodní lem trička, které měl Tom zrovna na sobě, a začal mu ho vyhrnovat nahoru. Bratr se s ním chvilku rval, ale nakonec se podvolil a nechal se dobrovolně svléct. Pohled na Tomovu nahou hruď a vypracované břicho mě rozpálil natolik, že se okno přede mnou zamžilo. Honem jsem sraženou páru setřela, jenže to už oba odcházeli pryč. V místnosti někdo zhasnul, a pak se rozsvítilo někde dole. Nalepila jsem se na druhou polovinu okna a málem si vykroutila krk, ale nakonec jsem je zahlédla, jak vycházejí z domu. Zvuk motoru mi napověděl, že nasedli do auta a odjeli pryč.

Pane jo. To bylo teda něco. V hlavě jsem si pořád přehrávala to, s jakou samozřejmostí Bill Toma svléknul. Já sourozence nemám, takže nevím, co je běžné. Ale pokud s někým žijete celý život, je asi normální, že mu kecáte do toho, co si má obléct, a když protestuje, tak ho prostě donutíte.

Slezla jsem z úzkého parapetu a rozhlédla se po pokoji. Tohle bylo na prd. Nemůžu tu takhle vysedávat. Z toho by mě za chvilku bolel zadek. Potřebuju si udělat pohodlíčko, abych se moc nevrtěla, kdyby se mi povedlo je znovu vidět. Pohybu by si mohli všimnout a byla bych prozrazená.

Přísahám, že jsem se asi tak na pět vteřin zarazila a říkala si, že jsem vlastně stalker, ale rychle jsem tu myšlenku zastrčila do hlubin své mysli. Tímhle se teď nebudu zabývat. Přešla jsem k posteli a zkusmo do ní zatlačila. Nebyla těžká. Kdybych vydala dostatečnou sílu, určitě by se mi ji podařilo přešoupnout tak, abych měla perfektní výhled, a navíc si neotlačila žádnou část těla.

Dala jsem se do práce a postel pod mou snahou zaskřípala. No, jestli udělám rýhy do podlahy, rodiče mě sežerou. To mě však neodradilo. Ještě tři zatlačení a dílo bylo dokonáno. Hrdě jsem si založila ruce v bok a prohlížela si své dílo.

„Co tady, u všech svatých, vyvádíš?“ vběhnul do pokoje taťka. Šmátnul po vypínači a mě oslepilo světlo. „Ty ses snad zbláznila? Proč jsi tu postel postavila takhle blbě?“

„To je feng-shui,“ pokrčila jsem rameny, naprosto spokojená se svou prací.

„To je nějaký druh sushi?“ zamračil se otec.

„Ne, tohle probudí energii v mém pokoji. Aby se mi líp spalo a tak,“ vysvětlovala jsem.

„Nemám pocit, že bys měla se spánkem nějaký problém. Vždyť neděláš nic jiného,“ mumlal si pro sebe, když odcházel, ale mně to bylo fuk. Stěhování prošlo a mně nic nebránilo v tom hlídat, kdy se kluci vrátí domů.

Rovnou vám můžu říct, že tentokrát jsem se nesetkala s úspěchem. Vydržela jsem upírat svou pozornost na jejich dům asi tak do půl třetí, a pak jsem vytuhla. Ráno při podrobnější obhlídce jsem viděla jejich auto stát před domem. Museli přijet hodně pozdě a já je zkrátka propásla. No nevadí. Dneska je taky den. Musím si najít strategické umístění tak, abych pokryla obě patra. Vybavila jsem se na to blokem a tužkou, odhodlaná zapsat si, kde se v jakou dobu pohybují.

autor: Becs